ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.801.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 801/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyň a) H. P. P., a. s., a b) N. P., spol. s r. o., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. N. a 2) M. M., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 131/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2005, č. j. 13 Co 285/2005-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č. j. 18 C 131/2003-29, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyním předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt 3+1, v 1. patře domu č. p. 1518, k. ú. N., na adrese P., T. 27, sestávající ze 3 pokojů o výměrách 22,74 m2, 18,48 m2, 17,74 m2, a kuchyně o velikosti 10,89 m2, s příslušenstvím“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. října 2005, č. j. 13 Co 285/2005-53, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (s tím, že lhůta k vyklizení bytu činí tři měsíce od právní moci rozsudku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že dne 23. srpna 1995 udělil Obvodní úřad městské části Praha 1 písemný souhlas k dohodě o výměně bytů uzavřené mezi žalovanými jako tehdejšími nájemci bytu 3+1, I. kategorie, nacházejícímu se na M. 1/558, P., M., a A. H. jako nájemkyní předmětného bytu (dále jen „souhlas ze dne 23. srpna 1995“). Poté zjistil, že již v době před udělením souhlasu ze dne 23. srpna 1995 byly (podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) uzavřeny dohody o vydání věcí, podle nichž byly mimo jiné i v nich uvedené spoluvlastnické podíly na předmětném domě vydány T. V., M. V., M. L., Ing. L. a V. O. – J., že za této situace v době udělení souhlasu ze dne 23. srpna 1995 byly již uvedené osoby spoluvlastníky předmětného domu, a to celkově v rozsahu jedné ideální poloviny, a že druhá ideální polovina domu byla ještě v té době ve vlastnictví státu. Vzal rovněž za prokázáno, že soud prvního stupně již v rozsudku ze dne 23. října 2001, č. j. 24 C 270/99-32, mimo jiné dovodil, že dohoda o výměně bytů a následná smlouva o nájmu předmětného bytu jsou absolutně neplatné, neboť dohoda o výměně bytů nebyla uzavřena se souhlasem většinových spoluvlastníků předmětného domu (§139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v té době, tj. ve znění do 30. března 2006 – dále jen „obč. zák.“). Nakonec zjistil, že dne 7. října 2003 byla mezi žalobkyněmi jako podílovými spoluvlastnicemi předmětného domu a A. H. jako nájemkyní předmětného bytu uzavřena dohoda o zániku nájmu bytu a že podle této dohody došlo k zániku nájmu bytu ke dni 7. října 2003. Soudy obou stupňů především dovodily, že nachází-li se jeden z vyměňovaných (nájemních) bytů v domě v podílovém spoluvlastnictví více osob, pak udělení písemného souhlasu k dohodě o výměně bytů lze pokládat za hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák.; udělení písemného souhlasu k dohodě o výměně bytů se proto bude v tomto případě řídit citovaným ustanovením. Poté – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že dohoda o výměně bytů uzavřená se souhlasem spoluvlastníka předmětného domu v rozsahu jedné ideální poloviny (písemný souhlas k dohodě o výměně bytů nebyl udělen většinou počítanou podle velikosti spoluvlastnických podílů /§139 odst. 2 obč. zák./) je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (s ustanovením §139 odst. 2 obč. zák.) a že za této situace užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu; proto – s odkazem na ustanovení §126 odst. 2 obč. zák. – vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (s tím, že žalovaným stanovil delší lhůtu k vyklizení). Dále konstatoval, že žalovaní mohli být zpočátku v dobré víře, že byt užívají na základě platného právního titulu, a pokračoval, že již od rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 24 C 270/99 však věděli, že dohoda o výměně bytů a na ni navazující smlouva o nájmu bytu jsou absolutně neplatné, a že proto budou muset svou bytovou situaci řešit. Jestliže přesto nic v tomto směru neučinili, není podle odvolacího soudu v rozporu s dobrými mravy, aby předmětný byt vyklidili bez bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnili správnost právních závěrů, že udělení písemného souhlasu k dohodě o výměně bytů, nachází-li se jeden z vyměňovaných bytů v podílovém spoluvlastnictví více osob, se bude řídit ustanovením §139 odst. 2 obč. zák. a že „k platnosti dohody o výměně bytů je (v tomto případě) zapotřebí souhlasu většinových spoluvlastníků“ domu. Zde poukázali na ustanovení §139 odst. 1 obč. zák., uvedli, že – s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 22 Cdo 400/98 – nelze pokládat udělení souhlasu pronajímatele k výměně bytů za rozhodování o důležitých změnách společné věci, a namítli, že za této situace – „s ohledem na solidárnost charakteru závazků spoluvlastníků při hospodaření se společnou věcí“ – byl platně udělen souhlas k výměně bytů; proto nelze podle jejich názoru pokládat za správný závěr, že byt užívají bez právního důvodu. Dále uvedli, že jednali v dobré víře, že rozhodování o udělení souhlasu s výměnou bytů nemohli nijak ovlivnit, že byt řádně užívají po dobu více jak deset let, že řádně platí nájemné, že jinou možnost bydlení nemají, že byt užívají společně s dcerou a že do původního bytu, který je využíván k nebytovým účelům, se již vrátit nemohou. S ohledem na tyto okolnosti mají za to, že i kdyby žaloba na vyklizení bytu byla podána důvodně, měla být jejich vyklizovací povinnost za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. podmíněna zajištěním adekvátní bytové náhrady. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedly, že solidarita podílových spoluvlastníků upravená v ustanovení §139 odst. 1 obč. zák. se vztahuje k následkům platných právních úkonů a nikoli k následkům neplatného právního úkonu. Z uvedené solidarity nelze podle žalobkyň dovozovat, že souhlas spoluvlastníka, který není většinovým spoluvlastníkem, může nahradit souhlas ostatních spoluvlastníků s výměnou bytů. Navrhly, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. října 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci uplatnili dovolatelé – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojili proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky bytové náhrady). Přehlédli ovšem, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé zpochybňují rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí je založeno (rovněž) na právních závěrech, že udělení písemného souhlasu k dohodě o výměně bytů, nachází-li se jeden z vyměňovaných bytů v domě v podílovém spoluvlastnictví více osob, se bude řídit ustanovením §139 odst. 2 obč. zák., že k platnosti dohody o výměně bytů je (v takovém případě) zapotřebí souhlasu většinových spoluvlastníků domu a že s ohledem na zjištěné skutečnosti nepřísluší žalovaným bytová náhrada. Správnost těchto právních závěrů dovolatelé v dovolání napadli. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil, a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Ustálená soudní praxe dovodila, že rozhodování o tom, komu bude pronajata část společné nemovitosti, jejíž účelové určení zůstalo nezměněno, nelze považovat za důležitou změnu společné věci ve smyslu §139 odst. 3 obč. zák.; určení (nového) nájemce části nemovitosti, která již byla pronajata k témuž účelu, je hospodařením se společnou věci ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 22 Cdo 400/98, uveřejněný v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní rozhledy, tj. rozsudek, na nějž v dovolání poukázali dovolatelé). Hospodařením se společnou věcí (ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák.) je také určení, kdo bude nájemcem bytu ve společném domě (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 205/2002, uveřejněné pod C 1239 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 věty první obč. zák. zahrnuje i užívání věci jejími spoluvlastníky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, a ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 347/97, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 5 z roku 2000 a pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde-li o rozhodování spoluvlastníků (ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák.), pak v poměrech projednávané věci nelze přehlédnout právní závěry, které Nejvyšší soud přijal v posléze citovaném rozsudku, tj. že většinou, počítanou podle velikosti podílů, rozhodují spoluvlastníci i o užívání bytu ve společném domě jedním z nich. Podle platně přijatého rozhodnutí se lze domáhat vyklizení spoluvlastníka domu z bytu. Spoluvlastník, jehož právo užívat byt ve společném domě zaniklo rozhodnutím ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 obč. zák., má právo na zajištění bytové náhrady (§712 obč. zák.). Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že rozhodli-li o hospodaření se společnou věcí většinoví spoluvlastníci, musí se tomuto rozhodnutí ostatní – menšinoví spoluvlastníci – podřídit. Protože většinoví spoluvlastníci rozhodují i o užívání bytu ve společném domě, mohou se – na základě svého rozhodnutí – domáhat i vyklizení menšinového spoluvlastníka z bytu nacházejícího se ve společné nemovitosti. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2104/99, v němž dovodil mimo jiné právní závěr, že právo spoluvlastníka užívat společnou věc je dáno dohodou spoluvlastníků nebo rozhodnutím většiny spoluvlastníků, počítané podle velikosti podílů. Z uvedeného vyplývá, že má-li být přijato určité rozhodnutí týkající se hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 obč. zák. (tím je i pronájem bytu ve společném domě a – bez dalšího – i udělení souhlasu s výměnou bytů ve smyslu §715 obč. zák.), musí se pro ně vyslovit nadpoloviční většina určená podle výše podílů (tj. nad 50 %). Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že souhlas pronajímatele s dohodou o výměně bytu je právním úkonem, jehož právní následky nastávají ve spojení s právním úkonem nájemců bytů – dohodou o výměně bytů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 704/2003, uveřejněný pod C 2677 v sešitě č. 29 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady (a to i ve formě náhradního bytu podle §712 odst. 2 věty první obč. zák.), nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000).
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že v době udělení souhlasu ze dne 23. srpna 1995 byl předmětný dům v podílovém spoluvlastnictví T. V., M. V., M. L., Ing. L., V. O. – J., a to celkově v rozsahu jedné ideální poloviny, a státu rovněž v rozsahu jedné ideální poloviny a že písemný souhlas s dohodou o výměně bytů vyslovil dne 23. srpna 1995 pouze Obvodní úřad městské části P. Na tomto skutkovém základě shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že udělení písemného souhlasu k dohodě o výměně bytů lze pokládat za hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák., že proto se bude udělení písemného souhlasu k dohodě o výměně bytů v tomto případě řídit citovaným ustanovením, že dohoda o výměně bytů uzavřená se souhlasem spoluvlastníka předmětného domu v rozsahu jedné ideální poloviny (písemný souhlas k dohodě o výměně bytů nebyl udělen většinou počítanou podle velikosti spoluvlastnických podílů /§139 odst. 2 obč. zák./) je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (s ustanovením §139 odst. 2 obč. zák.) a že za této situace užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu. Jestliže poté – s odkazem na ustanovení §126 odst. 2 obč. zák. – vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – vyklizovací povinnost žalovaných podmínil zajištěním bytové náhrady, avšak stanovil jim delší lhůtu k vyklizení, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyním vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d) ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. června 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu