ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.81.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 81/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) S. H., zastoupené advokátem, a 2) M. H., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 319/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2005, č. j. 25 Co 153/2005-211, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2005, č. j. 25 Co 153/2005-211, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 26. ledna 2005, č. j. 7 C 319/2004-187, zamítl žalobu, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 1, o třech pokojích a jedné kuchyně s příslušenstvím, I. kategorie, v 1. podlaží domu č. p. 2200 v P., k. ú. S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí rozsudky soudu prvního stupně (vyhovující ze dne 3. ledna 2001, č. j. 7 C 487/2000-10, a zamítavý ze dne 5. prosince 2001, č. j. 7 C 487/2000-38) byly zrušeny – první k odvolání žalované a druhý k odvolání žalobce – usneseními Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 22. června 2001, č. j. 64 Co 203/2001-25, a ze dne 16. dubna 2002, č. j. 64 Co 36/2002-52, a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V pořadí třetí (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. července 2002, č. j. 7 C 487/2000-62, a na něj navazující potvrzující rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. ledna 2003, č. j. 64 Co 344/2002-91, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. září 2004, č. j. 26 Cdo 1460/2003-134, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 20. září 2005, č. j. 25 Co 153/2005-211, změnil zamítavý – v pořadí čtvrtý – rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do dvou měsíců od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů za zjištěno, že první žalovaná a její bývalý manžel P. H. (dřívější společní nájemci předmětného bytu) byli dlouhodobými neplatiči nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu a že ke dni 4. října 2000, kdy byla první žalované doručena žaloba obsahující výpověď z nájmu bytu, prokazatelně existoval dluh na nájemném za dobu podstatně delší než tři měsíce (za dobu vymezenou v žalobě /kromě období, za něž bylo nájemné dodatečně zaplaceno/). Na tomto skutkovém základě usoudily soudy obou stupňů na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. ) – dále jen „obč. zák.“. Z provedených důkazů však vzaly rovněž za zjištěno, že první žalovaná je v mimořádně svízelné osobní a sociální situaci, vychovává šest nezletilých dětí, očekává narození sedmého dítěte, v době rozvodového řízení jí její bývalý manžel žádným způsobem nepřispíval, část dlužného nájemného uhradila a snaží se běžné nájemné platit pravidelně. Na základě uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně dovodil, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a proto žalobu zamítl. Naproti tomu odvolací soud uzavřel, že přes vážné okolnosti na straně žalovaných nelze žalobu s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. zamítnout, neboť vzhledem k tomu, že na nájemném neustále vázne značný dluh, nelze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla odepřena ochrana jeho práva. Za této situace žalobě vyhověl. Vyklizovací povinnost žalovaných z bytu vázal s poukazem na ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. na zajištění náhradního bytu. Dovodil, že „na straně žalované se jedná o početnou rodinu s nezletilými dětmi“ a že jsou zde dány i důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu citovaného ustanovení. Ty spatřoval „v osobní, majetkové a finanční situaci první žalované, jakož i v postupném splácení dluhu na nájemném“.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti jeho měnícímu výroku o bytové náhradě, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř. Nesouhlasil se závěrem, že v projednávané věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přisouzení bytové náhrady ve formě náhradního bytu ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.; za dostačující – vzhledem k důvodům uváděným odvolacím soudem – pokládal bytovou náhradu ve formě náhradního ubytování. Dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2004/99, a uvedl, že „skutečnosti vymezené soudem pro určení okolností zvláštního zřetele hodných jsou ve svém souhrnu objektivně neúplné a jejich význam, s nímž je jednotlivě soud spojil, je logicky neudržitelný“. Namítl, že „nelze souhlasit se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že žalovaní svůj dluh na nájemném postupně splácí“; první žalovaná „neplatila nájemné od samého počátku nájemního poměru“, po podání žaloby dlužné nájemné uhradila, poté však bylo „placeno velmi nepravidelně a v neúplné výši a od prosince 2004 neplatí žalovaní nájemné vůbec“. V současnosti tak dluží na nájemném částku ve výši 313.297,- Kč a více než 246.049,- Kč na poplatcích z prodlení, přičemž dluh neustále roste. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že „pokud nájemci svou základní povinnost – platit nájemné a platby spojené s užíváním bytu – dlouhodobě neplní a v tomto ohledu se jejich chování nezměnilo ani v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nelze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby i nadále byl nucen poskytnout žalovaným náhradní byt“. V této souvislosti zdůraznil, že „nelze předpokládat, že žalovaní budou schopni do budoucna platit nájemné za užívání bytu náhradního“; proto by – podle jeho názoru – „bylo mnohem vhodnější žalovaným přiznat právo na poskytnutí náhradního ubytování, jehož užívání by pro ně nebylo tolik finančně nákladné a v případě neplnění povinností ze strany žalovaných by žalobci nevznikala tak výrazná újma“. Navrhl, aby dovolací soud – v napadeném rozsahu – zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu – v tomto rozsahu – vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaná ve vyjádření k dovolání především namítla, že v daném případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy; jinak se ztotožnila s právním posouzením otázky bytové náhrady odvolacím soudem, opětovně poukázala na svoji špatnou sociální situaci a uvedla, že přiznání pouhého náhradního ubytování by ve skutečnosti znamenalo trvalé odloučení nezletilých dětí (v současné době již osmi) od matky. Namítla rovněž, že dovolání není přípustné, domáhá-li se žalobce „změny napadeného rozsudku pouze v jeho vedlejších výrocích“. Navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. září 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání neopomenul, že dovolání směřuje pouze proti výroku o bytové náhradě pro žalované. Zde ovšem nelze přehlédnout, že soud prvního stupně ve svém v pořadí čtvrtém rozsudku (ze dne 26. ledna 2005, č. j. 7 C 319/2004-187) o bytové náhradě vzhledem k zamítnutí žaloby nerozhodoval; proto změnil-li odvolací soud napadeným rozsudkem zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl, musel – ve smyslu §711 odst. 2 věty druhé a třetí ve spojení s ustanovením §712 odst. 5 obč. zák. – také rozhodnout o vyklizovací povinnosti a o bytové náhradě pro žalované. Z tohoto pohledu nelze než pokládat rozsudek odvolacího soudu za měnící i v napadeném výroku o bytové náhradě. Proti tomuto měnícímu výroku je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Proti dalším měnícím výrokům ve věci samé dovolání evidentně nesměřuje. I když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost dalších měnících výroků týkajících se věci samé už proto, že tyto nebyly dovoláním napadeny. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) (v projednávané věci je dovolání proti napadenému měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se okolností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V projednávané věci dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda s ohledem na zjištěný skutkový stav věci lze usoudit na naplněnost předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných pro přisouzení bytové náhrady ve formě náhradního bytu (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.).
Podle §712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c), d), g) a h), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c) a d), může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.
Při skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele, mimo jiné i podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., se při vyklizení zásadně poskytuje pouze přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.). Z ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., které je ve vztahu k ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. ustanovením speciálním, vyplývá sice možnost soudu rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, avšak to pouze za současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi (uvedený předpoklad je podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění v projednávané věci naplněn). Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96.
Dovolací soud se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci je naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných pro přisouzení bytové náhrady ve formě náhradního bytu. Podle názoru dovolacího soudu nelze, a to i vzhledem k zájmům pronajímatele, ve prospěch žalovaných jako důvod zvláštního zřetele hodný pro přisouzení náhradního bytu vyhodnotit „postupné splácení dluhu na nájemném“, jsou-li žalovaní (resp. původně první žalovaná a její dřívější manžel) dlouhodobými neplatiči nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, vznikal-li dluh na nájemném opakovaně, resp. bylo-li nájemné placeno v průběhu trvání nájemního poměru velmi nepravidelně, a dlužná částka dosahovala a dosahuje i v současné době značné výše. Na naplněnost předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných pro přisouzení náhradního bytu nelze bez dalšího usoudit (pouze) ze sociální situace žalovaných. Při posuzování naplněnosti uvedeného předpokladu nelze totiž „izolovaně“ zdůrazňovat a současně vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a ve skutečnosti opomenout další právně významné okolnosti, mimo jiné i okolnosti na straně pronajímatele, a to zvláště za situace, kdy pronajímatelem je obec, která má specifické postavení z hlediska zajišťování bytových potřeb občanů žijících na jejím území. Pro obec jako pronajímatele bytu by přivolení k výpovědi z nájmu bytu v případě zajišťování bytové náhrady ve formě náhradního bytu nemělo při takto vysokém dluhu na nájemném a úhradách za plnění poskytovaná s užíváním bytu žádný praktický význam (viz shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003, a ze dne 17. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 375/2005). S přihlédnutím k uvedeným závěrům nelze právní posouzení otázky bytové náhrady pro žalované pokládat za správné. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl užit opodstatněně.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobce, ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil – vzhledem k vzájemné provázanosti výroků – v celém rozsahu a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu