ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.853.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 853/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému L. S., o vyklizení bytu a o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 52/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. října 2005, č. j. 11 Co 742/2004-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. října 2005, č. j. 11 Co 742/2004-103, změnil v odvoláním napadených vyhovujících výrocích týkajících se přivolení k výpovědi z nájmu bytu (ve výrocích I., II. a III.) rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (soudu prvního stupně) ze dne 2. června 2004, č. j. 10 C 52/2003-57, tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 2, o velikosti 1+1 v L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 4. září 1996 byla mezi městem L. jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 4. září 1996“), že na základě smlouvy o převodu vlastnictví a o předkupním právu uzavřené mezi žalobkyní a městem L. s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 20. září 2000 je žalobkyně vlastnicí bytové jednotky č. 721/2 s podílem na společných částech domu ve výši 14/100, že dne 16. listopadu 2000 uzavřela žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce (novou) smlouvu o nájmu předmětného bytu (původně označeného číslem 4 a nyní číslem 2) na dobu určitou od 1. října 2000 do 31. října 2001 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 16. listopadu 2000“), že žalovaný nezaplatil žalobkyni nájemné za dobu od listopadu 2002 do března 2003 včetně, že uvedený dluh na nájemném existoval i ke dni 31. března 2003, kdy žalovaný převzal žalobu a v ní obsaženou výpověď z nájmu bytu, že v minulosti nájemné řádně platil a v řádném placení (běžného nájemného) pokračoval i po doručení výpovědi z nájmu bytu, že za měsíc duben 2003 zaplatil celkovou částku 3.504,- Kč (běžné nájemné ve výši 576,- Kč a částku 2.928,- Kč na úhradu dlužného nájemného), za měsíc květen 2003 částku 1.152,- Kč (běžné nájemné ve výši 576,- Kč a částku 576,- Kč na úhradu dlužného nájemného) a že dne 14. října 2005 zaplatil na úhradu dlužného nájemného ještě částku 500,- Kč. Dále zjistily, že žalovaný je trvale dispenzarizován a léčen v psychiatrické ambulanci pro chronickou paranoidní schizofrenii a je zavedena poměrně značná medikace, že jeho zdravotní stav se v době „kolem 31.10.2000“ zhoršil, zaktivizovaly se halucinace a bludy a z psychiatrického hlediska nebyl plně schopen pochopit význam svého rozhodnutí, že ke zhoršení jeho zdravotního stavu došlo i na konci listopadu 2002, toto trvalo i v lednu 2003, v únoru 2003 se stav přechodně zklidnil a na konci března 2003 nastalo opět zhoršení, které v dubnu 2003 vyvrcholilo jeho hospitalizací v Psychiatrické léčebně v H. B., a že v době od listopadu 2002 do března 2003 byl vzhledem k nepříznivému zdravotnímu stavu schopen jen částečně chápat význam svých úkonů. Nakonec zjistily, že původně šlo o nájemné v částce 876,- Kč, že od dubna 2003 bylo nájemné v důsledku odpojení vody do bytu sníženo na částku 576,- Kč, že žalovaný platil nájemné k patnáctému dni v měsíci, což žalobkyně akceptovala, a že jeho jediným příjmem je plný invalidní důchod. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že nájemní smlouva ze dne 16. listopadu 2000 je absolutně neplatným právním úkonem, podle názoru odvolacího soudu mimo jiné i proto, že z uvedené nájemní smlouvy není zřejmé, že „původní nájemní poměr uzavřený na dobu neurčitou (založený nájemní smlouvou ze dne 4. září 1996) má být nahrazen nájemním poměrem na dobu určitou a tedy že vůle účastníků tohoto právního úkonu směřuje k zániku původního nájemního poměru a jeho nahrazení novým (srov. §516 odst. 1 občanského zákoníku)“. Následně dovodily, že dlužil-li žalovaný v době dání výpovědi z nájmu bytu nájemné za období vymezené v žalobě (za období delší než tři měsíce), je naplněn – v podobě nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce – uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu, tj. ve znění do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). Poté odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.); proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl. Přitom přihlédl „zejména ke zdravotnímu a psychickému stavu žalovaného (k tomu, že žalovaný má zjištěnou paranoidní schizofrenii), k tomu, že v době, kdy žalovaný nájemné neplatil (listopad 2002 – březen 2003) došlo k výraznému zhoršení jeho zdravotního stavu, které vedlo až k jeho hospitalizaci v Psychiatrické léčebně v H. B. (duben 2003)“. Nepřehlédl ani to, že „v tomto období byl schopen pouze částečně chápat smysl svých úkonů“, že dlužné nájemné začal splácet již v dubnu 2003, že od doby porušení povinností do započetí splácení dluhu neuplynula příliš dlouhá doba a že jeho jediným příjmem je plný invalidní důchod. Zabýval se rovněž okolnostmi na straně žalobkyně, tedy tím, zda lze spravedlivě požadovat, aby jí byla odepřena ochrana jejího práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu; konstatoval, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, pro které by jí nemohla být ochrana jejího práva odepřena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především zpochybnila správnost právního závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., tj. závěru, že v daném případě jsou naplněny důvody, pro něž je na místě odepřít jí podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon jejího práva. V této souvislosti namítla, že žalovaný jí nikdy nesdělil okolnosti související s léčbou „psychických problémů“ a že o těchto okolnostech se dověděla až v průběhu řízení. Současně zpochybnila – s ohledem na pochybnou věrohodnost „lékařské zprávy, která je povrchní v časové hranici onemocnění, neříká nic konkrétního a specifického“ – správnost údajů o zdravotním stavu žalovaného. Vyslovila názor, že je-li zdravotní stav žalovaného natolik vážný, nabízí se otázka, proč lékař nepodal návrh na byť pouze částečné omezení ve způsobilosti k právním úkonům u žalovaného, jehož pobyt na svobodě by mohl být z určitého hlediska nebezpečný; je s podivem, že zdravotní stav žalovaného se zhoršil v období „kolem 31.10.2000“, což je těsně před podpisem nájemní smlouvy ze dne 16. listopadu 2000. Je přesvědčena, že mohl-li žalovaný přebírat invalidní důchod a hradit zálohy na elektřinu či vodné a stočné, mohl rovněž plnit svou základní povinnost nájemce, tj. řádně platit nájemné; dodatečné zaplacení dluhu na nájemném pokládá za účelové. Má za to, že odvolací soud jí napadeným rozhodnutím znemožnil výkon vlastnického práva a že ve skutečnosti její vlastnické právo potlačil na úkor nájemního práva žalovaného. Nesouhlasila ani s názorem, že nájemní smlouva ze dne 16. listopadu 2000 je absolutně neplatná, a to proto, že „by se v tom případě dalo analogicky poukázat na to, že i původní nájemní smlouva by mohla být neplatná a žalovaný tak plnil městu L. na základě neplatného právního úkonu, čímž by na straně města L. mohlo vzniknout tzv. bezdůvodné obohacení“. Uvedla, že „žalovaný nenamítal nic k té skutečnosti, že vstoupila do smluvního vztahu namísto původního pronajímatele …“ a že novou nájemní smlouvu, avšak na dobu určitou, s žalovaným uzavírala z důvodu „právního pořádku“, protože nemohla vědět, zda v případě žalovaného nepůjde o liknavého nájemce. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. října 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž zpochybnila správnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák.).
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, na jejichž základě dovodil, že výpověď z nájmu bytu z důvodu upraveného v ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.); jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle citovaného ustanovení je či není v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 16. listopadu 2000 je – z důvodů konkretizovaných odvolacím soudem – absolutně neplatná; následně půjde rovněž o odpověď na otázku, zda vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci je výpověď z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy, jak dovodil odvolací soud.
Jde-li o otázku existence (trvání) nájemního poměru žalovaného k předmětnému bytu, odvolací soud ve skutečnosti dovodil, že – v důsledku absolutní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 16. listopadu 2000 – žalovanému svědčí ve vztahu k předmětnému bytu stále nájemní poměr na dobu neurčitou založený nájemní smlouvou ze dne 4. září 1996 (jejíž platnost dovoláním – vzhledem k jeho obsahu – zpochybněna nebyla), a to proto, že v (nové) nájemní smlouvě ze dne 16. listopadu 2000 není projevena vůle směřující ke změně dosavadního nájemního vztahu žalovaného k předmětnému bytu (resp. ke zrušení původního nájemního vztahu na dobu neurčitou a k jeho nahrazení nájemním vztahem novým – na dobu určitou). Dovolatelka správnost uvedeného právního názoru zpochybnila.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, a ze dne 6. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněné pod C 753 ve svazku 10 a pod C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že (obecné) ustanovení §516 odst. 1 obč. zák. o možnosti změny závazku dohodou účastníků (kumulativní novace) a (obecné) ustanovení §570 odst. 1 obč. zák. o zániku závazku dohodou a jeho nahrazení závazkem novým (privativní novace) se uplatní i v právních vztazích z nájmu bytu. K dohodě pronajímatele a nájemce o změně stávajícího nájemního vztahu k bytu (kumulativní novace) může dojít pouze za trvání tohoto nájemního vztahu. To platí i pro dohodu pronajímatele a nájemce, kterou se stávající nájemní vztah k bytu nahrazuje novým (privativní novace). Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci je rozhodná vůle účastníků nájemního vztahu.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že v době do 16. listopadu 2000 byl žalovaný nájemcem předmětného bytu a že šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou. Proto rovněž dovolací soud z uvedeného právního závěru vychází.
V projednávané věci odvolací soud učinil svůj skutkový závěr o tom, k čemu směřovala vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 16. listopadu 2000, na základě zjištění o obsahu listiny tuto smlouvu obsahující. Z obsahu této listiny (nájemní smlouvy ze dne 16. listopadu 2000) nevyplynulo žádné ujednání účastníků o tom, že by tato nájemní smlouva měnila či rušila a nahrazovala jiným stávající nájemní vztah žalovaného (založený nájemní smlouvou ze dne 4. září 1996) k předmětnému bytu, jinak řečeno není v ní obsaženo žádné ujednání, že namísto dosavadního nájemního vztahu na dobu neurčitou nadále půjde o nájemní vztah na dobu určitou. Za tohoto stavu je správný i právní závěr, že žalovanému stále svědčí právo nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (neboť existence právní skutečnosti, která by mohla způsobit jeho změnu či zánik, nebyla v řízení tvrzena, natož prokázána).
Podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Odvolacímu soudu lze dát tedy za pravdu v tom, že soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Také v rozsudku ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud dovodil, že existenci výpovědního důvodu soud posuzuje k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
Nelze ztratit ze zřetele, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Přitom ovšem citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V důsledku toho je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčené množiny skutečností vymezil (např. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Takový výklad právní normy, a tím právní posouzení věci, mohou být proto nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž soud dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, uveřejněné pod č. 26 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, ze dne 14. února 2001, sp. zn. 21 Cdo 971/2000, nebo ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99).
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy, a proto žalobu v konečném důsledku zamítl. Při posouzení věci ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. se správně zabýval právně významnými okolnostmi na straně obou účastníků řízení. Vymezil-li tedy hlediska pro posouzení věci dle §3 odst. 1 obč. zák., jež nelze označit za logicky a věcně neudržitelná, a dospěl-li – na základě vyhodnocení konkrétních skutkových zjištění reprodukovaných na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – k závěru, že výpověď z nájmu bytu je v daném případě v rozporu s dobrými mravy, lze jeho rozhodnutí pokládat za správné. V naznačených souvislostech nelze sice ztratit ze zřetele, že placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. §685 a násl. obč. zák.); jestliže ovšem, jako v posuzovaném případě, nájemce uvedenou povinnost neplnil relativně krátkou dobu a navíc v situaci, kdy u něj došlo ke zhoršení zdravotního stavu spojeného s následnou hospitalizací, bezprostředně po doručení výpovědi z nájmu bytu začal dluh splácet a platil i běžné nájemné, lze výjimečně, a to právě s ohledem na tyto okolnosti, po žalobkyni – pronajímatelce – spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu) odepřena, jak správně uzavřel odvolací soud. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu