ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.869.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 869/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce města Ú., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. H., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 92/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2004, čj. 9 Co 858/2003-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 6. 2004, čj. 9 Co 858/2003-40, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2003, čj. 9 C 92/2002-20, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 9, I. kategorie, o velikosti 3+1, ve III. podlaží domu č. 631/7, v ulici A. v Ú., určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že v projednávané věci dal žalobce žalovanému řádnou výpověď z nájmu bytu, neboť žalovaný nezaplatil nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu za dobu delší než 3 měsíce, čímž hrubě porušil povinnost vyplývající z nájmu bytu; tím byly naplněny zákonné podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“). Při skončení nájmu výpovědí podle uvedeného ustanovení postačuje při vyklizení bytu poskytnout žalovanému podle ust. §712 odst. 5 obč. zák. přístřeší. V řízení nebyly shledány důvody pro poskytnutí bytové náhrady, neboť zmiňoval-li žalovaný, že s ním v bytě bydlí družka s její nezletilou dcerou, tuto skutečnost ve své výpovědi zpochybnil, když uvedl, že v bytě bydlí sám. Vzhledem k tomu odvolací soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 13. 10. 2004 žalovaný napadl výše uvedený rozsudek odvolacího soudu a požaduje, aby byl s ohledem na jeho finanční nouzi, kdy je bez zaměstnání, přehodnocen „bod ohledně náhradního ubytování“, neboť má přítelkyni s nezletilým dítětem a soud může při přivolení k výpovědi z nájmu určit podle §711 odst. 2 obč. zák. „náhradní byt v nižší kategorii a menší velikosti“.
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 11. 2004, čj. 9 C 92/2002-49, dovolání žalovaného ze dne 13. 10. 2004 odmítl s odůvodněním, že bylo podáno opožděně.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného usnesením ze dne 11. 1. 2005, čj. 12 Co 806/2004-54, výše uvedené usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí dovolání zrušil, neboť dospěl k závěru, že dovolání bylo žalovaným podáno včas.
Na základě usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2005, čj. 9 C 92/2002-56, a po prodloužení lhůty, byl žalovanému určen podle ust. §18 zák. č. 86/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, advokát, který v podání ze dne 7. 7. 2005 doplnil dovolání žalovaného ze dne 13. 10. 2004.
V doplnění dovolání bylo zejména uvedeno, že není vyloučené, že rozhodnutí o bytové náhradě je nesprávné, protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž žalovaného poučil podle §118a ods. 3 o. s. ř. Tím není vyloučeno, že soudy obou stupňů zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, neboť soud prvního stupně nezjistil skutkový stav věci, protože žalovaný žije v předmětném bytě se svojí družkou, která má ve výchově dvě nezletilé děti, a žalovaný si není vědom toho, že by prohlásil, že žije v bytě sám. Tuto skutečnost dokládá písemným prohlášením družky a sousedů. Vzhledem k tomu dovolatel napadá tu část rozhodnutí, v níž bylo rozhodnuto o bytové náhradě, a domnívá se, že by mu náležel náhradní byt nikoli přístřeší.
Dovolatel dále v doplnění dovolání uvedl, že ponechává na úvaze dovolacího soudu, zda ve věci jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dále navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 26. 8. 2005 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že žalovaný omezuje dovolání na výrok o bytové náhradě. Pokud jde o žalovaným uváděnou skutečnost, že v bytě bydlí se svou družkou a její nezletilou dcerou, a dokládá to novými důkazy, je žalobce toho názoru, že oba soudy vycházely z účastnické výpovědi žalovaného, podle níž družka s její dcerou již v bytě nebydlí a na nájemné mu nepřispívá; dále v dovolacím řízení nelze podle §241a odst. 4 o. s. ř. uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Žalobce ve vyjádření dále uvedl, že namítaná nesprávnost právního posouzení věci má spočívat v nesprávné interpretaci ust. §712 odst. 5 obč. zák., ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), skončil-li nájem výpovědí podle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Podle žalobce z uvedených ustanovení nevyplývá při vyklizení právo nájemce na náhradní byt či ubytování, ale postačí poskytnout přístřeší. Tato zásada je prolomena pouze při splnění dvou podmínek, a to že se jedná o rodinu s nezletilými dětmi a jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, přičemž obě podmínky musí být splněny současně. V daném případě soudy dospěly k závěru, že se nejedná o rodinu s nezletilými dětmi, a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 776/2003 ze dne 27. 5. 2003 a dále žalovaný neuvedl žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro poskytnutí jiné bytové náhrady.
Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud vzhledem k tomu, že nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ust. §237 o. s. ř., dovolání zamítl a žalobci přiznal náklady řízení (odměnu právního zastoupení) ve výši 4.522,- Kč vč. DPH a náhradu hotových výdajů za dva úkony ve výši 178,50 Kč vč. DPH.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Vady podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nemůže být dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) popř. jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel v dovolání výslovně neformuloval otázku, se kterou by spojoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Pokud namítal, že žalovaný nebyl odvolacím soudem poučen ve smyslu ust. §118a odst. 3 o. s. ř., jde o námitku, která by event. mohla představovat jinou vadu řízení (nikoliv nesprávné právní posouzení věci) a z hlediska posuzování přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže mít význam.
Pokud dovolatel dále namítá, že v předmětném bytě žije se svojí družkou, která má ve výchově dvě nezletilé děti, brojí především proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a teprve až následně proti právnímu hodnocení zjištěného odlišného skutkového stavu. Přehlíží ovšem tu skutečnost, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení dovolání relevantní.
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto rozhodl tak, že dovolání podle ust. §243b odst. 5, 1. věty a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, 1. věty, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že dovolateli, který po procesní stránce zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost nahradit žalobci tyto náklady ve výši 1.220,- Kč sestávající z odměny advokáta, paušálních náhrad a DPH (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu