ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.900.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 900/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Č., a. s., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 39 C 115/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2003, č.j. 29 Co 245/2003-98, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,-Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 2. 2003, č.j. 39 C 115/2000-83, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 1, I. kategorie, o velikosti 4+1 s příslušenstvím, v 1. podlaží domu č.p. 370 v P. – P., ulice M. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) nezaplatil žalobci (vlastníkovi bytu) nájemné za dobu od září 1995 do února 2000 v celkové výši 85.039,-Kč, že žalovaný je v plném invalidním důchodu a že ke dni rozhodnutí soudu vzniklý dluh v plném rozsahu uhradil a snaží se platit běžné nájemné. Dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., spočívající v neplacení nájemného, byl naplněn, že však nelze žalobě vyhovět vzhledem k ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. V této souvislosti poukázal na zdravotní stav žalovaného, na jeho sociální poměry, jakož i na to, že dlužné nájemné uhradil a nadále svoji povinnost platit nájemné plní. Neshledal, že by žalovaný svým jednáním naplnil druhý uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. – přenechání bytu do podnájmu jinému bez souhlasu pronajímatele – s odůvodněním, že tvrzení žalobce v tomto směru nebyla v řízení prokázána.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 9. 2003, č.j. 29 Co 245/2003-98, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu, určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a žalovanému uložil byt vyklidit po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvody pro odepření výkonu práva žalobce pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Zaujal názor, že aplikace uvedeného ustanovení přichází v úvahu výjimečně, zejména v případech, byl-li dluh na nájemném vyvolán závažnými okolnostmi na straně nájemce, nebo okolnostmi objektivními, přechodného rázu, které nájemce překonal a je dán předpoklad, že se nebudou v budoucnu opakovat. O takový případ však v souzené věci nejde, neboť žalovaný neplatil nájemné po dobu delší než čtyři roky, a poté, co dluh uhradil, neplatí nadále řádně běžné nájemné a zálohy na úhradu za služby spojené s užíváním bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč.zák. pominul skutečnost, že se žalovaný nedostal do neuspokojivé sociální situace vlastním zaviněním, ale objektivně zjištěným zhoršením zdravotního stavu a následným přiznáním plné invalidity. Poukázal dále na to, že při rozhodování o odvolání již „fakticky žádný dluh neexistoval“, neboť uhradil dne 31. 8. 2003 částku 12.500,-Kč, dne 28. 9. 2003 částku 56.594.-Kč a dne 2. 10. 2003 částku 15.744,-Kč, a mimo to je vůči němu vedena exekuce, ačkoliv exekuční titul zanikl. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a aby byl „potvrzen“ rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, poukázal na to, že v případě žalovaného nejde o ojedinělý exces, ale o dlouhodobé porušování povinnosti nájemce, které dosud trvá; navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 19. listopadu 2003, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. Protože tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, zaměřil se dovolací soud na přezkoumání napadeného rozsudku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2173/2002, a ze dne 11. 9. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněné pod C 1421 a C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20 a 23) je ustálena v názoru, že ani v případě, kdy je výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Ustanovení 3 odst. 1 obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26).
Pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. jsou významné např. důvody, pro které nebylo nájemné placeno (nepříznivá sociální, rodinná či zdravotní situace nájemce a členů jeho rodiny), byť nepříznivá sociální situace nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23). Tak je tomu zejména v případě, kdy neplacení nájemného je ojedinělým excesem z jinak řádného plnění základní povinnosti nájemce, ale jde o její dlouhodobé a opakované porušování.
Jak vyplynulo z dovoláním nezpochybněných skutkových zjištění odvolacího soudu, žalovaný neplatil nájemné po dobu několika let, a byť před rozhodnutím soudu prvního stupně dluh uhradil, neplatil dále řádně běžné nájemné. Dovolatel sice namítá, že v době rozhodnutí odvolacího soudu neexistoval na nájemném žádný dluh, nicméně z dat uváděných v dovolání se podává, že další dlužné částky byly zaplaceny po vydání rozsudku soudu prvního stupně, a některé až po vydání rozsudku odvolacího soudu. Za tohoto stavu nelze než přisvědčit odvolacímu soudu pokud dovodil, že v dané věci nejsou dány předpoklady pro odepření výkonu práva žalobce pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.).
Protože rozsudek odvolacího soudu je správný, Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., a žalobci byla s ohledem na výsledek dovolacího řízení přiznána náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,-Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. června 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu