ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.974.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 974/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Bytového družstva F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. B., a 2) E. B., o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 31/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2005, č. j. 25 Co 469/2004-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 4. 2005, č.j. 25 Co 469/2004-111, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 6. 2004, č.j. 9 C 31/2003-82, kterým tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu sestávajícího se ze 3 pokojů, kuchyně a přísl., I. kategorie, situovaného v přízemí domu č.p. 1503 v P. 5 – S., F. ul., která byla každému ze žalovaných doručena do vlastních rukou dne 17. 3. 2003, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, následně žalovaným uložil, aby do 15 dnů po zajištění přístřeší tento byt vyklidili, a dále rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející ve smyslu ust. §212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není opodstatněné. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na skutkovém stavu správně a úplně zjištěném a že v posuzované věci ani žalovaní nepopírali, že po dobu delší než tři měsíce, tedy od dubna do prosince 2002, neplatili nájemné, čímž hrubě porušili své povinnosti vyplývající z nájmu bytu a naplnili tím důvody pro dání výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“). Žalovaní svoji obranu v řízení založili na námitce, že byli ve špatné sociální situaci, kterou nezavinili, a z tohoto důvodu je daná výpověď v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud v řízení doplnil dokazování o výslech a doklady o pracovní neschopnosti žalované, ovšem ani po takto doplněném dokazování nedospěl k závěru, že by v souzené věci byly důvody pro aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák., také i proto, že v době rozhodnutí odvolacího soudu žalovaní stále dlužili na poplatku z prodlení částku přes 40.000,- Kč. Odvolací soud dále uvedl, že žalovaní přestali plnit svou povinnost nájemců bytu tím, že řádně neplatili nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu v dubnu 2002, tedy více než rok poté, kdy byl jejich byt vykraden, a taktéž poté, kdy již od pojišťovny v září 2000 inkasovali částku ve výši 152.000,- Kč na úhradu vzniklé škody. Pokud žalovaní tyto prostředky použili na splacení půjček na bezprostřední odstranění škod a na dřívější rekonstrukci bytu, jde o jejich svobodné rozhodnutí a nelze tím vysvětlovat následné neplacení nájemného a dalších úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Dle odvolacího soudu se nemohou žalovaní domáhat ochrany podle §3 odst. 1 obč. zák. a namítat svou, jimi nezaviněnou, tíživou sociální situaci, způsobenou tím, že žalovaný 1) byl nezaměstnaný poté, co rozvázal pracovní poměr proto, že se mu u firmy, kde pracoval, „přestalo líbit“, a neměl zájem se nechat evidovat u úřadu práce, o podporu ani o příspěvek na bydlení nežádal. Této ochrany se nemohli žalovaní podle odvolacího soudu domáhat též proto, že po celou rozhodnou dobu byla žalovaná 2) zaměstnána a měla pravidelný příjem ze zaměstnání nebo pobírala nemocenské dávky a k tomu pobírala důchod za výsluhu let ve výši necelých 7.000,- Kč měsíčně. Odvolacím soudem bylo dále zjištěno, že žalovaní byli vždy vlastníky osobního automobilu a k tíži žalobce (pronajímatele) nelze přičítat skutečnost, že dcera žalovaných po skončení středního odborného učiliště v roce 2002 nenašla zaměstnání.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a zároveň konstatoval, že existence výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. zjištěna nebyla a žalobce tento výpovědní důvod v odvolacím řízení již ani netvrdil.
Dovoláním ze dne 15. 7. 2005 napadli žalovaní rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání podala podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání žalovaní zejména uvedli, že nesouhlasí s právním posouzením věci provedeným soudy obou stupňů, které výpověď danou žalobcem žalovaným hodnotily jako právní úkon platný, učiněný v souladu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. Dovolatelé jsou totiž toho názoru, že výpověď z nájmu bytu daná jim žalobcem, je zcela v rozporu s dobrými mravy, a tudíž je třeba na tento právní úkon hledět jako na právní úkon neplatný a soud měl přihlédnout zejména k poměrům žalovaných, důvodům a délce neplnění nájemného. Jako důvod neplacení nájemného dovolatelé označili svou mimořádně svízelnou osobní a sociální situaci, kterou nezavinili, a to především nemoc dovolatelky a s tím spojená dlouhodobá pracovní neschopnost (od 7. 11. 2002 do 30. 4. 2003), ztráta zaměstnání dovolatele, vykradení a poničení bytu a odcizení větší finanční hotovosti. Dovolatelé dále uvedli, že v předmětné době obě děti dovolatelů navštěvovaly školská zařízení, a tudíž se nemohly aktivně podílet finančními prostředky na vedení domácnosti.
Dovolatelé pak uvedli, že k vykradení bytu došlo již v roce 2000 a pachatelem jim byla odcizena i hotovost ve výši 70.000,- Kč, kterou měli zapůjčenu od Č. s. a.s. Za tuto pojistnou událost dostali v září 2000 pojistné plnění od pojišťovny K. a.s., kterou použili dílem na úhradu shora uvedené půjčky u Č. s. a.s., a dílem na zakoupení vybavení domácnosti a na úhradu dalších půjček, které si půjčili na opravu zdevastovaného a znehodnoceného bytu. Následně se dovolatelé opět ocitli ve svízelné situaci, když dovolatel přišel o zaměstnání a dovolatelka onemocněla a byla poté v dlouhodobé pracovní neschopnosti, takže příjem jejich čtyřčlenné rodiny činil cca 12.000,- Kč měsíčně, což nepostačovalo ani na pokrytí základních potřeb rodiny. V tomto směru je pak třeba dle dovolatelů hodnotit též to, že dlužné nájemné v průběhu odvolacího řízení zaplatili a mají již tedy řádně uhrazeny všechny dlužné částky vyjma poplatku z prodlení ve výši 26.433,- Kč, na kterou dne 21. 4. 2005 uzavřeli se žalobcem dohodu o splátkách, kterou řádně dodržují a sjednané splátky spolu s pravidelným měsíčním nájmem a poplatky za služby hradí.
Dovolatelé se domnívají, že výpověď z nájmu bytu daná jim podle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. není v souladu s dobrými mravy, a to s ohledem na jejich poměry a na důvody, pro něž nájemné neplatili, a že dluh uhradili a na zbývající nedoplatky uzavřeli dohodu o splátkách, a proto navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 19. 10. 2005 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření odkázal na stanovisko všech členů družstva vyjádřené v dopise ze dne 4. 4. 2005 zaslaném Městskému soudu v Praze a dále uvedl, že se žalovaní nemohou domáhat ochrany prostřednictvím dobrých mravů ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. po přihlédnutí k důvodům a délce neplacení nájemného, jelikož jejich dluhy vznikly až po skončení tíživé situace a též po skončení nezaměstnanosti žalovaného, kterou si navíc, jak sám před soudem prvního stupně potvrdil, způsobil sám a nežádal ani o sociální dávky. Dovolateli namítaná nemoc žalované začíná dle vyjádření žalobce teprve asi sedm měsíců od počátku souvislého dlužení, přičemž zároveň žalobce zpochybňuje výši částky uvedené dovolateli jako příjem rodiny, protože žalovaný již příjem ze zaměstnání měl a žalovaná rovněž měla příjem větší v důsledku pobírání nemocenské a za výsluhu let; současně žalobce konstatuje, že dcera žalovaných v této době byla již rok plnoletá a žila mimo domov. Poté žalobce nesouhlasí s tvrzením dovolatelů, že se snažili platit nájemné a poplatky za služby řádně a včas, a uvádí, že po částečném jednorázovém splacení dluhů po podání odvolání stoupl předmětný nepřetržitý dluh za nájemné a služby v prosinci 2004 už opětovně na 9 měsíců a že měli žalovaní potíže s placením nájemného a služeb již v letech 1999, 2000 i 2001, přičemž k dnešnímu dni dluží žalovaní na nájemném a za vyúčtování služeb roku 2004 částku 8.823,- Kč a výše dluhu na poplatku z prodlení, který splácí dle dohody o splátkách, činí ke dni podání vyjádření 26.433,- Kč. Závěrem žalobce uvedl, že dovolání nesplňuje náležitosti stanovené v §241a odst. 2 o.s.ř., neboť podle jeho mínění v řízení nebyla splněna ani jedna ze zákonných náležitostí a ani sám žalovaný na žádnou vadu řízení neupozorňuje, přičemž napadené rozhodnutí vydané na základě provedených důkazů potvrdilo, že dobré mravy naopak porušovali žalovaní, a proto žalobce žádá, aby dovolací soud dovolání jako bezdůvodné odmítl nebo jej po přezkoumání jeho důvodů zamítl.
V podání ze dne 21. 2. 2006 žalobce doplnil své vyjádření ze dne 19. 10. 2005 a uvedl, že se žalovaní nemohou dovolávat změny rozsudků s odkazem na dobré mravy, když ke dni podání doplnění vyjádření dluží žalovaní na nájemném a na službách a poplatcích z prodlení již částku v celkové výši 29.256,- Kč. Žalobce je toho názoru, že dokladem o permanentním porušování povinností žalovaných je i to, že jen na nákladech soudního řízení dluží tito částku v celkové výši 10.575,- Kč. Závěrem žalobce zopakoval svůj požadavek z vyjádření ze dne 19. 10. 2005 tak, že dovolací soud žádá, aby dovolání jako bezdůvodné odmítl nebo jej po přezkoumání jeho důvodů zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti a dovolání bylo sepsáno advokátem.
V podání ze dne 13. 9. 2006, doručeným Nejvyššímu soudu České republiky dne 14. 9. 2006, vypověděla právní zástupkyně obou žalovaných, Mgr. D. D., advokátka plnou moc, kterou jí žalovaní udělili dne 13. 7. 2005 k podání dovolání.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§232 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., o nějž dovolatelé přípustnost dovolání opírají, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl v rozsudku ze dne 30. června 2004, č.j. 9 C 31/2003-82, jinak, než v dřívějším rozsudku ze dne 24. dubna 2003, č.j. 9 C 31/2003-20.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání je podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.) způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou.
Dovolací soud je podle ust. §242 odst. 3 o.s.ř.- s výjimkou určitých vad řízení- vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, správně určenou, nesprávně vyložil, popř. aplikoval.
Dovolatelé v dovolání výslovně neformulovali otázku, se kterou by spojovali zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, ovšem namítli, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, když soudy obou stupňů výpověď jim danou žalobcem hodnotily jako právní úkon platný, učiněný v souladu s dobrými mravy dle ust. §3 odst. 1 obč. zák. a domnívají se, že výpověď z nájmu bytu daná jim žalobcem je zcela v rozporu s dobrými mravy. K tomu je třeba uvést, že tato otázka nezakládá přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť posouzení toho, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností v konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy dle ust. §3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu (viz. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky).
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a vzhledem k tomu dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, 1. věta o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalovaným, kteří z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 1.025,- Kč sestávající z odměny advokáta (jeden právní úkon – vyjádření, vč. doplnění) a paušální náhrady (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu