ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1035.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1035/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) J. S., b) L. Š., c) A. F., zastoupených advokátem, a d) Ing. A. Č., zastoupeného advokátem , za účasti 1/ P. f. Č. r., a 2/ Č. z. s., základní organizace „L. k.“, zastupované Ing. J. S., a za účasti vedlejší účastnice J. T., zastoupené advokátem , o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 83/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 24.11.2005, čj. 22 Co 300/2005-135, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 24. listopadu 2005, čj. 22 Co 300/2005-135, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. prosince 2004, čj. 6 C 83/2003-104, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), rozhodoval pozemkový úřad o návrhu žalobců jako osob oprávněných podle §4 tohoto zákona, o vydání pozemků, na nichž je v současné době chatová osada. Pozemkový úřad, jímž byl v té době - Okresní úřad v P., původně rozhodnutím ze dne 16.9.1996 návrhu vyhověl a rozhodl, že žalobci jsou spoluvlastníky blíže specifikovaných pozemků v P., a odůvodnil své rozhodnutí tím, že na pozemcích stála osada sestávající z chat postavených již před odnětím pozemků původním vlastníkům, a později byla rozšířena, zprvu bez potřebné dokumentace. Toto rozhodnutí bylo zrušeno na základě opravného prostředku krajským soudem a ve správním řízení posléze rozhodl pozemkový úřad dne 10.12.2002, čj. PÚ-2515/96/Sá/8108 opačně, tj. že oprávněné osoby nejsou vlastníky předmětných pozemků. Řídil se přitom právním názorem krajského soudu, že pozemky nelze vydat s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, protože na nich byla před 1.10.1976 chatová osada.
Toto rozhodnutí pozemkového úřadu napadli žalobci žalobou podle páté části občanského soudního řádu (o.s.ř.). Právní závěr obsažený v rozhodnutí pozemkového úřadu považují za nesprávný a domáhají se, aby soud namísto pozemkového úřadu rozhodl, že jsou spoluvlastníky předmětných pozemků.
Okresní soud v Pardubicích shledal rozhodnutí pozemkového úřadu správným a rozsudkem ze dne 13.12.2004, čj. 6 C 83/2003-104, žalobu zamítl.
V odvolacím řízení, zahájeném žalobci, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel z nesporného skutkového zjištění, že chatovou osadu mohou tvořit pouze prostorově soustředěné stavby určené pro individuální rekreaci, a že taková osada byla na předmětných pozemcích zřízena před 1.10.1976. Některé stavby byly zřízeny ještě před odnětím pozemků původním vlastníkům a jejich přechodu na stát, další byly postaveny mezi lety 1950 až 1976, při čemž od roku 1958 vystupovala již při jednání s úřady „L. o. K.“. Pokud jde o námitky žalobců, že některé pozemky byly již chatami zastavěny před tím, než byly odňaty vlastníkům, nepovažoval odvolací soud tuto skutečnost za rozhodnou pro posouzení věci. Nesouhlasil s právním závěrem Krajského soudu v Brně, vysloveným v jeho rozsudku ze dne 11.9.2000, sp. zn. 29 Ca 203/99; v něm tento soud vyslovil závěr, že překážka vydání pozemku podle §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, spočívající v tom, že nelze vydat pozemek, na němž byla zřízena chatová osada, se týká jen chatových osad, jež byly zřízeny po odnětí pozemku původním vlastníkům. Tento výklad odvolací soud nezastává, protože z výslovného znění uvedeného ustanovení nelze takové omezení vyčíst, a to hlavně proto, že pokud zákonodárce chtěl, aby se jím stanovená překážka vydání pozemku oprávněné osobě týkala jen doby po přechodu nemovité věci na stát, uvedl by to výslovně v tomto ustanovení jako v jiných případech, týkajících se např. zastavěnosti pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s odůvodněním, že rozsudek řeší otázku zásadního právního významu, čímž uplatňují přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovozují to zejména z toho, že na otázku výkladu §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě mají soudní i správní orgány rozdílné stanovisko, dále že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou a v rozporu se smyslem zákona o půdě. Z obsahu dovolání vyplývá, že namítají nesprávné právní posouzení věci, tedy uplatňují možný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelé poukazují zejména na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Co 203/99, jenž byl vydán v návaznosti na nález Ústavního soudu č. 88/199; odvolací soud podle názoru dovolatelů rozhodl v rozporu s nimi. Ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě nelze podle dovolatelů na jejich věc aplikovat, protože chatová osada L. K., označovaná původně jako „t. o.“, byla na předmětných pozemcích zřízena již dlouho před jejich odnětím právním předchůdcům dovolatelů, ještě před druhou světovou válkou. Už tehdy existoval trampský výbor, který jednal s původními vlastníky i s úřady, což odvolací soud opomenul. Zákonodárce zcela nepochybně neměl na mysli nevydat restituentům nemovitosti, tj. pozemky, na kterých zcela nepochybně existovala chatová osada ještě před jejich odnětím, a to navíc za situace, kdy původní nájemci si chaty stavěli s vědomím pouhého práva nájmu k pozemkům, a se souhlasem tehdejších vlastníků pozemků si na pronajatých pozemcích stavěli chaty s vědomím, že nájem takového pozemku jednou skončí. Dovolatelé navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Další účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud, když shledal, že dovolání vyhovuje formálním požadavkům stanoveným zákonem, se zaměřil na posouzení jeho přípustnosti. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl v této věci jeho prvním rozsudkem, takže nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. Dovolací soud však vyšel z toho, že se dosud ve své judikatuře nezabýval výkladem ustanovení §11 odst. 1 písm. d) o.s.ř., a že odvolací soud rozhodl odlišně od dosud známé judikatury Krajského soudu v Brně. Uzavřel proto, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání shledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Právní otázkou, kterou dovolací soud shledává takto významnou, je výklad části ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, která zní: „Pozemky nebo jejich část nelze vydat v případě, že ... se na pozemku nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před l. říjnem 1976“. Nejasnost při výkladu tohoto ustanovení spočívá v tom, zda tato výjimka z povinnosti vydat pozemek oprávněné osobě platí absolutně, na neomezenou dobu před datem 1.10.1976, nebo zda s ohledem na úpravu právních vztahů, sledovanou zákonem o půdě, se týká jen doby po odnětí pozemku dotčeného výstavbou chatové osady poté, co přešel do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby. Dovolací soud vychází ze smyslu a rozsahu úpravy, sledovaných zákonem o půdě, který v restituční části spočívá na odstranění křivd nastalých přechodem nemovitostí na stát nebo právnickou osobu z důvodů, uvedených v §6 odst. 1 tohoto zákona, a v zásadě si neklade za cíl řešit právní vztahy založené před touto skutečností. Nelze jej proto extenzivně vykládat proti zájmu oprávněných osob a v zájmu skupiny uživatelů (zahrádkářů a chatařů), jež oproti jiným osobám dotčeným restitučními předpisy požívá už tak určité exkluzivní ochrany. Namístě není ani formální doslovný výklad, opírající se o odlišné znění použité zákonodárcem v případě pozemků zastavěných a pozemků, na nichž se nachází hřbitov. Je totiž třeba uvědomit si, že text zákona prošel v důsledku novelizací, často v důsledku narychlo formulovaných textů, řadou změn. Původní znění zákona o půdě neobsahovalo v §11 odst. 1 písm. d) úvodní větu, že jde o případy, kdy pozemek doznal změny po přechodu na stát nebo na právnickou osobu, proto, že tato výjimka z povinnosti vydat pozemek byla původně vázána pouze na chatové osady, na pozemcích státu nebo právnických osob, zřizované až po roce 1976, a to na základě územního plánu. Rozšíření výjimky na chatové osady, zřízené před tímto datem, bylo do zákona vloženo v poslanecké sněmovně novelou č. 183/1993 Sb. bez bližšího odůvodnění, když tento záměr nebyl obsahem vládního návrhu novely zákona. Z její formulace, odlišné od formulace zvolené v §11 odst. 1 písm. b) a c) zákona o půdě, nelze proto vyvozovat úmysl zákonodárce řešit tuto problematiku odlišně od ustanovení obdobných, která za překážku vydání pozemku oprávněné osobě považují až právní skutečnosti, které nastaly po přechodu nemovitosti na stát nebo na jinou právnickou osobu.
Na podporu této úvahy lze dále uvést, že pokud by k přechodu pozemku v dané věci na stát nedošlo, řídily by se právní vztahy mezi vlastníky a dosavadními uživateli chat v chatových osadách ustanovením §22 odst. 3 zákona o půdě, zakládajícím m.j. právo uživatelů na prodloužení nájmu. Tímtéž ustanovením se pak podle §22 odst. 2 zákona o půdě řídí právní vztahy v případě, že zemědělský pozemek byl vydán oprávněné osobě.
Dovolací soud proto shledal právní závěry odvolacího soudu správnými, pokud jde o pozemky, na nichž byly chaty, tvořící chatovou osadu, zřízeny po jejich odnětí původním vlastníkům. Podle judikatury Nejvyššího soudu je proto třeba zjistit u jednotlivých původních pozemků (bez ohledu na jejich případné nové označení v katastru), zda na nich byly zřízeny chaty před odnětím pozemku původním vlastníkům, nebo až poté, a ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě pak vztáhnout jen na pozemky, na nichž byly chaty zřízeny až v době, kdy pozemek byl již v důsledku výroku trestního soudu ve vlastnictví státu.
Z tohoto hlediska odvolací soud věc neposuzoval, stejně tak i soud prvního stupně. Protože se tedy dovolací soud neztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, a totéž se týká rozsudku soudu prvního stupně, byly oba rozsudky zrušeny podle §243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 o.s.ř. a podle odstavce 3 tohoto ustanovení byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm bude nově rozhodnuto též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu