ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1170.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1170/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. A. H., a 2. V. H., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 9. 2003, sp. zn. 12 Co 8/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 7 C 543/91 (žalobkyně J. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným A. H. a V. H., zastoupeným advokátkou, o vydání nemovitostí) takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 9. 2003, sp. zn. 12 Co 8/2003.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově z 11. 4. 2002, čj. 7 C 543/91-56 (ve znění opravného usnesení z 28. 6. 2002, čj. 7 C 543/91-65).
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 6. 12. 1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Chomutově z 11. 4. 2002, čj. 7 C 543/91-56 (ve znění opravného usnesení z 28. 6. 2002, čj. 7 C 543/91-65) jímž bylo uloženo žalovaným vydat žalobkyni dům čp. 70 a stavební pozemek parc. č. 119 (o výměře 532 m2) v katastrálním území a obci N., okres Ch., do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 24. 9. 2003, sp. zn. 12 Co 8/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval především na to, že soudem prvního stupně byl náležitým způsobem zjištěn skutkový stav bez nutnosti doplnit toto zjištění. V daném případě se usnesením Okresního soudu v Chomutově ze 7. 8. 1990, čj. 2Rt 58/90-3 (o zrušení odsuzujícího rozsudku, kterým došlo i k uložení trestu propadnutí majetku, podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci) obnovilo původní vlastnictví žalobkyně a jejího manžela k jejich majetku včetně nemovitostí, uvedených v žalobě žalobkyně, a to jako k celku, když tyto nemovitosti náležely do bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a jejího manžela.
Odvolací soud byl rovněž toho názoru, že žalovaní jsou v tomto sporu povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud šlo o nabytí nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí správně vysvětlil, že „při nabývání majetku v rozporu s tehdy platnými předpisy (§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) nejde pouze o rozpor s obecně závaznými předpisy, nýbrž i s předpisy, které mají povahu normativních instrukcí či směrnic interních. Odvolací soud poukazoval konkrétně na směrnici Ministerstva financí ze 16. 3. 1966, která se vztahovala na majetek, jehož stát nabyl výrokem soudu o propadnutí majetku v trestním řízení (§1 odst. 1 písm. a/ směrnice); prozatímní správu a realizaci takto nabytého majetku zabezpečoval a vykonával finanční odbor okresního národního výboru ( §3 odst. 1 směrnice). Realizace majetku ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 zmíněné směrnice spočívala v převodu majetku státu z prozatímní správy finančního oboru do správy nebo vlastnictví příslušné organizace a podle §23 odst. 2 písm. a) do správy příslušného národního výboru. V projednávané právní věci je, podle názoru odvolacího soudu, najisto, že ještě před tím, než byly nemovitosti převedeny do správy národního majetku místnímu národnímu výboru (k 1. 4. 1983) uzavřel místní národní výbor kupní smlouvu a dohodu o zřízení práva osobního užívání k tomuto majetku. V daném případě byla kupní smlouva, kterou nemovitosti nabyli žalovaní, uzavřena 30. 3. 1983 a registrována byla tehdejším Státním notářstvím v Ch. (pod sp. zn. R III 17/83) dne 22. 6. 1983.
Z uvedených důvodů byl odvoláním žalovaných napadený rozsudek Okresního soudu v Chomutově z 11. 4. 2002, čj. 7 C 543/91-56 (ve spojení s opravným usnesením z 28. 7. 2002, čj. 7 C 543/91-65) potvrzen rozsudkem odvolacího soudu. O nákladech řízení odvolacího bylo rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 13. 5. 2004 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno dne 25. 6. 2004 u Okresního soudu v Chomutově, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 24. 9. 2003 (sp. zn. 12 Co 8/2003 Krajského soudu v Ústí nad Labem) i rozsudek soudu prvního stupně z 28. 6. 2002 (čj. 7 C 545/91-65) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu, napadený jejich dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatelé uváděli, že mají zásadní výhrady k právnímu posouzení věci soudy obou stupňů, které nepovažují za správné, přičemž tato nesprávnost má svůj původ v neúplnosti posouzení dílčích relevantních otázek.
Dovolatelé zdůrazňovali nesprávnost posouzení nabytí nemovitosti v rozporu s právními předpisy v daném případě, když totiž odvolací soud poukazoval v tomto smyslu na směrnici Ministerstva financí ze 16. 3. 1966, čj. 314/9.000/66, o zabezpečení a správě zajištěného majetku a prozatímní správě a realizaci majetku nabytého státem. Dovolatelé totiž kladli důraz na to, že uváděná směrnice byla zrušena s účinností od 1. 1. 1978 vyhláškou Federálního ministerstva financí z 30. 11. 1977 č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku. Protože tedy žalovaní získali nemovitost kupní smlouvou z 30. 3. 1983, nejde tu o souvislost s ustanoveními uvedené směrnice.
Dovolatelé poukazovali rovněž na to, že uvedená kupní smlouva z 30. 3. 1983 byla registrována tehdejším Státním notářstvím v Ch. a k této registraci došlo dne 22. 4. 1983 (pod sp. zn. R I 117/83), čímž tu došlo jen k nabytí její účinnosti ve smyslu ustanovení občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. ve znění zákona č. 134/1982 Sb.). Ke vzniku kupní smlouvy datované dnem 30. 3. 1983, nemohlo tedy v žádném případě dojít před 1. 4. 1983, jak měl za to odvolací soud ve svém rozsudku z 24. 9. 2003 (sp. zn. 12 Co 8/2003 Krajského soudu v Ústí nad Labem). Dovolatelé naproti tomu mají za to, že pro posouzení této právní věci je právě relevantní, že návrh na registraci smlouvy byl tu podán 13. 4. 1983 a registrována byla smlouva až 22. 4. 1983.
Dovolatelé posléze poukazovali na to, že žalobkyně učinila v daném případě předmětem řízení i pozemek parc. č. 119 (o výměře 530 m2) v katastrálním území v obci N. Podle názoru dovolatelů žalobkyně však nikdy tento pozemek nevlastnila; „snad k němu mohla mít spolu s další osobou (manželem) zřízeno právo osobního užívání“; dovolatelé mají za to, že žalobkyně ohledně tohoto pozemku nemá restituční titul a nárok na vydání pozemku. Žalobkyně neuvedla pozemek parc. č. 119 v N. ve výzvě k vydání domu čp. 70 v N. a ani její žaloba nic o tomto pozemku neobsahuje; žádné tvrzení týkající se nároku na vydání pozemku parc. č. 119 v N. nebylo v řízení u soudů obou stupňů uvedeno a doloženo.
Přípustnost dovolání dovolatelů v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudkem proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek soudu prvního stupně zrušil. V daném případě totiž dřívějším rozsudkem Okresního soudu v Chomutově z 3. 11. 1998, čj. 7 C 543/91-30, byla žaloba žalobkyně zamítnuta, ale tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem z 28. 2. 2001 a teprve pozdějším rozsudkem Okresního soudu v Chomutově z 11. 4. 2002, čj. 7 C 543/91-58, bylo žalobě žalobkyně vyhověno a tento pozdější rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 9. 2003, sp. zn. 12 Co 8/2003.
Ve svém přípustném dovolání dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že rozsudek odvolacího soudu, napadený jejich dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že tento rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud ve svém rozsudku z 24. 9. 2003 (sp. zn. 12 Co 8/2003 Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, uváděl v odůvodnění rozsudku, že věc posuzoval zejména podle ustanovení §3, §4 odst. 2, §5 odst. 2 a §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tato ustanovení se projednávané právní věci nepochybně týkala; v dovolacím řízení bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Pokud dovolatelé uplatňovali ve svém dovolání jako dovolací důvod i to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, vychází dovolací soud z právního závěru vyloženého v rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, nemajícího v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá (přičemž musí jít o zjištění právně významné).
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud fyzické osoby podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nabyly věc od státu, který získal oprávnění k ní soudním rozhodnutím, jsou povinnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 2. 1995, I.ÚS 117/93 (uveřejněném pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního ČR) bylo vyloženo, že i pro případy, v nichž v důsledku zrušení trestního rozsudku podle ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. a jeho výroku o propadnutí majetku, stanoví zákon č. 87/1991 Sb. postup, jakým způsobem se oprávněná osoba (původní vlastník) má domáhat do určité doby vydání svého majetku.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
V nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 31. 3. 1999, P1.ÚS 15/98 (uveřejněném pod č. 48 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že je v souladu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., a to zejména v kontextu s jinými restitučními předpisy, pokud bude ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (týkající se pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání) vykládáno tak, že pozemek v osobním užívání se vydá osobě, která právo osobního užívání k němu získala právo v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící za podmínek uvedených v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
V daném případě odvolací soud shledal žalobu žalobkyně o vydání nemovitostí důvodnou s tím, že žalovaní splňují podmínky povinných osob ve smyslu ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. pro rozpor s tehdy platnými předpisy pro nabývání nemovitostí. Odvolací soud poukazoval na to, že ohledně nemovitosti, o niž jde v tomto řízení, uzavřel bývalý Místní národní výbor v K., okres Ch., kupní smlouvu a došlo i k uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku již před tím, než byly nemovitosti převedeny do správy tohoto místního národního výboru (k čemuž došlo k 1. 4. 1983), odvolací soud zároveň poukazoval na to, že tu realizace majetku, kterého stát nabyl výrokem soudu o propadnutí majetku v trestním řízení a jehož správu vykonával finanční odbor okresního národního výboru, měla spočívat v převodu majetku státu z prozatímní správy finančního odboru ONV do správy místního národního výboru nebo do vlastnictví některé organizace, a to ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 a §23 odst. 2 písm. a) směrnice Ministerstva financí ze 16. 3. 1966, čj. 314/9.000/66.
Z uvedeného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze jednoznačně dovodit výsledný závěr odvolacího soudu o tom, jaký blíže identifikovaný rozpor a s kterými právními předpisy tu odvolací soud spatřoval, aby bylo možné dovodit splnění zákonného předpokladu podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o tom, zda a koho lze považovat za osobu povinnou k vydání věci podle tohoto zákona. Odvolacím soudem uváděný rozpor s tehdy platnými předpisy je tu třeba chápat jako porušení konkrétních právních předpisů (obecně závazných předpisů i předpisů obsahujících pokyny pro činnost státních orgánů). Tato konkretizace však odvolacím soudem nebyla odpovídajícím způsobem v jeho rozhodnutí provedena, a to zejména v tom smyslu, zda uváděný rozpor s tehdy platnými předpisy spatřuje odvolací soud v porušení obecných právních předpisů např. občanského zákoníku o uzavírání smluv (srov. §43 – §46 občanského zákoníku) o účinnosti smluv (§47 občanského zákoníku) případně platnosti právních úkonů (srov. §37 a §39 občanského zákoníku), anebo jen ustanovení odvolacím soudem uváděné směrnice Ministerstva financí ze 16. 3. 1966, čj. 314/9.000/66, s uvážením i doby trvání její účinnosti a jejího dopadu na daný konkrétní případ. Bez tohoto posouzení věci nebylo možné přikročit k výsledné úvaze o tom, že žalovaní nabyli věci uváděné v žalobě žalobkyně buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, popřípadě na základě protiprávního zvýhodnění osob nabyvatelů, spočívajícím v postupu nemovitost prodávajícího orgánu, lišícího se od stanoveného nebo obvyklého postupu při prodeji věcí z národního majetku.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem bylo nutno přisvědčit tvrzení dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá zatím na ne zcela správném právním posouzení věci a že toto rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu z 24. 9. 2003 (sp. zn. 12 Co 8/2003 Krajského soudu v Ústí nad Labem) a k vrácení věci k dalšímu průběhu řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově z 11. 4. 2002, čj. 7 C 543/91-56 (ve znění opravného usnesení z 28. 6. 2002, čj. 7 C 543/91-65).
V dalším řízení bude odvolací soud vázán (ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu) právním názorem odvolacího soudu. Při rozhodování o nákladech řízení budou brány v úvahu i náklady dovolacího řízení (srov. §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. prosince 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu