ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1324.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1324/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice z 31. 3. 2005, sp. zn. 22 Co 385/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 84/2002 (žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované v. o. s. Z. v S. zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 22. 4. 2002, jíž se domáhal určení, že je vlastníkem stavební parcely č. 1334/2 (o výměře 458 m2), zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Ch. na listu vlastnictví č. 2372 pro katastrální území a obec H. M., rozhodl Okresní soud v Chrudimi rozsudkem z 18. 6. 2004, čj. 10 C 85/2002-160. Žaloba žalobce byla zamítnuta a žalobci bylo uloženo nahradit žalované veřejné obchodní společnosti náklady řízení částkou 11.186 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit i na účet Okresního soudu v Chrudimi státem placené náklady řízení 525 Kč.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že v tomto sporu, v němž žalobce tvrdil, že nedošlo k řádné konfiskaci jeho majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., takže je přesvědčen, že je stále vlastníkem pozemku parc. č. 1334/2 v katastrálním území H. M., je na jeho straně dán naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ občanského soudního řádu), neboť není zapsán jako vlastník uvedeného pozemku v katastru nemovitostí a žalovaná veřejná obchodní společnost jeho vlastnické právo popírá, zatím co on dokládá odevzdacími listinami z 18. 3. 1942, že pozemek nabyl děděním.
Soud prvního stupně uváděl, že předmětem sporu je pozemek zemědělského charakteru, který byl součástí panství H. M., tvořil nedílnou součást pozemků tohoto panství a teprve následně byl z nich vydělen. Pozemku se týkaly dvě vyhlášky (ze srpna a září 1945), v nichž tehdejší Okresní národní výbor v Ch. označil podle §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. (ze dne 21. 6. 1945) osobu s iniciálami O. F. K. jako osobu německé národnosti, jejíž majetek podléhá konfiskaci pro účely pozemkové reformy. Tyto vyhlášky byly vyvěšeny na úřední desce a po jejich sňatí z tohoto veřejného vyvěšení byla konfiskace považována za právoplatnou a v zemských deskách vyznačena byla dispozice s pozemkem tak, že na základě získání nemovitosti státem bylo tu právo hospodaření s nemovitostí dále převáděno na různé subjekty. Smlouvou ze 17. 11. 1995, uzavřenou s Pozemkovým fondem ČR, získala pozemek parc. č. 1334/2 v katastrálním území H. M. žalovaná veřejná obchodní společnost. Soud prvního stupně uváděl, že „žalobce v roce 1948 uplatnil u československého státu právo na náhradu škody za majetek zničený v době války a následně v roce 1968 požádal o vydání jeho majetku v Č.; od roku 1948 prostřednictvím argentinské vlády (žalobce totiž od roku 1940 žil se svou matkou a sestrami v A.) pak žádal o zjištění stavu a vydání svého majetku v Č.
Soud prvního stupně poukazoval na to, že ohledně majetku tvořícího panství H. M. byl v procesu konfiskace vydán individuální správní akt, a to vyhláška bývalého Okresního národního výboru v Ch. ze dne 11. 8. 1945, čj. 11 399. Soud prvního stupně nesdílel názor žalobce, že by tu šlo o nulitní správní akt, který by svým označením „O. F. K.“ se vztahoval na jinou osobu než žalobce. Byl tedy soud toho názoru, že uvedený správní akt měl sice v uvedeném smyslu vady, ale nebyl nulitní a v souladu s tehdy platným správním řádem nabyl právní moci. Podle názoru soudu prvního stupně však pro uvedenou vadu v označení osoby, jíž byl majetek konfiskován, „nebylo konfiskační řízení perfektní a stát tedy nemohl nabýt vlastnictví nemovitosti na základě řádné konfiskace; stát však byl přesvědčen, že konfiskace proběhla řádně a byl tedy v dobré víře při výkonu svého vlastnického práva a proto s ohledem na další právní režim v následujícím období ke dni 1. 1. 1961 vlastnické právo k nemovitosti vydržel“. Při posuzování běhu vydržecí doby soud prvního stupně vycházel z ustanovení §566 zákona č. 141/1950 Sb. (dřívějšího občanského zákoníku) a měl za to, že tu stát stejně jako každý jiný subjekt, mohl získat vlastnické právo vydržením. Ze strany žalobce nemohlo mít na vydržení vlastnického práva státem vliv to, že žalobce byl osobou nezletilou (narodil se 7. 10. 1936), neboť za něho mohla jednat jeho matka, v jejíž péči byl po smrti otce, a měl také své ustanovené poručníky. Žalobce, jak uváděl, uplatnil v roce 1948 nárok na náhradu škody, která mu údajně vznikla na jeho majetku a „další zájem uplatnil až v roce 1968, kdy však již stát své vlastnické právo k majetku žalobce ke dni 1. 1. 1961 vydržel“. Stát jako vlastník pak vykonával své vlastnické právo k majetku prostřednictvím subjektů, kterým svěřoval majetek do užívání; stát tu byl subjektem vlastnického práva a posléze s uvedeným pozemkem hospodařil Pozemkový fond ČR; od tohoto fondu získala také žalovaná společnost pozemek, o nějž v tomto soudním řízení jde, a to smlouvou ze 17. 11. 1995.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Chrudimi z 18. 6. 2004, čj. 10 C 84/2002-160, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem z 31. 3. 2005, sp. zn. 22 Co 385/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích (označených I a II) o zamítnutí žaloby žalobce a o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou veřejnou obchodní společností; ve výroku (označeném III), týkajícím se náhrady nákladů řízení ve vztahu k státu, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Odvolacím soudem bylo také rozhodnuto, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení částkou 13.498 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že měl shodně se soudem prvního stupně za to, že žalobce má naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) na určení vlastnického práva k pozemku, který nabyl v roce 1942 do svého vlastnictví na základě odevzdání dědictví.
Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně použil na projednávaný případ dekret č. 12/1945 Sb., o konfiskování a urychleném rozdělení zemědělského majetku, subjektům vymezených v §1 odst. 1 tohoto dekretu přechodem majetku na stát ze zákona účinností tohoto dekretu (tj. dnem 23. 6. 1945); muselo tu přistoupit také rozhodnutí, vydané ve správním řízení, které bylo však rozhodnutím toliko deklaratorním, ovšem bez jeho vydání nešlo s majetkem koniskaci podléhajícím nakládat jako s majetkem státu.
Odvolací soud vycházel z názoru, že mimo rámec správního soudnictví není soud v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vydaného ve správním řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb.; v občanském soudním řízení bylo možné posoudit pouze to, zda nešlo o akt nicotný, tedy zda správní orgán jej vydal v mezích své pravomoci a zda byl tento správní akt pravomocný. V daném případě byla vydána podle dekretu č. 12/1945 Sb. vyhláška Okresního národního výboru v Ch. z 11. 8. 1945, č. 11399, jež byla soudu předložena, a touto vyhláškou byla za osobu německé národnosti označena osoba O. F. K. a za konfiskovaný majetek zemědělský majetek této osoby v obci H. M.; na této vyhlášce bylo uvedeno, že byla vyvěšena 17. 8. 1945 a sňata byla 28. 8. 1945 a že je právoplatná. Protože šlo u osoby O. F. K. o osobu neznámého pobytu, došlo k uvedenému doručení vyhlášky podle ustanovení §33 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. Ve vložce č. 563 pozemkové knihy pro katastrální území H. M. bylo pak vyznačeno, že panství H. M. bylo konfiskováno podle dekretu č. 12/1945 Sb. Podle názoru odvolacího soudu žalobce F. O. K. takto tedy své vlastnictví k pozemku, o nějž v tomto soudním řízení jde, pozbyl k datu 23. 6. 1948. Proto správně soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, žalobě žalobce nevyhověl a jeho zamítavé rozhodnutí ve věci odvolací soud potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, pokud tento soud dospěl k závěru, že sporný pozemek stát v daném případě vydržel, nýbrž šlo tu o pozbytí vlastnictví v důsledku konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že žalobcem nově v odvolacím řízení předložené důkazy neodpovídaly podmínkám uvedeným v ustanovení §205 odst. 1 občanského soudního řádu a proto k nim odvolací soud nepřihlížel.
Při rozhodování o nákladech řízení neshledal odvolací soud správným výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla uložena úhrada nákladů řízení spojených s přibráním tlumočníka k tlumočení výpovědi v tomto řízení; proto odvolací soud rozhodl tak, že tento výrok rozsudku soudu prvního stupně zrušil (§224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 10. 5. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště dne 10. 7. 2005 k doručení Okresnímu soudu v Chrudimi, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť toto dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, které má ve věci zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení před odvolacím soudem je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především vytýkal, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou zastoupení nezletilé osoby v samotném správním řízení, respektive s otázkou důsledků opomenutí zajištění řádného zastoupení nezletilce v řízení a nedostatkem řádného doručení správního rozhodnutí nezletilému účastníku řízení. Žalobce se totiž narodil 7. 10. 1936 a v době konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Ch. z 11. 8. 1945 mu bylo pouhých 9 roků; nebyl tedy schopen plně pochopit význam konfiskačního řízení, v němž bylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech, nebyl schopen se v tomto řízení hájit a mělo být v tomto řízení zajištěno zastupování nezletilce zákonným zástupcem či soudem ustanoveným opatrovníkem, jemuž měly být písemnosti doručovány; navíc úkony zástupce nezletilce, mající dopad na nezletilcova majetková práva, podléhaly schvalování opatrovnickým (poručenským) soudem. Dovolatel měl tehdy vedle matky i spoluporučníka, a to svého strýce Ing. F. K. K. z H.; ten však byl násilně odvezen z území čs. státu a od 14. 7. 1945 byl ohlášen k trvalému pobytu v bavorské obci E. Uvedený postup správního orgánu v řízení (bez řádného zastupování nezletilce a bez řádného doručení rozhodnutí správního orgánu) neodpovídal ustanovení §16 tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb., ani ustanovení §21 tehdy platného obecného občanského zákoníku z roku 1811. Uvedený nesprávný postup správního orgánu v řízení před nim probíhajícím odporoval i tehdy platné Deklaraci práv dítěte, schválené Společností národů v roce 1924.
Dovolatel vyslovoval svůj názor, že není správný závěr odvolacího soudu, že v daném případě má konfiskační vyhláška Okresního národního výboru v Ch. z 11. 8. 1945, č. 11399, takovým deklaratorním rozhodnutím dovršujícím konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. O této vyhlášce odvolací soud uváděl, že je jí „především“ dokládána konfiskace žalobcova majetku; o další dokládající skutečnosti či okolnosti však už odvolací soud se nezmiňoval, a to ani o další vyhlášce ONV Ch. ze 17. 9. 1945, č. 14812. Podle názoru dovolatele žádná z těchto vyhlášek není individuálním správním aktem konfiskačním, který by deklaroval konfiskaci majetku, jenž by byl doručitelný (adresovaný osobě, jíž se konfiskace týká, nebo jejímu zástupci) a také správním aktem skutečně doručeným, který by se stal aktem pravomocným. Uvedené vyhlášky nesplňují tedy náležitosti správního aktu, stanovené tehdy platnými předpisy v době jejich vydání. Už označení uváděných rozhodnutí nebylo správné, protože podle tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb. nemělo být takové rozhodnutí označeno jako vyhláška nýbrž jako výměr. Dále tyto vyhlášky pokládal dovolatel za absolutně neadresné; žalobce totiž nebyl osobou nesoucí jméno O. F. a příjmení K., bydlící v H. M., jak to bylo ve vyhláškách uvedeno; „jméno O. F. neexistuje v žádné matrice a je jménem právními předpisy nedovoleným“; dovolatel tehdy rozhodně nebydlil v H. M., protože v roce 1940 odjel do A. se svou matkou; nešlo u něho také o osobu neznámého pobytu (např. k vývozu jednotlivých předmětů z Č. do A. bylo matce dovolatele tehdy uděleno doručené povolení Ministerstva financí Protektorátu Čechy a Morava z 13. 2. 1940). Označení adresáta v konfiskačních vyhláškách je tedy natolik neurčité, že způsobuje nicotnost těchto vyhlášek. Dovolatel ještě dodával, že jeho otec se jmenoval O. F. K., ale ten zemřel již 19. 12. 1938. Dovolatel byl tedy toho názoru, že pro tyto uvedené vady konfiskačních vyhlášek „ztratily charakter veřejné listiny a nevztahuje se na ně prezumpce správnosti veřejné listiny“. Ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu tu nemělo být vůbec odvolacím soudem uplatňováno. Konfiskační vyhlášky tu byly tedy přezkoumatelné soudem s plnou jurisdikcí. Dovolatel je přesvědčen, že v daném případě došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Dovolatel dále uváděl, že jeho dovolání je přípustné a důvodné i proto, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel je přesvědčen, že od poloviny roku 2003, kdy uspěl v několika kauzách u českých soudů, došlo tu v dalších soudních řízeních, týkajících se jeho osoby, k podstatnému ovlivňování rozhodovací činnosti soudů, a to ze strany představitelů moci výkonné i zákonodárné. O této skutečnosti doložil dovolatel jako přílohu ke svému dovolání „Analýzu mediální prezentace kauzy K.“, která počtem 30 dokumentů dokládá dovolatelem uváděné tvrzení o ovlivňování rozhodovací činnosti soudů. Dovolateli se jeví jako jednoznačné, že s jeho právními věcmi již nemůže na území České republiky uspět, neboť zde již není pro něj v České republice nezávislý soudce. Podle názoru dovolatele i přijetí zákona č. 120/2004 Sb. (tzv. lex K.), umožňujícího vstup státu do soudního řízení prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byl prostředkem k znesnadnění sporů dovolatele a k ovlivnění řešení těchto sporů soudy. Za těchto okolností se dovolatel spolu se svým dovoláním domáhá, aby Nejvyšší soud ČR předložil podle článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství Soudnímu dvoru v L. tuto předběžnou otázku: „Lze vykládat článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, prohlašující, že unie je založena na zásadách právního státu, tak, že dojde-li k situaci, kdy soudy, resp. soudci určitého členského státu ztratí v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci, v důsledku nepřípustných zásahů ze strany orgánů státu, svoji nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu“. Do vyřešení této předběžné otázky by mělo být dovolací řízení přerušeno.
Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě bylo možné posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 10 C 84/2002 Okresního soudu v Chrudimi), ani z obsahu dovolání dovolatelel a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Dovolatel se svou určovací žalobou, podanou v této právní věci, domáhal, aby bylo určeno, že tu existuje jeho vlastnictví k pozemku parc. č. 1334/2, zapsanému v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 2372 pro katastrální území a obec H. M., které, jak má za to, platně nabyl a k němuž jeho vlastnické právo nezaniklo a nepřešlo platně na jiný subjekt.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 31. 3. 2005 (sp. zn. 22 Co 385/2004 Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích), napadeném dovoláním dovolatele, dospěl k výslednému závěru, že zemědělský majetek žalobce v obci H. M., včetně sporného pozemku parc. č. 1334/2, přešel na stát podle dekretu č. 12/1945 Sb., když odvolací soud vzal za prokázané, že bylo vydáno příslušným správním orgánem deklaratorní rozhodnutí, kterým byl označen důvod konfiskace, osoba i majetek podléhající konfiskaci. Podle závěru odvolacího soudu žalobce tedy své vlastnictví k datu 23. 6. 1945 k uvedenému pozemku parc. č. 1334/2 v H. M. konfiskací pozbyl. Odvolací soud v této souvislosti argumetoval tím, že „mimo rámec správního soudnictví není soud v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vydaného v rámci řízení o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. Soud v tomto řízení mohl posoudit pouze to, zda byl vydán individuální správní akt podle dekretu č. 12/1945 Sb., zda směřoval proti žalobci, zda nešlo o akt nicotný, tedy zda správní akt byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný“.
Dovolací soud v této souvislosti rovněž vycházel z odpovídajících právních závěrů, uveřejněných v judikatuře soudů (zejména ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní závěr, že „mimo správní soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní). Oproti tomu i u kategorie aktů věcně vadných a aktů nezákonných platí prezumpce jejich správnosti“.
Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Nicotným správním aktem je správní akt, vydaný tzv. absolutně nepříslušným správním orgánem.
Dovolací soud i v tomto daném případě měl na zřeteli i to, že v rozhodování dovolacího soudu došlo k tomu, že Nejvyšší soud v rozsudku tzv. velkého senátu (srov. §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo 1222/2001, dospěl k právnímu závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.
V dovolacím řízení v daném případě nemohl dovolací soud nemít na zřeteli také to, že i Ústavní soud ČR ve svém stanovisku z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05, se zabýval otázkou žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů. V tomto stanovisku uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. byl zaujat tento právní názor: „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní předpis restituční nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění uvedeného stanoviska bylo ještě uvedeno: „Konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není zákonem připuštěno“.
Ve smyslu těchto právních závěrů, z nichž dovolací soud vychází i v této konkrétní právní věci, nebylo proto možné dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil základní právní otázku této právní věci (tj. nevyhovění žalobě o určení vlastnictví k věci, ohledně níž nebyl uplatněn nárok na její vydání podle restitučního předpisu) v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům, zaujatým ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR, uveřejněným pod č. 477/2005 Sb.).
Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, nezbytné k tomu, aby dovolací soud mohl dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a to pro řešení právní otázky v případném rozporu s hmotným právem, anebo pro řešení právní otázky, která byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Dovolání dovolatele je tedy, podle názoru dovolacího soudu nepřípustné ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu; nezbylo proto dovolacímu soudu než toto dovolání odmítnout podle týchž ustanovení občanského soudního řádu.
Pokud dovolatel do svého dovolání zahrnul i podnět dovolacímu soudu k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v L., a to ve znění otázky dovolatelem formulované (jehož základem bylo přenesení rozhodovací pravomoci českého soudu v konkrétní věci na soud jiného členského státu Evropské unie), neodpovídá, podle názoru dovolacího soudu, tento podnět žádné dvoustranné ani mnohostranné smlouvě, jíž je Česká republika vázána (srov. §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), ani některému ustanovení vnitrostátních předpisů České republiky. Dovolací soud však nesdílí ani názor dovolatelel, že by jím navrhovaný postup odpovídal článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství a článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii.
Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že „Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod - zásadách, které jsou společné členským státům unie“. Článek 234 Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských zemí obrací na Soudní dvůr s otázkami výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Ze žádného dovolatelem uvedených ustanovení práva Evropských společenství neplyne možnost přenesení pravomoci a příslušnosti českého soudu na soud jiného státu. Proto také nelze dojít k závěru, že by byla dána možnost přenesení pravomoci k projednání právní věci soudu jiného členského státu, a to na základě práva Evropských společenství, ani na základě jiné takové možnosti dané výslovným ustanovením mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána (srov. §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním).
Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce v žádném případě není nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na soudní dvůr Evropských společenství a už vůbec ne ze soudu členského státu na soudy jiných členských států. Předložení předběžné právní otázky soudem členského státu předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Tak tomu však není v případě tohoto dovolání. Dovolatelem namítané okolnosti postrádají aspekt práva Evropských společenství. Soudní dvůr podle své ustálené judikatury odmítne předběžné otázky, které jsou mimo rámec práva Evropských společenství (srov. např. věc C - 291/96 Trestní stíhání proti M. G. a S. B. /1997/ ECR I - 5331, bod 12, věc 299/95 K. v. R. /1997/ ECR I - 2629, bod 19, či věc C - 144/95 M. /1996/ ECR I - 2969, bod 13). Stejně tak z ustálené judikatury Soudního dvora plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi soudy Evropských společenství a nikoli prostředkem prodlužování řízení před soudem členského státu vznášením hypotetických či irelevantních otázek ze strany procesních účastníků. Podání předběžné otázky v podobném případě by znamenalo zneužití řízení o předběžné otázce s následkem nepřípustnosti předložené otázky (srov. např. věc 244/80 F. v. N. /1981/ ECR 3045, bod 18, či věc M. S. v. G. P. a F. B. /1981/ ECR 1563, bod 6).
Dovolací soud má proto za to, že mu nevzniká v otázce vznesené dovolatelem ani oprávnění, ani povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství se žádostí o předběžné otázce (srov. věc 283/81 CILFIT /1982/ ECR 3415, bod 10).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované veřejné obchodní společnosti v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu