ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1325.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1325/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání České republiky – Ministerstva financí, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10.11.2005, sp.zn. 20 Co 354/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 24 C 118/94 (žalobce O. D., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, za niž jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, o finanční náhradu 1,604.951,40 Kč), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 28.10.1993, aby žalované České republice-Ministerstvu financí bylo uloženo poskytnout mu finanční náhradu za nemovitosti v katastrálním území N. M. n. M, které původně patřily otci žalobce Ing. O. D., ale byly znárodněny výměry Ministerstva průmyslu z 21.10.1948, čj. 174456/48-IV/1, a z 11.11.1948, čj. 291297/48-IV/1. V žalobě bylo uvedeno, že žalobce uplatnil svůj nárok na finanční vypořádání podle ustanovení §47 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ale uplatněný nárok v privatizačním rozhodnutí vypořádán nebyl. Žalobce požádal písemně o poskytnutí finanční náhrady, ale bezvýsledně.
Žalovaná Česká republika-Ministerstvo financí navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobní nárok žalobce na finanční vypořádání ze znárodnění firmy D. a spol., které bylo provedeno podle dekretu č. 100/1945 Sb. vyhláškou č. 568/1946 Úředního listu I, není opodstatněný, neboť se týká majetku, který přešel na stát před 25.2.1948, tedy před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb. Uvedený znárodněný majetek, k němuž měl právo hospodaření státní podnik R. ve V. B., byl zprivatizován podle zákona č. 92/1991 Sb.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21.5.1997, čj. 24 C 118/94-43, byla zamítnuta žaloba žalobce O. D. „s návrhem na vypořádání nároku žalobce ve výši 100.000 Kč, a to z finančního projektu, vztahujícímu se k majetku odňatému způsobem uvedeným v §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., jehož držitelem je R., s.p., V. B.“. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 8.1.1998, sp.zn. 20 Co 514/97, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uváděl, že zatím nebyly shledány podmínky ani pro potvrzení, ani pro zrušení odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, protože v řízení nebylo dosud provedeno náležité důkazní řízení o uplatněném restitučním nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., kterému by ještě mělo předcházet „upřesnění žaloby žalobce, jíž se domáhá finančního plnění“.
V dalším průběhu řízení došlo k vydání usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 z 2.4.1999, čj. 24 C 118/94-69, jímž bylo řízení v této právní věci zastaveno; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Toto usnesení soudu prvního stupně bylo však zrušeno usnesením Městského soudu v Praze z 23.9.1999, sp.zn. 20 Co 328/99, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením z 24.3.2005, čj. 24 C 118/94-171, připustil změnu žaloby žalobce tak, že se v dalším řízení domáhá vůči České republice-Ministerstvu financí ČR zaplacení finanční náhrady 1,604.951,40 Kč s 3% úrokem od 26.10.1993 do 14.7.1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 29.6.2005, čj. 24 C 118/94-177, bylo potom rozhodnuto, že žalovaná Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je povinna zaplatit žalobci O. D. finanční náhradu 1,604.951,40 Kč s 3 % úrokem od 6.6.1994 do 14.7.1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení v cenných papírech, které nemají povahu dluhopisu do tří dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobce, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 3 % úrok z přiznané částky od 26.10.1993 do 5.6.1994. Žalované bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení částkou 19.950 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované bylo dále uloženo zaplatit náklady řízení 38.642 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že náhradu nákladů ustanoveného zástupce-advokáta žalobci v částce 28.050 Kč nese stát.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v daném případě došlo k majetkové křivdě, týkající se majetku právního předchůdce žalobce Ing. O. D. (původního majitele podniku D. a spol. se sídlem ve Ch.) znárodněním, jež bylo vyhlášeno vyhláškou č. 568/1946 Úředního listu I, až v důsledku správního aktu, kterým bylo znárodnění podle dekretu č. 100/1945 Sb. realizováno; tímto správním aktem Ministerstva průmyslu z 21.10.1948, čj. 174456/48-IV/1, byl totiž stanoven rozsah znárodňované majetkové podstaty podniku D. a spol. ve Ch. Uvedený výměr nebyl podepsán ministrem s jeho ústavní odpovědnosti, ale jemu podřízeným úředníkem, takže tu došlo ke znárodnění v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Podle názoru soudu prvního stupně bylo třeba při posouzení nároku žalobce (který je synem původního vlastníka znárodněného podniku Ing. O. D.) aplikovat ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť tu za znárodněný majetek nebyla poskytnuta náhrada, takže žalobci svědčí nárok uplatnitelný podle zákona č. 92/1991 Sb. (srov. §47 tohoto zákona).
Soud prvního stupně proto žalobnímu návrhu žalobce vyhověl s poukazem na ustanovení §13 odst. 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.; úrok z prodlení byl žalobci přiznán podle ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku v kontextu s vládním nařízením č. 142/1994 Sb., a to ode dne, kdy byla žalovanému státu doručena žaloba žalobce (nikoli však před tímto dnem).
O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvoláních žalobce i žalovaného státu proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 29.6.2005 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 10.11.2005, sp.zn. 20 Co 354/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen ohledně přiznaného úroku, a to tak, že žalované bylo uloženo zaplatit 3 % úrok z částky 1,104.951,40 Kč od 26.10.1993 do 14.7.1994 a 16 % úrok od 15.7.1994 do zaplacení; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen. Žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žalobci 22.610 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že náklady znalečného v částce 10.472 Kč ponese stát.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že opodstatněným shledal odvolací soud jen odvolání žalobce.
Pokud šlo o otázku, zda nárok žalobce lze vypořádat podle zákona č. 87/1991 Sb. z hlediska rozhodného období (25.2.1948 až 1.1.1990) ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., uváděl odvolací soud, že tuto otázku posuzuje stejně jako ve svém předchozím usnesení z 8.1.1998, sp.zn. 20 Co 514/97. Za rozhodující je tu třeba považovat to, že k poskytnutí náhrady za znárodněný majetek nemohlo v daném případě dojít dříve, než byl určen rozsah znárodnění, k čemuž došlo teprve výměrem Ministerstva průmyslu z 21.10.1948, tedy v rozhodném období podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud sdílel i názor soudu prvního stupně, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. ohledně znárodněného nemovitého majetku jeho otce, za který nebyla poskytnuta náhrada ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., a tento nárok měl být vypořádán v rámci privatizace podle ustanovení §47 zákona č. 92/1991 Sb. Nárok žalobce byl však při privatizaci pominut, přestože byl včas a řádně uplatněn. Byl proto odvolací soud toho názoru, že tu žalobce má nárok na finanční náhradu podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb.; soudem prvního stupně přiznaná finanční náhrada vychází ze znaleckého posudku s tím, že nárok bude vypořádán v cenných papírech (§13 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.). Uvedený způsob vypořádání se ovšem vztahuje pouze na samotnou finanční náhradu, nikoli na úrok z prodlení ve smyslu ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku; opodstatněn je tu požadavek žalobce na úrok z prodlení od podání žaloby.
Vzhledem k uvedeným okolnostem odvolací soud jen zčásti změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu, avšak v ostatním tento rozsudek potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který za Českou republiku v řízení jednal, dne 22.11.2005 a dovolání ze strany České republiky – Ministerstva financí ČR stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V dovolání sepsaném úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo navrhováno, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v dovolání poukazováno na ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod bylo v dovolání uplatňováno, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru vyjádřeného v uvedeném dovolání se v rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním napadeném, rozšiřuje nezákonným způsobem rozsah restitučního předpisu, na základě něhož byl nárok žalobce vznesen; jestliže k zásahu do vlastnických práv oprávněné osoby došlo před 25.2.1948 nelze tuto skutečnost ignorovat a je tedy nutno zkoumat, zda došlo ke znárodnění přímo znárodňovacím předpisem či až výměry ministerstev, které se začaly vydávat pro jednotlivé znárodňované majetkové podstaty až po 25.2.1948.
Rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející z argumentace, že k neoprávněnému zásahu do majetkových práv žalobce došlo až tím, že mu nebyla vyplacena náhrada, resp. nemohla být vyplacena, neboť ke konkrétnímu stanovení rozsahu znárodněného majetku došlo až v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990) a v tomto období také nebyl vydán příslušný náhradový předpis, konstruuje tedy takto restituční titul, který není v zákoně obsažen. Titul nevyplacení náhrady za znárodněný majetek (srov. §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) používá zákon o mimosoudních rehabilitacích pouze pro specifikaci restitučního titulu vztahujícího se ke konkrétní majetkové podstatě dotčené znárodněním, provedeným ovšem v rozhodném období.
Přípustnost uvedeného dovolání bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem z 21.5.1997, čj. 24 C 118/94-43, žalobu žalobce zamítl, tento jeho rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 8.1.1998, sp.zn. 20 Co 514/97, a poté Obvodní soud pro Prahu 1 vynesl rozsudek z 29.6.2005, čj. 24 C 118/94-177, žalobě převážně vyhovující, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze z 10.11.2005, sp.zn. 20 Co 354/2005.
Dovolávající se Česká republika-Ministerstvo financí uplatňovala jako dovolací důvod, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Z obsahu rozsudku Městského soudu v Praze z 10.11.2005, sp.zn. 20 Co 354/2005, proti němuž směřovalo dovolání České republiky-Ministerstva financí vyplývalo, že odvolací soud posoudil tuto projednávanou věc zejména podle ustanovení §2 odst. 3 a §13 zákona č. 87/1991 Sb. Tato ustanovení se projednávané právní věci nepochybně týkala; v řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. v případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990; srov. §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona (srov. §3 zákona č. 87/1991 Sb.) nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona (ve Sbírce zákonů je tu v poznámce odkaz na zákon č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby).
Ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stanoví zákonné předpoklady pro poskytnutí finanční náhrady za nemovitost, kterou nelze oprávněné osobě vydat (v odstavci 1), postup při podání písemné žádosti o finanční náhradu (v odstavci 2) i to, v čem finanční náhrada spočívá (v odstavci 4 a 5).
K ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. bylo v nálezu Ústavního soudu ČR z 22.10.1997, II. ÚS 192/96 (uveřejněném pod č. 129 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) vyloženo: „V případě §2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. jde o titul spadající pod postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody (§2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.), avšak nikoli pro samotný akt znárodnění, ale pro prvek neposkytnutí náhrady, jenž je vázán prvkem protiprávnosti, který zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, tak jak to má na zřeteli zákon č. 87/1991 Sb.“.
V nálezu Ústavního soudu z 28.4.1994, III. ÚS 114/93 (uveřejněném pod č. 23 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění, ať již jde o znárodnění samotné či jeho rozsah nebo o náhradové otázky se znárodněním spojené, byla svěřena výlučně do rukou ministra. Osobu ministra a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, případně za ministru podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti.
V nálezu Ústavního soudu ze 4.4.1996, IV. ÚS 259/95 (uveřejněném pod lč. 27 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl ještě zaujat právní názor: Pokud výměr, jímž byl vymezen rozsah znárodnění nebyl vydán ministrem, ale někým jiným uvedeným ve výměru, byl znárodňovací proces dovršen v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Jestliže tedy odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku z 10.11.2005 (sp.zn. 20 Co 354/2005 Městského soudu v Praze) dospěl k výslednému právnímu závěru, že v tomto případě „k poskytnutí náhrady za znárodněný majetek nemohlo dojít dříve, než byl určen rozsah znárodnění, k čemuž došlo teprve výměrem z 21.10.1948, vydaným v rozhodném období“ (25.2.1948-1.1.1990), nelze mít za to, že si odvolací soud vyložil otázku dovršení znárodňovacího procesu a doby tohoto dovršení uvedeného procesu nesprávně, jestliže při posouzení této otázky výkladu ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. nevycházel z rozdílného, odlišného právního závěru, nýbrž vycházel v podstatě z právních závěrů, obsažených v citovaných nálezech Ústavního soudu ČR. Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním žalované České republiky-Ministerstva financí, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to má na zřeteli dovoláním uplatňovaný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu.
Neshledal tedy dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu z 10.11.2005 (sp.zn. 20 Co 354/2005 Městského soudu v Praze) po jeho přezkoumání (v rozsahu podle ustanovení §242odst. 1 občanského soudního řádu) nesprávným, aby bylo možné ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu je zrušit. Přikročil proto dovolací soud podle téhož ustanovení občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolávající se České republiky-Ministerstva financí jako nedůvodného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu