ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.137.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 137/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobkyně Obce M., proti žalovanému Městu M., o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 354/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.7.2004, č.j. 6 Co 1318/2004-97, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 19.4.2002 u Okresního soudu v Písku domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že je vlastnicí nemovitostí blíže popsaných v petitu žaloby.
Okresní soud v Písku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21.5.2003, č.j. 5 C 354/2002-31, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 17.10.2003, č.j. 6 Co 2118/2003-64, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Vyslovil však současně závazný právní závěr, podle něhož pro posouzení důvodnosti určovací žaloby v této věci je rozhodující důsledek plynoucí z ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení je-li právním nástupcem obce zaniklé po 31. prosinci 1949 jiná obec, přechází věc do jejího vlastnictví. Je-li právních nástupců více, přechází věc do jejich podílového spoluvlastnictví rovným dílem. Podle odvolacího soudu smyslem tohoto ustanovení je, aby se historický majetek vrátil té obci, která jej ke dni 31. 12. 1949 vlastnila. Pojem právního nástupnictví zákon neupravuje. Určujícím znakem obce je přitom území, obec je totiž především územním celkem,a proto pojem právního nástupce obce je třeba odvozovat od jejího území.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 31.3.2004, č.j. 5 C 354/2002-81, žalobě opět v plném rozsahu vyhověl. Vyšel ze zjištění, že původně byly předmětné pozemky vlastnicky zapsány na obec M., a to na základě protokolu ze dne 10. 10. 1878. V době protektorátu dne 5.8.1942 bylo podle vládního nařízení č. 265/41 vloženo vlastnické právo obci K., jejíž součástí se stala původní osada M. Dále zjistil, že ke dni 31.12.1949 vlastnil předmětné pozemky MNV K. se sídlem v M., který po 31.12.1949 zanikl. S odkazem na právní závěry odvolacího soudu ve zrušovacím usnesení vyslovil závěr, že obec K. nemohla být právním nástupcem MNV K., neboť nešlo o její historický majetek, když MNV K. se sídlem v M. byl pouze výrazem určitého politicko správního uspořádání státu a nešlo zde o vznik nové obce jako takové.
Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27.7.2004, č.j. 6 Co 1318/2004-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu rozhodující v dané věci je, že MNV K., které vlastnilo pozemky ke dni 31.12.1949, po tomto datu zaniklo, přičemž pod MNV K. patřila i osada M. Konstatoval, že ke dni 1.1.1991 vznikla obec M., která se oddělila od obce M. a pod obcí M. pak zůstala místní část K. Zaujal názor, že původní území MNV K. se rozdělilo a přešlo jednak pod obec M. (nyní město M.), a jednak pod obec M. Dospěl k závěru, že původní území MNV K. tedy zasahuje na území obce M. i na území obce M. a obě tyto obce jsou proto právními nástupci obce zaniklé po 31.12.1949. Uzavřel, že pokud jde o předmětné pozemky, právním nástupcem MNV K. je obec M., neboť se jedná o původní území osady M., tedy o historický majetek původní osady M., která ho dříve vlastnila. Odvolací soud považoval v dané věci za právně nevýznamnou námitku žalovaného ohledně nesprávného označení MNV K. se sídlem v M., rovněž též skutečnost, že od 27.3.1964 došlo ke sloučení obcí K. a Pohoří v obec M., a že od 1.1.1985 došlo k zániku těchto obcí a sloučení pod MNV M.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnil. Tvrdil, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatele pokud obec M. nesouhlasila s dopadem vládního nařízení č. 265/41 o přechodu práva vlastnického na obec K., měla možnost v souladu s dekretem presidenta republiky č. 30/1945 Sb. požádat o změnu vlastnických poměrů z roku 1942 v období dvou let (do r. 1947) To však neučinila. Vytýkal soudům obou stupňů, že nerozhodovaly ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., na základě něhož je nutné za rozhodující období pro určení vlastnictví a navrácení historického majetku považovat datum 31.12.1949 a dále datum 23.11.1990. Namítal, že nabytí či přechod historického majetku není zpětně omezen, ale posouzení k jeho vydání se děje na základě posledního zápisu v knihovní vložce, který byl proveden v roce 1942. Dovolatel za rozhodující tedy považoval historický majetek obce K. zapsaný k datu 31.12.1949. Poukazoval na skutečnost, že obec K. nezanikla a v současné době je místní částí města M. a v případě odtržení může plnit úkoly samosprávy a státní správy. Dále tvrdil, že soudy obou stupňů upřednostnily stav z roku 1878, což je v rozporu s ustanovením §2 zákona č. 172/1991 Sb. a právním zájmem města M. je, aby předmětné pozemky v k.ú. M. a k.ú. M. zůstaly ve vlastnictví města M., jelikož jsou jeho historickým majetkem. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání je dána ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu plynoucím z podaného dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Z povahy věci jinak plyne, že v rámci posuzování dovolání, které se opírá o tvrzení o existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení, nepřichází do úvahy dovolací přezkum zaměřený na posouzení správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel.
V této věci, jak plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, řešil odvolací soud problematiku plynoucí z ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jmenovitě posouzení otázky přechodu historického majetku obce (obcí) s přihlédnutím k změnám v územně správním uspořádání, jak je to blíže zdůvodněno v nalézací části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od srozumitelného a instruktivního výkladu, který odvolací soud zaujal už ve svém zrušovacím usnesení ze dne 17.10.2003, č.j. 6 Co 2118/2003-64. Ten vychází jak ze smyslu a účelu zákona, tak z gramatického výkladu v odůvodnění rozebraných zákonných ustanovení. To platí jak o nástupnictví více obcí, tak o výkladu pojmu historický majetek obce, včetně odpovídající definice obce ve vazbě na její území. Pro stručnost proto dovolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které považuje za správné a právní úpravě odpovídající.
Pro úplnost je nutno reagovat na dovolací námitky žalovaného ve vztahu k důsledkům plynoucím ze zápisu provedeného dne 5.8.1942 bylo podle vládního nařízení č. 265/41, jímž došlo ke zrušení samostatnosti malých osad a byly vytvořeny nové politické celky, které převzaly veškerý majetek osad a obcí. Odkaz dovolatele na údajnou nutnost nápravy takto vzniknuvšího stavu založeného v době nesvobody postupem podle zákona č. 30/1945 Sb. (dovolatel měl zřejmě na mysli vyhlášku č. 30/1945 Sb. ministra vnitra ze dne 27. července 1945, o platnosti Ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úředního věstníku československého., o obnovení právního pořádku) považuje dovolací soud za nepřípadný.
Odvolací soud důsledky plynoucí z citovaného zápisu zohlednil odpovídajícím způsobem (srov. odstavec první na straně 3 rozsudku) s tím, že takto bylo vložené právo vlastnické obci K., její součástí se stala původní osada M. Po zániku MNV K., stala se jeho právním nástupcem obec M. Shodně s odvolacím soudem považuje dovolací soud za právně významné, že MNV K., které vlastnilo předmětné pozemky k 31. 12. 1949, po tomto datu zaniklo, přičemž pod něj patřila i osada M. K 1.1.1991 pak vznikla obec M., která se oddělila od obce M. Pod touto obcí (M. pak zůstala místní část K.). Dovolací soud tak akceptuje důsledek dovozený odvolacím soudem, podle něhož se původní území MNV K. rozdělilo a přešlo jednak pod obec M. (nyní město M.) a jednak na území obce M., takže obě tyto obce jsou proto právními nástupci obce zaniklé po 31.12.1949. Předmětné pozemky spadají do majetku původní osady M., která je dříve vlastnila jako historický majetek této původní osady .
Dovolací důvod uplatněný žalovaným tak není v projednávané věci dán. Rozhodnutí odvolacího soudu je za této situace třeba považovat za správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu