ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1415.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1415/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele JUDr. Z. Ch., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 13.10.2004, sp.zn. 30 Co 395/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 5 C 12/2002 /žalobce JUDr. Z. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalované O. P., zastoupenému advokátkou, o vydání věcí/, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu 30.10.1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 30.1.2004, č.j. 5C 12/2002-39. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o vydání jedné ideální poloviny rekreační chaty č. 072, stojící na pozemku parc. č. 914 v katastrálním území a obci M., zapsaných na listu vlastnictví č. 877 u Katastrální úřadu P.-v. Bylo také rozhodnuto, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 13.10.2004, sp.zn. 30 Co 395/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem shledán věcně správným.
Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo správně zjištěno, že dne 25.6.1973 byla uzavřena kupní smlouva mezi Čs. státem -Okresním národním výborem P.-v., jako prodávajícím, a kupujícími Ing. V. B. a E. B. /rodiči žalované/; na základě této kupní smlouvy se uvedení kupující stali bezpodílovými spoluvlastníky rekreační chaty č. 072 v M. a zároveň jim bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku parc. č. 914 v katastrálním území M. Dále bylo soudem prvního stupně zjištěno, že E. B. zemřela 15.11.1987 a na základě schválené dědické dohody se žalovaná O. P. stala vlastnicí ideální poloviny uvedených nemovitostí; následně poté dne 16.11.1991 zemřel rovněž Ing. V. B., otec žalované, přičemž žalovaná O. P. nabyla, jako jeho dědička, ideální polovinu uvedených nemovitostí. Z těchto zjištění odvolací soud /stejně jako soud prvního stupně/ dovozoval, že „ žalovaná O. P. nemůže být, ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s ustanovením §4 odst. 1 téhož zákona, povinnou osobou /jako osoba blízká povinné osobě/co se týče podílu nemovitostí, které zdědila po své matce, neboť tento podíl na ni přešel děděním a nebyl na ni převeden; předmětem sporu v této právní věci je tedy ½ rekreační chaty, kterou žalovaná O. P. zdědila po svém otci Ing. V. B.“.
Odvolací soud poukazoval na to, že z obsahu spisu Okresního soudu Praha-východ sp.zn. 5 C 19/98 vyplývalo, že podle závěru v řízení provedeného znaleckého posudku rodiče žalované koupili rekreační chatu č. 072 v M. za cenu 27.812 Kč, což byla částka převyšující o 1.000 Kč cenu nemovitosti, stanovenou uvedeným znaleckým posudkem; manželé Ing. V. B. a E. B. tedy smlouvou z 25.6.1973 nenabyli uvedenou nemovitost v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy.
Pokud žalobce tvrdil, že rodiče žalované získali uvedenou chatu v M. na základě protiprávního zvýhodnění /ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb./, třebaže matka žalobce R. Ch. měla zájem na odkoupení chaty dne 14.9.1972, ale nebylo jí vyhověno a chata byla prodána manželům B., poukazoval odvolací soud na zjištění z obsahu realizačního spisu bývalého Okresního národního výboru, že sice matka žalobce měla zájem na odkoupení chaty, ale pak dne 1.12.1972 klíče od chaty předala zpět finančnímu odboru s tím, že už o koupi chaty zájem nemá. Ostatně v době prodeje chaty /25.6.1973/ platila již vyhláška č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku /kterou byla zrušena dříve platná vyhláška č. 94/1962 Sb./, která nestanovila předkupní právo k propadlým nemovitostem pro uživatele nemovitostí ani pro příbuzné osob, kterým majetek propadl a nebyla stanovena ani nabídková povinnost těmto osobám. Pokud tedy byla uzavřena kupní smlouva v daném případě s manžely B., nedošlo tu k žádnému porušení právních předpisů, ani k žádnému protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů – Ing. V. B. a E. B. Nebylo v řízení doloženo, že by manželé B. byli koupi chaty přednostně zvýhodněni, z toho důvodu, že by byli „funkcionáři bývalého Okresního národního výboru“.
Žalovaná O. P. tedy podle názoru odvolacího soudu /shodného s názorem soudu prvního stupně/ není tu povinnou osobou /ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 ve spojení s ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb./ k vydání jedné ideální poloviny chaty, o niž jde v tomto řízení, neboť tu nebylo prokázáno, podle tehdy platných předpisů, ani protiprávní zvýhodnění osob nabyvatelů chaty /Ing. V. B. a E. B., rodiče žalované/.
Odvolací soud měl ještě za to, že uvedené právní závěry ohledně oprávněné osoby i povinné osoby v daném případě nejsou v rozporu s právními závěry, které zaujal v předchozím rozsudku dovolací soud dne 29.2.2001, /28 Cdo 984/2000 Nejvyššího soudu/, když totiž se dovolací soud nezabýval právní problematikou povinné osoby /ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb./ v této právní věci.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 19.11.2004 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 3.1.2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Praha-východ, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst.1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c/ a odst.3 občanského soudního řádu, a z obsahu dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vyslovoval své přesvědčení, že výsledný závěr odvolacího soudu není v daném případě v souladu s právními závěry, které byly vysloveny v rozsudku dovolacího soudu z 29.6.2001 /28 Cdo 984/2000 Nejvyššího soudu/ v řízení o dovolání, podaném v této právní věci; dovolací soud totiž vyslovil, podle názoru dovolatele, jednoznačně, že žalovaná je povinnou osobou v této právní věci, a věc byla vrácena k dalšímu projednání odvolacímu soudu jen k objasnění otázky, zda tu nedošlo k vydání věci jinému subjektu.
Pokud se odvolací soud dále zabýval tím, zda u žalované jsou splněny podmínky uvedené v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., potom podle názoru dovolatele „pominul řadu tvrzení žalobce, jakož i jím uváděných okolností a existujících dokladů“. Např. záznam s datem 28.12.1972 /podle něhož R. Ch., matka žalobce, „nemá o koupi chaty zájem, klíče odevzdala a o prodej nikdo nežádá“/ není nikým podepsán; přitom R. Ch., měla o koupi chaty reálný zájem, protože „žalobce s manželkou jí peníze na koupi chaty slíbili a poskytli by jí je“. Dovolatel poukazoval na to, že budoucí nabyvatel chaty Ing. B. v dopise z 21.8 1972, který byl soudu předložen, výslovně žádal národní výbor o získání chaty po emigrantech; když mu nemohla být prodána jedna, byla mu hned nabídnuta jiná chata; řadový občan by jistě takovou možnost neměl a bylo tedy zřejmé, že tu nabyvateli Ing. B. byla poskytnuta protiprávní výhoda; nabyvatel tu zneužil svého postavení k tomu, aby chatu po emigrantech získal, a opomenuta byla matka žalobce, která chatu spoluužívala se žalobcem a jeho manželkou, zejména po jejich odchodu do emigrace.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhovala, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Nesdílela názor dovolatele, že závěry odvolacího soudu v jeho rozsudku z 13.10.2004 neodpovídají závěrům vyjádřeným v předchozím rozsudku dovolacího soudu z 29.6.2001 /28 Cdo 984/2000 Nejvyššího soudu/, které ostatně dovolatel ve svém dovolání chybně interpretuje. Soudy obou stupňů tu provedly postačující zjištění a provedené důkazy tu správně zhodnotily.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posuzovat podle ustanovení §237 odst.1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce má zásadní význam zejména tehdy, řešil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacím soudem nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu /sp.zn. 5 C 12/2002 Okresního soudu Praha-východ/, ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil ve svém rozsudku některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud uváděl ve svém rozsudku z 13.10.2004 /sp.zn. 30 Co 395/2004 Krajského soudu v Praze/, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, že projednávanou právní věc posoudil zejména podle ustanovení §20 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. /tj. jde-li o fyzickou osobu, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech, uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je občanem České republiky/.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období /25.2.1948 až 1.1.1990/ věc přešla na stát, a to také podle ustanovení §453a občanského zákoníku /ve znění platném do 31.12.1991/ nebo podle ustanovení §287a zákona č. 87/1950 Sb.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona právnické osoby podle §4 odst. 1 téhož zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím, a příslušný ústřední orgán správy republiky.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Převodem ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 /v závěru/ zákona č. 87/1991 Sb. nejsou zmíněny případy nabytí věci např. při nabytí věci děděním /srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 117 (251)/.
V daném případě se touto právní věcí zabýval /na základě dovolání/ dovolací soud již svým dřívějším rozsudkem z 29.6.2001 /28 Cdo 984/2000 Nejvyššího soudu/. Pokud v tomto rozsudku dovolacího soudu bylo přikročeno ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze z 8.12.1999, sp.zn. 30 Co 455/99, a k vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, bylo ke zdůvodnění tohoto zrušujícího výroku rozsudku uvedeno: Dovolací soud vrací věc soudu druhého stupně, a to i k posouzení otázky, zda věc už nebyla vydána jinému, na základě čeho se tak stalo, když již tu předcházelo řízení ve věci restitučního nároku manželky žalobce /Z. Ch./ vůči žalované O. P.
Dovolací soud pochopitelně i při posuzování nynějšího dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu z 13.10.2004 /sp.zn. 30 Co 395/2004 Krajského soudu v Praze/ napadeného dovoláním dovolatele, vycházel z uváděných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb./ která jsou svou povahou ustanoveními hmotněprávními/ a také z citovaných právních závěrů z judikatury soudů a ze závěrů předchozího rozsudku dovolacího soudu z 29.6.2001 /28 Cdo 984/2000 Nejvyššího soudu/. Zároveň bylo třeba konstatovat, že z týchž ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i z citovaných závěrů z judikatury soudů a ze závěrů obsažených v předchozím rozsudku dovolacího soudu, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Odvolací soud tu totiž nedospěl k rozdílným, odchylujícím se právním závěrům, jež by opodstatňovaly názor, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, takže výtky v dovolání dovolatele, uplatňované proti rozsudku odvolacího soudu, se týkají především hodnocení důkazů; toto hodnocení důkazů je však ustanovením §132 občanského soudního řádu soudům svěřeno, náleží jim s plným uplatněním procesní zásady volného hodnocení důkazů, a dovolatelem tvrzené nedostatky při hodnocení důkazů nejsou podle právní úpravy občanského soudního řádu důvodem přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jak to vyplývá z ustanovení §237 občanského soudního řádu /srov. k tomu i výklad obsažený už v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
Nebylo tedy možné přisvědčit názoru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud ve svém rozsudku také žádnou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatele, že by byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. a/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného ve vztahu k ustanovením občanského soudního řádu, upravujícím taxativně přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovoláním dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření žalované k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě procesní stanoviska žalovaná, uplatňovaná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu