ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1454.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1454/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele R. D., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 22. 1. 2004, sp. zn. 29 Co 136/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 472/99 (žalobce R. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému výrobnímu družstvu E., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitosti), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 1. 4. 1999, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 13. 12. 2002, čj. 21 C 472/99-255. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému výrobnímu družstvu uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání dvou neoddělených dvacetičtvrtin (2/24) domu čp. 285 na stavebním pozemku parc. č. 1768/1 a kolny na stavební parcele č. 1768/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 2433 pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu v L. a vydat tento podíl na nemovitostech do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému družstvu náklady řízení částkou 6.275 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Dne 4. 12. 2003 vydal Okresní soud v Liberci doplňující rozsudek (čj. 21 C 472/99-273), jímž zamítl žalobu žalobce R. D. se žalobním návrhem, aby žalované výrobní družstvo E. L. bylo uznáno povinným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání dvacet jedna neoddělených čtyřiadvacetin domu čp. 285 na stavební parcele č. 1768/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 2433 pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu v L., jakož i se žalobním návrhem na vydání tohoto podílu na nemovitosti žalobci.
O odvoláních žalobce i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Liberci z 13. 12. 2002, čj. 21 C 472/99-255 (ve znění doplňujícího rozsudku ze 4. 12. 2003, čj. 21 C 472/99-273), rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem z 22. 1. 2004, sp. zn. 29 Co 136/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení i s uvedeným doplňujícím rozsudkem soudu prvního stupně) potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému družstvu na úhradu nákladů odvolacího řízení 7.012 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že ani odvolání žalobce, ani odvolání žalovaného nebyla shledána důvodnými. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která „nebyla nijak zpochybněna ani v odvolacím řízení“.
V odůvodnění svého rozsudku poukazoval odvolací soud především na to, že v nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 11. 1997, IV. ÚS 205/97, týkajícím se téže právní věci (žalobce R. D. a žalovaného výrobního družstva E. L.) bylo k ústavní stížnosti R. D. řešeno postavení tohoto žalobce jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud dále poukazoval na to, že závěry v tomto nálezu učiněné byly posléze pojaty do rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 9. 6. 1999, 23 Cdo 1878/98, v němž byla v této právní věci řešena právní otázka okruhu oprávněných osob se zřetelem k ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. (a to zejména, že „výčet oprávněných osob uvedených v ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. je taxativní“ a že „rozhodující je pouze posloupnost oprávněných osob stanovená v ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.“). Na právní závěry v uvedeném nálezu Ústavního soudu ČR a v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ČR kladl odvolací soud pro své další rozhodování důraz. Stejně jako v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 11. 1997, IV. ÚS 205/97, vycházel odvolací soud z toho, že „v daném případě pro posouzení otázky, zda je žalobce oprávněnou osobou ve smyslu §3 zákona č. 87/1991 Sb., nejsou rozhodné výsledky dědického řízení po původním vlastníku věci, ale pouze zvláštní posloupnost oprávněných osob, jak je vymezena v citovaném ustanovení“.
Proto odvolací soud byl toho názoru, že postavení žalobce jako oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb. je nutno odvozovat jen od žalobcova otce R. D. st., a to v rozsahu jedné čtyřiadvacetiny nemovitosti, o niž jde v tomto soudním řízení. Žalobcova otce je třeba, podle názoru odvolacího soudu, považovat za oprávněnou osobu, jak je taková osoba vymezena v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když jako dědic se nemohl svého dědického podílu, jako náhradní dědic na bázi institutu tzv. svěřeneckého náhradnictví, ujmout vlivem jednání státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů, které byly v rozporu se zásadami uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“ (jak to bylo podrobně rozvedeno v již zmíněném nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 11. 1997, sp. zn. IV. ÚS 205/97). Ve smyslu tohoto právního závěru, obsaženého v nálezu Ústavního soudu ČR, dospěl odvolací soud k výslednému závěru, že „žalobce s ohledem na zvláštní, specifickou posloupnost, vymezenou v zákoně č. 87/1991 Sb., je tak oprávněnou osobou v rozsahu jedné čtyřiadvacetiny nemovitosti po otci R. D., a to podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Uvedený podíl (1/24) byl však již žalobci přiznán, a to pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 10. 2. 1998, sp. zn. 29 Co 909/97“.
Odvolací soud měl dále za to (shodně se soudem prvního stupně), že vedle žalobcova otce R. D. st., jako osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, mají stejné postavení i jeho sourozenci – F. D. a J. N., takže i u nich jde o oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. I tito sourozenci žalobcova otce, stejně jako on, zemřeli a jejich restituční nárok by po nich připadl na jejich děti; tyto děti však svůj nárok neuplatnily. Z tohoto důvodu byl odvolací soud toho názoru, že tu přichází v úvahu „aplikace posloupnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., kdy na žalobce je třeba pohlížet jako na sourozence uvedených původních vlastníků věci, která přešla na stát“. Odvolací soud byl proto toho názoru, že soud prvního stupně tu správně usoudil na vydání dalších dvou čtyřiadvacetin nemovitosti.
Odvolací soud byl i toho názoru, že ve vztahu k dalším osobám, jako původním vlastníkům věci, která přešla na stát, tj. A. R. (v podílu 1/4), M. Z. (v podílu 1/4), G. D. (v podílu 1/8), A. D. (v podílu 1/8) a A. D. (v podílu 1/8), nebyla žalobcem prokázána posloupnost ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Byl proto odvolací soud toho názoru, že „nemohl z tohoto důvodu obstát požadavek žalobce na přiznání dalších dvacet jedna dvacetičtvrtin nemovitosti, o něž ve sporu jde“.
Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátovi, který žalobce v řízení zastupoval, dne 13. 12. 2004 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 12. 5. 2004 u Okresního soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 22. 1 . 2004 (sp. zn. 29 Co 136/2003 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci i doplňující rozsudek soudu prvního stupně ze 4. 12. 2003 (čj. 21 C 472/99-273 Okresního soudu v Liberci) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel pokládal za nesprávný zejména názor odvolacího soudu, že žalobce R. D. v daném případě měl restituční nárok pouze po sourozencích jeho otce R. D. st. Dovolatel v této souvislosti vyslovoval svůj názor, že při koncipování zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebylo předvídáno, že vůbec může ještě nastat případ týkající se tzv. fideikomisární substituce vzhledem k malé četnosti a archaismu tohoto právního institutu. Formulace okruhu oprávněných osob v zákoně č. 87/1991 Sb. neodpovídá tomu, že fideikomisární substituce, stejně jako závěť, předpokládá určitý okruh „osob povolaných“ k dědění (při smrti zůstavitele) ovšem s tím, že účinky nároku nastávají při splnění specifických podmínek pro ten který případ. Podle názoru dovolatele měl tu být nárok žalobce posuzován ve vztahu k „vzdálenějšímu příbuzenskému poměru“ (jak to bylo naznačeno v rozsudku Nejvyššího soudu z 9. 6. 1999, 23 Cdo 1878/98, vydaném v této právní věci). Substitut (fideikomisář) je skutečným dědicem, nikoli odkazovníkem, a to dědicem zůstavitele, nikoli institutu (jak to bylo vykládáno např. v komentářích k ustanovení §615 odst. 2 obecného zákoníku občanského z roku 811).
Dovolatel zdůrazňoval, že jeho otec se v tomto případě nemohl ujmout svěřeneckého náhradnictví, ale že se ani další osoby nemohly ujmout tohoto majetku; to se týkalo vedle žalobcova otce R. D. i žalobcova děda (G. D.), stejně jako jeho sourozenců (A. D. a A. D.). Dovolatel poukazoval na to, že ve smyslu ustanovení §615 odst. 2 obecného zákoníku občanského z roku 1811 platí, že pokud nebyla zůstavitelova vůle jiná, přechází právo svěřeneckého dědice i na jeho dědice (§537 obecného zákoníku občanského z roku 1811), pokud se ten nedožije případu, pro který bylo nástupnictví zřízeno. Dědicem svěřeneckého dědice mohou být jednak dědicové závětní či odkazovní nebo zákonní (instituti i fideikomisáři). Podle ustanovení §731 (ve spojení s ustanovením §733 a násl.) obecného zákoníku občanského z roku 1811 tu např. dědí i zůstavitelovi sourozenci a jejich potomci. Na okruh těchto osob se vztahuje ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. jako osob oprávněných. Toto ustanovení zaručuje nárok dětem (a dalším potomkům, pokud děti nemají) osob, jejichž věc přešla do vlastnictví státu (a to bez ohledu na to, zda se majetku ujaly či nikoli). Takovou osobou, po níž by nárok přešel i na dítě, byl děd žalobce G. D., který jako fideikomisární institut měl nabýt 3/24 předmětného majetku.
Dovolatel vyslovoval posléze názor, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nerespektoval právní názor vyslovený v nálezech Ústavního soudu ČR a v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, vydaných v souvislosti s rozsudky vynesenými soudy obou stupňů v této právní věci; měl i za to, že tímto postupem odvolacího soudu došlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, na něž poukazoval i dovolatel ve svém dovolání; podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
V daném případě bylo o žalobě žalobce R. D. rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 11. 11. 1996, čj. 14 C 432/92-92, a to zamítnutím žalobního návrhu na vydání domu čp. 285 se stavební parcelou č. 1768/1, kolnou a stavební parcelou č. 1768/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 2433 pro katastrální území a obec L. u Katastrálního úřadu v L. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 10. 2. 1998, sp. zn. 29 Co 909/97, změněn tak, že žalovanému výrobnímu družstvu E. v L. bylo uloženo uzavřít se žalobcem R. D. dohodu o vydání jedné neoddělené čtyřiadvacetiny domu čp. 285 na stavební parcele č. 1768/1 a kolny na stavební parcele č. 1768/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 2433 pro katastrální území a obec L. u Katastrálního úřadu v L., a vydat tento podíl na nemovitostech žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku; jinak však byl rozsudek Okresního soudu v Liberci z 11. 11. 1996, čj. 14 C 432/92-92 (zamítající žalobu žalobce R. D.) potvrzen. Po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 9. 6. 1999, 23 Cdo 1878/98 (týkajícím se zamítavého výroku ohledně uzavření dohody o vydání 23/24 domu čp. 285 se stavební parcelou č. 1786/1, kolny a stavební parcely 1768/2 v katastrálním území L.) vydal krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec usnesení ze 14. 9. 1999, sp. zn. 14 C 432/92, jímž zrušil rozsudek Okresního soudu v Liberci – pobočka v Liberci z 11. 11. 1996, čj. 14 C 432/92-92 a to „v části žalobu zamítající ohledně neoddělených 23/24 domu čp. 285 se stavební parcelou č. 1768/1 a kolny na stavební parcele č. 1768/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 2433 pro katastrální území a obec L. u Katastrálního úřadu v L.“ a v tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení. Potom Okresní soud v Liberci vynesl rozsudek z 13. 12. 2002, čj. 21 C 472/99-255, jímž bylo žalovanému výrobnímu družstvu E. v L. uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání dvou neoddělených dvacetičtvrtin (2/24) domu čp. 285 na stavební parcele č. 1768/1 a kolny na stavební parcele č. 1768/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 2433 pro katastrální území a obec L. u Katastrálního úřadu v L., a vydat tento podíl na nemovitostech žalobci R. D. do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 22. 1. 2004, sp. zn. 29 Co 136/2003, proti němuž směřuje nyní dovolání dovolatele R. D.
V tomto případě tedy soud prvního stupně rozhodl ve věci samé svým rozsudkem jinak než dřívějším rozsudkem, který byl zrušen rozsudkem odvolacího soudu, a tento posléze vydaný rozsudek soudu prvního stupně byl nyní rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu z 22. 1. 2004 (sp. zn. 29 Co 136/2003 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec) posoudil proto dovolací soud jako dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém přípustném dovolání uplatňoval jako dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, že totiž rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak uváděl v odůvodnění svého rozsudku, zejména podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., a to v souvislosti s ustanovením §608 dříve platného obecného zákoníku občanského z roku 1811 (ohledně svěřenského náhradnictví – fideikomisární substituce). Tato ustanovení se nepochybně projednávané právní věci týkala. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. nebo osoba, která na věc uvedenou v §6 odst. 2 téhož zákona měla nárok uvedený v tomto ustanovení, před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany republiky, fyzické osoby v pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví; b) dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, avšak v míře odpovídající jeho dědickému podílu; c) děti a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu; d) rodiče osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, a e) sourozenci osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že ustanovení §3 odst. 2 písm. b) (nyní §3 odst. 4 písm. b/) zákona č. 87/1991 Sb. lze analogicky použít i na náhradní dědice podle náhradnictví svěřenského (fideikomisární substituce) ve smyslu ustanovení §608 dříve platného obecného zákoníku občanského z roku 1811, nikoli však již na děti nebo vnuky tohoto náhradního dědice.
K otázce restituce majetku, který byl předmětem dědictví na základě svěřenského náhradnictví, vyslovil Ústavní soud ČR v nálezu z 2. 10. 2002, II. ÚS 710/2000 (uveřejněném pod č. 118 ve svazku 28 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), právní názor, že jen není-li pochyb o tom, že se náhradní dědic na bázi institutu svěřenského náhradnictví nemohl ujmout vlivem jednání státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů, vydaných v tzv. rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), a je-li tak naplněna skutková podstata restitučního důvodu uvedeného v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, potom neexistují důvody, proč by k nápravě (i když třeba nikoli zcela) takové evidentní křivdy nemohlo dojít i ve vztahu k jeho dědici.
V daném případě pak bylo nutno mít na zřeteli jmenovitě i to, co bylo k řešení sporu mezi žalobcem R. D. a žalovaným výrobním družstvem E. v L. 2 konstatováno a uváděno ve dvou konkrétních nálezech Ústavního soudu ČR z roku 1995 a z roku 1997 i v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu (jako soudu dovolacího) z roku 1999.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 22. 6. 1995, IV. ÚS 56/94, bylo připomenuto, že i v tomto sporu mezi uvedeným žalobcem a uvedeným žalovaným bylo nutno důsledně objasnit, kdo sporné nemovitosti v katastrálním území L. před jejich konfiskací podle dekretu č. 108/1945 Sb. vlastnil a zda tu byly dány podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 11. 1997, IV. ÚS 205/97, byly zaujaty zejména tyto právní závěry: „Nepodání dědické přihlášky otcem R. D. mohlo za podmínek daného případu stěží způsobit zmaření fideikomisární substituce“ a také „v řízení konstatované skutečnosti a okolnosti posunují pozici otce R. D. do roviny, v níž jej již v rozsahu jeho podílu, tedy jedné čtyřiadvacetiny, nelze považovat za osobu oprávněnou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. a) resp. b) zákona č. 87/1991 Sb., ale za oprávněnou osobu podle §3 odst. 1 citovaného zákona“. Ústavní soud ČR pak v závěru svého nálezu vytkl obecným soudům, že v tomto sporu žalobce R. D. a výrobního družstva E. nezjišťovaly a proto nevzaly v úvahu všechny pro posouzení této věci relevantní okolnosti, potřebné pro realizaci práva žalobce R. D. na soudní ochranu.
V předchozím rozsudku dovolacího soudu z 9. 6. 1999 (23 Cdo 1878/98 Nejvyššího soudu), vydaném o dovolání žalobce R. D., podaném v tomto jeho sporu s žalovaným výrobním družstvem E., dospěl dovolací soud k výslednému právnímu závěru: „V ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. jde o nástupnictví neodvozené z dědického práva, upraveného občanským zákoníkem, a zavádí se jím speciální posloupnost oprávněných osob v určitém nezaměnitelném pořadí pro případy spadající pod režim zákona č. 87/1991 Sb. Pro posouzení toho, zda se fyzická osoba stala oprávněnou osobou ve smyslu citovaného ustanovení, nejsou rozhodné výsledky samotného dědického řízení po původním vlastníku věci a za společné, jednotící kriterium zde uvedených oprávněných osob nelze považovat ani příbuzenské vztahy, ať bližší nebo vzdálenější, neboť kupř. oprávněné osoby podle §3 odst. 4 písm. a) a b) zákona č. 87/1991 Sb. nemusí být v žádném příbuzenském vztahu k původnímu vlastníku věci; rozhodující je tedy pouze posloupnost oprávněných osob stanovená v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Bylo třeba mít na zřeteli nyní v době rozhodování dovolacího soudu i právní závěry vyjádřené k problematice nároků na restituci z tvrzených majetkových křivd, vzniklých z konfiskací podle dekretů č. 108/1945 Sb. i č. 12/1945 Sb., ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném ve sdělení č. 477/2005 v částce 166 Sbírky zákonů), v jehož odůvodnění bylo také vyloženo: Konfiskace podle dekretů č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně předpisy připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzením vlastnického práva, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Za těchto uvedených okolností nelze přesvědčivě dospět k závěru, že by tu rozsudek odvolacího soudu z 22. 1. 2004 (sp. zn. 29 Co 136/2003 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci), proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, spočíval na nesprávném právním posouzení věci, když v podstatě v souladu s těmito citovanými právními závěry, obsaženými v uveřejněné judikatuře obecných soudů a také v předchozím zrušovacím rozsudku dovolacího soudu (srov. k tomu §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu), jakož i v nálezech a stanoviscích Ústavního soudu ČR, dospěl k výslednému právnímu závěru, že i ve sporu žalobce a žalovaného družstva je tu rozhodující posloupnost oprávněné osoby pouze podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a nejsou tu rozhodné výsledky dědického řízení po původním vlastníku nemovitosti, nýbrž zvláštní posloupnost oprávněných osob, jak je vymezena v citovaném ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Nelze tedy mít za to, že tu odvolací soud nesprávně aplikoval a interpretoval ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (v otázce restituce majetku, který byl předmětem dědictví na základě svěřeneckého náhradnictví), když byl toho názoru, že žalobce je oprávněnou osobou v rozsahu ideálního podílu nemovitostí po svém otci R. D., a to podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. (jak mu tento nárok byl již pravomocně zčásti přiznán výrokem rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 10. 2. 1998, sp. zn. 29 Cdo 909/97, vydaného v tomto sporu žalobce R. D. a žalovaného E. L.), ale není po právu žalobcem nárokované přiznání dalších ideálních podílů nemovitosti (o niž jde v tomtéž sporu) v důsledku neprokázání posloupnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. žalobce R. D. ve vztahu k dalším původním vlastníkům věci, která přešla konfiskací na stát, tj. A.R., M. Z., G. D., G. D., A. D. a A. D.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí přípustného dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu a to jako dovolání nedůvodného směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, který dovolací soud posoudil (z důvodů shora uvedených) jako správný.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. listopadu 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu