ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1533.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1533/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele Z. R., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 7. 4. 2005, sp. zn. 54 Co 641/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 7 C 425/92 (žalobce Z. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. E. Ř., a 2. J. Ř., zastoupeným advokátkou, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané žalobcem u soudu 31. 3. 1992, domáhajícího se, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 245 v T., a pozemků parc. č. 697 a parc. č. 696, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov z 16. 1. 1995, čj. 7 C 245/92-93. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí, uvedených v žalobě žalobce, i žalobní návrh na vydání uvedených nemovitostí; žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným náklady řízení částkou 1.750,- Kč.
K odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením z 2. 10. 1997, sp. zn. 12 Co 402/95, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dalším rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov z 2. 12. 1998 – 97, byl opět zamítnut žalobní návrh žalobce, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 245 v T. a pozemků parc. č. 696 a parc. č. 697 v katastrálním území T. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 5.325,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu Brno – venkov na úhradu vynaložených nákladů řízení 3.959,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno – venkov z 2. 12. 1998, čj. 7 C 425/92-97, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 7. 12. 2000, sp. zn. 38 Co 214/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výrocích označených I., II. a IV. (včetně výroku ve věci samé). Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanými (označený III.) byl změněn tak, že žalobce je povinen nahradit žalovaným (společně a nerozdílně) tyto náklady částkou 4.180,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobce nahradí žalovaným 1.150,- Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalobce na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku.
K dovolání žalobce byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze 7. 12. 2000, sp. zn. 38 Co 214/99, i rozsudek Okresního soudu Brno – venkov z 2. 12. 1998, čj. 7 C 245/92-97, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud ukládal, aby v dalším řízení byla objasněna otázka podání řádné a včasné výzvy k vydání věcí podle ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb., k čemuž zatím v tomto řízení nedošlo, a to v součinnosti s účastníky řízení a s uplatněním možnosti vyřešit tuto otázku v dvojinstančním řízení.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vynesl Okresní soud Brno – venkov rozsudek z 5. 6. 2002, čj. 7 C 425/92-154. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobce aby žalovaným bylo uloženo povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 245 a pozemků parc. č. 687 a parc. č. 696 v T. Byl zamítnut také žalobní návrh žalobce, aby žalovaným byla uložena povinnost vydat žalobci uváděné nemovitosti, zapsané na listu vlastnictví č. 367 pro katastrální území T. a obec R. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náklady řízení částkou 7.230,- Kč. Žalobci bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Brno – venkov 3.959,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba žalobce není důvodná.
Žalobce pokládal soud prvního stupně za oprávněnou osobu podle ustanovení §2 zákona č. 403/1990 Sb. Měl za prokázáno, že vlastnické právo k nemovitostem, uváděným v žalobě žalobce, bylo v daném případě odňato na základě výměru Ministerstva stavebnictví z 28. 8. 1959 a na základě rozhodnutí téhož ministerstva ze 4. 1. 1962, takže v tomto případě šlo o znárodnění zestátněním ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 114/1998 Sb. Soud prvního stupně byl však toho názoru, že žalobce neprokázal, že by vyzval žalované k vydání věcí, uvedených v jeho žalobě, do šesti měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. Došlo tedy, podle názoru soudu prvního stupně, k tomu, že podle ustanovení §5 (ve spojení s ustanovením §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.) nárok žalobce na vydání věci tu zanikl; výzva k vydání věcí tu totiž nebyla žalovaným doručena v zákonem stanovené prekluzívní době. Žalobce se také obracel na Ministerstvo pro správu národního majetku a na Ministerstvo financí se žádostí o poskytnutí finančních náhrad podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.
Soud prvního stupně byl také toho názoru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní byli povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. Soud prvního stupně dovozoval, že „rozpor s tehdy platnými právními předpisy v souvislosti s nabytím majetku tu nelze spatřovat v tom, že tehdejší národní výbor případně nedodržel postup podle vyhlášky č. 205/1958 Úředního listu – zcizení majetku (provozních budov v hodnotě do 20.000,- Kč) prodejem do soukromého vlastnictví či zbouráním“. Rozhodující tu bylo, podle názoru soudu prvního stupně, účelné využití stavby a následná dispozice s nemovitostmi; žalovaní sami v rozporu s tehdy platnými předpisy nejednali. Žalovaní zaplatili tehdy podle kupní smlouvy z 10. 3. 1964 za koupi nemovitostí kupní cenu 7.330,- Kč, která byla na nich státem vyžadována a která odpovídala odhadu zpracovanému metodikou, kterou uznal za správnou i soudem ustanovený znalec. Nebylo tu zjištěno ani žádné protiprávní zvýhodnění.
Soud prvního stupně byl i toho názoru, že i když se žalobce domáhal svou žalobou jednak uložení povinnosti uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí, ale zároveň také uložení povinnosti žalovaným vydat tyto věci žalobci, bylo tu možné o žalobě s těmito žalobními návrhy jednat a rozhodnout, protože i v případě vyhovění žalobě „by tu žalobce neměl dva exekuční tituly“.
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno – venkov z 5. 6. 2002, čj. 7 C 425/92-154, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 7. 4. 2005, sp. zn. 54 Co 641/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích označených I., II. a IV. Pouze ve výroku označeném III. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a to tak, že žalobci bylo uloženo nahradit (společně a nerozdílně) žalovaným na náhradu nákladů řízení 14.960,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Také na náhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalobci uloženo zaplatit žalovaným 7.890,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že žalobce pokládal odvolací soud za oprávněnou osobu podle ustanovení §2 zákona č. 403/1990 Sb. Podle názoru odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že k přechodu vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, došlo na stát podle ustanovení §1 zákona č. 403/1990 Sb.
Odvolací soud však dospěl k výslednému závěru, že žalobce neprokázal uplatnění svého nároku, jako oprávněné osoby, na vydání nemovitostí v zákonem stanovené prekluzívní lhůtě. V řízení bylo sice zjištěno, že žalobce poslal dne 24. 9. 1991 písemnou výzvu (žalobcem podepsanou a adresovanou žalovaným) v níž vyzýval k vydání pozemků parc. č. 94 a parc. č. 245 v katastrálním území T. u B., avšak nepodařilo se žalobci prokázat, že tato výzva byla povinným osobám řádně doručena. Výzva byla doručena na vědomí Městskému úřadu v R. u B. dne 30. 4. 1991. Bylo také zjištěno, že žalobce vyzval Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci a Ministerstvo financí k poskytnutí finančních náhrad podle zákona č. 403/1990 Sb. za jeho majetek, který přešel na stát.
Odvolací soud proto potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích (označených I. a II.), jimiž byly zamítnuty žalobní návrhy žalobce na uzavření dohody a na uložení povinnosti žalovaným vydat žalobci předmětné nemovitosti, jakož i ve výroku o povinnosti žalobce nahradit státu náklady řízení podle ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu. Jen ke změně výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem přikročil odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu vzhledem k nesprávnému určení výše těchto nákladů soudem prvního stupně.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 7. 6. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu Brno – venkov dne 5. 8. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. K odůvodnění svého dovolání dovolatel souhrnně uváděl, že „soudy obou stupňů, pokud jde o úvahu ohledně naplnění či nenaplnění zákonné podmínky výzvy k vydání věcí, postupovaly mechanicky a povrchně.“
Dovolatel zdůrazňoval, že žalovaní teprve po osmi letech od zahájení soudního řízení o této právní věci začaly uplatňovat tvrzení, že žalobce v prekluzívní lhůtě podle zákona č. 403/1990 Sb. nevyzval žalované k vydání nemovitostí. Toto tvrzení bylo však v rozporu s řadou okolností, které vyšly v řízení najevo, počínaje souběžným doručením výzvy k vydání věcí správním orgánům a také jednáním se žalovanými v průběhu prekluzívní lhůty k vydání věcí; zatím co písemné texty výzvy, zaslané na vědomí Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci a Městskému úřadu v R., byl řádně doručeny hned druhý den po odeslání, žalovaní popřeli, že by tatáž zásilka byl jim doručena. Podle názoru dovolatele šlo tu ze strany žalovaných o zcela účelové tvrzení. V této souvislosti pokládá dovolatel názor soudů obou stupňů, že žalobce „nepředložil žádný doklad o doručení výzvy žalovaným“ za přepjatý formalismus. Dovolatel vytýkal soudům obou stupňů, že se vůbec nezamyslily nad tím, „jakou by tedy měl žalovaní motivaci k tomu, aby se žalobcem jednali o věci u notářky, pokud by, jak tvrdili, nic nevěděli o žalobcově výzvě k vydání nemovitostí“. Dovolatel vytýkal, že soudy obou stupňů se dále nezamyslili nad tím, že žalovaní svou námitku uplatnili s odstupem 8 roků od zahájení soudního řízení, takže v této době by již ani doporučenou zásilku nebylo možné s takovým časovým odstupem prokázat.
Nevěcná je také, podle názoru dovolatele, námitka že v písemné výzvě žalobce k vydání věci nebyla uvedena dostateční identifikace nemovitostí, když „žalovaní nemohli nevědět, že se jedná právě a jedině o nemovitosti, které užívají, a nikdy neprezentovali své pochybnosti v tomto smyslu“.
Dovolatel v závěru svého dovolání zdůrazňoval, že soudy obou stupňů měly tu posuzovat účastníky předložené důkazy jednotlivě a ve vzájemné souvislosti a nikoli hodnotit povrchně a formálně otázku doručení či nedoručení výzvy k vydání nemovitostí a jejich označení ve výzvě k vydání nemovitostí.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 425/92 Okresního soudu Brno – venkov), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. povinná osoba je povinna neodkladně vydat věc oprávněné osobě na její písemnou výzvu. Pokud povinná osoba nesplní své povinnosti, oprávněna osoba může uplatnit své nároky u soudu.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. k vydání věci (§5 téhož zákona) nebo kupní ceny může oprávněná osoba povinnou osobu vyzvat do 6 měsíců ode dne účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. (tj. dne 1. 11. 1990, viz §26 zákona č. 403/1990 Sb.), jinak její nárok zanikne.
Lhůta stanovená v §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., v níž musí být uskutečněna výzva k vydání věcí, má hmotně právní povahu (viz k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 110 /244/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K neuplatnění práva je v ustanovení §583 občanského zákoníku uvedeno: K zániku práva proto, že nebylo ve stanovené lhůtě uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených; k zániku soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne.
Při takové právní úpravě jde o právní institut tzv. prekluze; zákon v těchto případech stanoví lhůtu pro uplatnění určitých práv s tím, že právo, které nebylo uplatněno ve lhůtě, zákonem stanovení, zaniká. Má-li právo zaniknout prekluzí, musí to být výslovně v právní úpravě stanoveno; zpravidla se používá dovětek „jinak právo zanikne“; právní předpis zároveň stanoví, jakým způsobem má být právo uplatněno (srov. k tomu §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.).
K právní problematice zániku práva prekluzí bylo např. v nálezu Ústavního soudu ČR z 1. 9. 2000, IV.ÚS 218/99, uveřejněném pod č. 127 ve svazku 19 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, zaujat právní názor: Vzhledem k tomu, že k zániku práva prekluzí, k němuž dochází ex lege (ze zákona), přihlíží soud z úřední povinnosti (právo, jež zaniklo prekluzí, nelze přiznat), není možno z hlediska článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, garantujícího každému při soudní ochraně jeho právo zákonem stanovený proces, akceptovat postup soudu jímž by se odmítl zabývat tím, že došlo k možnému zániku práva proto, že nebylo uplatněno ve stanovené době.
V daném případě se dovolací soud zabýval dovoláním, podaným v této právní věci, již dříve rozsudkem ze 6. 3. 2002 (28 Cdo 293/2002 Nejvyššího soudu), pokud šlo o otázku podání písemné výzvy k vydání věcí podle §5 zákona č. 403/1990 Sb. ze strany žalobce, a dospěl k závěru, že tato otázka nebyl v dosavadním řízení před soudy obou stupňů zevrubně a úplně objasněna. Soud prvního stupně pak v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku odvolacího soudu provedl doplnění dokazování výslechem účastníků řízení, výslechem svědkyně JUDr. R. Š., notářky, a listinnými důkazy. Na základě tohoto doplněného dokazování dospěl soud prvního stupně i odvolací soud k výslednému závěru, že „žalovaní nebyli žalobcem řádně vyzváni k vydání věci ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 a §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. (ve znění zákona č. 137/1991 Sb.) v tímto zákonem stanovené prekluzívní lhůtě.
Za těchto uvedených okolností nebylo tedy možné ze strany dovolacího soudu shledat u dovolání dovolatele, že by opodstatněně vytýkal ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, že jeho dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ze 7. 4. 2005 (sp. zn. 54 Co 641/2002 Krajského soudu v Brně) řešil nejen otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ale ani některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu jsou u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Pokud dovolatel vznášel ve svém dovolání výtky neúplnosti dokazování a zejména nesprávného hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, je nutno poznamenat, že v uveřejněné judikatuře soudů bylo již vyloženo, zejména v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolací důvodem, stanoveným v občanském soudním řádu, a že dovolacím důvodem nemohou být rovněž vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), jakož i to, že o rozhodnutí soudů, které vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jde jen tehdy, jestliže soud vzal za jištěno něco, co ve spise vůbec není nebo nepokládá-li za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele jak odvolání nepřípustného, a to ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani ve smyslu jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v řízení odvolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu