ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1562.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1562/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. B. P., 2. J. P., a 3. V. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25.7.2005, sp.zn. 44 Co 1/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp.zn. 3 C 790/95 (žalobce J. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. Ing. B. P., 2. J. P. a 3. V. P., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 14.9.1995, domáhajícího se uložení povinnosti žalovaných uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 1214 a pozemků parc. č. 1395, parc. č. 674/20 a parc. č. 674/26 v katastrálním území B., bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Blansku z 31.7.1998, čj. 3 C 790/95-88. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemků parc. č. 1395, parc. č. 674/20 a parc. č. 674/26 v katastrálním území B., zapsaných na listu vlastnictví č. 1015 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v B. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaným bylo uloženo nahradit Okresnímu soudu v Blansku jím placené náklady tohoto řízení částkou 3.782,10 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Blansku 65 Kč na úhradu placených nákladů řízení. Žalovaným bylo ještě uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Blansku soudní poplatek 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce i žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 11.10.1999, sp.zn. 44 Co 633/98. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobce na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí byla zamítnuta; ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Výrok o nákladech řízení vůči státu byl změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Blansku 5.730 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 25.7.2000, 28 Cdo 762/2000, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně z 11.10.1999, sp.zn. 44 Co 633/98, i rozsudek Okresního soudu v Blansku z 13.7.1998, čj. 3 C 790/95-88, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal soudům obou stupňů, že ve svých rozhodnutích nesprávně aplikovaly a vyložily si ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. v rozporu i se závěry pléna Ústavního soudu ČR z 31.3.1999, Pls. ÚS 15/98. Proto bylo rozhodnutí soudů obou stupňů zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vynesl Okresní soud v Blansku rozsudek z 27.3.2001, čj. 3 C 790/95-177, jímž uložil žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 1214 a pozemků parc. č. 1395, parc. č. 674/20 a parc. č. 674/26 v katastrálním území B., zapsaných na listu vlastnictví č. 1015 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v B. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 18.804 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Blansku 3.927 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a to na náhradu placených nákladů řízení a v téže lhůtě i 500 kč na úhradu soudního poplatku.
O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Blansku z 27.3.2001, čj. 3 C 790/95-177, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 10.2.2003, sp.zn. 44 Co 235/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve věci samé tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání žalobcem uváděných nemovitostí. Ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 20.125 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Povinnost žalobce k úhradě nákladů řízení na účet Okresního soudu v Blansku byla stanovena částkou 3.927,10 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo také uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.590 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 21.9.2004, 28 Cdo 2480/2003, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně z 10.2.2003, sp.zn. 44 Co 235001, a věc byla tomuto odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že ve věci rozhodoval, třebaže v řízení nebyla objasněna otázka aplikace ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ. Vyřešení této otázky ukládal dovolací soud v dalším průběhu řízení po zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Krajský soud v Brně potom rozhodl rozsudkem z 25.7.2005, sp.zn. 44 Co 1/2005, a to tak, že rozsudek Okresního soudu v Blansku z 27.3.2001, čj. 3 C 790/95-177, byl potvrzen. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení odvolacího i dovolacího řízení částku 19.486 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že v daném případě „stěžejní otázkou při respektování názoru dovolacího soudu“ tu bylo to, zda právní předchůdci žalovaných nabyli nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, v rozporu s tehdy platnými předpisy, popřípadě zda byli při tomto převodu nemovitostí protiprávně zvýhodněni (ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Na základě výsledků řízení před soudy obou stupňů dospěl odvolací soud k závěru, že „k nabytí domu čp. 1214 v Podlesí došlo tu k protiprávnímu zvýhodnění osob žalovaných (ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“). Došlo tu k převodu rodinného domku na právní předchůdce žalovaných B. P. a F. P. „za podstatně nižší cenu než za jakou byla prodávající státní organizace oprávněna cenu sjednat“. Důvody pro vypracování revizního znaleckého posudku ve vztahu k posudku znalce Ing.Š. S., který byl v tomto řízení podán, odvolací soud neshledal. Odvolací soud měl tedy za to, že prodejní cena domu, jež byla nižší než cena, jaká měla být podle tehdy platné oceňovací vyhlášky, byla sjednána tak, že nabyvatelé nemovitostí byli jednoznačně zvýhodněni. Zejména z tohoto důvodu odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním poplatku a poukazem na ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 16.11.2005 a dovolání ze strany žalovaných bylo dne 12.1.2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Blansku, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejich dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především zdůrazňovali, že tu „v obdobných věcech dovolací soud rozhodoval rozdílně“ a nerozhodoval tu shodně ani s předchozím rozhodnutím v téže právní věci, tj. s rozsudkem z 21.9.2004 (28 Cdo 2480/2003 Nejvyššího soudu).
Dovolatelé dále zdůrazňovali, že svým dovoláním sledují možnost ochrany svých subjektivních práv, což pokládají za otázku, kterou nelze pouštět se zřetele ani tam, kde je sledovaným účelem i sjednocování soudní judikatury“. Dovolatelé poukazovali na to, že v daném případě došlo ke změně „právního náhledu odvolacího soudu“, zaujatého v jeho dřívějších rozsudcích z 11.10.1999, sp.zn. 44 Co 623/98 Krajského soudu v Brně a z 10.2.2003, sp.zn. 44 Co 235/2001 téhož krajského soudu, a to na rozdíl od pozdějšího rozsudku odvolacího soudu z 25.7.2005 (sp.zn. 44 Co 1/2005 Krajského soudu v Brně). V této souvislosti dovolatelé poukazovali na to, že odvolací soud v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu nevycházel z rozsudku Nejvyššího soudu z 21.9.2004, 28 Cdo 2480/2003.
Dovolatelé rovněž zdůrazňovali svůj právní názor, který je třeba mít na zřeteli v této právní věci, že totiž byly-li rozhodnutím správního orgánu z 10.8.1973 (jehož existence je nesporná a nebyla v řízení zpochybňována) přiděleny prostory (místnosti) MUDr. M. jako byt v domě, o nějž v tomto řízení jde, vzniklo tu na základě uvedeného správního rozhodnutí právo osobního užívání bytu, které se následně změnilo na nájemní právo bytu. I kdyby takto přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu ustanovení §62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, je nutno z takového rozhodnutí vycházet, byť by bylo nesprávné (ale nešlo o nicotný správní akt).
Dovolatelé posléze zdůrazňovali, že v daném případě ohledně žalovaných J. P. a V. P. (kteří jsou manžely a mají ve společném jmění ideální polovinu nemovitostí, o něž jde v tomto řízení) nelze na žalovanou V. P. vztáhnout bez dalšího poslední větu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. za použití ustanovení §116 občanského zákoníku. Dovolatelé jsou toho názoru, že „při postavení žalovaných J. P. a V. P., s ohledem na jejich společné jmění manželů, nejsou tito žalovaní pasívně legitimováni k vedení tohoto sporu“. Tuto skutečnost žalovaní J. P. a V. P. namítali „zcela bez odezvy“ v tomto soudním řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů navrhoval, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Měl za to, že v daném případě (v němž došlo k tomu, že na právní předchůdce žalovaných byl přednostně převeden dům čp. 1214 v Blansku, jako na uživatele bytu v tomto domě), byla právně nerozhodná otázka přechodu užívání bytu, resp. vzniku užívacího (nájemního) práva k bytu. Měl také za to, že irelevantní je i námitka žalovaných ohledně nedostatku pasívní legitimace v tomto sporu ohledně žalované V. P.; žalobce je toho názoru, že manželka podílového spoluvlastníka nemovitosti je nejen blízkou osobou tohoto spoluvlastníka, ale i osobou blízkou vůči rodičům tohoto spoluvlastníka.
Přípustnost dovolání dovolatelů je tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem nebo dovolacími soudy rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě dovolací soud nesdílí názor dovolatelů, že tu rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku, souvisící s touto konkrétně posuzovanou právní věcí, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Dovolateli uváděná rozhodnutí dovolacího soudu nejsou rozhodnutími řešícími tutéž konkrétní právní otázku (jmenovitě otázku aplikace a výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích).
V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V daném případě soudy obou stupňů při svém rozhodování aplikovaly a interpretovaly, jak vyplývalo z odůvodnění jejich rozhodnutí, zejména ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
K interpretaci a aplikaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. zaujal zásadní výkladový závěr Ústavní soud ČR zejména v nálezu z 2.6.1999, I. ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR: „Při interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových křivd a jiných křivd. V tomto duchu je nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věci původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Při posuzování této právní věci, jíž se týkalo dovolání dovolatelů z 11.1.2006, bylo nutno mít pak na zřeteli, že jde o právní věc, v níž už dovolací soud dvěma svými rozsudky o dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu rozhodoval, a to rozsudkem z 25.7.2000 (28 Cdo 762/2000 Nejvyššího soudu) a z 21.9.2004 (28 Cdo 2480/2003 Nejvyššího soudu). V obou těchto rozhodnutích dovolacího soudu bylo už při posuzování dovolání aplikováno na tuto právní věc ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 2.9.2004, 28 Cdo 2480/2003, str. 6-7). V rozsudku dovolacího soudu z 21.9.2004 (28 Cdo 2480/2003 Nejvyššího soudu byl pak zaujat jednoznačný právní závěr: V daném případě samotné převedení domu čp. 1214 v B. na právní předchůdce žalovaných B. a F. P. smlouvou z 21.12.1971 (kteří pak postupní smlouvou ze 14.9.1984 nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, převedli na žalované), aniž byli uživateli, naplnilo skutkovou podstatu protiprávního zvýhodnění, neboť při prodeji věcí nebyla dodržena pravidla objektivního výběru stanovená interním předpisem ve směrnici č. 10 Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, zveřejněné v tzv. normativní části Věstníku ministerstva financí č. 5/1964, ukládající upozornit veřejnost na možnost rodinný domek odkoupit. Není přitom rozhodné, zda došlo k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby, neboť její postavení se váže na objektivní skutečnost danou buď rozporem s objektivním právem nebo protiprávním zvýhodněním.
Tento závěr v předchozím zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vycházel z právních závěrů stanoviska uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. zejména str. 116-117 /250-251/) ohledně oprávněných osob a dalších oprávněných osob podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. a jimi uplatňovaných nároků a dále ohledně povinných osob podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. str. 118 /252/ již citovaného stanoviska), přičemž tento výklad je v souladu i s ustanovení §116 občanského zákoníku o osobách blízkých, ale závěr dovolacího soudu v jeho rozsudku z 21.9.2004 vycházel i z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů (v němž se Nejvyšší soud zabýval právní povahou a právními důsledky někdejší směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domů z národního majetku občanům z 2.4.1964, čj. 314/17.756/64, uveřejněných ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964). Odpovídalo také plně ustanovení §243d odst. 1, věta první, občanského soudního řádu, že soud prvního stupně a zejména odvolací soud ve svých rozhodnutích, proti nimž směřuje dovolání dovolatelů, z tohoto zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu vycházely, zejména když v dalším řízení nedošlo k doložení něčeho nového, co by uváděné závěry dovolacího soudu měnilo.
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelů, že tu jsou dány zákonné předpoklady u jejich dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, když totiž rozhodnutím odvolacího soudu, napadeným dovoláním dovolatele, nebyla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu a ani některá právní otázka, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů jako dovolání nepřípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání žalovaných použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobce k dovolání žalovaných, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalobce učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu