ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.157.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 157/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a členů senátu JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání společnosti s ručením omezeným C., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 6. 4. 2005, sp. zn. 17 Co 38/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 35/2003 (žalobce města P., zastoupeného advokátkou, proti žalované společnosti s ručením omezeným C., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 14. 2. 2003, se žalující město P. domáhalo, aby soud rozsudkem určil, že je vlastníkem objektu bez čísla popisného na pozemku parc. č. 13/32 (s příslušenstvím a součástmi), zapsaných na listu vlastnictví č. 2060 pro katastrální území L., vedeného u Katastrálního úřadu P. V žalobě bylo uvedeno, že město P. nabylo pozemek parc. č. 13/1 v katastrálním území P. na základě rozhodnutí o odevzdání zkonfiskovaného majetku (podle dekretu č. 108/1945 Sb.), vydaného dne 30. 12. 1949 pod č. U III. 634/49, které vydal Osídlovací úřad a Fond národní obnovy v Praze. Proto ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 172/1991 Sb. se stalo město P. vlastníkem uvedených nemovitostí. V katastru nemovitostí je však k objektu postavenému na pozemku parc. č. 13/32 v katastrálním území L. zapsána jako vlastník žalovaná společnost s ručením omezeným.
Žalovaná společnost C., s. r. o., navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobce vlastně nedokládá, že by byl vlastníkem budovy bez popisného čísla na pozemku parc. č. 13/32 v katastrálním území L., a ani nepodal podle ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. návrh na zápis svého tvrzeného vlastnictví do evidence nemovitostí. Žalovaná s. r. o. C., stejně jako její právní předchůdce Ú. s. P., státní podnik, vždy uvedený stavební objekt držely jako své vlastnictví, takže tu nepochybně došlo i k vydržení vlastnického práva k této nemovitosti.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z 30. 9. 2004, čj. 23 C 35/2003-114, bylo rozhodnuto, že „vlastníkem objektu bez čísla popisného na pozemku parc. č. 13/32 s příslušenstvím a součástmi, zapsaného na listu vlastnictví č. 2060 pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu P., je město P. Bylo také rozhodnuto, že žalobci nepřísluší náhrada nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukázáno na to, že původní pozemek parc. č. 13/1 s domem čp. 106 v P. – L. patřil německým spoluvlastníkům H. a M. G. – H., v roce 1946 byla na tyto nemovitosti uvalena národní správa a dne 30. 12. 1949 bylo vydáno rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze (čj. U III. 634/1949) o předání uvedených nemovitostí, konfiskovaných podle dekretu č. 108/1945 Sb., obci P.; vlastnické právo obce na základě tohoto rozhodnutí bylo vloženo do pozemkové knihy dne 21. 3. 1950; v roce 1953 bylo do pozemkové knihy vloženo vlastnické právo pro Čs. stát – Ministerstvo národní obrany (podle výměru Ministerstva vnitra z 29. 7. 1953). Podle názoru soudu prvního stupně potom „fakticky držel nemovitosti státní podnik Ú. s. P., v likvidaci“ a dne 17. 4. 1996 se staly předmětem kupní smlouvy mezi Ú. s. P. a žalovanou s. r. o. C., která pak také byla zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí.
Ohledně stavby na pozemku parc. č. 13/1 v katastrálním území L. soud prvního stupně dospěl k závěru, že tato budova byla postavena koncem 19. století jako tzv. kalandr při továrně čp. 106 v P. – L.; stavbě nebylo přiděleno číslo popisné, ani číslo evidenční, když původní stavební povolení, ani kolaudační rozhodnutí se nedochovalo. Podle názoru soudu prvního stupně byla uvedená stavba postavena jako součást či příslušenství původní stavby čp. 106 na pozemku parc. č. 13/1 v P. – L.
Měl proto soud prvního stupně za to, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přičemž žalobce odvíjí své vlastnické právo z ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, že totiž tu jde o stavbu a pozemek, tvořící funkční celek, které obec vlastnila ke dni 31. 12. 1949; podle názoru soudu prvního stupně tu nešlo o nemovitost, se kterou by hospodařil Národní výbor města P., případně Obvodní národní výbor v P. ke dni 23. 11. 1990, když právo hospodaření k nemovitosti tu svědčilo státnímu podniku Ú. s. a později státnímu podniku V. a. v. ú. d. Podle názoru soudu prvního stupně tu v roce 1949 nebyl při přechodu vlastnictví na obec zapotřebí zápis tohoto přechodu do pozemkových knih, takže účinky přechodu vlastnického práva tu nastaly k 31. 12. 1949, ačkoli právo vlastnické bylo následně vloženo do pozemkových knih až v březnu 1950. Proto ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. v tomto případě přešlo vlastnické právo k nemovitostem zpět na žalující obec ze státu, a to ze zákona ke dni 24. 5. 1991 (tj. ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.). V roce 1996 už Česká republika nebyla vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, a proto kupní smlouvou ze 17. 4. 1996 tu nemohlo dojít k převodu nemovitostí ze strany národního podniku (hospodařícího s národním majetkem) na žalovanou společnost s ručením omezeným. Námitku vydržení práva vlastnického ze strany této žalované společnosti s ručením omezeným neshledal soud prvního stupně doloženu.
Vyhověl proto soud prvního stupně žalobě žalobce o určení vlastnického práva k žalobcem uváděným nemovitostem a o nákladech řízení rozhodl s použitím ustanovení §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalujícího města i žalované společnosti s ručením omezeným proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 6. 4. 2005, sp. zn. 12 Co 38/2005. Tímto rozsudkem odvolacího sudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalované s. r. o. C. bylo uloženo nahradit žalujícímu městu P. náklady odvolacího řízení částkou 9.250,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud neshledal pochybení soudu prvního stupně ani při zjišťování skutkového svatu věci a ani při právním posouzení věci.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že tu rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z 30. 12. 1949 byl odevzdán do vlastnictví obce P. nemovitý majetek, který je předmětem tohoto soudního sporu, takže vlastnické právo přešlo na obec P. k 31. 12. 1949 bez ohledu na to, že zaknihování v pozemkové knize bylo provedeno až následně 21. 3. 1950; intabulační princip podle §431 obecného zákoníku občanského z roku 1811 už tu neplatil bezvýjimečně pro všechny způsoby nabytí nemovitostí.
Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně správně vypořádal s otázkou možného vydržení vlastnického práva žalovanou společností a odvolací soud k tomu pouze dodával, že právní předchůdce žalované společnosti, jímž byl státní podnik Ú. s. P., hospodařil s majetkem, o nějž v tomto řízení jde, jako s majetkem státu; lze stěží akceptovat stanovisko žalované, že i po vydání zákona č. 172/1991 Sb. „mohl být stát, reprezentovaný státním podnikem, v dobré víře, že hospodaří nadále se státním majetkem“. Odvolací soud také nesdílel názor žalované společnosti s ručením omezeným, že by tu „uplatnění žaloby na určení vlastnického práva v tomto konkrétním případě bylo v rozporu s dobrými mravy“ ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení); o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen 3. 5. 2005 advokátu, který v řízení měl nadále zastupovat žalovanou společnost s ručením omezeným, a dovolání ze strany žalované bylo dne 30. 6. 2005 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 8, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se společnost s ručením omezeným ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání tu byla dovozována z toho, že dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání bylo zdůrazněno především, že kupní smlouvou ze 17. 4. 1996 získala žalovaná společnost s ručením omezeným nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, nikoli od nějakého státního orgánu, nýbrž od státního podniku v likvidaci, jehož zřizovatelem bylo samo žalující město, a to prostřednictvím likvidátora, kterého samo toto město jmenovalo. Tento likvidátor byl nepochybně v dobré víře, že jde o majetek ve vlastnictví státu, a také vlastnictví státu k nemovitostem tu bylo zapsáno jako vlastnictví státu. Žalující město tedy jednak nesplnilo svou povinnost uloženou v ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. k podání návrhu na zápis majetku v evidenci nemovitostí, více jak 10 roků se ke svému majetku nehlásilo a tento majetek prodal posléze likvidátor, ustanovený žalujícím městem. Takto tedy žalobce nemovitosti jako majetek státu prodal, ale nyní se snaží získat jej zpět bezplatně a navíc jako majetek zvelebený. Podle názoru dovolatelky lze tu i právní úpravu, obsaženou v zákoně č. 172/1991 Sb., označit za neústavní, jestliže povinnost obce podat návrh na zapsání jejího majetku do evidence nemovitostí, nebyla stanovena v prekluzívní lhůtě, ani není jinak sankcionována. Jde tu, podle názoru dovolatelky o otázku zásadního významu, která by měla být rozhodnutím dovolacího soudu vyřešena.
Žalující město P. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky navrhovalo, aby toto dovolání byl odmítnuto jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání v daném případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy, anebo otázku, kterou by odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu spisu soudu (sp. zn. 23 C 35/2003 Obvodního soudu pro prahu 8), ani z obsahu dovolání a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: V občanském soudním řízení je nutno pokládat za rozhodující nabytí práv podle rozhodnutí tehdy příslušných orgánů (např. Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy), i když o tomto nabytí, k němuž došlo v období roku 1945 a následujících roků, nebyl proveden zápis do pozemkové knihy (popřípadě byl tento zápis proveden později).
V usnesení Ústavního soudu ČR z 10. 11. 1994, IV. ÚS 89/94, uveřejněném pod č. 20 (usnesení) ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že Ústavní soud ČR sdílí stanovisko zastávané obecnými soudy (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že k přechodu nemovitého majetku tu docházelo bez ohledu na intabulační princip.
Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 21. 10. 1998, III.ÚS 423/97, uveřejněném pod č. 127 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. bylo veřejnoprávní povahy a pravomocnými rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy bylo o tomto nabytí rozhodnuto. Bylo to rozhodnutí přídělové. Pro nabytí vlastnického práva tu nebylo zapotřebí ani vkladu práva vlastnického do pozemkových knih (tzv. intabulace práv neboli provedení knihovního pořádku), ani hmotné odevzdání nemovitostí.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 7. 4. 1997, IV.ÚS 147/96, uveřejněném pod č. 38 ve svazku 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat i tento právní názor: „Pokud na základě zákona č. 127/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, došlo k přechodu určitého majetku do vlastnictví obcí ex lege (ze zákona), nelze pak už takový majetek privatizovat podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby“.
Uváděná ustanovení právních předpisů i citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), jakož i z nálezů usnesení Ústavního soudu ČR (zejména uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), jsou použitelné i na daný případ. Také odvolací soud z nich ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, vycházel a řídil se jimi. Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již shora uvedeno, nešlo tu v rozhodnutí odvolacího soudu ani o řešení právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, neshledal tedy dovolací soud u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu a ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací sodu k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného.
Dovolávající se společnost s ručením omezeným Compo nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů, vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícího v podstatě procesní stanoviska žalobce, vyjádřená již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu