ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1579.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1579/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Honebnímu společenstvu S., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti rozhodnutí valné hromady, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 236/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28.2.2005, č.j. 18 Co 6/2005 - 185, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 28. února 2005, č.j. 18 Co 6/2005-185, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 6.11.2002 u Okresního soudu v Chrudimi domáhal se žalobce určení, že rozhodnutí žalovaného přijatá na valné hromadě žalovaného dne 10.8.2002, kterými bylo rozhodováno o přeměně Honebního společenstva S. podle ustanovení §69 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen ,,zákon o myslivosti“) o přijetí nebo změně stanov žalovaného a o volbě jeho orgánů, jsou neplatná.
Okresní soud v Chrudimi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.11.2004, č.j. 6 C 236/2002-164, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce je členem žalovaného, a to od roku 1992. Vzal za prokázáno, že žalovaný žalobci nezaslal písemnou přihlášku na předmětnou valnou hromadu, která se konala 10.8.2002. Dále zjistil, že členové honebního společenstva byli o konání valné hromady informováni jen vyvěšením pozvánky na vývěskách jednotlivých obcí. Žalobce tak nebyl informován o konání valné hromady, neboť nebyl pozván na valnou hromadu. Okresní soud dále dovodil, že žalobce již v den stížnosti, která byla doručena Okresnímu úřadu v Ch. 20.8.2002, věděl o tom, že valná hromada proběhla dne 10.8.2002 a jaká rozhodnutí byla přijata. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §22 odst. 8 zákona o myslivosti s tím, že žalobce jako člen honebního společenstva byl oprávněn postup odporující zákonu napadnout a domáhat se vyslovení neplatnosti valné hromady, avšak jen v prekluzívní lhůtě 15 dnů ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl a nejpozději do 3 měsíců od konání valné hromady. Dospěl k závěru, že žalobce byl povinen žalobu podat nejpozději dne 4.9.2002 a pokud ji podal až dne 6.11.2002, učinil tak opožděně a jeho právo zaniklo.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 28.2.2005, č.j. 18 Co 6/2005-185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že podal-li žalobce žalobu až dne 6.11.2002, učinil tak po uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobce měl být pozván na valnou hromadu způsobem podle ustanovení §22 odst. 2 zákona o myslivosti. Nicméně podle dovolacího soudu samotné vadné doručení (či jeho absence) k účasti na valné hromadě neplatnost rozhodnutí valné hromady nezakládá. Přitom žalobce ve skutkovém vylíčení v žalobě spojoval důvod k vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady podle ustanovení §22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, za neplatné jen se skutečností, že nebyl k jednání valné hromady úmyslně obeslán způsobem, upraveným v ustanovení §22 odst. 2 citovaného zákona, ve znění ku dni konání valné hromady, jež proběhla 10.8.2002. Z toho důvodu dovozoval, že rozhodnutí přijatá valnou hromadou jsou nezákonná. Podle odvolacího soudu pokud ovšem v žalobě, která došla soudu 6.11.2002, neuvádí jiné skutečnosti, pro které považuje rozhodnutí valné hromady za nezákonné nebo odporující stanovám (tvrdí totiž také, že neví, co bylo předmětem valné hromady), je závěr okresního soudu o zániku jeho práva na místě.
Podle odvolacího soudu platí i další závěr, podle něhož ten, kdo se domáhá vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady, musí tvrdit a dokládat další skutečnosti, pro které v důsledku jeho neúčasti při valné hromadě je její rozhodnutí nezákonné nebo odporující stanovám. Např. může jíž o to, že svým hlasováním mohl zvrátit přijaté rozhodnutí valné hromady. Nic takového žalobce netvrdil a ani se z provedených důkazů nepodává. Poukázal v této souvislosti na ustanovení §22 odst. 7 zákona o myslivosti, jež dovoluje určitou bezformálnost rozhodování členů honebního společenství, kteří mohou přijímat rozhodnutí i mimo valnou hromadu s následným předložením návrhu rozhodnutí členům k vyjádření a většinou hlasů je pak rozhodnutí přijato.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozuje zřejmě z ustanovení §237 odst. 1, písm. c) o.s.ř., odst. 3 o.s.ř. Tvrdil nesprávnost rozhodnutí soudu s tím, že toto je v rozporu s hmotným právem. Ten spatřuje v posouzení otázky „zda valná hromada žalovaného proběhla zákonným způsobem a zda rozhodnutí na této valné hromadě přijatá jsou z důvodu zákonného (nebo nezákonného) postupu platná či nikoliv“. Odkazoval na skutkové vylíčení případu, podle něhož žalovaný na den 10.8.2002 svolal transformační valnou hromadu honebního společenstva, žalobce jako člena tohoto společenstva (zřejmě záměrně) neobeslal, na valné hromadě pak změnil stanovy a zvolil orgány transformovaného společenstva. Dovolatel nesouhlasil s hodnocením soudů obou stupňů, když soud prvního stupně sice považoval samotné svolání valné hromady a rozhodnutí valné hromady za nezákonná, avšak žalobu považoval za podanou po uplynutí prekluzívní lhůty k podání žaloby o neplatnosti rozhodnutí. Podle soudu prvního stupně se totiž žalobce dozvěděl o konání valné hromady nejpozději dne 20.8.2002.
Za vadné považuje dovolatel rovněž posouzení věci odvolacím soudem, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil se stejnou argumentací, podle níž žalobce věděl o konání valné hromady nejpozději dne 20.8.2002. Navíc však své rozhodnutí opřel o závěr, že tehdy platný zákon o myslivosti byl velmi přísný a následně zákonodárcem přijaté změny zákona (možnost svolat valnou hromadu jen vyrozuměním, když se již nevyžaduje obeslání) postup žalovaného zhojil. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně měl konstatovat platnost přijatých rozhodnutí, neboť pouhé znemožnění účasti nestačí k neplatnosti valné hromady. K tomu by musel žalobce prokázat, že svým hlasováním mohl způsob valné hromady zvrátit, jinak řečeno, že by mohl ostatní přehlasovat.
Podle dovolatele odvolací soud nepřípustným způsobem rozlišil pojem obeslání člena honebního společenství a jejich vyrozumění, když nesprávně dospěl k závěru, že absence neobeslání členů honebního společenství nespojoval zákon s neplatností valné hromady. Za zásadní pochybení odvolacího soudu pak dovolatel považuje aplikaci pozdější právní úpravy na vztahy, které byly upraveny předchozí právní úpravou, jejíž obsah odvolací soud nerespektoval. V této souvislosti připomněl dovolatel, že důvodem změny zákonné úpravy bylo postižení případů nezjistitelných právních vztahů nebo osob mimo území republiky. V posuzované věci však o podobný případ nešlo, neboť svolavatel o žalobci jako členovi honebního společenství věděl a jeho adresu znal. To svědčí pro správnost tvrzení dovolatele, že se tak stalo se strany svolavatele záměrně.
Dovolatel setrval na své argumentaci, podle níž nezákonnost svolání valné hromady mělo za následek její nezákonnost. V tomto směru odkazoval na ustanovení §22 odst. 8 zákona o myslivosti. K právu hlasovat, jež přísluší členovi honebního společenstva, náleží neoddělitelně též informace o tom, že se bude rozhodovat a o čem, což by mělo být patrno z obsílky, jakož i právo navrhovatel změny stanov, navrhovatel volené orgány, vyjadřovat s k zamýšleným návrhům apod. Postupem svolavatele, akceptovaným odvolacím soudem, byl dovolatel těchto dalších práv zbaven. Navrhl proto připuštění dovolání, zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Dospěl k závěru, že otázky předložené dovolatelem k dovolacímu přezkumu představují otázky zásadního právního významu. Přitom ve světle argumentace dovolatele snesené v dovolání dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít důvodnost, neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší shora zmíněné otázky v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jak bylo shora rekapitulováno, neplyne závěr, zpochybňovaný dovolatelem, podle něhož by odvolací soud aplikoval ustanovení zákona o myslivosti ve znění, které nebylo účinné v době svolání valné hromady žalovaným. Odkaz dovolacího soudu na změny v právní úpravě jsou obsaženy pouze v odůvodnění na podporu zřejmě historického a systematického výkladu, byť i (jak bude dále uvedeno, v tomto směru se s tímto hodnocením dovolací soud nemůže ztotožnit). Dovolací soud proto považuje námitku dovolatele v tomto ohledu za liché. Odvolací soud výslovně cituje ve svém rozhodnutí (strana 3, čtvrtém a pátém) ustanovení zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Zbývá posoudit, zda si jednotlivá, v úvahu přicházející ustanovení, rovněž správným způsobem vyložil.
Z ustanovení §22 zákona č. 449/2001 Sb., účinnému v době tvrzeného svolání valné hromady žalovaným, a to jmenovitě z ustanovení odstavce druhého, věty první, plyne předně vcelku srozumitelný a jasný požadavek, podle něhož „Honební starosta je povinen zaslat pozvánku na valnou hromadu, s uvedením místa, data, hodiny a pořadu jednání, všem členům honebního společenstva na adresu sídla nebo bydliště uvedenou v seznamu členů nejméně 15 dní před konáním valné hromady“. Zmínit je třeba v této souvislosti rovněž ustanovení věty třetí tohoto ustanovení, podle něhož „Součástí pozvánky na valnou hromadu musí být také jakýkoliv návrh závazků, které mohou významným způsobem ovlivnit hospodaření honebního společenstva. Projednat záležitost, která nebyla uvedena v pozvánce na valnou hromadu, lze pouze se souhlasem přítomných členů honebního společenstva“. Se zvýrazněnými pravidly pro svolání valné hromady, obsahu pozvánky a na to navazujícího případně změněného okruhu otázek na projednání a rozhodování valné hromady souvisí rovněž znění ustanovení 22 odstavce čtvrtého. Podle něj „Valná hromada je schopná usnášet se, pokud jsou přítomni členové nebo jejich zástupci, kteří mají alespoň polovinu hlasů. Nesejde-li se potřebný počet hlasů po uplynutí jedné hodiny od stanoveného počátku valné hromady, může se valná hromada platně usnášet za jakéhokoliv počtu hlasů přítomných členů“. K tomu se sluší připomenout ustanovení §22 odst. 5 věty první citovaného zákona, podle níž „Valná hromada rozhoduje většinou hlasů přítomných členů“, jakož i právo každého člena honebního společenství, aby na své náklady požádal o vydání kopie zápisu nebo jeho části (§22 odst. 6, věta třetí zákona. Konečně podle §22 odst. 8 zákona „Považuje-li člen honebního společenstva rozhodnutí valné hromady za nezákonné nebo odporující stanovám, může se do 15 dnů ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl, nejpozději však do 3 měsíců od konání valné hromady, domáhat, aby soud vyslovil neplatnost rozhodnutí valné hromady, jinak jeho práva zaniká“.
Z gramatického výkladu citovaných ustanovení tak předně plyne závěr o nenahraditelnosti prvního předpokladu platného svolání valné hromady svolavatelem. Tím je povinnost zaslat pozvánku na valnou hromadu, způsobem a s údaji uvedenými v §22 odst. 2 věty první zákona. Slovní výklad ve sledovaných souvislostech neumožňuje jiný závěr, než o povinnosti písemné formy úkonu, jímž je valná hromada svolávána, způsobu doručení, to je na adresu sídla či bydliště členů honebního společenstva, jakož i obligatornosti údajů o programu valné hromady, byť tento požadavek je v zájmu pružnosti modifikován shora citovaným ustanovením §22 odst. 2 věty poslední zákona. Tento závěr je podporován důsledky odvíjejícími se od stanovení kvóra členů honebního společenství, mechanismu odkladu zahájení valné hromady (srov. §22 odst. 4 věta poslední zákona), i způsobu hlasování (§22 odst. 5 zákona). Zákonná úprava zde obsažená se totiž pojmově může vázat jen na chování členů honebního společenství, kteří o termínu a programu valné hromady byli zasláním pozvánky informováni. Závěr o jiné formě uvědomění členů honebního společenstva tak z textu zákona neplyne. Takový závěr by se ostatně příčil i smyslu a účelu ustanovení §22 zákona. Věc souvisí s procesem utváření vůle právnické osoby, kterou honební společenství nepochybně je. Nerespektování důsledků z citovaných ustanovení plynoucích tak musí nutně vést k závěru o neplatnosti nikoliv jen samotného svolání valné hromady, ale následně i odepření platnosti úkonů, které tento vrcholný orgán právnické osoby – při absenci požadavků shora citovaných – formou hlasování učinil.
Mimochodem třeba v této souvislosti zmínit, že vady svolání valné hromady – jsou-li zjištěny – vedou k již uvedenému závěru o neplatnosti úkonů na takové valné hromadě učiněných formou hlasování přítomných členů. Proto zákon řeší v ustanovení §22 odst. 8 zákona až možnost domáhat se vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady, tedy právních úkonů právnické osoby. Jen tyto úkony jsou totiž navenek seznatelné třetím osobám, mají svou právní relevanci vůči nim. Proto posouzení otázek platnosti či neplatnosti samotného svolání valné hromady má povahu předběžné (prejudicielní) otázky, kterou soud si musí prvořadě vyřešit v řízení podle §22 odst. 8 zákona.
V tomto ohledu připojuje se dovolací soud k hodnocení odvolacího soudu v tom, že odpovídajícím způsobem právní ochrany z hlediska hmotného práva (ve vztah u k formulaci petitu z toho plynoucí) je nikoliv žaloba na neplatnost svolání valné hromady, nýbrž teprve návrh na vyslovení neplatnosti valné hromady.
Realizace práva člena honebního společenstva na účasti na valné hromadě se vskutku nevyčerpává pouhým hlasováním na zasedání valné hromady společenstva. Ze shora uvedených zákonných ustanovení totiž plyne vnitřní provázanost vědomosti člena o datu a programu jednání valné hromady, jež podmiňuje autonomní rozhodnutí člena, zda vůbec a za využití jakých právních nástrojů, jež jsou mu podle platné úpravy k dispozici, se jednání valné hromady zúčastní. Nepochybně k tomu patří i úvaha člena o významu otázek, jež mají být předmětem jednání valné hromady. Tyto důsledky uvádí dovolací soud pro úplnost na podporu svých shora uvedených závěrů o významu splnění obligatorních předpokladů písemné, z hlediska obsahu zákonu odpovídající, pozvánku zaslané členu honebního společenství. Pak ovšem se s odvolacím soudem nelze ztotožnit v závěru, že předpokladem úspěšnosti žalobu na neplatnost valné hromady (rozuměj rozhodnutí valné hromady jako orgánu právnické osoby) se strany jejího člena je tvrzení (a ovšemže prokázání) důvodů, pro které by v důsledku neúčasti člena na valné hromady bylo její rozhodnutí nezákonné nebo odporující stanovám. Takový závěr jednak ze znění zákona neplyne, jednak jde o závěr hypotetický, tudíž právně nepřípustný.
Odvolací soud, jak patrno z odůvodnění jeho rozsudku, své potvrzující rozhodnutí založil dílem na převzetí závěrů soudu prvního stupně o prekluzi práva žalobce ve smyslu §22 odst. 8 zákona, dílem na shora zmíněném nepřípustně rozšiřujícím výkladu předpokladů přípustnosti žaloby na neplatnost valné hromady. K posléze uvedené argumentaci byl již zaujat dovolacím soudem závěr.
Pokud jde o hodnocení vztahujícím se k prekluzi práva žalobce na podání žaloby na neplatnost valné hromady, považuje dovolací soud uvést:
Konstrukce ustanovení §22 odst 8 zákona odpovídá formulaci předpisů známých i jiným právním odvětvím, která upravují prekluzi práva v závislosti na zmeškání lhůty subjektivní a objektivní povahy. Při takovém způsobu stanovení zániku práva platí, že právo zanikne uplynutím lhůty, která proběhla dříve. Vzhledem k dikci ustanovení §22 odst. 8 zákona lze už z gramatického výkladu dovodit, že právo člena honebního společenstva zanikne, není-li žaloba na neplatnost valné hromady podána u soudu buďto:
a) ve lhůtě patnácti dnů ode dne, kdy se člen o rozhodnutí dověděl,
b) nejpozději však do 3 měsíců od konání valné hromady.
Prvně uvedený případ odrážející důsledky subjektivní povahy, tedy tkvící v rozhodnutí člena o svém dalším postupu, pokrývá totiž nepochybně nejen situace, v nichž člen se valné hromady zúčastnil a považoval rozhodnutí valné hromady za nezákonné nebo odporující stanovám, nýbrž (podle závětí §22 odst. 8 zákona) rovněž reakci člena na případy rozhodnutí přijatých postupem podle §22 odst. 7 zákona. Lhůta uvedená v druhém případě je lhůtou objektivní, neboť se váže k objektivně zjistitelnému termínu konání valné hromady (srov. formulaci „od konání valné hromady“). Ustanovení o objektivní lhůtě je jistě konstruováno v zájmu právní jistoty, neboť po marném uplynutí této lhůty nedostává se již členu možnosti dosáhnout zpochybnění či zvrácení závěrů valné hromady. Současně je určení této objektivní lhůty stanovením nejzazší meze k uplatnění práv, která členu pro uplatnění nároku na vyslovení neplatnosti valné hromady.
Jinak je tomu u určení počátku (a následně konce) subjektivní lhůty patnácti dnů podle prvně citovaného zákonného ustanovení. Zde se úvaha soudu odvíjí od náležitého zjištění subjektivního prvku vědomosti člena o konání valné hromady, byť zákon jinak výslovně nestanoví, jakou formou této vědomosti člen nabyl. Přitom však nelze přehlédnout vnitřní spojitost mezi způsobem, jakým byla valná hromada svolávána, případnými vadami, jimiž byl její termín členům intimován a eventuálním úmyslným jednáním svolavatele valné hromady, které mělo za účel, případně jehož výsledkem bylo vyloučení možnosti účasti člena na valné hromadě. Takové okolnosti pak nelze ponechat stranou při posuzování počátku běhu patnáctidenní lhůty počínající nabytím vědomosti člena o konání valné hromady.
Jestliže v projednávané věci výsledky řízení naznačují neregulérnost postupu svolavatele valné hromadě, na něž dovolatel (ostatně jak to činil v průběhu celého řízení) upozorňoval, nemůže úvaha soudu končit u konstatování, podle něhož sice podmínky pro řádné obeslání k účasti na valné hromadě splněny nebyly, nicméně s odkazem na údajné marné překročení subjektivní lhůty nelze členu již právo na uplatnění nároku na vyslovení neplatnosti závěrů valné hromady přiznat. Obsahově by tak šlo o odepření soudní ochrany, k níž jsou soudy povolány podle ustanovení §1, 2 o.s.ř. s přihlédnutím k ústavně právně konformnímu výkladu předpisů práva, který nemá reflektovat pouze gramatické aspekty, nýbrž zohledňovat i smysl a účel institutu soudní ochrany podle příslušných předpisů.
Dovolací soud k tomu dodává, že závěry odvolacího soudu naznačují jistou rozpornost, pokud na jedné straně při respektování výsledků dokazování uznává se neregulérnost postupu při svolání valné hromady, na druhé straně se tyto důsledky nepromítají do úvahy o počátku vědomosti žalobce o konání valné hromady. Rovnost přístupu k postoji obou účastníků sporu by spíše odůvodňovala závěr, podle něhož tomu, kdo docílil (údajně právně konformního) výsledku za cenu porušení platných předpisů, se poskytuje větší míra ochrany (cestou nepřípadného výkladu) než tomu, kdo byl na svých právech dotčen. S přihlédnutím k povaze subjektivní lhůty, o jejíž posouzení se v dané věci jedná, se tak spíše nabízí závěr, který hodnotí podání žaloby žalobce (dovolatele) ještě v průběhu objektivní tříměsíční lhůty jako úkon včasný, kterému je třeba přiznat právní relevanci, způsobilý soudního projednání, a to v meritu věci. Jinak vyjádřeno, v tomto případě byla-li valná hromada neplatná, při počáteční absenci předpokladů pro její svolání, příčilo by se zásadám právní společnosti odepřít členu právo k zvrácení výsledků takto nezákonně vzniklého projevu vůle právnické osoby.
Zkoumání okolností, zda se tak stalo při flagrantním porušení standardních postupů při svolávání valné hromady žalovaným, nebylo dosud v řízení dostatečně zkoumáno. Odvolací soud se podle obsahu odůvodnění svého rozhodnutí přidržel hodnocení povahy prekluzívní lhůty (jejíž povaha je jinak nesporná) avšak nezabýval se dostatečně shora uvedenými aspekty. Jeho odlišnému právnímu hodnocení nebylo lze za této situace s přihlédnutím ke všemu, co bylo shora uvedeno, přisvědčit. Přistoupil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř., §226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu