ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1630.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1630/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, s adresou pro doručení : Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, Hradec Králové, proti žalovaným 1) Ing. T. K., 2) I. S. a 3) Ing. P. Š., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 98/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.1.2005, č. j. 19 Co 543/2004-60, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 31.3.2004 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí domáhal se žalobce určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí blíže popsaných v petitu žaloby.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27.7.2004, č.j. 11 C 98/2004-40, v odstavci I. zastavil řízení o vzájemné žalobě žalovaných vůči žalobkyni, kterou se žalovaní domáhali určení toho, že jsou vlastníky pozemků č. 4690/2 a 638/44 (správně 683/44) v katastrálním území Ž. Současně v odstavci II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o vzájemné žalobě. Dále v odstavci III. určil, že Česká republika je výlučným vlastníkem parcel č. 638/44 - ostatní plocha a č. 4690/2 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště Ú., na listu vlastnictví číslo 2960 pro obec a katastrální území Ž. V odstavci IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. kraj, katastrální pracoviště Ú. je na LV č. 2960 pro obec a katastrální území Ž. veden duplicitní zápis vlastnictví k pozemkovým parcelám č. 683/44 a č. 4690/2, kdy je v prvním případě jako výlučný vlastník vedena žalobkyně a ve druhém případě jako spoluvlastníci žalovaní s tím, že výše spoluvlastnického podílu žalovaného Ing. T. K. je ¼, rovněž tak výše I. S. je ¼ a třetímu žalovanému náleží spoluvlastnický podíl ve výši ½. Vzal za prokázané, že dne 16.7.1981 byla uzavřena kupní smlouva mezi Městským národním výborem v Ž. a PhMr. Z. K. a M. S., na základě které stát zakoupil pozemkovou parcelu č. 683/1 o výměře 5369 m2 v katastrálním území v Ž. Proti tomu PhMr. Z. K. a M. S. se stali spoluvlastníky předmětné nemovitosti po svém otci V. K. podle dědického rozhodnutí ve věci vedené u Státního notářství pro Prahu 2 pod sp.zn. 2D 391/81. Vzal též za prokázané, že Městský národní výbor v Ž. jako správce národního majetku převedl hospodářskou smlouvou ke dni 1.10.1982 správu majetku k pozemkové parcele č. 683/30 v k.ú. Ž. na S. s., národní podnik se sídlem v H. Tyto nemovitosti vznikly z pozemkové parcely původního pozemkového katastru č. 685 v k.ú. Ž., jejichž vlastníkem byla A. K. a děděním tuto parcelu získal V. K. a Ing. P. Š., každý ½, přičemž V. K. prodal svůj spoluvlastnický podíl T. K. a manželům S. Rovněž zjistil, že žalovaní nepožádali o vydání předmětných nemovitostí a dále, že předmětné nemovitosti užíval stát nejpozději od roku 1982. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. s tím, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť je potřeba odstranit duplicitní zápis vlastnictví v katastru nemovitostí a uvést tento zápis do souladu se skutečným stavem. Zaujal názor, že žalovaní jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí by se mohli domáhat ve smyslu stanovení §126 odst. 1 o.z. ochrany svého vlastnického práva podle obecného předpisu. Vyslovil, že žalovaní ani jejich předchůdci nevyzvali stát ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 a §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích o vydání předmětných pozemků, které stát převzal bez právního důvodu. Dospěl tedy k závěru, že marným uplynutím šestiměsíční lhůty pro podání výzvy povinné osoby, tj. státu, k vydání věci zaniklo vlastnické právo žalovaných, resp. jejich právních předchůdců k předmětným nemovitostem. Uzavřel, že předmětné nemovitosti se tak staly vlastnictvím povinné osoby (státu), a to na základě skutečností stanovených zákonem ve smyslu ustanovení §132 odst. 1 o.z. V této souvislosti konstatoval, že posouzení vztahu restitučních předpisů a předpisu obecného řešil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp.zn. 31 Cdo 1222/2001 s tím, že restituční zákon je vůči občanskému zákoníku ve vztahu předpisu speciálního vůči předpisu obecnému, nelze se tedy domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, mohla-li oprávněná osoba žádat o vydání věci podle restitučních předpisů.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25.1.2005, č. j. 19 Co 543/2004-60, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že zamítl žalobu na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků, blíže popsaných v odstavci I. rozsudku odvolacího soudu. Dále rozhodl, že ve výrocích I. a II. zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Současně ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. tak, že žalovaným se neukládá povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč a v odstavci III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně ve vztahu k otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Nesouhlasil však se závěrem soudu prvního stupně, podle kterých přešlo vlastnické právo k oběma pozemkům na stát, neboť žalovaní či předchozí vlastník nepostupovali podle restitučního zákona. Podle odvolacího soudu zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích na danou věc nedopadá. Vzal za prokázané, že třetí žalovaný se stal spoluvlastníkem jedné poloviny parcely č. 685 v Ž. společně se svým strýcem V. K. na základě rozhodnutí státního notářství v Ústí nad Orlicí ze dne 6.2.1989, č.j. D 1357/88-15, které téhož dne nabylo právní moci, přičemž rozhodnutí bylo vydáno ve věci řízení o dědictví po A. K. Odvolací soud dále zjistil, že uvedený pozemek byl zařazen do soupisu aktiv dědictví po zůstavitelce a oceněný i s dalšími dvěma pozemky parcely číslo 686 a 867, přičemž všechny tyto pozemky byly v užívání a nikoli ve vlastnictví Okresního podniku služeb se sídlem v Ú. Vyslovil, že vlastnické právo nebylo odňato žádným úkonem ani aktem státu ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., učiněným v období od 25.2.1948 do 1.1.1990. Proto žádné zmírnění majetkové křivdy, které by mělo spočívat ve vydání pozemku na základě písemné výzvy adresované právnické osobě, jež ke dni účinnosti restitučního zákona držela, nepřicházelo v úvahu. Podle odvolacího soudu nemovitost do vlastnictví státu nepřešla, stát ji maximálně po blíže neurčitou dobu okupoval, aniž by k tomu měl právní důvod. Dospěl k závěru, že zmocněním se předmětné nemovitosti tedy nemohl stát nabýt vlastnické právo k této nemovitosti a přirozeným řešením bylo a je pak vydání věci. Konstatoval, že je nemyslitelné, aby vlastnické právo žalovaným odňal zákon, jehož účelem bylo majetkové křivdy zmírnit a naopak stanovil vlastnictví ve prospěch státu podle ustanovení §132 odst. 1 o.z. Uzavřel, že žalovaným svědčí vlastnické právo k pozemkům zpochybňované žalobkyní, která však nemovitosti žádným ze způsobů předvídaných zákonem nenabyla, ale pouze je pro určitý čas užívala. Zaujal názor, že chybný geometrický plán a z toho vyplývající mylný postup katastrálního úřadu byl jediným důvodem zapsání žalobkyně do katastru nemovitostí vedle žalovaných jako vlastníka pozemku. Uzavřel, že ustanovení zákona nemohou a nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla zákonodárcem přijata. Odvolací soud v tomto směru odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 26.8.2003, sp. zn. I. ÚS 437/2002.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil, že předmětné pozemky byly státem převzaty bez právního důvodu a nárok na jejich vydání měl být uplatněn podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. Podle dovolatele pokud tento nárok uplatněn nebyl, žalovaní se již nemohou úspěšně domáhat určení vlastnického práva podle občanskoprávních předpisů, neboť žalovaným jejich vlastnické právo de iure zaniklo a tudíž by mělo být určeno, že vlastníkem je Česká republika. Konstatoval, že tímto postupem zároveň nedojde do zásahů základních ústavních práv žalovaných, neboť právě pro nápravu majetkoprávních vztahů založených v letech 1948 – 1989 byly přijaty restituční předpisy s obecnou závazností pro všechny subjekty a s ohledem na princip právní jistoty je nezbytné podle nich postupovat. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1050/2003 a 31 Cdo 1222/2001. Poukazoval na skutečnost, že vlastní příčinou, proč byl pozemek užíván státem, bylo chybné geometrické zaměření, přičemž bylo doloženo, že stát s nevypořádaným pozemkem nakládal jako vlastník více než 20 let. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání odkazovali na odvolání ze dne 8.9.2004, v němž zaujali názor na hodnocení poměru restitučních a obecných předpisů. Podle žalovaných neexistoval důvod k uplatňování restitučních nároků a předmětné pozemky jako samostatné parcely vznikly až zaměřením v roce 2002. Tvrdili, že v dané věci šlo o spor o hranici pozemků, kde není namístě použít termín převzetí věci státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Navrhli proto odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci jde v dovolacím řízení především o posouzení, zda v projednávané věci byly splněny podmínky pro uplatnění restitučního nároku z důvodu uvedeného v §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tedy, zda předmětné pozemky byly státem převzaty bez právního důvodu.
Předmětem řízení v této věci bylo posouzení důvodnosti určovací žaloby ohledně vlastnictví předmětných nemovitostí. Předpokladem vyhovění určovací žalobě je spolehlivý průkaz vlastnictví, tedy nabývacího titulu, se strany žalobce. Obrana žalovaného může spočívat v tvrzení (a ovšemže prokázání) faktu, že jemu přísluší rovněž právní titul vlastnictví, a to nezpochybnitelný, ve vztahu k tvrzenému právnímu titulu žalobce.
O takový případ jde v posuzované věci.
Dovolatel sám tvrdí, už od podání žaloby, že nemá spolehlivý nabývací právní titul. Odkazuje na praxi dřívějších orgánů státní moci, které v rámci plnění úkolů při zajištění investičních záměrů v akci „Z“ opomenuly nebo přehlédly okolnost, že areál někdejšího podniku Sběrné suroviny je zřízen i na pozemku, který byl ve vlastnictví jiného subjektu, v daném případě občana (podle terminologie občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991). S odkazem na právní úkony opírající se o ustanovení tehdy platného hospodářského zákoníku a následně uzavíraných smluv o převodu správy národního majetku pak žalobce dovozoval, že stát po více jak 20 let užíval i část pozemků, které nenabyl.
Námitky žalovaných v této věci se však nesou zcela srozumitelně a přesvědčivě k odkazu na listiny, respektive rozhodnutí, které byly vydány (uzavřeny) za účinností dřívějších předpisů, které i platnosti převodu vlastnického práva k nemovitostem vyžadovaly sice písemnou formu, avšak nikoliv intabulaci. Věc souvisí s tehdejší právní úpravou, podle níž evidence nemovitostí neměla závaznost vlastní dnešní úpravě katastru nemovitostí České republiky. V této souvislosti nemůže dovolací soud ponechat stranou jednak onen zásadní prvek právní nezávaznosti údajů v evidenci nemovitostí, z toho plynoucí její notorický nesoulad mezi stavem skutečným a právním (daný ostatně právě povahou zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, zejména k tomu srov. §6 citovaného zákona) a tehdejší platnou občanskoprávní úpravou, která převod práva k nemovitostem na zápis v evidenci nemovitosti nevázala.
Stejně tak je nucen dovolací soud přisvědčit závěrům odvolacího soudu, podle nichž je třeba respektovat řetěz nabývacích titulů (kupních smluv), jakož i následných rozhodnutí státního orgánu (dědická rozhodnutí), včetně na ně navazujících rozhodnutí příslušných správních orgánů, které pro oblast finančního práva (vyměření poplatků z převodu nemovitosti a z dědictví), uvedený založený právní stav respektovaly a vůči pravoplatným vlastníkům a jejich právním nástupcům důsledky z jejich vlastnictví uplatňovaly.
Dovolací se proto ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu rovněž v otázce, zda a od kdy měl vůbec vlastník (vlastníci) dotčených pozemků efektivní právní možnost zjistit skutečný rozsah neoprávněného užívání části svého vlastnictví a vyvozovat z případných rozdílů odpovídající právní kroky. Ze skutkových zjištění učiněných v této věci je totiž patrno, že okolnost zásahu vlastnického práva státu do vlastnického práva žalovaných se stala zřejmou až po náležitém geometrickém zaměření té části pozemku (pozemků), které státní podnik fakticky užíval. Příčina vyvolaného sporu tak tkví v postupu státu zastoupeného žalobcem, který je veden jistě legitimní snahou o docílení souladu mezi stavem skutečným a právním. Zde ovšem nelze přehlédnout, že stát v tomto sporu občanskoprávní povahy vystupuje v rovném postavení s ostatními účastníky sporu, nikoliv jako nadřazený subjekt při uplatňování státní moci (§2 odst. 2 o.z). Není proto důvodu preferovat důsledky plynoucí z opatření (či spíše opomenutí nebo nečinnosti někdejší státních orgánů) v řízení o určovací žalobě tak, jak se toho domáhá žalobce. Spor opírající se o dnes konkretizovaný (tedy z geometrického zaměření zjistitelný) skutečný průběh hranic pozemků žalovaných, nemůže být posuzován podle výsledků tohoto technického zjištění, nýbrž podle skutečného vzniku, vývinu a průběhu užívání dotčených částí pozemků žalovaných státem (resp. státní organizací). Pak ovšem i z hlediska předpisů platných v době, kdy žalovaní vlastnictví k nemovitostem nabyli, požívali žalovaní příslušné právní ochrany jako vlastníci (srov. k tomu ustanovení §132 o.z. ve znění účinném do 31. 12. 1991). Jedním z instrumentů této ochrany byla zajisté možnost požadovat v soudním řízení zdržení se zásahů do vlastnického práva formou (jež byl představován faktickým užíváním části dotčených pozemků). Pokud tehdejší právní úprava nedávala žalovaným, resp. jejich právním předchůdcům, dostatečné možnosti v nevyhovující úpravě evidence nemovitostí (ostatně i podle tehdejší právní úpravy nezávazné), nelze klást k tíži žalovaných, že těchto prostředků nevyužili.
Odkaz dovolatele na ustanovení zákona č. 87/1991, resp. 229/1991 Sb., považuje dovolací soud za nepřípadný. Uvedené speciální předpisy vedoucí alespoň k omezené nápravě křivd způsobených státem v rozhodném období, nelze vykládat v poměrech tohoto konkrétního případu použít. Nejde totiž o spor mezi oprávněnými osobami, které by uplatňovaly své restituční nároky proti státu, resp. konkrétní povinné osobě. Jde o řešení sporu o určení vlastnického práva, které nebylo založeno rozhodnutím státu v rozhodném období, nýbrž faktickým užíváním části pozemku ve vlastnictví občanů, kterým v době započetí neoprávněného užívání pozemku svědčily platné právní tituly odpovídající tehdejší právní úpravě. Je proto důvod k aplikaci obecných předpisů o ochraně vlastnického práva (tedy podle ustanovení občanského zákoníku). Příčilo by se smyslu a účelu restitučních předpisů, aby byly aplikovány na projednávaný případ s tím závěrem, jehož se dovolatel domáhá, že by totiž fakticky a obsahově vedla k vytvoření křivdy nové, na straně žalovaných, jako řádných vlastníků odvozujících své vlastnické právo podle předpisů platných v době jeho vzniku. Ze stejného důvodu nelze pak akceptovat odkaz na výkladové závěry k poměru obecných předpisů a předpisů restitučních, jak to činí dovolatel s uváděním závěrů soudní judikatury.
Shora uvedené závěry dovolacího soudu odpovídají ostatně i požadavku ústavně konformního výkladu, jak to plyne kupříkladu ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 26.8.2003, sp. zn. I. ÚS 437/2002, na něž odvolací soud správně odkazuje.
Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně nenabyla do svého vlastnictví předmětné nemovitosti, ale pouze je po určitý čas užívala. Rovněž lze přisvědčit odvolacímu pokud uzavřel, že důvodem pro zapsání žalobkyně do katastru nemovitostí bylo chybné geometrické zaměření a z něj vyplývající mylný postup katastrálního úřadu.
Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaných k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu