ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1706.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1706/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. L., zastoupeného advokátem, za účasti 1/ P. f. České republiky, 2/ L. ČR, s. p., zastoupeného advokátem, o zrušení správního rozhodnutí a určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 7 C 194/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2005, č.j. 32 Co 7/2005-269, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2005, č. j. 32 Co 7/2005-269, se zrušuje v měnící (zamítavé) části výroku I. (první větě), dále ve vztahu k výroku II. v části, v níž nebylo rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu P. ze dne 21. 6. 2004, č. j. 474/91, 6138/92, RV 66/2004, vůči pozemkům parc. č. 99/4, 100, 102 v k. ú. Š. L., nahrazeno rozsudkem soudu prvního stupně, jakož i v nákladovém výroku III., a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným v meritu věci změnil výroky I. a III. rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 11. 2004, č. j. 7 C 194/2004-166, a to tak, že
- zamítl žalobu o určení vlastnictví žalobce k pozemkům parc. č. 99/4, 100 a 102 v k. ú. Š. L., jak tamtéž dále identifikovány, a
- ohledně všech ostatních pozemků v k. ú. Š. L. nahradil (resp. opakovaně zrušil správní akt) pro žalobce nepříznivé rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v P. ze dne 21. 6. 2004, č. j. 474/91, 6138/92 a RV 66/2004 vyhovujícím rozsudkem soudu prvního stupně.
Ve zbytku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn (určeno vlastnictví žalobce ke zbylým deseti pozemkům) a žalobce byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení, vzniklých druhému účastníku na protistraně; ve vztahu mezi oběma těmito účastníky pak bylo rozhodnuto tak, že žádný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodoval o opravném prostředku a určovací žalobě ve věci, v níž byl dříve včas uplatněn nárok podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; příslušný pozemkový úřad však rozhodl o nevydání pozemků a podán byl opravný prostředek k soudu (§9 odst. 4, 6 cit. zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž dovodil, vedle pochybnost nevzbuzující identifikace předmětných pozemků jako potenciálně restituovatelných, aktivní legitimaci žalobce podle zákona č. 229/1991 Sb., odvolací soud považoval posléze dekretem č. 12/1945 Sb. konfiskované pozemky za ležící pozůstalost ve fázi fikce vlastnictví zůstavitele. Poněvadž ten (F. Z. L., děd žalobce) nebyl prokazatelně čs. občanem, přešly pozemky na stát nikoli z vlastnictví žalobcova otce JUDr. M. E. L. jako případného dědice (projednání dědictví nebylo ukončeno), ale z ležící pozůstalosti s fikcí zůstavitelova vlastnictví. Žalobce se tak nemohl stát oprávněnou osobou podle zákona č. 243/1992 Sb., o úpravě některých otázek souvisejících zákonem č. 229/1991 Sb., jenž s ohledem na konfiskaci pozemků nikoli čs. občanovi připadal v úvahu. Dlužno tu dodat, že (jediné) odvolání L. ČR, s. p., projednal odvolací soud podle zúženého odvolacího návrhu jen v rozsahu tří pozemků, v jakém tento účastník připouštěl svou pasivní legitimaci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání do všech pro něj nepříznivých výroků odvolací instance s tím, že vedle tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, což bylo jádrem dovolacích tvrzení, vytkl odvolacímu soudu též pochybení při hodnocení obsahu důkazů ve smyslu §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Podstatou mimořádně detailního dovolání byly námitky vůči negativnímu závěru odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce; dovolatel též žádal odložit vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu. Závěrem dovolatel navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc vrátit tomuto soudu v příslušném rozsahu k dalšímu řízení.
Oba další účastníci řízení, sledující procesní zájmy protikladné žalobci, navrhli dovolání nevyhovět, přičemž první z nich se ani nepovažoval za povinnou osobu.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno prostřednictvím advokáta a včas. Přípustnost dovolání byla zřetelná z částečné diformity rozsudků nižších instancí (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a relevantní dovolací důvod se opíral o §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání je důvodné.
Podstatou pochybení odvolacího soudu, v tomto skutkově i právně složitém případě, je nezohlednění stavu, v němž se dědické řízení po žalobcovu dědovi nacházelo; k tomu podává zásadní instrukce Ústavní soud (viz zejména závěr odůvodnění nálezu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 469/01, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 114, sv. 28). Po smrti F. Z. L. dne 22. 11. 1938 bylo dědické řízení, podle závěrů soudu prvního stupně při nezachování se dědického spisu, vedeno „pravděpodobně pod sp. zn. 4 L 6/39“ u Okresního soudu v Bílině a jako dědičky a účastnice se přihlásily dcery zemřelého v počtu šesti (k důkaznímu břemeni in favorem žalobce srov. nález ÚS ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 485/98, Sbírka ÚS sv. 14, č. 81). V takovém případě se ovšem dostalo dědické řízení do fáze, v níž na hereditas iacens již nelze – po dědických přihláškách – pohlížet jako na majetek zůstavitele, ale jako na předmět dědění s fikcí vlastnictví dědiců („dědic představuje zůstavitele“, viz §547 obecného zákoníku občanského a Komentář k němu autorů Roučka, Sedláčka a kol., reprint 1998, díl III., str. 52).
Vznikla tu tedy otevřená možnost, aby se některý z dědiců, kteří přicházeli v úvahu ve vztahu k ležící pozůstalosti – ta byla v roce 1945 konfiskována podle dekretu č. 12/1945 Sb., nesprávně jako vlastnictví zůstavitele -, stal oprávněnou osobou.
V této souvislosti je velmi specifické postavení žalobcova otce JUDr. M. E. L.
Ten se totiž reálně nemohl přihlásit k dědictví jako jeho sestry, neboť – viz skutkové závěry první instance – pracoval od tzv. druhé republiky a v době německé okupace v čs. exilové vládě v Londýně, kde se stal od 8. 6. 1942 velvyslancem a činnost v této funkci ukončil dne 1. 2. 1947. Dědickou přihlášku by JUDr. M. E. L. býval mohl teoreticky podat od května roku 1945 (srov. výklad posledně citovaného Komentáře Roučka a Sedláčka k dědickému řízení, spec. k §798 o. z. o., ve III. díle na str. 501), ta by však musela nutně narazit na skutečnost, že majetek zůstavitele včetně předmětných pozemků se stal, s účinností od 23. 6. 1945, objektem konfiskace.
Dovolací soud je toho názoru, že za výše popsaného stavu by bylo proti smyslu a účelu restitučního zákonodárství, kdyby JUDr. M. E. L. nebylo přiznáno, v rámci interpretace §547 o. z. o. o účincích přijetí dědictví, postavení oprávněné osoby (k výkladu restitučních zákonů viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 386/99, Sbírka ÚS sv. 23, č. 118, a mnoho dalších).
Bude-li ovšem JUDr. M. E. L. považován za oprávněnou osobu, pak je dána na straně žalobce, jako jeho syna, aktivní věcná legitimace podle §4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. jako právního nástupce (JUDr. M. E. L. zemřel 1. 4. 1967) sukcedujícího do postavení oprávněné osoby.
Byla-li protiprávní konfiskace pozemků dovršena rozhodnutím Okresního národního výboru v S., konkrétně konfiskační vyhláškou ze dne 19. 4. 1948 (k výkladu viz R 15, 16/94), pak je namístě dovodit restituční titul podle §6 odst. 1 písm. r/ zákona č. 229/1991 Sb., a to převzetí věcí státem za použití postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (subsidiárně může být aplikováno, vzhledem k evidentní nulitě konfiskace, též písm. p/ téhož ustanovení o převzetí věcí státem bez právního důvodu).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů, pro naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., zrušil v uvedeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž bude vázán právním názorem Nejvyššího soudu, rozhodne odvolací soud také o nákladech řízení o dovolání.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. března 2006
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu