ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1714.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1714/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele O. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 7. 10. 2005, sp. zn. 35 Co 304/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 140/2003 (žalobce O. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 100 00 Praha 10, Kodaňská 1441/46, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 4. 6. 2003, se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální osminy domu čp. 559 a ideálních osmin pozemků parc. č. 905, parc. č. 906 a parc. č. 907 v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že původní vlastnicí těchto nemovitostí byla V. H., která zemřela 2. 4. 1962. Dědictví po ní se v roce 1963 vzdal její syn O. H. v řízení u bývalého Státního notářství pro P. (sp. zn. 10 D 620/62), takže dědictví tu připadlo jako odúmrť státu; toto vzdání se dědictví bylo však učiněno v tísni (srov. §6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 87/1991 Sb.). Žalobce O. H. požádal o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. a dne 18. 2. 1992 byla uzavřena dohoda o vydání 3/4 předmětných nemovitostí mezi O. H. a Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. Kupní smlouvou z 11. 11. 1992 žalobce O. H. koupil jednu osminu předmětných nemovitostí od státu; tato část nemovitostí byla V. H. za jejího života prodána, ale restituční nárok na tuto část nebyl uplatněn. Vlastnictví zbývající 1/8 nemovitostí zůstalo stále vedeno na V. H., ale Obvodní soud pro Prahu 10 v dodatečném projednání dědictví po ní vydal dne 3. 6. 1995 usnesení, podle něhož se vlastníkem této jedné osminy nemovitostí stal stát - Česká republika; ze státu přešlo vlastnictví na obec H. m. P. a nakládala s nimi Městská část P. Dokončení vypořádání uváděného restitučního nároku žalobce přešlo posléze na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Za žalovanou Českou republiku navrhl Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových zamítnutí žaloby žalobce. Poukazováno jím bylo na to, že dům čp. 559 v P. byl veden v době nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. jako objekt bydlení a v evidenci nemovitostí byl zapsán jako majetek České republiky. Proto ideální osmina nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, přešla podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce – H. m. P.; v souladu se Statutem h. m. P. „přešlo vlastnictví nemovitostí na Městskou část P.“. Na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových však právo hospodaření s tímto majetkem nepřešlo (opak nelze dovodit ani z ustanovení zákonů č. 219/2000 Sb. a č. 201/2000 Sb.), takže Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových tu není povinnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Ve vyjádření uvedeného Úřadu bylo dále namítáno, že „lhůty vyplývající ze zákona č. 87/1991 Sb., které mají prekluzívní charakter, v případě žalobce již uplynuly; tím také zanikl restituční nárok žalobce“.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze 16. 2. 2005, čj. 20 C 140/2005-51, uložil žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ideální osminy domu čp. 559 v katastrálním území V., jakož i ideálních osmin pozemků parc. č. 905, parc. č. 906 a parc. č. 907 rovněž v katastrálním území V., zapsaných na listu č. 112 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Žalované bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení částkou 4.800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na základě výsledků provedeného řízení dospěl tento soud k závěru, že žaloba žalobce byla podána důvodně. Žalobce posuzoval soud prvního stupně jako oprávněnou osobu podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., která v souladu s ustanovením §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vyzvala k vydání podílu na nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, a které přešly na stát v případě, který má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že povinnou osobou k vydání nemovitostí tu byl stát a výkonem jejich správy byl pověřen Obvodní podnik bytového hospodářství v P. Dohodou z 18. 2. 1992 byly žalobci vydány tři ideální čtvrtiny uvedených nemovitostí, které byly ve vlastnictví státu (z důvodu odúmrti z dědictví po původní vlastnici V. H.). Žalobce potom koupí podle smlouvy z 11. 11. 1992 získal jednu ideální osminu týchž nemovitostí od Městské části P. Zbývající 1/8 uvedených nemovitostí připadla jako odúmrť v rámci dodatečného projednání dědictví po zemřelé V. H. České republice „zastoupené Městkou částí P. - Obvodním úřadem pro P.“, jak to bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 10. 1997, sp. zn. 27 D 1268/95, v řízení o dodatečné projednání dědictví po V. H., zemřelé 2. 4. 1962. Uvedená zbývající 1/8 nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, přešla podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví H. m. P. a byla svěřena do majetku Městské části P.; v současné době je zapsáno v katastru nemovitostí, že vlastnické právo k žalobcem uváděným nemovitostem má ze 7/8 žalobce a z 1/8 Česká republika a v tomto podílu má právo hospodaření s majetkem státu, podle názoru soudu prvního stupně, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku nedostatku pasívní legitimace v tomto sporu, uplatňovanou Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, protože vlastnictví uvedené jedné ideální osminy nemovitosti v katastrálním území V. nemohlo přejít ze státu do vlastnictví obce s ohledem na ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť žalobce v prekluzívní lhůtě uplatnil svůj nárok na vydání nemovitostí. Nemohlo tu tedy dojít k přechodu nemovitostí do vlastnictví obce ohledně tohoto majetku České republiky.
Posléze měl soud prvního stupně za to, že tu podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jedná za stát v tomto sporu.
S ohledem na tyto uváděné okolnosti proto soud prvního stupně rozhodl o uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem dohodu o vydání žalobcem uváděného podílu na nemovitostech v katastrálním území V., zapsaných na listu vlastnictví č. 112 u Katastrálního úřadu P. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení zákona č. 549/1991 Sb.
O odvolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 16. 2. 2005, čj. 20 C 140/2003-51, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 7. 10. 2005, sp. zn. 35 Co 304/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zmítnuta žaloba žalobce se žalobním návrhem, aby bylo žalované uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ideální osminy domu čp. 559 a pozemků parc. č. 905, parc. č. 906 a parc. č. 907 v katastrálním území V. Bylo tak rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání podané v této právní věci za Českou republiku Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo shledáno důvodným.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. a že včas učinil výzvu k vydání nemovitostí, které připadly státu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb.
Podle názoru odvolacího soudu však v daném případě nebyla soudem prvního stupně projednávaná právní věc správně posouzena po právní stránce.
Odvolací soud dovozoval, že jedna ideální osmina nemovitostí, které jsou předmětem tohoto občanského soudního řízení, připadla ke dni úmrtí původní vlastnice V. H. (ke dni 2. 4. 1962) jako odúmrť státu (§509 zákona č. 141/1950 Sb. a §859 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.). Tento osminový podíl nemovitostí byl ve vlastnictví státu ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. k 24. 5. 1991); zatím co žalobce podal výzvu k vydání nemovitostí dne 21. 9. 1991. Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. však vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (tj. před 24. 5. 1991). V daném případě byla uvedená jedna ideální osmina nemovitostí ve vlastnictví státu ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (k 24. 5. 1991), přičemž právo hospodaření náleželo Obvodnímu podniku bytového hospodářství v P.; nešlo tu o tzv. historický majetek obce (§2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) a návrh žalobce na vydání nemovitostí byl uplatněn až po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Vlastníkem jedné osminy nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byla tedy od 24. 5. 1991 Sb. obec H. m. P., na niž také přešla restituční povinnost věc vydat. Žalovaná Česká republika není tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, nositelem hmotně právní povinnosti věc vydat a není v tomto sporu pasívně legitimována.
Odvolací soud měl za to, že ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 a §35 zákona č. 87/1991 Sb. měl žalobce uplatnit nárok na vydání 1/8 nemovitostí po prvé již 31. 10. 1991. Nárok na vydání věcí se tu pak promlčoval v jednoroční promlčecí době, počítané od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.; k uplynutí této promlčecí doby došlo 1. 4. 1992. Žalobce však svou žalobu podal u soudu až 4. 6. 2003; odvolací soud proto dospěl k závěru, že vznesla-li tu žalovaná námitku promlčení, nelze žalobci ani z tohoto důvodu přiznat v žalobě uplatňovaný nárok přiznat rozhodnutím soudu.
Odvolací soud ještě dodával, že „byť byl spor vyvolán nedostatky v evidenci nemovitostí“ a „byl-li žalobce poškozen nesprávnými a neúplnými údaji v bývalé evidenci nemovitostí či v katastru nemovitostí při uplatňování svého nároku, nemůže se domáhat nápravy touto cestou“.
Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žalobu žalobce zamítl. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 2 občanského soudního řádu i s přihlédnutím k tomu, že žalované v řízení před soudy obou stupňů náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soud byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 29. 11. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 23. 1. 2006 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 2, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soud a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení u odvolacího soudu. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na to, že jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, měnícímu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné (§237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu). Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především namítal nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že žalovaná není v této právní věci pasívně legitimována; podle názoru dovolatele však žalovaná je v této právní věci legitimována, neboť je uvedena v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 112 pro katastrální území V., „z čehož dovolatel dovozuje, že nemovitost drží“, a to ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatel v této souvislosti dále dovozoval, že „podala-li žalobu u uložení povinnosti uzavřít dohodu k vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věci (§5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), a to u právnické osoby (organizace, orgánu), o níž se důvodně domnívá, že věc drží, nelze tu žalobu zamítnout z důvodu nedostatku pasívní legitimace“.
Dovolatel dále namítal nesprávnost závěru odvolacího soudu, že nárok žalobce byl promlčen. Dovolatel nejprve v této souvislosti zpochybňoval, zda soud mohl učinit své rozhodnutí na základě námitky promlčení, kterou vznesl účastník řízení, který podle názoru soudu není v tomto řízení pasívně legitimován. V daném případě podal žalobce výzvu 29. 11. 1991, tedy ve lhůtě stanovené v §5 odst. 4 téhož zákona, podle něhož nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., může oprávněná osoba uplatnit svoje nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Z tohoto ustanovení dovolatel dovozoval, že jednoroční promlčecí lhůta tu běží pouze v případě, když povinná osoba výzvě k vydání věci nevyhoví. V daném případě však povinná osoba výzvě vyhověla, avšak vydala pouze 3/4 nemovitostí, ačkoli měla vydat 7/8 těchto nemovitostí; dovolatel je proto toho názoru, že tu nelze aplikovat ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhoval zamítnutí tohoto dovolání, protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stejně jako v řízení před soudy obou stupňů je tento Úřad toho názoru, že v tomto sporu není pasívně legitimován, neboť tu byly splněny podmínky stanovené v §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pro přechod vlastnictví k věcem z národního majetku do vlastnictví obce. Žalobce uplatnil svůj nárok na vydání spoluvlastnického podílu k nemovitostem až po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. po 24. 5. 1991). Žaloba žalobce o vydání dílu nemovitosti měla být podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. podána ke dni 1. 4. 1992; žalobce ji však podal až 4. 6. 2003.
Dovolání dovolatele bylo v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu ze 7. 10. 2005 (sp. zn. 35 Co 304/2005 Městského soudu v Praze) spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text ze str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 1 a §5 ods.t 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a také podle ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Tato ustanovení uvedených právních předpisů se projednávané právní věci nepochybně týkala; v řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud také tato ustanovení při jejich aplikací správně vyložil.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnická osoba, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží (s výjimkami stanovenými pod písm. a/ a b/ tohoto zákona).
Podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vyzve oprávněná osoba (§3 téhož zákona) povinnou osobu k vydání věci do šesti měsíců; jinak její nárok zanikne. Zákon č. 87/1991 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. 4. 1991 (viz §35 tohoto zákona).
Podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby podle §5 odst. 2 téhož zákona, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje na ty případy (uvedené v §6 odst. 1 a 2 téhož zákona), kdy věc v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) přešla na stát včetně případů na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni.
Nárok na vydání věci (podle §5 zákona č. 87/1991 Sb., stejně jako podle §5 zákona č. 403/1990 Db.) má hmotněprávní povahu (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 110 /244/ a str. 115 /249/). Srov. k tomu i §578 občanského zákoníku.
Uplatnění nároku u soudu podle §5 odst. 4 zákona č. 87/191 Sb., stejně jako podle §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. je možné v obecné promlčecí době ve smyslu ustanovení §101 občanského zákoníku (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 115 /249/, odst. 4 a 5).
K ustanovení §4 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k těmto věcem vztahují, včetně povinnosti věc vydat.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 18/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. dopadá i na případy, kdy nárok na vydání věci oprávněné osobě nebyl uspokojen povinnou osobou formou uzavření dohody o vydání věci vůbec, popřípadě byl uspokojen z části.
Citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů měl dovolací soud na zřeteli při posuzování toho, zda si odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatel, správně vyložil použitá ustanovení §4 a §5 zákona č. 87/1991 Sb. i ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. při jejich aplikaci na daný případ. Nebylo však možné dospět k závěru, že by tu odvolací soud vycházel z jiných výkladových závěrů, jež by byly odlišné a rozdílné od uváděných uveřejněných právních závěrů ze soudní judikatury, z nichž i dovolací soud sám také vychází. Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že tu rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jmenovitě v otázce, kdo je v daném případě povinnou osobou (§4 zákona č. 87/1991 Sb.) a zda v tomto sporu je věcně pasívně legitimována Česká republika (za niž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) a rovněž v otázce posouzení námitky promlčení žalobcem u soudu uplatňovaného nároku ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.; uplatnění námitky promlčení žalovanou jako osobou, proti níž byl nárok žalobcem uplatněn v občanském soudním řízení jako vůči dlužníku, jehož údajně stíhá ze zákona povinnost vydat věc žalobci, nelze označit za odporující některému obecně závaznému ustanovení hmotněprávního anebo procesního předpisu.
Nemohl tedy dovolací soud přípustné dovolání dovolatele posoudit jako dovolání důvodné v tom smyslu, že by bylo místě označit rozhodnutí odvolacího soudu jako nesprávné, jež by bylo třeba zrušit ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než dovolání dovolatele zamítnout jako nedůvodné, protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, k jehož zrušení nebyly dány zákonné předpoklady.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu