ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1754.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1754/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. č. P. 3, zastoupené advokátkou, proti žalované F. n. K. V., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 339/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.2.2005, č. j. 15 Co 377/2004-96, takto:
I. Dovolání žalované do prvního výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.2.2005, č. j. 15 Co 377/2004-96, se zamítá.
II. Dovolání žalované do druhého výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.2.2005, č. j. 15 Co 377/2004-96, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 24.9.2003 u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalované vyklidit nemovitost blíže určenou v petitu, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23.7.2004, č.j. 17 C 339/2003-60, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí nemovitosti - domu č.p. 2112 na stavební parcele č. 3813 v k.ú. V. Vzal za prokázané, že dne 1.11.1995 uzavřela žalobkyně s žalovanou nájemní smlouvu, kterou vypověděla dne 15.5.2003 a výpověď z nájmu byla žalované doručena. Dále zjistil, že ode dne 28.4.1999 nebyl v LDN umístěn žádný pacient na žádost žalobkyně, který by měl trvalé bydliště v P. 3. Dovodil, že výše uvedená nájemní smlouva byla platně uzavřena, neboť obsahovala všechny náležitosti ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 116/1990 Sb. Dále zaujal názor, že výpověď splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti podle §34 o.z. Dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno naplnění výpovědních důvodů ve smyslu §9 odst. 1 písm. a), c), d) zákona č. 116/1990 Sb., tedy, že žalovaná užívá pronajatou nemovitost v rozporu s nájemní smlouvou jinak než jako ubytovnu svých zaměstnanců a přenechává ji bez souhlasu žalobkyně k užívání třetím osobám, a že v rozporu s uzavřenou smlouvou neposkytovala žalobkyni 10 lůžek pro umístění pacientů v LDN.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8.2.2005, č. j. 15 Co 377/2004-96, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat dům čp. 2112 na stavební parcele č. 3813 v kat. území V. v P. 3, a to do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením ohledně naplnění výpovědních důvodů podle článku III. bodu 3 písm. a), c) zákona č. 116/1990 Sb. Na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal odlišný názor, pokud jde o výpovědní důvod uvedený pod písmenem d) smluvního ujednání, tj. neplnění smluvních povinností uvedených v článku V. a VI. smlouvy. Vyslovil závěr, že od 1.7.1999 žalovaná přestala plnit svou povinnost ve smlouvě sjednanou, tj. rezervovat ve své LDN 10 lůžek pro potřeby žalobkyně a uvolnění některého z těchto lůžek žalobkyni sjednaným způsobem oznamovat. Dospěl k závěru, že domáhá-li se žalobkyně ochrany svého vlastnického práva žalobou na vyklizení nemovitosti užívané žalovanou po ukončení nájemního vztahu bez právního důvodu, nejedná v rozporu s dobrými mravy. Uzavřel, že v řízení bylo prokázáno vypovězení nájmu pro neplnění hlavní povinnosti žalované vyplývající z nájemní smlouvy. Vyslovil závěr, že uplynutím výpovědní lhůty nájemní právo žalované k předmětu nájmu skončilo a žalovaná tak nemovitost užívá bez právního důvodu. Podle odvolacího soudu lhůtou přiměřenou k vyklizení nemovitosti je 6 měsíců od právní moci rozsudku. Dále vyslovil, že předmětem nájmu byl dům jako celek a zahrada nacházející se při tomto domě, proto závazek z toho plynoucí je třeba posuzovat jako závazek ze smlouvy o nájmu věci ve smyslu ustanovení §663 - 684 o.z.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci vycházejícím ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatelky soud prvního stupně zcela správně zjistil skutkový stav a posoudil příslušné ustanovení nájemní smlouvy, když konstatoval, že povinnost žalované primárně oznamovat žalobkyni uvolněná místa v LDN pro terénního pacienta z nájemní smlouvy nevyplývá a nebylo nijak doloženo, že by žalovaná či některý z jejich pracovníků tuto povinnost měl. Dále tvrdila, že jaká praxe byla zavedena záviselo vždy na dohodě spolupracujících osob. Podle dovolatelky se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by žalovaná neumísťovala terénní pacienty žalobkyně v LDN, nedošlo tedy k naplnění žádného z výpovědních důvodů. Namítala též, že odvolací soud se nezabýval závazkem žalované, který je upraven v článku VI. odst. 3 nájemní smlouvy, na základě něhož se žalovaná zavázala provádět veškerou údržbu předmětu nájmu vlastním nákladem, přičemž ze zákona má povinnost údržby předmětu nájmu na vlastní náklady pronajímatel, tedy žalobkyně. Dovolatelka považuje sjednání tohoto protiplnění z její strany jako primární ve vztahu k symbolické částce nájemného. Dále konstatovala, že celková částka přímých výdajů na ubytovnu Vila, které byly vynaloženy na tuto budovu a její provoz v letech 2002, 2003, 2004 a 2005 činí 194.000,- Kč, přičemž těmito náklady se rozumí pouze přímé náklady na budovu Vila. Rozpor s dobrými mravy spatřovala ve skutečnosti, že žalobkyně uplatnila jako pronajímatel právo na skončení nájemního vztahu výpovědí smlouvy i s použitím ustanovení článku V. upravujícího postup obsazování lůžek v době, kdy toto ustanovení po dobu téměř 3 let sama nedodržovala. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
O žádný z těchto případů v této věci nejde.
Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení §132 o.s.ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§211 o.s.ř.). Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nepostačuje. V této věci vyplývá z porovnání obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že odvolací soud se výše uvedenými zásadami řídil, srozumitelně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovému závěru právně významnému v této věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tak není v této věci dán.
Předmět řízení v této věci byl vymezen tvrzeními žaloby a formulací petitu tak, že jde o žalobu vlastníka nemovitosti na její vyklizení proti žalovanému, o němž bylo tvrzeno, že mu právní důvod k užívání nemovitosti z někdejší nájemní smlouvy skončil. Obsahově jde tedy o žalobu na ochranu vlastnického práva ve smyslu §126 o. z. Povinností žalobce v takovém řízení je tvrdit (a ovšemže nabídnout důkaz) o svém vlastnictví k předmětu, jehož vyklizení se domáhá. Obrana žalovaného ve sporu o vyklizení pak spočívá v tvrzení a tomu odpovídajícím důkaznímu břemenu směřujícímu k prokázání, že mu přísluší platný právní důvod k užívání věci (ať už ze zákona, smlouvy, rozhodnutí apod.).
Ani pokud jde o právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, nemohl dovolací soud dospět k závěru o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Ten v této věci správně konstatoval, že vztah mezi účastníky je s ohledem na předmět nájmu vztahem podléhajícím režimu občanského zákoníku, jmenovitě obecné nájemní smlouvy podle §663 a násl. o.z. Stejně tak aplikoval ustanovení §676 odst. 1 o.z., ve znění účinném v době jeho rozhodování, podle něhož nájem skončí uplynutím doby, na kterou byl nájem sjednán, nedohodne-li se pronajímatel s nájemcem jinak. Podle ustanovení §677 odst. 1 o.z. nájemní smlouvu sjednanou na neurčitou dobu, nedojde-li k dohodě pronajímatele s nájemce, lze zrušit pouze výpovědí.
Odvolací soud se proto správně zabýval prejudicielní otázkou platnosti a účinnosti výpovědi, kterou žalobce žalované dal. Jeho posouzení je správné a přiléhavé a pro stručnost dovolací soud na jeho závěry odkazuje. Pouze pro úplnost s ohledem na formulaci dovolacích námitek dodává dovolací soud, že z hlediska platnosti uplatněných výpovědních důvodů, (z nichž odvolací soud považoval za daný a po právu použitý výpovědní důvod uvedený pod písmenem d) smluvního ujednání, t.j. neplnění smluvních povinností uvedených v článku V. a VI. smlouvy.), neobsahuje nájemní smlouva, a neplyne to ani z ustanovení platného práva, že by naplnění byť i jednoho z výpovědních důvodů, nepostačovala k podání platné výpovědi. Jinak vyjádřeno, účastníci si nesjednali, že by k účinné výpovědi bylo zapotřebí případné kumulace dvou či více výpovědních důvodů ve smlouvě uvedených. Nic proto nebránilo odvolacímu soudu, aby při skutkových zjištěních (a z toho plynoucím právním posouzení) soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, posoudil zbývající výpovědní důvod jako postačující k účinné a platné výpovědi. Dovolací soud na tomto místě připomíná, že dovolatel nepřípustným způsobem směšuje námitky skutkové povahy a právního posouzení. Odkaz dovolatele na údajnou praxi, déle trvající, mezi účastníky, případně tolerovanou pronajímatelem, ve vztahu k mechanismu umísťování pacientů u žalovaného, je totiž nepřípadný. Podle ustanovení §40 odst. 2 o.z. totiž písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně. Nájemní smlouva v této věci obligatorně musela být písemná a v této formě byla rovněž mezi účastníky uzavřena. Pak ovšem nemá místa argumentace, podle níž ke změně některých smluvních ujednání mohlo dojít konkludentním jednáním účastníků, které písemnou formu postrádá.
Odvolací soud po správném posouzení podmínek platnosti výpovědi aplikoval rovněž v úvahu přicházející ustanovení §126 odst. 1 o.z. vztahující se na projednávaný případ. K otázce aplikace ustanovení §3 odst. 1 o.z. zaujal náležité vysvětlení a dovolací soud se v tomto směru k jeho právnímu hodnocení připojuje.
Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalované zamítl.
Pokud jde o dovolání žalované do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení), srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88 a následně publikovaném pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k výše uvedenému dovolací soud odmítl dovolání proti II. výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř.,§151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobkyně k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu