ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1758.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1758/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky I. T., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 10. 5. 2005, sp. zn. 20 Co 381/2004, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 165/92 (žalobkyně I. T., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1. N. p. ú., a 2. Historickému muzeu S., o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 10. 5. 2005, sp. zn. 20 Co 381/2004 (s výjimkou výroku označeného I.), i rozsudek Městského soudu v Brně ze 7. 12. 1998, čj. 15 C 165/92-170 (s výjimkou výroku zrušeného již rozsudkem odvolacího soudu z 10. 5. 2005).
II. Věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 1. 4. 1992, bylo rozhodnuto Městským soudem v Brně rozsudkem ze 7. 2. 1998, čj. 16 C 165/92-170. Soud prvního stupně zamítl žalobní návrh žalobkyně, aby žalovaný památkový ústav byl uznán povinným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání movitých věcí, uvedených v soupisu v příloze č. 1, předloženém žalobkyní, ohledně majetku ze Státního zámku B. a státních zámků L., R. – J. a L., k nimž měl právo hospodaření Památkový ústav v B. Dalším výrokem uvedeného rozsudku byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby Památkový ústav v P. byl povinen uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání movitých věcí, uvedených v soupisu v příloze č. 2 majetku umístěného ve Státním zámku S., ke kterému měl právo hospodaření Památkový ústav v P. Posléze byl výrokem téhož rozsudku zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby Historickému muzeu S. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání majetku, umístěného v Muzeu města S., uvedeného v soupisu majetku č. 4 zámku ve S., k němuž mělo právo hospodaření Muzeum města S. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze 7. 2. 1978, čj. 16 C 165/92-170 rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 25. 10. 2001, sp. zn. 13 Co 249/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným Krajským památkovým ústavem v P. nemá žádný z těchto účastníků řízení právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni bylo uloženo nahradit Historickému muzeu ve S. náklady odvolacího řízení částkou 575,- Kč.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 10. 2001, sp. zn. 13 Co 249/99, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 28. 1. 2003, 28 Cdo 262/2002, a to pro nesplnění zákonných předpokladů přípustnosti dovolání podle dříve platného ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
K ústavní stížnosti, podané žalobkyní I. T., Ústavní soud ČR nálezem z 24. 3. 2004, I ÚS 38/02, zrušil jen rozsudek Krajského soudu v Brně z 25. 10. 2001, sp. zn. 13 Co 249/99; jinak „co do zbytku“ byla tato ústavní stížnost zamítnuta. Ústavní soud ČR v odůvodnění svého nálezu uváděl, že pokud odvolací soud ve vztahu k Památkovému ústavu B. vyšel z toho, že I. T. neučinila řádnou výzvu k vydání věci vůči povinné osobě, a potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a jestliže navíc doslova uvedl, že neshledal potřebným zabývat dalšími námitkami, obsaženými v odvolání žalobkyně I. T., případně se vyjadřovat k jiným důvodům, které vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby, došlo tím podle přesvědčení Ústavního soudu ČR k porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud ČR zdůrazňoval, že „na odvolacím soudu bude, aby se případem znovu zabýval a především, aby v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě reagoval na veškeré ve věci relevantní námitky žalobkyně; odvolací soud samozřejmě může rozhodnutí soudu prvního stupně i zrušit, dojde-li v pokračujícím řízení k závěru, že je to pro nalezení spravedlivého řešení věci nezbytné“.
V dalším průběhu řízení vydal Krajský soud v Brně usnesení z 11. 1. 2005, sp. zn. 20 Co 381/2004, s výrokem, že „namísto žalovaného Památkového ústavu B. a žalovaného Krajského památkového ústavu v P. bude v řízení nadále pokračováno s N. p. ú. se sídlem v P. – M., V. 3, a to vedle žalovaného Historického muzea se sídlem S., P. č. 1. V odůvodnění tohoto usnesení bylo uvedeno, že u uvedených původních žalovaných došlo rozhodnutím Ministerstva kultury z 1. 1. 2003 k jejich zániku a k jejich splynutí s N. p. ú.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně z 10. 5. 2005, sp. zn. 20 Co 381/2004, bylo pak rozhodnuto, že rozsudek Městského soudu v Brně ze 7. 12. 1998, čj. 15 C 165/92-170, se ve výroku, kterým se žalobkyně I. T. domáhala vůči N. p. ú. vydání movitých věcí umístěných na zámku M., a to dvou dřevěných postelí o šířce čela 104 cm., o výšce prvního čela u hlavy 116 cm, v horní části čela zakončené ozdobou ve tvaru rozvinutého pávího ocasu, o délce postele 201 cm, a dále dvou nočních stolků tříetážových, a také 3 skříní s čelní deskou, zdobenou vyřezávanými profilovými částmi, vysokými 95 cm, a o šířce 106 cm, a o hloubce 47 cm, jakož i obdélníkového dřevěného stolu (o rozměru 78 cm x 57 cm), zrušuje a řízení se v této části zastavuje. Dále bylo tímto rozsudek odvolacího soudu rozhodnuto, že uváděný rozsudek Městského soudu v Brně ze 7. 12. 1948, čj. 15 C 165/92-170, byl ve zbývajícím výroku I. a výrocích II. a III. změněn tak, že byl zamítnut návrh žalobkyně, aby žalovanému N. p. ú. bylo uloženo vydat žalobkyni I. T. „movité věci uvedené v soupisech č. 1, 2, 3, 4, 6, 7 a 8, které jsou součástí tohoto výroku“; byl zamítnut i návrh žalobkyně, aby žalovanému Historickému muzeu S. bylo uloženo vydat žalobkyni „movité věci uvedené v soupise č. 5, který je součástí tohoto výroku“. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen uváděný rozsudek Městského soudu v Brně ze 7. 12. 1998 ve svém výroku označeném IV. (týkajícím se náhrady nákladů řízení mezi účastníky řízení). Žalovanému N. p. ú. nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Historickému muzeu S. na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.725,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že v zásadě vycházel z právního názoru, obsaženého v nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 3. 2004, I ÚS 38/02. Odvolací soud měl však za to, že tento názor nelze vykládat jinak, než že nárok žalobkyně na vydání movitých věcí, které byly v zámku Luhačovice ke dni 25. 2. 1948, je prekludován (ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), když žalobkyně se ve své výzvě, adresované Správě památek B. dne 30. 9. 1991 domáhala jen vydání majetku, který patřil ke dni 25. 2. 1948 do evidence Státního zámku L. Také z uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 3. 2004 nelze, podle názoru odvolacího soudu, dovodit nic jiného, než že tu došlo ze strany žalobkyně i k nedodržení lhůty dané ustanovením §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., vůči případné další povinné osobě v době jednoleté lhůty od 1. 4. 1991 do 1. 4. 1992; takto žalobkyně neuplatnila v prekluzívní lhůtě svůj nárok podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vůči původně žalovanému Památkovému ústavu v P. (Státní zámek č. 4), a vůči tomu subjektu (jehož právním nástupcem je nyní žalovaný Historický zámek S.) nepodala ani v zákonem stanovené lhůtě žalobu u soudu; stejně tomu bylo i vůči právnímu subjektu, „který je nyní žalovaným Historickým muzeem ve S.“. Dospěl proto odvolací sodu k výslednému dílčímu závěru, že „pokud ve výroku, označeném II. a III., rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, která směřovala k vydání mobiliáře proti těmto subjektům, je rozsudek soudu prvního stupně věcně zcela správný“.
Ohledně dalších žalobkyní uplatněných nároků se odvolací soud zabýval posouzením toho, zda k odnětí věcí z vlastnictví právního předchůdce žalobkyně A. S. došlo nebo nedošlo mimo rozhodnou dobu (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb. Na základě výsledků v řízení provedených důkazů pak odvolací soud dospěl k závěru, že tento právní předchůdce žalobkyně byl osobou německé národnosti (jak to bylo konstatováno výměrem bývalého Zemského národního výboru v B. z 2. 3. 1948, č. 27857/VII/44-1948) a nebyla u něj připuštěna výjimka z konfiskace podle dekretu č. 12/1948; došlo tu tedy ke konfiskaci jeho majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. dnem účinnosti tohoto dekretu (tj. 23. 6. 1945).
Odvolací soud se dále zabýval úvahou o tom, zda se konfiskace nemovitostí podle dekretu č. 12/1945 Sb. vztahovala na mobiliáře zámků. Podle názoru odvolacího soudu pro posouzení toho, co bylo skutečně konfiskováno či nebylo konfiskováno, jsou rozhodné předpisy z doby provádění konfiskace a „rozhodným je postup státních orgánů v roce 1945 a 1948, kdy byla konfiskace majetku prováděna“. Na základě vyhlášek Okresního národního výboru v U. a Okresního národního výboru v T. z 25. 7. 1945 došlo ke konfiskaci majetku A. S. dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. dnem 23. 6. 1945); uvedenými vyhláškami bylo deklarováno, že se dekret č. 12/1945 Sb. týkal i A. S. a byl jimi určen rozsah majetku, jehož se konfiskace týkala. Prováděcím předpisem ke konfiskaci tu byla vyhláška č. 887/1947 Úředního listu, která nebyla účinnosti 19. 8. 1947 a upravovala postup při přebírání majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb.; podle této vyhlášky majetkem, který se konfiskoval podle dekretu č. 12/1945 Sb., bylo nutno vedle zemědělských usedlostí považovat veškeré věci zajištěné v domácnosti osob, provozujících zemědělství, jejichž majetek byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., jakož i věci zajištěné těmto osobám při kapesní prohlídce jako např. vkladní knížky, cenné papíry, marková platidla, předměty z drahých kovů, hodinky, peněžní hotovost atd.; součástí vyhlášky č. 887/1947 Úředního listu bylo i prohlášení, že je nesporné, že velkostatkářské statky včetně inventáře jsou zemědělským majetkem a že v důsledku toho podléhají konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. a náleží tudíž do správy Národního pozemkového fondu. Ve smyslu uvedených předpisů je nutno, podle názoru odvolacího soudu, považovat veškerý majetek, jehož vydání se žalobkyně domáhá, za řádně konfiskovaný majetek a je proto odvolací soud toho názoru, že tento majetek přešel na stát v době před 25. 2. 1948.
Odvolací soud byl dále k otázce státního občanství právního předchůdce žalobkyně toho názoru, že otázka jeho národní spolehlivosti podle dekretu č. 33/1945 Sb., podle něhož nebylo tomuto právnímu předchůdci žalobkyně uděleno osvědčení národní spolehlivosti, nemůže mít v této souvislosti právní význam, když navíc žalobkyně posléze ani nedoložila, že by její právní předchůdce požádal, jak uváděla, o odklad negativního rozhodnutí ohledně osvědčení národní spolehlivosti.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud měl i za to, že se žalobkyni během celého období trvání sporu (od roku 1992) dostalo dostatek poučení i prostoru k tomu, aby mohla svůj nárok kvalifikovaně uplatnit, ale k takovému postupu ze strany žalobkyně nedošlo.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 25. 5. 2005 a dovolání proti tomuto rozsudku bylo ze strany žalobkyně předáno dne 17. 6. 2005 na poště k doručení Městskému soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka poukazovala na to, že při jednání odvolacího soudu dne 21. 5. 2005 navrhla, aby dovolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu; tomuto návrhu však odvolací soud nevyhověl. Podle názoru dovolatelky však směřuje její dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, takže by její dovolání mělo být dovolacím soudem posouzeno jako dovolání přípustné. Jako dovolací důvody dovolatelky uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového stavu, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka měla především za to, že není správný názor odvolacího soud, že tu došlo k odnětí vlastnictví věcí z majetku jejího právního předchůdce státem podle dekretu č. 12/1945 Sb., a to mimo rozhodnou dobu (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Dovolatelka naopak tvrdí a v průběhu řízení to dokládala, že ustanovení §4 dekretu č. 12/1945 Sb. neumožňovalo konfiskaci movitého majetku, nesloužícího k vlastnímu zemědělskému nebo lesnímu hospodářství, tedy osobního majetku, nepředstavujícího živý nebo mrtvý inventář a nesloužícího uvedenému hospodářství (a nic jiného nemohlo být nad rámec dekretu č. 12/1945 sb. stanoveno ani vyhláškou č. 887/1947 Úředního listu, vydanou jen k vyúčtování a odvedení některých hodnot, pocházejících ze zkonfiskovaného zemědělského majetku a jeho výtěžku).
Podle názoru dovolatelky osobní věci nebyly konfiskovány spolu s nemovitým majetkem, sloužícím zemědělskému nebo lesnímu hospodářství, nýbrž byl proveden soupis těchto věcí, byly svezeny a umístěny na přesně určená místa podle doporučení historiků, přičemž všechna data těchto soupisů věcí spadají do období po 25. 2. 1948. Stát se těchto věcí zmocnil v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), a to bez právního důvodu.
Právní předchůdce žalobkyně – její otec A. S. se při sčítání obyvatelstva v roce 1930 přihlásil s celou svou rodinou k české národnosti. Považoval proto za neoprávněné, že byl v roce 1945 prohlášen za osobu německé národnosti a proti konfiskační vyhlášce Okresního národního výboru v U. podal proto odvolání, o němž rozhodl bývalý Zemský národní výbor 2. 3. 1948, tedy v rozhodné době podle zákona č. 87/1991 Sb.; o odvolání proti vyhlášce Okresního národního výboru v T. nebylo rozhodnuto vůbec. Nebylo také žádným důkazem doloženo, že by A. S., otec žalobkyně, byl členem nacistické politické strany NSDAP.
Podle názoru dovolatelky bylo v tomto soudním řízení dostatečně prokázáno, že postup vůči jejímu otci A. S. při zabírání jeho majetku byl postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody a byl výrazem jeho politické perzekuce, jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
Šlo tu o neoprávněné zabavení nezemědělského majetku – uměleckých předmětů, porcelánu, nábytku, starožitností apod. a o jejich rozmístění na různé zámky v republice, a to v době po 25. 2. 1948, k čemuž došlo i přes to, že probíhalo řízení u Nejvyššího správního soudu o stížnosti původního vlastníka A. S., které byl povolen odkladný účinek, jež však již po 25. 2.1948 nebyla vyřizována a „byla odložena ad acta“.
Žalobkyně, jako oprávněná osoba podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., učinila řádně výzvu k vydání věcí (uvedených nyní v její žalobě) ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ale tato výzva byla bezvýsledná . Možnost podrobnější specifikace věcí (o jejichž vydání bylo žádáno) v průběhu řízení u soudu připouštěl tu v daném případě i Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 24. 3. 2004; Ústavní soud také ukládal soudů, aby v dalším řízení „reagovaly na veškeré ve věci relevantní námitky stěžovatelky I. T., k čemuž však v daném případě v dalším průběhu řízení nedošlo. Navíc soudy obou stupňů nebraly vůbec zřetel na to, že žalovaní, a to zejména bývalý Památkový ústav B., odepřeli jakoukoli součinnost při identifikaci věcí, uváděných žalobkyní, a povinných osob k vydání těchto věcí.
Při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu z 10. 5. 2005 (sp. zn. 20 Co 381/2004 Krajského soudu v Brně), který sestává z pěti výroků, bylo třeba mít na zřeteli především to, že výrok tohoto rozsudku, označený I., týkající se částečného zastavení řízení, byl vydán po té, kdy žalobkyně před rozhodnutím odvolacího soudu vzala zpět část svého žalobního návrhu na vrácení věcí (které podle jejího tvrzení měly být v zámku M.) a odvolací soud tu postupoval podle ustanovení §222a občanského soudního řádu a rozhodl o tomto částečném zpětvzetí žaloby. Dále bylo třeba mít na zřeteli, že další výrok tohoto rozsudku, označený II., byl výrokem měnícím výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a že následující výrok, označený III., byl výrokem potvrzujícím výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé; výroky rozsudku odvolacího soudu, označené III. a IV., byly pak výroky týkajícími se nákladů řízení.
Za těchto uvedených okolností bylo třeba přípustnost dovolání proti měnícímu výroku rozsudku dovolacího soudu (ze 7. 12. 1998) posoudit podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V tomto rozsahu bylo dovolání dovolatelky přípustné.
Pokud dovolání dovolatelky směřovalo proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, bylo nutno dovolání (v tomto rozsahu) posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože tu šlo o případ nevyhovění návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu potvrzujícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně. Bylo tu tedy ze strany dovolacího soudu třeba posoudit, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání dovolatelky byla tu podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) dána i proti výroku rozsudku odvolacího soudu z 10. 5. 2005 o zrušení (zčásti) výroku rozsudku soudu prvního stupně (týkajícího se dvou dřevěných postelí ze zámku M.) a o zastavení řízení v tomto rozsahu.
Pokud šlo o přípustnost dovolání dovolatelky z hlediska ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), vycházel dovolací soud z právního závěru, vyjádřeného v usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněného pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, že totiž za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylovala od ustálené judikatury nebo přinášela judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolací soud tu mohl shledat rozhodování odvolacího soudu jako rozhodování odchylující se od ustálené judikatury jen v tom, že se odvolací soud nedůvodně odklonil od závěrů, k nimž dospěl Ústavní soud ČR ve svém zrušovacím nálezu z 24. 3. 2004, I. ÚS 38/02.
Dovolání dovolatelky proti částečnému zrušení výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a o zastavení řízení v tomto rozsahu neshledal dovolací soud důvodným, když k tomuto rozhodnutí odvolacího soudu, které je svou povahou usnesením, došlo výslovně proto, že před rozhodnutím odvolacího soudu vzala žalobkyně zčásti zpět svou žalobu, a jen v tomto rozsahu soud zpětvzetí připustil a řízení v tomto rozsahu zastavil.
Při posuzování důvodnosti přípustného dovolání dovolatelky, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci, bylo nutno mít na zřeteli dovolací důvody, uplatňované dovolatelkou, tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud nevzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo jestliže soud nevzal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V daném případě byl odvolací soud v dalším průběhu řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 3. 2004, I ÚS 38/02, vázán právními názory, vyjádřenými v tomto nálezu, protože rozhodnutí Ústavního soud ČR je podle ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že na situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 a článek 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam váhány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení §226 občanského soudního řádu (viz k tomu nález Ústavního soudu ČR ze 14. 2. 1996, II. ÚS 156/95, uveřejněný pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a pro informaci obecných soudů otištěný i ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, v ročníku 1997 na str. 149-151 /259-261/).
V nálezu Ústavního soud ČR z 24. 3. 2004, I.ÚS 38/02, vydanému k ústavní stížnosti týkající se této právní věci, byl uveden návod, že tu „nelze sice kategoricky tvrdit, že v daném případě bylo zcela vyloučeno, aby I. T. věci v původní výzvě blíže individualizovala, leč tato skutečnost nebyla, podle názoru Ústavního soudu ČR, v řízení přesvědčivým způsobem prokázána; nelze-li z provedeného dokazování bezpečně usoudit na takový skutkový stav, s nímž by byly závěry obecných soudů v souladu a byl-li návrh přesto zamítnut, lze usuzovat, že tu došlo k porušení zásad spravedlivého procesu“. Ústavní soud ČR byl také toho názoru, že pokud odvolací soud vyšel z toho, že I. T. neučinila řádnou výzvu povinné osobě a potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně a jestliže navíc uvedl, že neshledal potřebným zabývat se dalšími žalobkyní uvedenými tvrzeními v jejím odvolání, došlo tím k porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud ČR byl tu tedy toho názoru, že na odvolacím soudu bude, aby se případem znovu zabýval a především, aby v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě reagoval na veškeré ve věci relevantní námitky.
Z uvedených byť i obecně formulovaných argumentů ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR, lze dovozovat, že Ústavní soud ČR pro další řízení u odvolacího soud měl za to, že bude třeba za podstatnou otázku považovat „otázku výzvy k vydání movitých věcí“. Jestliže tedy odvolací soud pak ve svém rozsudku z 10. 5. 2005 (sp. zn. 20 Co 381/2004 Krajského soudu v Brně) bez dalšího uvedl, že „ze spisu jasně vyplývá, že k 1. 4. 1992, tedy ve lhůtě, byla podána žaloba proti Krajskému středisku státní památkové péče a ochrany přírody v B., Památkový ústav B., R. 2, zatím co proti subjektu, kterým je nyní Historické muzeum S., a proti původnímu žalované Památkovému ústavu v P., Státní zámek č. 4, nikoliv, nejen že neuplatnila v prekluzívní lhůtě svůj nárok podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ale ani vůči těmto subjektům nepodala žalobu (přičemž rozšíření žalobního návrhu proti těmto subjektům bylo soudu předáno až u jednání dne 2. 11. 1992, tedy poté, kdy již uplynula jednoroční prekluzívní lhůta daná ustanovením §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.), „pak tu nestačilo jen konstatování dosavadního obsahu spisu, nýbrž bylo třeba dalšího objasňování uvedené otázky, v níž podle názoru Ústavního sudu ČR mělo spočívat posouzení důvodnosti skutkového základu žalobního návrhu žalobkyně, směřujícího nyní proti žalovanému N. p. ú. P. – M., ale i proti žalovanému Historickému muzeu S.
Dovolací soud v této souvislosti musel i konstatovat, že ani dovolatelka se k uvedené otázce včasnosti a obsahu výzvy k vydání movitých věcí, jakož i včasnosti žaloby o vydání těchto věcí, ve svém dovolání, zevrubněji ze svého hlediska nevyjádřila v návaznosti na již zmíněné závěry Ústavního soudu ČR v jeho zrušovacím nálezu z 24. 3. 2004, I. ÚS 38/02.
Odvolací soud se pak v odůvodnění svého rozsudku, napadeného dovolání dovolatelky, zabýval „dalšími uplatněnými nároky žalobkyně“ a uvedl o nich, že „teprve až na závěr odvolacího řízení byl návrh žalobkyně upraven tak, že je v současné době možno specifikovat, kterých konkrétních věcí s jejich popisem se žalobkyně domáhala, i když identifikace některých označených věcí může být sporná“. Objasněním otázky podrobnější identifikace nároků žalobkyně z hlediska jejich existence (ve vztahu k existenci konkrétních movitých věcí a jejich místa uložení), z hlediska co největší konkretizace, jakož i plného objasnění způsobu a včasnosti uplatnění nároků ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., se však odvolací soud už nezabýval. V tomto smyslu opomněl odvolací soud brát v úvahu připomínku Ústavního soudu ČR, který ve svém zrušovacím nálezu uvedl, že „odvolací soud samozřejmě může rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, dojde-li v pokrčujícím řízení k závěru, že je to nezbytné pro nalezení spravedlivého řešení věci“.
Dospěl proto dovolací soud k závěru, že odvolací soud pochybil, když ohledně jak nároků žalobkyně uváděných v odůvodnění jeho rozsudku z 10. 5. 2005 na č.l. 2 (p. v.), v posledním odstavci, a na č.l. 3 v prvním odstavci, tak i ohledně zmiňovaných „dalších nároků“ žalobkyně (např. na č.l. 3 v druhém odstavci svého rozsudku) se dále zevrubněji nezabýval tím, jaké nároky (s určitou specifikací) konkrétně jde a zda tyto nároky byly odpovídajícím způsobem uplatněný vůči povinné osobě způsobem a ve lhůtách podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. Východiskem tu měla být např. konkretizace žalobního návrhu, uvedená v podání žalobkyně z 31. 3. 2005 na č.l. 262 a 263 soudního spisu (sp. zn. 15 C 165/92 Městského soudu v Brně).
V uvedeném smyslu bylo tedy nutno v dovolacím řízení přisvědčit názoru, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkového zjištění, které zatím nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování (jak to mělo na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Přitom odvolací soud nebral plně v úvahu to, co mu konkrétně připomínal Ústavní soud ČR ve svém zrušovacím nálezu z 24. 3. 2004, I.ÚS 38/02, na straně 5 a 6 (viz. č. 262 a 263 spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 15 C 165/92). V tomto smyslu bylo tedy nutno shledat dovolání dovolatelky důvodným.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí zčásti i na rozsudek soudu prvního stupně, přikročil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 2, občanského soudního řádu (i se zřetelem k tomu, co uváděl Ústavní soud ČR ve svém zrušovacím nálezu Ústavního soudu z 24. 3. 2004, I. ÚS 38/02 na str. 6) i ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; podle názoru dovolacího soudu to přispěje i k předcházení dalších průtahů v tomto řízení, které probíhá od 1. 4. 1992.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a nadále bude mít na zřeteli i vázanost i tím, co bylo uvedeno ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu z 24. 3. 2005, I. ÚS 38/02. Předmětem tohoto dalšího řízení bude především objasnění a doložení existence jednak těch nároků, které odvolací soud uvedl ve svém rozsudku z 10. 5.2005 /na č.l. 2 (p.v.)/ v posledním odstavci a na č.l. 3 prvním odstavci, ale také „dalších nároků“ žalobkyně, jak se o nic zmiňuje odvolací soud zejména na č.l. 3 v druhém odstavci svého rozsudku z 10. 5. 2004, a také objasnění toho, jak všechny tyto nároky byly uplatněny způsobem a ve lhůtách uvedených v ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyni bude třeba ještě umožnit, aby uvedením dalších údajů a jejich prokázáním vyvrátila závěry odvolacího soudu o neučinění řádně a včas výzvy k vydání movitých věcí (uváděných žalobkyní) a o neuplatnění těchto nároků žalobou u soudu, jak jsou tyto závěry v rozsudku odvolacího soudu rovněž uváděny na č.l. 2 (p.v.), v posledním odstavci, a na č.l. 3 v prvním odstavci rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 381/2004. Od tohoto zjišťování a objasňování se bude dále odvíjet potřeba objasňovat a dokládat už existujících a řádně a včas uplatněných nároků i splnění podmínek vydání věcí podle ustanovení §6, ale také §3, §4 odst. 1 i §1 a §2 zákona č. 87/1991 Sb.
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu, ve znění před novelizací zákonem, č. 30/2005 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. ledna 2006
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu