ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.177.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 177/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) Z. H., a B) S. H., zastoupených advokátkou, proti žalované B. H., zastoupené advokátem, o vyklizení části nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 53/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.7.2005, č.j. 16 Co 395/2003-114, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 12.8.2005, č.j. 16 Co 395/2003-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14.7.2005, č. j. 16 Co 395/2003-114, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 12.8.2005, č.j. 16 Co 395/2003-119, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 22.1.1997 u Okresního soudu v Jihlavě domáhali žalobci uložení povinnosti původně žalovaným vyklidit nebytové prostory blíže specifikované v žalobě.
Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 25.1.1999, č.j. 8 C 53/97-32, řízení zastavil v části, ve které se žalobci domáhali vyklizení chléva u domu č.p. 9 v B. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 29.11.1999, č.j. 16 Co 126/99-37, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně dále rozsudkem ze dne 6.3.2000, č.j. 8 C 53/97-56, v odstavci I. uložil žalovaným povinnost vyklidit a předat žalobcům v domě č.p. 9 v B nebytové prostory, a to stodolu se dvěma vestavěnými sklepy, dva chlívy, dílnu, místnost pod schody užívanou jako kurník a půdu. V odstavci II. zamítl návrh v části, ve které se žalobci domáhali, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit a žalobcům odevzdat též místnost vedle kotelny, chodbu do chléva ze dvora, dvůr a dále odstranit včelín umístěný na zahradě – pozemcích p.č. 30/2 a 30/3, katastrální území B. Současně v odstavci III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyslovil závěr, že mezi žalovanými a právními předchůdci žalobců došlo k uzavření smlouvy o nájmu bytu v domě č.p. 9 v B., a to na dobu neurčitou ve smyslu ustanovení §685 odst. 1, §686 o.z., v tehdy platném znění. Dále uzavřel, že žalovaní užívají nebytové prostory v domě č.p. 9 v B. bez právního důvodu, neboť jim nevzniklo právo nájmu těchto nebytových prostor. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 22.8.2002, č.j. 16 Co 300/2000-64, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu zemědělskou usedlost je možno charakterizovat jako uzavřený hospodářský celek, skládající se z jednotlivých účelově zaměřených částí. Nejedná se tedy o byt, příslušenství bytu a nebytové prostory, ale pouze o jednotlivé části zemědělské usedlosti sloužící k určitému účelu, jejich právní režim není možno posuzovat odlišně od usedlosti jako celku a stejně tak i otázky vzniku, změny či zániku právních vztahů k usedlosti se vztahujících.
Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 19.2.2003, č.j. 8 C 53/97-81, v odstavci I. řízení zastavil v části, ve které byla žaloba podána proti žalovanému J. H. a v odstavci II. nepřipustil změnu žaloby, které se žalobci domáhali podáním ze dne 17.2.2003. Soud prvního stupně dále rozsudkem ze dne 13.10.2003, č.j. 8 C 53/97-99, uložil v odstavci I. žalované povinnost do 6 měsíců od právní moci rozsudku vyklidit a předat žalobcům prostory blíže specifikované v rozsudku soudu prvního stupně a současně v odstavci II. žalobu zamítl v části, ve které se žalobci domáhali, aby žalované bylo uloženo vyklidit a předat žalobcům v domě č.p. 9 v B. i místnost dříve užívanou jako dílnu.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Na základě darovací smlouvy ze dne 7.4.1994 vzal za prokázané, že nemovitosti byly žalobcům darovány B. H., Ing. J. H., O. H. a Z. H. Z výše uvedené darovací smlouvy též zjistil, že právní předchůdci žalobců nabyli vlastnické právo k nemovitostem na základě dohody o vydání věci ze dne 19.7.1993. Dále vzal za prokázané, že žalovaní (posléze žalovaná B. H.) užívali celou usedlost v B. č.p. 9 včetně hospodářských stavení, dvora a zahrady. Zaujal názor, že v roce 1988, kdy byla nemovitost předána do užívání žalované a jejímu manželovi, se za rodinný domek považovala i obytná část zemědělské usedlosti podle ustanovení §128 o.z. v tehdy platném znění, která mohla mít odlišný právní režim od části hospodářské. Vyslovil, že na užívání bytu v rodinném domě se podle ustanovení §390 odst. 2 o.z. vztahovalo i ustanovení §153 - 189 o.z. a obytná část zemědělské usedlosti tak mohla být užívána na základě práva osobního užívání bytu a ostatní místnosti nesloužící k bydlení však nikoliv. Ty mohly být užívány fyzickými osobami na základě práva osobního užívání místností nesloužících k bydlení podle ustanovení §196,197 o.z. v tehdejším znění, které vznikalo výlučně na základě rozhodnutí o přidělení vydaného příslušným národním výborem a následně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí místností, popř. na základě práva dočasného užívání nemovitostí. Pokud se však jednalo o nemovitosti v tzv. socialistickém vlastnictví, nemohlo jít o přenechání nemovitostí k dočasnému užívání podle ustanovení §397, 398 o.z. v tehdejším znění, nýbrž o právo dočasného užívání národního majetku podle §9 vyhlášky č. 119/1988 Sb.(resp. dříve §13 vyhlášky č. 90/1984 Sb.). Dovodil, že nemovitosti byly přenechány do užívání žalovaným v souvislosti s jejim nástupem do pracovního poměru u S. s., n.p. T. v květnu roku 1988, přičemž žádné rozhodnutí o přidělení nemovitostí do užívání nebylo vydáno a nebyla zjištěna existence jakékoliv jiné písemné smlouvy o přenechání nemovitostí jako národního majetku do dočasného užívání žalovaným. Vyslovil závěr, že žalovaným tak nevzniklo oddělené právo užívání nebytových prostor zemědělské usedlosti a následně ani právo nájmu těchto prostor, když mezi žalovanými a novými vlastníky nedošlo k uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor. Ohledně vznesené námitky promlčení uzavřel, že právo vlastníků proti těm, kdo do jejich vlastnického práva neoprávněně zasahuje (§126 o.z) je výrazem vlastnického práva, které ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 o.z. se nepromlčuje. Uzavřel, že žalovaná užívá předmětnou nemovitost bez právního důvodu.
K odvolání žalobců a žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14.7.2005, č.j. 16 Co 395/2003-114, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 12.8.2005, č.j. 16 Co 395/2003-119, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu i v části, ve které se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované vyklidit a předat žalobcům v domě č.p. 9 v B. stodolu se dvěma vestavěnými sklepy, dva chlévy, místnost pod schody užívanou jako kurník a půdu. Vzal za prokázané, že žalované a jejímu zemřelému manželovi J. H. byla v souvislosti s uzavřením pracovního poměru se S. s.,n.p. T. jako služební byt dána v květnu roku 1988 do užívání zemědělská usedlost v B. č.p. 9, a to v celém jejím rozsahu včetně hospodářských budov a zahrady.
Podle odvolacího soudu v dané věci bylo třeba vycházet z ustanovení §397, 398 o.z. v tehdejším znění, přičemž vyhlášku č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku na daný případ použít nelze, neboť ustanovení §13 upravuje jiné případy dočasného užívání národního majetku, který socialistická organizace dočasně nepotřebovala k plnění svých úkolů a mohla jej tak přenechat do dočasného užívání jak občanům, tak jiné socialistické organizaci. Uzavřel, že žalovaným vznikl právní důvod užívání zemědělské usedlosti v B. č.p. 9 v souvislosti s uzavřením pracovního poměru na základě ústně uzavřené dohody o dočasném užívání nemovitosti se S. s., n.p. T. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2138/99 s tím, že institut dočasného užívání nemovitosti se transformoval podle ustanovení §853 o.z. na právo nájmu ve smyslu ustanovení §663 a násl. o.z. v platném znění, neboť jeho obsahem je též přenechání věci do užívání dočasně a za úplatu. Zaujal názor, že pokud byla usedlost přenechána do užívání po dobu pracovního poměru, pak v této části lze považovat ujednání za neurčité, tudíž neplatné. Dovodil, že nebyla podle §398 věta druhá o.z., v tehdejším znění určena doba, na kterou bylo užívání sjednáno. Vyslovil závěr, že od 1.1.1992 se jedná o nájem usedlosti i s jejími hospodářskými budovami včetně zahrady, sjednaný tedy na dobu neurčitou, který může zaniknout pouze výpovědí ve smyslu ustanovení §677 o.z. Podle odvolacího soudu pokud po vzniku dohody o dočasném užívání či po transformaci vztahu na nájem po 1.1.1992 došlo ke změně vlastnických práv v důsledku restituce či smluvního převodu, nemá tato skutečnost na právní důvod užívání nemovitosti ze strany žalované žádný dopad, neboť nabyvatel vlastnických práv vždy vstupuje do práv a povinností svého právního předchůdce a tím i do daného nájemního vztahu k nemovitosti. Dospěl k závěru, že žalobci se tedy nemohou po právu domáhat po žalované vyklizení částí zemědělské usedlosti.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Podle dovolatelů v zemědělské usedlosti bylo možno odlišit byt a nebytové prostory, přičemž nebytové prostory lze přenechat do užívání podle vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, k čemuž byla nutná písemná smlouva, která v daném případě uzavřena nebyla, žalované tedy nemohlo platně vzniknout užívací právo k předmětným prostorám. Tvrdili, že dočasné užívání celé nemovitosti podle §397 o.z. ve znění platném do 31.12.1991 skončilo uplynutím doby, na kterou bylo dohodnuto a nebyla-li doba určena, končilo uplynutím doby, v níž bylo nebo mohlo být dosaženo účelu, k němuž byla nemovitost do užívání přenechána. Namítali, že důvodem zániku takového právního vztahu mohla být i nemožnost plnění, a to buď na straně vlastníka nemovitosti nebo na straně uživatele, kdy mohlo jít o zánik nemovitosti či o okolnost, že vlastník převede nemovitost na jiného. V této souvislosti odkazovali na Komentář k občanskému zákoníku (Panorama Praha 1987, str. 424, Češka, Švestka a kol.). Dále podle dovolatelů je nutno se zabývat tím, jakou povahu mělo užívání usedlosti žalovanými od 1.1.1992 s odůvodněním, že mezi vlastníky nemovitosti a žalovanými nebyla uzavřena žádná dohoda o oprávněnosti žalovaných užívat obytnou i zemědělskou část usedlosti a nebylo ani prokázáno, že by žalovaní byli oprávněni užívat usedlost po dobu neurčitou. Poukazovali na skutečnost, že nemovitost byla ke dni 1.1.1992 ve spoluvlastnictví čtyř bratrů H. a mezi nimi nebyla uzavřena žádná dohoda o tom, že by umožnili žalovaným po časově neomezenou dobu užívat celou nemovitost. Tvrdili též, že nebylo prokázáno, že by všichni spoluvlastníci či nadpoloviční většina z nich dali souhlas k časově neomezenému užívání usedlosti žalovanými. Konstatovali, že žalovaní (nyní pouze žalovaná B. H.) tedy užívají celou usedlost bez právního důvodu, neboť nebyl prokázán žádnou listinou právní důvod užívání předmětné nemovitosti. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že užívání předmětných prostor bylo sjednáno na dobu neurčitou, které se transformovalo na časově neomezený nájem s tím, že ujednání o délce trvání nájemního poměru sjednané na dobu trvání pracovního poměru bylo a je běžné a naprosto určité. Dále vytýkali odvolacímu soudu, že dočasné užívání předmětných prostor muselo zaniknout se skončením pracovního poměru žalovaných k právnímu předchůdci žalobců. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání pro absenci konkretizace zákonem připuštěného dovolacího důvodu, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda ujednání o délce trvání nájemního poměru sjednané na dobu trvání pracovního poměru představuje sjednání nájemního poměru na dobu určitou či nikoli.
Předpokladem pro vyhovění žaloby na vyklizení je na straně žalobce důkaz o jeho vlastnickém právu k předmětu vyklizení. Obrana žalovaného může spočívat v tom, že ač jemu vlastnické právo k předmětu vyklizení nepřísluší, svědčí mu jiný právní titul, např. v podobě platně založeného nájemního vztahu, jak to bylo namítáno v dané věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je přitom založeno na prejudicielním závěru, podle něhož žalovaným platný právní titul k užívání předmětu vyklizení skutečně svědčí. Odvolací soud tak správně nejdříve řešil předběžnou otázku, nesoucí se k námitce žalovaných, vztahující se k existenci práva nájemního, vzniklého transformací z původního vztahu. Odkazoval v tomto směru i na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 2138/99. Odvolací soud vycházel z toho, že institut dočasného užívání nemovitosti se transformoval podle ustanovení §853 o.z. na právo nájmu ve smyslu ustanovení §663 a násl. o.z. v platném znění. Podle odvolacího soudu ujednání o délce trvání nájemního poměru mezi účastníky je nutno považovat za neurčité, neboť předmětná usedlost byla přenechána žalovaným do užívání po dobu pracovního poměru. Doba, na kterou bylo užívání sjednáno tak nebyla určena podle §398 věta druhá o.z.
Dovolací soud ovšem nemohl přehlédnout vývoj judikatury, k němuž v mezidobí ve výkladu této otázky došlo. Právnímu posouzení věci odvolacím soudem v této dílčí otázce nemohl však dovolací soud přisvědčit. Vycházel přitom ze závěrů rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22.6.2005, sp.zn. 31 Cdo 513/2003. Podle něj doba nájemního poměru sjednaného na dobu určitou může být dohodnuta nejen uvedením určitého časového období (např. měsíců) jeho trvání, popřípadě uvedením konkrétního dne, k němuž nájemní poměr zanikne, ale i tak, že dobu trvání nájemního poměru lze vázat na konkrétním datem neurčitelnou objektivně zjistitelnou skutečnost, z níž je možné bez pochyb zjistit, kdy nájemní poměr skončí, přičemž v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, je však jisté, že tato skutečnost nastane. Případně lze též dobu trvání nájemního poměru sjednat kombinací určitého časového období a objektivně zjistitelnou skutečností, od níž dohodnuté časové období počíná běžet.
Pakliže v této věci byla výše uvedená pracovní smlouva uzavřena z hlediska trvání tak, že vázala účastníky na dobu trvání pracovního poměru, jde o případ podřaditelný pod shora uvedené výkladové rozhodnutí. Údaj o trvání pracovního poměru, byť na dobu neurčitou, nemůže ještě vylučovat závěr, že jde přece jen o právní vztah založený na dobu určitou. Pak ovšem podřazení tohoto nájemního vztahu pod institut uvedený v §663 o.z. vzhledem k důsledkům plynoucím z přechodného ustanovení §853 o.z., neodpovídá závěrům citovaného rozsudku Nejvyššího soudu.
V důsledku toho se nemohl smluvní vztah založený mezi S. s., n.p. T. a manžely H. (žalovanými) transformovat do práva nájemního podle §663 o.z. platného znění.
Z toho důvodu nelze hodnotit obranu žalovaných jako důvodnou a právní hodnocení odvolacího soudu v tomto ohledu nelze považovat za správné. Dovolací soud proto přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 o.s.ř.
Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta druhá o.s.ř.). V dalším řízení rozhodne odvolací soud i o dosavadních nákladech řízení, včetně odvolacího i dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu