ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1923.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1923/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, o dovolání České republiky – Generálního ředitelství c., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 19.9.2005, sp.zn. 10 Co 773/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 10 C 572/95 (žalobců: 1. R. S., 2. Y. S., 3. M. E. K. a 4. G. S., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Generálnímu ředitelství c., o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žaloba v této právní věci byla podána u soudu (původním žalobcem H. S.) dne 25.10.1995 se žalobním návrhem, aby žalované České republice – Generálnímu ředitelství c. bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 1585 se stavební parcelou č. 734 v katastrálním území Ú. n. L., zapsaných na listu vlastnictví 3152 pro obec Ú. n. L. u Katastrálního úřadu v Ú. n. L. Původním vlastníkem těchto nemovitostí byl Dr. H. S. (který zemřel 1.12.1964), jemuž byly nemovitosti odebrány za nacistické okupace z rasových důvodů (rodina S. z těchto důvodů i emigrovala do Palestiny), po válce bylo k nemovitostem sice dne 15.11.1946 obnoveno vlastnické právo podle zákona č. 128/1946 Sb., ale dne 5.2.1953 byla na nemovitosti uvalena národní správa a později přešly na stát, a to podle názoru žalobce ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c) nebo písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. Výzva k vydání nemovitostí byla učiněna ve dnech 5.4.1995 a 7.6.1995, ale k uzavření dohody o vydání věcí nedošlo.
Ve vyjádření Generálního ředitelství cel k této žalobě bylo namítáno zejména to, že u domu čp. 1585 v Ú. n. L. došlo k zásadní změně stavebně technického charakteru budovy, takže jeho vydání (spolu se stavební parcelou) brání ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Dům je nyní podle kolaudačního rozhodnutí ze 17.2.1993 administrativní budovou pro potřeby celnice.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze 7.10.2002, čj. 10 C 572/95-220, bylo především rozhodnuto, že se zamítá žalobní návrh žalobců R. S., Y. S., M. E. K. a G. S. (dědiců po původním žalobci H. S., zemřelém 23.11.1997), aby bylo žalované České republice – Ministerstvu financí uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1585 se stavební parcelou č. 734 v katastrálním území Ú. n. L. Bylo však uloženo žalované České republice – Ministerstvu financí vyklidit dům čp. 1585 se stavební parcelou č. 734 (o výměře 209 m2) v katastrálním území Ú. n. L., zapsané na listu vlastnictví č. 3189 pro obec Ú. n. L. u Katastrálního úřadu v Ú. n. L., a vyklizené je předat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se uvádělo, že vlastníkem nemovitostí, sporných mezi účastníky tohoto řízení, byl od roku 1924 do svého úmrtí 1.12.1964 JUDr. H. S. (jehož vnuky jsou žalobci). Podle názoru soudu prvního stupně H. S. nepozbyl tohoto vlastnictví zavedením národní správy v roce 1953, ani zřízením zástavního práva pro čs. stát v roce 1954 a ani opuštěním věcí ve smyslu ustanovení §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku), třebaže tato derelikce věcí bylo konstatována v listině (označené jako rozhodnutí), vydané dne 6.7.1979 Městským národním výborem v Ú. n. L. Soud prvního stupně měl za to, že tu nešlo o rozhodnutí správního orgánu, jímž by byl soud vázán, a sám posoudil otázku údajného opuštění uvedených nemovitostí původním žalobcem tak, že tu nedošlo ze strany H. S. k projevu vůle, směřujícímu ke vzdání se vlastnictví uvedených nemovitostí. Žalobci, jako právní nástupci původního vlastníka H. S., se proto právem domáhají ochrany práv vlastníka ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku a požadují vyklizení nemovitostí, které drží od roku 1979 celní orgány. Žalobě žalobců o vyklizení nemovitostí proto soud prvního stupně vyhověl, ale zamítl žalobní návrh na uložení povinnosti žalované České republice uzavřít se žalobci dohodu o vydání těchto nemovitostí, když totiž soud neshledal splněny zákonné předpoklady přechodu vlastnictví na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto soudem prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu vzhledem jen k částečnému úspěchu žalobců v řízení.
K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením z 18.8.2003, sp.zn. 10 Co 26/2003, zrušil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze 7.10.2002, čj. 10 c 572/92-220, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud byl toho názoru, že „žaloba na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. (popřípadě žaloba na uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. ) a žaloba na ochranu vlastníka věci před neoprávněnými zásahy do jeho vlastnických práv podle občanského zákoníku vedle sebe neobstojí, když aplikace speciálního právního předpisu – zákona č. 87/1991 Sb. je tu na místě, protože tento zákon je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem speciálním“. Odvolací soud proto ukládal soudu prvního stupně, aby žalobce poučil o nutnosti vymezit jednoznačně svůj žalobní návrh a o uvedení skutkových tvrzení pro uplatňování konkrétního nároku ve smyslu ustanovení §79 občanského soudního řádu. Odvolací soud dále dovozoval, že bude-li soud prvního stupně v dalším řízení rozhodovat o žalobním návrhu podle ustanovení §126 občanského zákoníku, měl by se vypořádat s tvrzením žalované o případném vydržení práva k nemovitostem, a bude-li věc posuzovat podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., bude třeba, aby se zabýval i tvrzením žalované o tom, že dům čp. 1585/81 v Ústí nad Labem ztratil zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter.
V dalším průběhu řízení Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem z 23.6.2004, čj. 10 C 572/95-278. Tímto rozsudkem bylo žalované České republice – Generálnímu ředitelství c. (na nějž v souvislosti s přijetím zákona č. 185/2004 Sb. přešlo právo hospodaření s nemovitostmi uvedenými v žalobě žalobců) uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1585 se stavební parcelou č. 734 v katastrálním území Ú. n. L., zapsaných na listu vlastnictví č. 3189 pro obec Ú. n. L. u Katastrálního úřadu v Ú. n. L. Žalované bylo také uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 40.323,75 Kč a na účet Okresního soudu v Ústí nad Labem 100.000 Kč, jakož i na úhradu soudního poplatku 120.000 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně byl toho názoru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., že žalovaná Česká republika – Generální ředitelství cel je tu povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a dále pokládal za doloženo, že žalobci uváděné nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (když tu nelze dovodit právní důvod nabytí vlastnictví státem podle §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.), a to v rozhodné době (25.2.1948-1.1.1990) ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž na základě znaleckého posudku tu nebylo možné dovodit, že by dům čp. 1585 v Ú. n. L. ztratil zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter, takže tu vydání nemovitostí není v rozporu s ustanovením §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 sb. Soud prvního stupně proto vyhověl nyní již výlučně uplatněnému žalobnímu návrhu na uložení povinnosti žalovaného státu uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí a o nákladech řízení a o soudním poplatku soud rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a podle ustanovení §11 odst. 2 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
O odvolání žalované České republiky – Generálního ředitelství cel proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 19.9.2005, sp.zn. 10 Co 773/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen jen ve svém výroku (označeném II.) o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tohoto řízení, jakož i ve výroku (označeném IV.) o soudním poplatku; ve výroku o věci samé (označené I.) a ve výroku o náhradě nákladů vůči státu (označeném III.) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu rozhodnutí o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované je důvodné pouze potud, že výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů; odvolání do výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek je důvodné, avšak odvolání do výroku ve věci samé a do výroku o náhradě nákladů řízení důvodné není.
Odvolací soud měl také za to, že soud prvního stupně posoudil věc správně podle zákona č. 87/1991 Sb. Původní vlastník Dr. H. S. nabyl nemovitosti v roce 1924, v roce 1944 v období rasové perzekuce přešly nemovitosti do vlastnictví okupující Německé říše, ale po roce 1945 byl obnoven vklad vlastnického práva pro původního vlastníka H. S. (který však v roce 1964 zemřel). V roce 1953 byly na tyto nemovitosti poznamenána národní správa a dne 6.7.1979 bylo vydáno rozhodnutí odboru bytového hospodářství bývalého Městského národního výboru v Ú. n. L. o tom, že nemovitosti vlastníka Dr. H. S., „neznámého pobytu“, připadají státu podle ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku. Podle hospodářských smluv z 1.8.1979 a z 1.8.1991 převzal nemovitosti nejprve Podnik bytového hospodářství v Ú. n. L. a pak Ústřední celní správa, P. Výzva k vydání nemovitostí byla v návaznosti na nález č. 164/1994 Sb. podána 7.4.1995.
Odvolací soud shodně s názorem soudu prvního stupně byl toho názoru, že stát tu převzal nemovitosti bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť prohlášení sporných nemovitostí za opuštěné neodpovídalo tomu, že původní vlastník nebo jeho právní nástupce učinil nějaký právní úkon, který by se dal vykládat jako úmysl opustit nemovitosti, o něž jde v tomto soudním řízení.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že tu nedošlo v důsledku přestavby domu čp. 1585 v Ú. n. L. k tomu, že by ztratil svůj původní stavebně technický charakter. Ze znaleckého posudku, provedeného v tomto soudním řízení, vyplynulo, že z celkového objemu prvků dlouhodobé životnosti stavby jich bylo obměněno 6,12 %, což představuje 14,25 % základních stavebních prvků z celkového objemu 57 %; stavebních prvků krátkodobé životnosti jich pak bylo obměněno 48,60 %; celkový podíl nových konstrukcí byl odhadnut na 54,70 % a původních na 45,20 %. Nedošlo tu tedy k obměně více než 50 % prvků dlouhodobé životnosti, takže nebylo možné dospět k závěru, že by objekt ztratil svůj původní stavebně technický charakter; nebyla tu proto dána překážka vydání věcí ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; z výroků rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení bylo možné potvrdit jako správný jen výrok náhradě nákladů řízení vůči státu. Ostatní výroky o nákladech řízení a výrok o soudním poplatku byly odvolacím soudem zrušeny a výrok o nákladech řízení mezi účastníky byl zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po zrušovacím výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně nákladů řízení mezi účastníky vydal Okresní soud v Ústí nad Labem dne 24.2.200ž usnesení čj. 10 C 572/95-339, jímž uložil žalované České republice – Generálním ředitelství c. zaplatit každému ze žalobců 40.323,75 Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalované bylo toto usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že platební povinnost žalované byla stanovena jen částkou 32.172 Kč, splatnou do tří dnů od právní moci rozsudku; žalované bylo ještě uloženo nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení částkou 13.734 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu z 19.9.2005, sp.zn. 10 co 773/2004, byl dne 19.10.2005 doručen Generálnímu ředitelství cel a dovolání ze strany žalované České republiky – Generálního ředitelství c. bylo dne 19.12.2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Česká republika – Generální ředitelství c. navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (ve výrocích o potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a ohledně náhrady nákladů řízení státu) a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v tomto dovolání poukazováno na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody bylo v dovolání poukazováno na to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci tu, podle názoru dovolatelky, spočívá v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že stát převzal dům čp. 1585 se stavební parcelou č. 734 v Ú. n. L. bez právního důvodu, třebaže nic takového nebylo v řízení prokázáno, nýbrž naopak v řízení bylo zjištěno, že stát tu nabyl vlastnictví ze zákona způsobem uvedeným v §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku) ve znění účinném od 1.4.1964, když původní vlastník (JUDr. H. S.) věc opustil; tento původní vlastník své oprávnění z vlastnického práva v průběhu mnoha let nerealizoval, nemovitosti neužíval, ani je nepronajímal a také žádnou osobou nepověřil péči o nemovitost; tato nemovitost byla opuštěná, chátrala a vázly na ní daňové nedoplatky; vlastník nemovitost tedy dopustil, aby jeho nemovitost byla bez jakékoli péče a bez plnění daňových povinností. Podle názoru dovolatelky nebyly tedy v daném případě splněny předpoklady pro úspěšné uplatnění restitučního nároku žalobců.
Dovolatelka namítala dále, že jak řízení u odvolacího soudu, tak i řízení u soudu prvního stupně je stiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení tu bylo to, že nebylo prokázáno, že původní žalobce byl oprávněnou osobou podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., když nemovitost, o níž jde v tomto řízení, nebyla nabyta původním žalobcem v řízení o dědictví. Další vadou řízení bylo, podle názoru dovolatelky, že v řízení nedošlo k objasnění toho, „kdo byl míněn jako vlastník věci v rozhodnutí Městského národního výboru v Ú. n. L. ze 6.7.1979, když nebylo dosud prokázáno, že k případným zásahům do vlastnického práva došlo před tímto datem, neboť původní vlastník (H. S.) zemřel v roce 1964“. Plně objasněna nebyla ani otázka, zda dům čp. 1585 v Ú. n. L. ztratil zásadní přestavbou svůj stavebně technický charakter.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud si nesprávně vyložil ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; „pokud by totiž bylo nabytí vlastnictví státem podle §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku) považováno za majetkovou křivdu, bylo by to uvedeno v ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a bylo by to zahrnuto v taxativním výpočtu případů, v nichž je povinná osoba povinna věc oprávněné osobě vydat“.
Přípustnost tohoto dovolání bylo nutno posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, na které bylo v dovolání poukazováno; podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže šlo o rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu tu již nebylo na místě, když samo toto ustanovení obsahuje podmínku „jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu“.
V daném případě bylo rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem z 23.6.2004, čj. 10 C 572/95-278 (potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 11.9.2005, sp.zn. 10 Co 773/2004) rozhodnuto, že se ukládá České republice – Generálnímu ředitelství c. uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1585 se stavební parcelou č. 734 v Ú. n. L. Okresní soud v Ústí nad Labem ovšem před tím dřívějším rozsudkem ze 7.10.2002, čj. 10 C 572/95-220, rozhodl o zamítnutí žalobního návrhu žalobců, aby žalované České republice bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1585 a pozemku parc. č. 734 v Ú. n. L. Tento dřívější rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem z 18.8.2003, sp.zn. 10 Co 26/2003.
Ve svém přípustném dovolání pak dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvody, že řízení před soudy obou stupňů je stiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a také, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Při posuzování otázky případné vady řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vycházel dovolací soud z právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž o takovou vadu řízení jde tehdy, jestliže nesprávný postup soudu se projevil v průběhu řízení (např. při nesprávném předvolání účastníka řízení k jednání u soudu) a nikoli až při rozhodování soudu. Podle názoru dovolacího soudu v daném případě nebyla taková vada v řízení u soudů obou stupňů dovolacím soudem shledána.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 19.9.2005, sp.zn. 10 Co 773/2004, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky v daném případě, bylo v odůvodnění rozsudku uvedeno, že odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3 odst. 1 a odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., dále podle ustanovení §6 odst. 2 téhož zákona (v souvislosti s ustanovením §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. v původním znění od 1.4.1964) i podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je občanem České republiky.
Podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany republiky, také děti zemřelé oprávněné osoby, a to rovným dílem, a zemřel-li někdo z nich, potom jeho děti.
Podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vztahuje se povinnost vydat věc podle tohoto zákona i na další případy neuvedené v §6 odst. 1 téhož zákona, jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se podle tohoto zákona nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 21/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: „Zavedení národní správy podle dekretu č. 5/1945 Sb. neznamenalo odnětí vlastnictví ve prospěch jiného subjektu. Nedošlo tu tedy k přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., popřípadě k převzetí věcí státem“.
Podle ustanovení §460 zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku), který nabyl účinnosti 1.4.1964, se dědictví nabývalo smrtí zůstavitele.
Zákonná podmínka, aby vlastník věci nebyl znám (ve smyslu ustanovení §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.), se vztahovala jen na věci skryté a nikoli na věci opuštěné. K opuštění věci mohlo dojít i u vlastníka, který je znám, který se však tímto způsobem vzdává svého vlastnického práva (srov. č. 1/1979, str. 13, odst. 2-5, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vlastník věci byl většinou znám, protože byl uveden v pozemkové knize, v evidenci nemovitostí anebo v jiných evidenčních pomůckách; neznámý mohl být jeho pobyt (srov. Sborník IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1988, str. 366).
Opuštění věci (derelikce) musí mít (jako každý právní úkon) všechny náležitosti předepsané pro platnost právního úkonu (viz č. 1/1979, str. 13, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustanovení §34 občanského zákoníku je právní úkon projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 19.11.1996, IV. ÚS 279/95 (uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo, že podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby (při splnění i ostatních zákonných podmínek) v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; nemusí však být uplatněna v případech uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení“.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 11.12.1997, IV. ÚS 218/95 (uveřejněném pod č. 160 ve svazku 9 Sbírky nálezů usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor: Obecná právní úprava – na rozdíl od zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích – připouští možnost namítat vydržení vlastnického práva, což není možné při řešení případů podle zákona č. 87/1991 Sb.
O zásadní přestavbě stavby (§8 odst. 1 zákona č. 87/1991 sb.) lze uvažovat, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 121 /255/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zásadní přestavbou dochází ke ztrátě původního stavebního charakteru stavby, jestliže došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí prvků dlouhodobé životnosti stavby; je nutno přihlížet i k možné funkční změně přestavěné nemovitosti.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací soud i v daném případě při posuzování důvodnosti přípustného dovolání dovolatelky (České republiky – Generálního ředitelství c.). Z těchto ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z judikatury soudů nebylo však možné přesvědčivě dovodit, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, dospěl k některému právnímu závěru, který by bylo třeba označit jako nesprávný výklad právních předpisů aplikovaných odvolacím soudem v této právní věci. Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné tak, že by bylo nutné je zrušit ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Pro nedostatek zákonných předpokladů ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, napadeného dovoláním, přikročil tedy dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobcům v řízení o dovolání náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu