ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2007.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2007/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. K. P., 2. J. B., 3. Š. K., 4. M. A., a 5. J. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 2. 2006, sp. zn. 12 Co 422/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 27/2000 (žalobců Ing. K. P., J. B., Š. K., M. A. a J. S., zastoupených advokátem, proti žalované obci h. m. P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka řízení na straně žalované – Městské části Praha 8, IČO 0006 3797, Praha 8, Zenklova 1/35, zastoupené JUDr. Evou Kuchtovou, advokátkou, 182 00 Praha 8, Šimůnkova 1596), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 1. 3. 2000, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem z 8. 4. 2005 tohoto soudu, čj. 25 C 27/2000-195. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobce Ing. K. P. je podílovým spoluvlastníkem z jedné šestiny (vzhledem k celku) pozemkové parcely č. 628/7 (zastavěné plochy – objektu bydlení) a podílovým spoluvlastníkem z jedné šestiny (vzhledem k celku) pozemkové parcely č. 628/8 (zastavěné plochy – objektu bydlení) v katastrálním území K., obec P.; týmž rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že také žalobce J. B. je z jedné třetiny podílovým spoluvlastníkem týchž nemovitostí; stejně tak bylo určeno, že žalobce Š. K. je z jedné ideální osmnáctiny podílovým spoluvlastníkem týchž nemovitostí, a dále, že žalobkyně M. A. je z jedné ideální osmnáctiny podílovou spoluvlastnicí týchž nemovitostí, a posléze že i žalobce J. S. je z jedné ideální osmnáctiny podílovým spoluvlastníkem uvedených nemovitostí v katastrálním území K. (obec P.). Žalované Obci h. m. P. bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 28.175 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také uloženo, že žalovaná Obec h. m. P. a vedlejší účastnice řízení Městská část P. jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 12.375 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně byl uveden závěr tohoto soudu, že byl shledán na straně žalobců naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu), vzhledem k duplicitnímu zápisu o vlastnictví nemovitostí v katastru nemovitostí, jakož i další závěr o tom, že tu vlastnické právo původních vlastníků nemovitostí JUDr. K. P. a J. B. st. „nezaniklo řádnou cestou“ v době do konce roku 1989 (ani vyvlastněním, ani znárodněním, ani vydržením), takže tu nelze dovodit, že by v uvedené době, ale ani po 1. 1. 1990 zaniklo vlastnictví uvedených vlastníků; nemohlo se tak stát zejména již za platnosti restitučních předpisů, jejichž účelem bylo zmírnit či napravit majetkové křivdy, způsobené státem v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990). Pokud tedy vlastnické právo původních vlastníků zákonným způsobem nezaniklo, mohou se vlastníci domáhat ochrany svého práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku a mohou se zejména domáhat vydání věcí na tom, kdo jim je neprávem zadržuje.
Pokud se dále soud prvního stupně zabýval tím, zda žalobci nebo jejich právní předchůdci nepozbyli svého vlastnického práva k nemovitostem např. rozhodnutím soudu, vydaným v trestním řízení nebo ve správním řízení, dospěl k závěru, že nic takového nelze dovodit ani ze spisu bývalého Lidového soudu trestního v Praze sp. zn. 8/a Nt 134/53, který se týkal původního vlastníka J. B., ani z rozhodnutí odboru výstavby rady bývalého Obvodního národního výboru v P. ze 4. 11. 1957, zn. Výst. 3063/57-8-Dr.K., na něž bylo v tomto občanském soudním řízení poukazováno.
Soud prvního stupně byl i toho názoru, že tu nedošlo k nabytí nemovitostí státem, ani žalovanou obcí vydržením ve smyslu ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku; státu i žalované obci chybí právní titul k držbě i dobrá víra, že jim věci náležejí.
Pokud v řízení bylo poukazována na to, že žalovaná obec získala nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců, podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, byl soud prvního stupně toho názoru, že podmínkou k tomu, aby tak vlastnické právo přešlo podle uvedeného zákona na obec, je předchozí existence vlastnického práva státu k předmětu vlastnictví ke dni 23. 11. 1990; k tomu však podle zjištění soudu prvního stupně v daném případě nedošlo, neboť tu nebyl shledán žádný platný právní titul, podle kterého by právní předchůdci žalobců J. B. a JUDr. K. P. ztratili k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, vlastnické právo a na základě něhož nabyl vlastnictví stát (Česká republika).
Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobě žalobců vyhověl a svým rozsudkem určil, že žalobci jsou vlastníky jimi uváděných spoluvlastnických podílů na pozemcích parc. č. 628/7 a parc. č. 628/8 v katastrálním území K. (obec P.).
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného H. m. P. a vedlejšího účastníka řízení – Městské části P., podaném proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 8. 4. 2005, čj. 25 C 27/2000-195, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 15. 2. 2006, sp. zn. 12 Co 422/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba o určení, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. 628/7 (zastavěné plochy – objektu bydlení) a pozemku parc. č. 620/8 (zastavěné plochy – objektu bydlení) v katastrálním území K. (obec P.). Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému H. m. P. na náhradu nákladů řízení 50.782 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníku řízení – Městské části P. 39.424,75 Kč na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného H. m. P. a vedlejšího účastníka řízení Městské části P. bylo shledáno důvodným a proto byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle ustanovení §220 ost. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Odvolací soud zdůrazňoval, že stěžejními otázkami, které je třeba v daném případě řešit, je existence naléhavého právního zájmu na žalobci požadovaném určení a také konkurence obecných předpisů na ochranu vlastnického práva s předpisy restitučními. V této souvislosti poukazoval odvolací soud na právní závěry k této otázce, které byly zaujaty v konkrétním rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, a zejména pak ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. Z těchto právních závěrů odvolací soud citoval odvolací soud zejména dva právní závěry z tohoto stanoviska pléna Ústavního soudu ČR: I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů a ni ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.
K posouzení této konkrétní právní věci odvolací soud poukazoval na to, že bylo nutné zabývat se tím, že žalovaná obec v řízení dokládala, že existují dvě rozhodnutí, podle nichž měly dvě třetiny pozemku, označeného v pozemkových knihách jako PK 631, přejít z vlastnictví právních předchůdců žalobce na stát. Obě rozhodnutí byla v řízení předložena, soud jimi provedl důkaz a měl k dispozici i další listiny, z nichž bylo možné dovodit přechod vlastnictví části uvedeného pozemku na stát. Obě rozhodnutí byla v řízení předložena i s poukazem na poznámku ve vložce č. 347 pozemkové knihy pro katastrální území P., jíž bylo vyznačeno probíhající vyvlastňovací řízení k pozemku PK 631 ve vztahu k JUDr. K. P. a J. B.; „z rozhodnutí týkajícího se JUDr. K. P. je nepochybné, že šlo o vyvlastnění jedné třetiny pozemku PK 631 za náhradu, když byl jejím spoluvlastníkem v tomto podílu JUDr. K. P.; o existenci a účinnosti zabrání majetku dalšího vlastníka pozemku J. B. st. rozhodnutím bývalého Lidového soudu trestního v Praze nelze mít pochybnosti i z toho důvodu, že toto rozhodnutí bylo i podkladem pro soudní rehabilitaci“, uváděl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud rovněž uváděl, že na rozdíl od soudu prvního stupně nemá pochybnosti o tom, že pozemek označený v pozemkové knize jako PK 631, k němuž měli spoluvlastnické právo v rozsahu dvou třetin právní předchůdci žalobců, přešel do vlastnictví státu, a to způsoby, na které pamatují restituční předpisy (např. vyvlastnění nebo přechod vlastnictví na stát podle §287a zákona č. 87/1950 Sb. ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. a/, i/ a j/ zákona č. 87/1991 Sb. a ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. a/, c/, m/ a případně n/ zákona č. 229/1991 Sb.). Odvolací soud z toho dovozoval, že za této situace měli žalobci své nároky uplatnit podle příslušného restitučního předpisu, neboť žaloba na ochranu vlastnického práva podle obecných předpisů je tu nepřípustná a není tu také ve smyslu citovaných právních závěrů ústavního soudu ČR na žalobci požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Dospěl proto odvolací soud k závěru, že jsou tu důvody ke změně rozsudku soudu prvního stupně (podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a/) občanského soudního řádu tak, že žaloba žalobců o určení jejich spoluvlastnictví k pozemkům, které vznikly z původního pozemku PK 631, se zamítá.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §225 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 9. 3. 2005 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 9. 5. 2005 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 9. 5. 2005 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 8, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 15. 2. 2006 (sp. zn. 12 Co 422/2005 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání dovolatelé poukazovali na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé poukazovali na to, že odvolací soud opřel své měnící rozhodnutí o text stanoviska Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005 (č. 477/2005 Sb.) a už vůbec se nezabýval problematikou věcné a formální náležitosti právních aktů a rozhodnutí, která tu měla vést k vyvlastnění majetku ve vlastnictví právních předchůdců žalobců, a to na rozdíl od Obvodního soudu pro Prahu 8, který se těmito otázkami pregnantně zabýval. Podle názoru dovolatelů nebylo však na místě vycházet tu bez dalšího z uvedeného stanoviska Ústavního soudu ČR, které se zabývalo účelem zákonodárství ve vztahu k žalobě na určení vlastnického práva z hlediska předpisů restitučních, ovšem došlo-li k zániku vlastnického práva před 25. 2. 1948; v daném případě však došlo k zabrání předmětného majetku v období po 25. 2. 1948, konkrétně v případě J. B. (otce žalobce J. B. mladšího), šlo o důsledek rozhodnutí bývalého Lidového soudu trestního z 5. 3. 1953 a v případě ostatních spoluvlastnických dílů k témuž nemovitému majetku šlo o rozhodnutí o vyvlastnění ze 4. 11. 1957, čj. Výst. 3063/57-8-Dr.K. Obvodního národního výboru pro P.; použití právních závěrů stanoviska Ústavního soudu ČR (uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb.) v tomto konkrétním případě nepokládají proto dovolatelé za přiléhavé.
Dovolatelé poukazovali na to, že k podání žaloby o určení vlastnického práva přistoupili v daném případě, když již na počátku doby platnosti restitučních předpisů (v zákonné přihlašovací lhůtě) se veškeré příslušné orgány se žalobci „odmítali bavit a řešit jejich uplatněný restituční nárok s odkazem na to, že jejich předchůdci nikdy nepozbyli vlastnické právo a tak se na ně restituční předpisy nevztahují“; žalobcům v době nevyjasnění výkladové otázky o vztahu předpisů obecných a předpisů restitučních nezbylo nic jiného než podat žalobu o určení svých vlastnických práv. U žalobce J. B. je situace ještě právně složitější, když je stále zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník části dotčených pozemků z důvodu přechodu vlastnického práva děděním a ke dni podání žalobního určovacího návrhu v roce 2000 nevěděl o jakémkoli trestním řízení, které bylo v roce 1953 a v letech předchozích vedeno vůči jeho otci; rehabilitační rozhodnutí, týkající se majetku J. B. (otce žalobce J. B. mladšího) bylo Obvodním soudem pro Prahu 2 vydáno, aniž by pro něj v době rozhodnutí soudu existovala opora ve shromážděných důkazech.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem jsou dovolatelé toho názoru, že měnící rozhodnutí odvolacího soudu je neobjektivní a po právní stránce nesprávné. Za nesprávné pokládají dovolatelé i výroky rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení; při rozhodování o nákladech řízení odvolacím soudem tu byl podle názoru dovolatelů jednoznačně dán důvod aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu.
Žalované H. m. P. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů navrhovalo jeho zamítnutí s tím, že podle jeho názoru odvolací soud věc správně posoudil, a to i s ohledem na judikaturu soudů a ztotožnil se s argumenty žalovaného a vedlejšího účastníka řízení na jeho straně, uvedenými v odvolacím řízení.
Vedlejší účastník řízení – Městská část P. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů navrhla, aby toto dovolání bylo odmítnuto, protože věc byla odvolacím soudem správně posouzena s poukazem i na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005 (č. 477/2005 Sb.).
Dovolání dovolatelů je tu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé měli za to, že jejich přípustné dovolání je i důvodné ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, protože spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními právních předpisů restituční povahy, jmenovitě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. To odpovídalo povaze projednávané právní věci i obsahu určovacího žalobního návrhu žalobců. V řízení o dovolání bylo třeba se zaměřit tedy na to, zda si odvolací osud použité právní ustanovení také správně vyložil. V tomto směru však odvolací soud nevycházel jen z vlastních úvah o aplikaci a výkladu jím použitých ustanovení právních předpisů, ale měl na zřeteli výkladové právní závěry dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR.
V daném případě se odvolací soud zabýval ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatelů, jmenovitě právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy, které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku), ale ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu speciálního (předpisu restituční povahy).
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“. Ve smyslu tohoto základního právního závěru k uvedené problematice nelze se tedy účinně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, jde-li o vlastnické právo, k jehož zániku došlo nejen po 25. 2. 1948, ale i před 25. 2. 1948, jestliže restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy takové majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska z 1. 11. 2005 bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu ke předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zejména zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona, a který nabyl v období do konce roku 1989; na tento majetek nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů.
Z těchto uvedených uveřejněných právních závěrů vychází dovolací soud i při posuzování důvodnosti dovolání dovolatelů v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že z těchto výkladových závěrů vycházel i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů; v odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu byly tyto právní závěry také výslovně v přesném znění citovány. S poukazem zejména na obsah i slovní znění stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005 (uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb.) nelze přisvědčit názoru dovolatelů kteří se ve svém dovolání snaží dovodit užší pojetí závěrů citovaného stanoviska. Je třeba se naopak ztotožnit s tím, že odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 2. 2006 (sp. zn. 12 Co 422/2005 Městského soudu v Praze) správně aplikoval a vykládal ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu ve vztahu k ustanovením předpisů restituční povahy tak, jak to má na zřeteli stanovisko uveřejněné v částce 166 Sbírky zákonů jako sdělení č. 477/2005 Sb.
Nelze také přisvědčit názoru dovolatelů, že by z ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti a důvodnosti dovolání bylo možné dovodit závěr o nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení v této právní věci, pokud šlo o řízení před soudy obou stupňů.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní se svým přípustným dovoláním, které však nebylo možné posoudit jako důvodné. Naopak bylo nutno posoudit rozhodnutí odvolacího soudu jako správné ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, takže tu nebyly důvody pro jeho zrušení. Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů.
Dovolatelům tu nevznikl nárok na náhradu nákladů řízení vzhledem k zamítnutí jejich dovolání. Pokud šlo o náklady řízení vynaložené žalovanou obcí a vedlejší účastnicí řízení na vyjádření k dovolání dovolatelů, dospěl dovolací soud k závěru, že je tu ohledně těchto nákladů, vynaložených jimi v řízení o dovolání, na místě použít ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněných vyjádření k dovolání dovolatelů, rekapitulujících v podstatě procesního stanoviska žalované i vedlejšího účastníka řízení, vyjádřená již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. listopadu 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu