ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2061.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2061/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelek: 1. M. R.-G., 2. I. Z.-G., 3. M. G., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 15. 3. 2006, sp. zn. 25 Co 404/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 24 C 310/2000 (žalobkyň M. R.-G., I. Z.-G. a M. G., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, o zaplacení finanční náhrady), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu 13. 12. 2000, rozhodl posléze Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem z 18. 3. 2005, čj. 24 C 310/2000-146. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň o zaplacení finanční náhrady za nemovitosti nevydané jim podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to za chatu evidenční číslo 34 a za pozemek parc. č. 228/9 v katastrálním území S. u S. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 15. 3. 2006, sp. zn. 25 Co 404/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; bylo také rozhodnuto, že žalobkyně nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Odvolací soud poukazoval na to, že o finanční náhradu za nevydané nemovitosti podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. bylo v daném případě požádáno přede dnem 8. 6. 1994 (tedy přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 115/1994 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 87/1991 Sb.), ale k uspokojení tohoto nároku nedošlo ve lhůtě splatnosti, která byla stanovena pro všechny nevypořádané nároky na finanční náhradu, uplatněné před účinností zákona č. 115/1994 Sb. Odvolací soud dovozoval, že „právě z tohoto hlediska je nutno posuzovat (k námitce promlčení vznesené v řízení žalovanou) počátek běhu doby promlčení nároku, uplatněného žádostí z 24. 9. 1991“.
Odvolací soud shledal správným názor soudu prvního stupně o promlčení uvedeného nároku žalobců, když byl i toho názoru, že „na běh promlčecí doby tu nemělo vliv později zahájené v řízení o vydání nemovitostí, které bylo žalobkyněmi vedeno proti jiným žalovaným. Následné žádosti o finanční náhradu za část nemovitostí v podání z 5. 6. 2000 a další (za jiné nemovitosti), doručené žalované 3. 10. 2003, byly podány ve lhůtě přesahující jeden rok od právní moci rozsudků, kterými byly zamítnuty nároky na vydání nemovitostí“. Žádost o finanční náhradu tu nebyla podána ve lhůtě podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a tato lhůta je hmotněprávní prekluzívní lhůtou a účinkům této prekluze se žalobkyně „nemohly vyhnout“.
Odvolací soud proto potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 10. 4. 2006 a dovolání ze strany žalobkyň bylo podáno dne 9. 6. 2006 u Okresního soudu v Hradci Králové, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 15. 3. 2006 (sp. zn. 25 Co 404/2005 Krajského soudu v Hradci Králové) i rozsudek soudu prvního stupně z 18. 3. 2005 (čj. 24 C 310/2000-145) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky namítaly, že jejich žádost o finanční náhradu uplatnily u žalované řádně a včas. „Jejich další podání z roku 2000 a 2003 byla doplněním původní nevyřízené žádosti o finanční náhradu z roku 1991“. Podle názoru dovolatelek nelze v daném případě aplikovat článek IV. zákona č. 115/1994 Sb., protože jeho užití přichází v úvahu pouze tehdy, pokud nebylo možné vydání nemovitostí. V daném případě bylo již vedeno řízení o vydání nemovitostí, takže nelze pokládat za odpovídající právním předpisům, aby nastala splatnost nároku oprávněné osoby na finanční náhradu bez ohledu na to, kdy a s jakým výsledkem bylo rozhodnuto o primárním nároku, tj. o nároku na vydání nemovitostí. Podle názoru dovolatelek nedošlo tu k marnému plynutí lhůty jednoho roku od právní moci rozhodnutí, kterými byly následně zamítnuty žaloby o vydání nemovitostí, neboť v té době již u žalované byla evidována žádost o peněžní náhradu (od roku 1991), která nebyla vyřízena.
Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření k dovolání dovolatelek navrhovalo, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Podle jeho názoru bylo v tomto případě soudy obou stupňů správně aplikováno ustanovení článku IV. zákona č. 115/1994 Sb. Toto ustanovení stanovilo lhůtu splatnosti tři roky od 8. 6. 1994, a to pro všechny nároky na finanční náhradu, které byly uplatněny a neuspokojeny do účinnosti tohoto zákona. Žalobkyně tu měly možnost podat žádost o finanční náhradu za nemovitost, a to v roční lhůtě od právní moci rozsudku, kterým byla zamítnuta jejich žaloba na vydání nemovitosti. Tato roční lhůta, vyplývající z ustanovení §13 odst. 3, část druhu, zákona č. 87/1991 Sb., však nebyla žalobkyněmi dodržena.
Přípustnost dovolání v daném případě bylo nutno posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li toto rozhodnutí právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 310/2000 Okresního soud v Hradci Králové), že by odvolací soud řešil ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Jak vyplývalo z rozhodnutí odvolacího soudu z 15. 3. 2006 (sp. zn. 25 Co 404/2005 Krajského soudu v Hradci Králové), posoudil tento soud projednávanou právní věc (vedenou u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 24 C 310/2000) podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dále podle článku IV. bod 1 zákona č. 115/1994 Sb. (který se ve svém přechodném ustanovení, účinném od 8. 6. 1994, zabýval ustanovením §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) a také podle ustanovení §112 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba písemnou žádost o finanční náhradu za nevydanou nemovitost (§13 odst. 1 téhož zákona) podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci.
Podle ustanovení článku IV. zákona č. 115/1994 Sb. je nárok na finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., uplatněný do dne účinnosti tohoto zákona (zákona č. 115/1994 Sb.) ve lhůtě podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a neuspokojený do šesti měsíců ode dne doručení žádosti, splatný do tří let ode dne účinnosti tohoto zákona (zákona č. 115/1994 Sb.). To neplatí o nároku na finanční náhradu, o kterém bylo do dne účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení před soudem. Na žádost o finanční náhradu podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podanou po účinnosti tohoto zákona (zákona č. 115/1994 Sb.), poskytne příslušný ústřední orgán státní správy finanční úhradu nejpozději do jednoho roku ode dne doručení žádosti.
Podle ustanovení §112 občanského zákoníku uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 43/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že „právo na finanční náhradu podle ustanovení §13 odst. 2 (ve spojení s §20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je třeba uplatnit ve lhůtě jednoho roku od právní moci rozhodnutí o zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jestliže právní moc rozhodnutí nastala po 1. 4. 1991 (§20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.); lhůta k uplatnění práva na finanční náhradu u příslušného orgánu státní správy je lhůtou hmotněprávní a prekluzívní.
Také v nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 9. 2004, IV. ÚS 628/03 (uveřejněném pod č. 128 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), bylo ke lhůtě pro uplatnění nároku na finanční náhradu podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo, že jde o lhůtu prekluzívní. V odůvodnění tohoto nálezu bylo i uváděno, že „Ústavní sud ČR chápe zklamání stěžovatelů nad tím, že se jim, respektive jejich právnímu předchůdci, nedostalo žádné náhrady za nezákonnou perzekuci, ale nemůže svým rozhodnutím reparovat tu skutečnost, že nárok byl uplatněn opožděně“.
Z těchto uváděných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i občanského zákoníku, která jsou ustanoveními hmotněprávními, jakož i z citovaných uveřejněných právních závěrů z judikatury soudů, vychází dovolací soud i v daném případě. Zároveň bylo ovšem třeba konstatovat, že z těchto ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů vycházel i odvolací soud ve svém rozhodnutí z 15. 3. 2006 (sp. zn. 25 Co 404/2005 Krajského soudu v Hradci Králové), proti němuž směřuje dovolání dovolatelek. Zejména je nutno zdůraznit, že odvolací soud při aplikaci ustanovení článku IV, zákona č. 115/1994 Sb. vycházel jednoznačně ze slovního znění tohoto článku o splatnosti neuspokojeného nároku na finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., uplatněného do dne účinnosti zákona č. 115/1994 Sb., přičemž jde o splatnost do tří let ode dne účinnosti zákona č. 115/12994 Sb.; odvolací soud také správně interpretoval slovní znění prvního odstavce, druhé věty, uváděného článku, že totiž zmíněná lhůta neplatí jen ohledně nároku na finanční náhradu, o kterém (tj. výslovně o nároku na finanční náhradu ) bylo do účinnosti zákona č. 115/1994 Sb. (tedy do 8. 6. 1994) zahájeno řízení před soudem. Naproti tomu žalobkyně v řízení před soudy obou stupňů i ve svém dovolání byly a jsou toho názoru (který je širší než slovní znění článku IV. zákona č. 115/1994 Sb.), že tu nebylo možné „aplikovat článek IV. zákona č. 115/1994 Sb., když v daném případě již bylo vedeno soudní řízení o vydání nemovitosti“.
Za těchto uvedených okolností nebylo možné v daném případě přisvědčit názoru, že odvolací soud v tomto případě řešil ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelek, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo shora uvedeno, nebyla v rozsudku odvolacího soudu, napadeném dovoláním, řešena ani právní otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek jako dovolání nepřípustného vzhledem k ustanovením občanského soudního řádu, upravujícím taxativně případy přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalované v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu