ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2086.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2086/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce a) J. Z., a b) D. Z., zastoupených advokátem, proti žalovanému L. Č. r., s.p., o 98.931,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 945/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.2.2006, čj. 42 Co 652/2005-511, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 30.6.2005, čj. 9 C 945/95-474, jednak uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 13.085,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 26.7.1995 do zaplacení, jednak zamítl žalobu ohledně částky 85.846,- Kč a dalších úroků z prodlení. Žalobci mají dle tohoto rozsudku nárok na náhradu za srovnatelné lesní porosty na lesních pozemcích, které jsou v jejich vlastnictví a byly užívány žalovaným, a to podle §24 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Soud vzal na základě výpočtu soudních znalců v úvahu nejvyšší rozdíl v ceně porostů za dobu od vzniku užívacího práva ke dni účinnosti zákona o půdě. Žalobu pak zamítl pokud žalobci požadovali více, a dále pokud požadovali náhradu za neplnění povinností uživatele lesa, hlavně nezpracování polomu, protože k tomu mělo dojít v době, kdy již nájem vzniklý ze zákona skončil v důsledku jejich výpovědi, dané žalovanému.
Zamítavý výrok soudu prvního stupně byl napaden odvoláním a shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl potvrzen. Odvolací soud dospěl k závěru, že
soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a použil na dané vztahy správné právní předpisy, tj. zákon o půdě a občanský zákoník. Vyšel z toho, že žalobci jsou spoluvlastníky lesních pozemků v J., blíže specifikovaných v žalobě, že žalovaný tyto pozemky užíval, a dnem účinnosti zákona o půdě mu k nim vznikl nájemní vztah podle §22 tohoto zákona. Nájemní vztah byl ukončen písemnou výpovědí žalobců ze dne 12.8.1992 a tuto výpověď převzal zástupce žalovaného dne 21.8.1992, takže nájem ze zákona skončil uplynutím tříměsíční lhůty, ke dni 30.11.1992. Tvrzení žalobců, že nešlo z jejich strany o výpověď nájmu, ale o návrh dohody na jeho skončení, k němuž pak nedošlo, neshledal opodstatněným. Listina ze dne 12.8.1992, označená jako „Výpověď z nájemního vztahu“, je zřetelně jednostranným právním úkonem, nikoli návrhem na uzavření dohody. Žalobci v ní dávají najevo, že nehodlají pokračovat v nájemním vztahu a žádají o předání pozemků k 1.10.1992. Další listina, kterou je „Dohoda o zrušení nájemního vztahu k pozemkům vlastníka“, kterou podepsal pouze žalobce, neobsahuje žádné ujednání o skončení nájmu, ani datum případného skončení nájmu, ani z ní nevyplývá, že by účastníci považovali dřívější výpověď z nájmu za neplatnou. Listina obsahuje jen ujednání o poplatcích za odbornou správu lesa, o tom, že žalobci jsou povinni hospodařit na pozemcích podle hospodářského plánu, stanovení úkolů, které musí žalobci provést, a protokol o venkovní pochůzce.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, aplikoval na daný nárok žalobců ustanovení §24 odst. 4 zákona o půdě ve znění platném v době vzniku nároku, tj. v roce 1992, v němž došlo k výpovědi z nájmu i ukončení nájmu, a neshledal proto důvod, aby na tento právní vztah byla aplikována pozdější právní úprava, která by ostatně pro žalobce při výpočtu náhrady za srovnatelné trvalé porosty nepřinesla žádnou změnu k lepšímu. Podle úpravy, platné v roce 1992, měli žalobci nárok na rozdíl v ceně trvalých porostů ke dni 24.6.1991, tj. ke dni účinnosti zákona, a podle pozdější úpravy, platné od roku 1993, by cena byla spočítána ke dni 3.6.1993. V té době nedošlo ke změně cenových předpisů, takže výpočet by byl stejný. Odvolací soud se dále zabýval námitkou promlčení, kterou vznesl žalovaný, a uzavřel, že k promlčení nároku žalobců nedošlo. Odvolací soud také shledal správným závěr soudu prvního stupně, že ze strany žalovaného nedošlo k porušení povinností, které by odůvodňovaly nárok žalobců na náhradu škody, protože v době, kdy měla škoda vzniknout, již žalovaný nájemcem předmětných pozemků nebyl. Na tom nemění nic ani to, že hranice pozemků nebyly ještě vytýčeny v terénu, nebo že mezi účastníky probíhala různá jednání o venkovní pochůzce či předání pozemků. Předmět nájmu byl určitý, šlo o pozemky popsané katastrálními čísly, a mezi účastníky nebylo sporu o tom, o které pozemky se jedná. Jestliže žalovaný nebyl v době, kdy na nich vznikla škoda na trvalých porostech, jejich nájemcem, neměl povinnost se o ně starat, a nemůže být pasivně legitimován ve sporu o náhradu škody za toto období. Ze znaleckých posudků také vyplynulo, že na pozemcích nejsou žádné holiny, které by vznikly protiprávně a které by bylo nutno zalesnit, jak tvrdili žalobci. Nárok na náhradu škody ve výši 60.740,- Kč proto není dán.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovodili z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jsou toho názoru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože soud rozhodl v rozporu s hmotným právem; dovolání odůvodňují nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolací soud podle nich nesprávně posoudil písemný projev žalobců ze dne 12.8.1992, nesprávně označený jako výpověď
nájemního vztahu. Přes toto označení je zřejmé, že obsahem písemného projevu byla žádost, tedy návrh žalobců, aby došlo k ukončení zákonného nájmu ke dni 1.10.1992 a k vypořádání jejich nároků z titulu náhrad za chybějící nesrovnatelné trvalé porosty. Odvolací soud tento projev posoudil pouze formálně podle jeho označení, v rozporu s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák., tedy nikoli podle jeho obsahu a projevené vůle. Jde o návrh na skončení zákonného nájmu dohodou, tedy k předání pozemků k 1.10.1992, takže nemohlo jít o zákonnou výpovědní lhůtu, jejíž běh by skončil až 30.11.1992. Návrh na skončení nájmu dohodou nebyl akceptován, a žalovaný se nadále považoval za uživatele, resp. nájemce, za nějž by se nemohl prohlásit, pokud by vycházel z toho, že nájem skončil výpovědí. Od 1.7.1993 platila novela zákona o půdě, jejíž ustanovení o náhradách za trvalé porosty bylo pro žalobce příznivější a bylo výhodnější i z hlediska náhrady škody. Není dán spravedlivý důvod k tomu, aby vlastníci lesních pozemků, jejichž nájem skončil před 1.7.1993, byli v horším právním postavení než ti, jejich nájem skončil po 1.7.1993. Odvolací soud také nevzal v úvahu, že podmínkou pro skončení nájemního vztahu bylo u lesních pozemků spolehlivé určení hranic pozemků v přírodě, což dovozují z analogického použití ustanovení §22 odst. 3 zákona o půdě. Předmět nájmu tak nebyl určitým způsobem vymezen a nájemní smlouva by byla z tohoto důvodu neplatná, což u nájmu založeného zákonem nepřichází v úvahu. Je proto nezbytné, aby k vymezení předmětu nájmu došlo nejen podle údajů katastru, ale i na základě fyzického vymezení, a to alespoň při skončení nájmu. Pokud odvolací soud dovozoval, že zákonný nájem měl na základě výpovědi žalobců skončit bez vymezení předmětu nájmu v přírodě, postupoval v rozporu s hmotným právem. Přitom žalobci žádali, aby došlo v přírodě k vytýčení hranic pozemků, jež mají být předány. Dovolatelé navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny v části, která se týkala návrhu žalobců nad přiznanou částku 13.085,- Kč s příslušenstvím, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále navrhli, aby dovolací soud odložil vykonatelnost výroku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobcům uloženo nahradit žalovanému náhradu nákladů vynaložených státem.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto z důvodu nepřípustnosti, založené ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., protože dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené občanským soudním řádem (o.s.ř.), takže se dovolací soud zabýval jeho přípustností. Námitka nepřípustnosti, uplatněná žalovaným, není důvodná, protože předmětem dovolání a rozhodnutí odvolacího soudu bylo potvrzení zamítavého výroku soudu prvního stupně ohledně částky, kterou uplatněný nárok převyšoval soudem přiznanou částku, tedy ve skutečnosti soud rozhodl zamítavým způsobem ohledně částky 85.846,- Kč s příslušenstvím. Protože odvolací soud potvrdil tento zamítavý výrok soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval jen jednou, nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. Dovolání by bylo proto přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. K takovému závěru dovolací soud nedospěl.
Klíčovou otázkou, od níž se odvíjejí právní závěry odvolacího soudu i argumentace dovolatelů, spočívá v posouzení, kdy byl ukončen nájemní vztah k pozemkům ve vlastnictví žalobců, jejichž uživatelem do dne účinnosti zákona o půdě (v termínu tohoto zákona „dosavadním uživatelem“- viz §22 odst. 8 zákona o půdě) byl žalovaný. Odvolací soud vyšel z písemného projevu žalobců ze dne 12.8.1992, označeného jako „Výpověď nájemního vztahu“, dovolatelé však nemají pravdu v tom, že jeho závěr, že šlo o výpověď ve smyslu §22 zákona o půdě, se opíral pouze o toto formální označení. Odvolací soud naopak na straně 4 odůvodnění svého rozsudku odůvodnil svůj závěr obsahem listiny i dalším jednáním žalobců; jeho závěry korespondují mimo jiné i obsahem dohody z 16.2.1993, podepsané prvým žalobcem, v níž se hovoří o povinnostech žalobců hospodařit na pozemcích podle lesního hospodářského plánu. Právním závěrům odvolacího soudu nelze nic vytknout, zejména ne rozpor s hmotným právem. Naopak by bylo možno jeho závěr podpořit i tím, že i žalobci považovali nájemní vztah začátkem roku 1993 za ukončený, protože opětovně dopisem (nesprávně označeným datem 23.5.1992, ve skutečnosti zřejmě 23.5.1993) požadovali fyzické předání lesních porostů dne 2.6.1993. Dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku, že výpověď z nájmu nebylo možno platně učinit za situace, kdy v terénu nebyly přesně vytýčeny hranice pozemků, určené dle katastrálních údajů. I v tomto bodu neodporuje závěr odvolacího soudu hmotnému právu. Zcela nepříhodná je dovolateli uplatněná analogie pro prodloužení výpovědní lhůty u lesního pozemku jako u pozemku zemědělského ve smyslu §22 odst. 3 (v dnešním znění odst. 2) zákona o půdě, protože režim zemědělských pozemků byl novelou zákona o půdě, provedenou zákonem č. 93/1992 Sb., záměrně oddělen k zvláštní úpravě s ohledem na specifika zemědělských pozemků, užívaných dříve zemědělskými organizacemi, a nemožnost jejich rozlišení ve scelených lánech.
Otázkou použitelnosti právní úpravy náhrad za trvalé porosty podle zákona o půdě, založené zákonem č. 183/1993 Sb., účinným od 1.7.1993, se dovolací soud již zabýval a dospěl k závěru, že tuto úpravu lze použít jen v případech, kdy ke dni 1.7.1993 nebyl ještě ukončen nájemní vztah. Např. v rozsudku ze dne 24.3.1999, sp.zn. 24 Cdo 958/98, při posouzení obdobné právní úpravy nároků na náhradu za trvalé porosty podle §15 vyslovil, že pokud zákonný nájem právnické osoby netrval po 1.7.1993, nelze na nároky spojené s ukončením nájmu použít ustanovení §15 zákona o půdě ve znění platném po tomto datu. Ostatně v daném případě, jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, nebyl ve výsledné náhradě za trvalé porosty, přiznané soudem, rozdíl v neprospěch žalobců oproti náhradě, která by byla počítána ke dni 1.7.1993.
Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem a je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto neshledal, že by tento rozsudek měl po právní stránce zásadní význam a podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. je jako nepřípustné odmítl.
S ohledem na ukončení dovolacího řízení nebylo třeba zvlášť rozhodovat o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému který by podle výsledku tohoto řízení měl nárok na jejich náhradu podle §243b odst. 5, §243d odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., prokazatelné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu