ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2138.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2138/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ V. T. a B/ V. T., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ R. H., B/ Š. H., zastoupených advokátem, 3/ R. S. a 4/ M. B., o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.zn. 8 C 1407/92, o dovolání žalobců a žalovaných ad 1/ a 2/ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.3.2005, čj. 17 Co 156/2003-264, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7.března 2005, čj. 17 Co 156/2003-264, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u soudu dne 16.12.1992 se žalobci domáhali přechodu vlastnického práva žalovaných ad 1/ a 2/ k domu čp.383 (původně čp. 301) se stavební parcelou č.421 v H. podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Podáním z 23.11.1993 žalobu rozšířili na žalované ad 3/ a 4/ ve vztahu k ideální polovině nemovitostí.
Okresní soud ve Znojmě nejprve rozsudkem ze dne 5.12.1997 žalobě vyhověl částečně, když rozhodl, že vlastnické právo všech žalovaných přechází na žalobce, a to na každého z nich jednou ideální dvanáctinou; ve zbytku žalobu zamítl. Po zrušení tohoto rozsudku v odvolacím řízení rozhodl soud prvního stupně znovu rozsudkem ze dne 27.12.2002, čj. 8 C 1407/92-230. Tentokrát rozhodl, že na žalobce přechází vlastnické právo prvých dvou žalovaných k jejich ideální polovině nemovitostí, na každého z žalobců tedy jedna ideální čtvrtina, a proti dalším dvěma žalovaným návrh zamítl. Shledal, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu §4 a §8 odst. 1 zákona o půdě, jako původní vlastníci, kteří nemovitosti získali přídělem od státu, a to podle §4 odst. 2 zákona pokud jde o polovinu, jež původně patřila J. T. a přešla na stát podle §6 odst. 1 písm.p) zákona o půdě, a podle §4 odst. 1 tohoto zákona pokud jde o druhou polovinu, jež patřila druhé žalobkyni, a jež přešla na stát podle §6 odst. 1 písm.r) zákona. J. T. byl odsouzen za velezradu a jeho polovina majetku propadla státu, rozsudek byl však v roce 1967 zrušen, takže jeho vlastnické právo bylo obnoveno ex tunc. V roce 1968 byl J. T. odškodněn za vazbu, trest odnětí svobody, a za propadlý majetek částkou 88.000 Kčs, z toho za ideální polovinu nemovitostí připadalo 3.715 Kčs, a stejná částka byla vyplacena druhé žalobkyni za její podíl v rozsahu jedné ideální poloviny. V roce 1969 bylo vyplaceno dalších 35.301 Kčs, a v roce 1992 byli odškodněni dědici J. T. částkou 329.634 Kčs. K převodu předmětných nemovitostí do vlastnictví žalovaných 1/ a 2/ došlo kupní smlouvou z 22.5.1969, kupní cena činila 24.702 Kčs a byla asi o polovinu nižší než cena, stanovená v soudním řízení znalcem, totiž 43.774 Kčs. Žalovaným se nepodařilo prokázat, že by stavebními úpravami došlo ke změně charakteru stavby, takže by již nemohla sloužit zemědělské výrobě. Žalobě proto vyhověl ve vztahu k prvým dvěma žalovaným, když shledal, že je naplněna skutková podstata uvedená v §8 odst. 1 zákona o půdě, tj. nabytí nemovitostí za cenu nižší než stanovily tehdy platné cenové předpisy. Ve vztahu k druhým dvěma žalovaným žalobu zamítl proto, že nárok byl uplatněn po 31.12.1992, tedy v době, kdy jejich nárok již zanikl.
K odvolání obou stran rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.3.2005, čj. 17 Co 156/2003-264 tak, že rozsudek soudu ve věci samé v plném rozsahu potvrdil. V prvé řadě považoval za správný právní názor soudu prvního stupně, že proti žalovaným ad 3/ a 4/ byl návrh na přechod vlastnického práva uplatněn až poté, co v důsledku prekluze zanikl. Pokud bylo namítáno, že žalobci uplatnili nárok na vydání předmětné nemovitosti u pozemkového úřadu a o tomto návrhu dosud pozemkový soud nerozhodl, takže s ohledem na ustanovení §8 odst. 2 zákona o půdě nedošlo dosud k prekluzi, odvolací soud uzavřel, že tato okolnost není pro posouzení zániku práva podle §8 odst. 1 tohoto zákona rozhodující, protože na ně nedopadá. Vyšel z toho, že původní ustanovení §8 odst. 1, věta druhá zákona o půdě stanovila pro uplatnění nároku původního vlastníka nemovitosti lhůtu do 31.12.1992, a podmínkou uplatnění nároku bylo, že se vztahoval k nemovitosti ve vlastnictví nebo v osobním užívání fyzické osoby, jež ji nabyla od státu, který je získal za okolností uvedených v §6 odst. 1. Ustanovení §8 odst. 2 zákona o půdě, zařazené do tohoto zákona novelou - zákonem č. 183/1993 Sb., se týkalo nemovitostí, jež právnická osoba nabyla od státu nebo právnické osoby, a vztahovalo by se na ně právo na vydání podle tohoto zákona. Toto ustanovení stanovilo další možnou lhůtu k uplatnění nároku oprávněných osob, tj. do doby 6 měsíců od rozhodnutí pozemkového úřadu, že nemovitost se nevydává. Z toho odvolací soud dovodil, že jde o případy nové, kdy stát nebo právnická osoba získali nemovitost na základě jiných okolností než těch, které jsou uvedeny v §6 odst. 1, a jež nebylo možno uplatnit přede dnem účinnosti zákona č. 183/1993 Sb. Další úprava, provedená zákonem č. 30/1996 Sb., a umožňující podat návrh do 6 měsíců od rozhodnutí pozemkového úřadu, že se nemovitost nevydává, se podle názoru odvolacího soudu týkala osob, které nemohly nárok uplatnit z,toho důvodu, že žily v zahraničí a nevyhovovaly tak původnímu požadavku trvalého pobytu občanů na území republiky, obsaženému v zákoně o půdě do doby jeho zrušení Ústavním soudem. Žalobci tedy sice uplatnili nárok na vydání předmětných nemovitostí u pozemkového úřadu, to se však týkalo jen vydání povinnými osobami, jimiž nebyly osoby fyzické, a pozemkový úřad o takovém nároku nebyl ani oprávněn rozhodovat. V úvahu nepřipadá ani pasivní legitimace žalovaných 3/ a 4/ v řízení proto, že nemovitosti nabyli v rozsahu jedné ideální poloviny převodem od prvých dvou žalovaných, protože k převodu došlo v roce 1978, tedy před podáním žaloby. Jejich právní nástupnictví v řízení proto nepřichází v úvahu. Nedůvodnými shledal odvolací soud i argumenty žalovaných, že v průběhu řízení došlo ke změně návrhu a stalo se tak po lhůtě stanovené k uplatnění nároku, tedy v době, kdy byl nárok prekludován.
Proti tomuto rozsudku podali dovolání žalobci a prví dva žalovaní.
Žalovaní dovozují přípustnost svého dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm.b) a c) o.s.ř.a odůvodňují je nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm.b) o.s.ř. Soud podle nich nevzal v úvahu okolnosti rozhodné pro přechod vlastnického práva k jedné ideální polovině nemovitostí, jež původně patřila J. T.V důsledku jeho odsouzení pro velezradu v roce 1952 bylo současně vysloveno propadnutí jeho majetku, po obnově řízení byl však rozsudek v roce 1967 zrušen. J. T. tak zůstal vlastníkem poloviny nemovitostí, neprojevil o ně však zájem a ani po roce 1990 neuplatnil k nim nárok. Šlo tak o věci opuštěné, tedy ve vlastnictví státu podle §119 občanského zákoníku. Žalovaní (pokud by byl zpochybněn právní titul nabytí tohoto vlastnictví), v každém případě po uplynutí desetileté lhůty nabyli vlastnictví vydržením. Dovolatelé také jsou toho názoru že žalobci by se museli svých údajných práv domáhat žalobou na vyklizení. Navrhli, aby dovolací soud zrušil část výroku I. rozsudku krajského soudu, potvrzujícího výrok I. okresního soudu, a i tento výrok okresního soudu, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci opírají přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. a namítají nesprávné právní posouzení věci, pokud žaloba proti žalovaným ad 3/ a 4/ byla zamítnuta v důsledku prekluze. Podle jejich názoru k zániku jejich práva proti třetí žalované a čtvrtému žalovanému nedošlo proto, že jsou právními nástupci osob, jež byly včas žalovány. Rovněž poukazují na to, že nárok na vydání předmětných nemovitostí uplatnili v řízení u Pozemkového úřadu ve Znojmě již dne 22.7.1992. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovoláním podána nebyla.
Obě dovolání splňují formální náležitosti vyžadované občanským soudním řádem (o.s.ř.). Dovolání žalovaných je podle §237odst.1 písm.b) o.s.ř. částečně přípustné proti výroku, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně, podle něhož přechází vlastnické právo žalovaných k předmětným nemovitostem ve větším rozsahu, než soud rozhodl svým prvním rozsudkem, tedy v rozsahu ideálních čtyř dvanáctin. Dovolací soud však dospěl k závěru, že je dána přípustnost dovolání i v jeho zbývající části, a rovněž tak dovolání žalobců, protože napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.) jak z hlediska ustálené judikatury soudů, tak z hlediska souladu s hmotným právem (§237 odst.3 o.s.ř.). Právní závěry odvolacího soudu proto přezkoumal v rozsahu důvodů, uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Na straně žalobců jde o přezkum závěrů soudu, že žaloba proti žalovaným ad 3/ a 4/ byla podána po uplynutí prekluzivní lhůty k podání návrhu, a právo žalobců proto předtím, než na ně žalobu rozšířili, zaniklo. Pokud jde o argumenty žalobců uplatněné v dovolání, je třeba konstatovat, že závěry odvolacího soudu o tom, že není rozhodující, že žalovaní ad 3/ a 4/ nabyli vlastnictví z titulu právního nástupnictví po prvých žalovaných ve vztahu k ideální polovině předmětných nemovitostí, jsou zcela správné. Bylo nepochybně zjištěno, že třetí a čtvrtý žalovaní se stali vlastníky této poloviny před podáním žaloby, a jsou tedy samostatně pasivně legitimováni.
Rozhodující se ovšem výklad lhůt, které se na uplatnění práva žalobců vztahují, a jsou obsaženy v ustanovení §8 odst. 2 zákona o půdě. Odvolací soud podrobně uvedl, jak znělo toto ustanovení v původním znění zákona a v jeho následném znění po provedených novelizacích, a použil tak na daný případ správný právní předpis. Dle názoru dovolacího soudu ale tento předpis nesprávně vyložil. Novelizací, provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., byl totiž zákonem o půdě podstatně rozšířen nárok podle §8 odst.1 - nově jej mohl uplatnit nejen původní vlastník, ale i osoba oprávněná ve smyslu §4 odst. 2 tohoto zákona, nárok se týkal nově i majetku, získaného od právnických osob, a zejména došlo k rozšíření skutkových podstat, při jejichž naplnění právo vzniklo, tj. o nabytí nemovitosti za cenu nižší než cenu stanovenou podle tehdy platných cenových předpisů. Této skutečnosti pak zákonodárce přizpůsobil i lhůtu k uplatnění nároku tak, že ji učinil závislou od rozhodnutí pozemkového úřadu, u nějž byl uplatněn nárok na vydání takové nemovitosti. Rovněž argumentaci odvolacího soudu, že podle novely nešlo o případy, kdy k přechodu věci na stát došlo podle §6 odst. 1 zákona o půdě, nemohl dovolací soud přisvědčit, protože i nadále k vydání nemovitostí mohlo dojít jen v případech uvedených v §6 odst. 1 tohoto zákona. Lze tedy uzavřít, že jestliže byl nárok na vydání nemovitosti uplatněn u pozemkového úřadu, nárok podle §8 odst. 1 zákona o půdě nezanikl prekluzí před uplynutím lhůty 6 měsíců od jeho rozhodnutí o nevydání věci. Tento závěr je ostatně v souladu s běžnou judikaturou soudů. Lze dodat, že tato lhůta slouží i k tomu, aby oprávněná osoba zvážila, zda žalobu podá, nebo přijme náhradu podle §14 odst. 1 zákona o půdě.
V dané věci dosud pozemkový úřad o nevydání nemovitostí nerozhodl, takže šestiměsíční lhůta, počítaná ode dne jeho rozhodnutí, dosud neuplynula. Podle obsahu spisu pozemkového úřadu mohlo tuto skutečnost ovlivnit sdělení žalobkyně, že bude uplatňovat nárok u soudu. Tato okolnost nebyla dosud posouzena z toho hlediska, zda a jaké měla procesní následky v řízení před pozemkovým úřadem.
Pokud jde o dovolání žalovaných, není rozhodující, zda vlastnictví předmětných nemovitostí získali na základě smlouvy nebo na základě vydržení, protože okolnost, že jsou vlastníky, je základním předpokladem úspěšnosti žaloby podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Z hlediska ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě je ovšem rozhodující, zda při nabytí nemovitostí převodem od státu nebo od právnické osoby došlo k naplnění některé ze skutkových podstat uvedených v tomto ustanovení, protože bez původního právního úkonu by ani nemohlo dojít k případnému vydržení vlastnického práva. Dle názoru dovolacího soudu však není bez významu tvrzení žalovaných, že J. T. nejevil o vrácení nemovitosti zájem. Dle názoru dovolacího soudu to mohlo souviset se skutečností, že došlo v letech 1968 - 1969 k určitému vyrovnání mezi ním a státem o jeho nárocích v souvislosti s výkonem trestu, ale i s odnětím majetku. Podle judikatury Nejvyššího soudu mohou vedle sebe existovat nároky na náhradu nemovitostí podle §14 zákona o půdě a na přechod vlastnického práva k nim podle §8 odst. 1, nemohou však býti oba uspokojeny. V rozsudku ze dne 5.1.2000, sp.zn. 24 Cdo 2093/99 vyslovil Nejvyšší soud, že pokud je žalováno podle §8 odst. 1 zákona o půdě, lze teprve podle výsledku tohoto řízení dojít k závěru, zda je dána povinnost k náhradě podle §14 zákona. V daném případě ovšem nejde o náhradu podle §14 zákona o půdě; nelze se ovšem nevypořádat s tím, že ve skutečnosti byla již, nejen před, ale i po roce 1990 za dané nemovitosti určitá náhrada poskytnuta. Dle názoru dovolacího soudu musí být tato skutečnost vzata v úvahu v tom směru, zda a jaký to mělo důsledek pro právní vztahy původních vlastníků ke státu, a jaký závěr z toho vyplývá pro nároky žalobců podle zákona o půdě. Z tohoto hlediska nemohl dovolací soud právní závěry odvolacího soudu přezkoumat a nezbylo než jeho rozsudek podle §243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V tomto řízení rozhodne soud znovu též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu