ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2166.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2166/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň A) D. M. a B) S. Š., zastoupených advokátkou, proti žalovanému V. o. p. 025 N. J., s.p., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 44.229,70 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 302/99, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.5.2004, č.j. 8 Co 192/2004-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil výroky rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18.11.2003, č.j. 6 C 302/99-115. Soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 28.432,- Kč oběma žalobkyním a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž rozhodnutím Pozemkového úřadu Okresního úřadu v N. J. ze dne 10.2.1995 byly žalobkyně uznány jako oprávněné osoby podle §4 odst. 1 a §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a bylo rozhodnuto, že jsou spoluvlastníky nemovitostí v k.ú. Š., mimo jiné i parcely č. 1695 zboř./st.p. o výměře 499 m2. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že rozhodnutím Pozemkového úřadu Okresního úřadu v N. J. ze dne 7.5.1996 byla schválena dohoda uzavřená mezi účastníky o vydání nemovitostí, a to domu č.p. 406 na pozemku parcely č. 1695 v k.ú. Š. u N. J., přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 31.5.1996. Odvolací soud též zjistil, že fakticky byl dům č.p. 406 v k.ú. Š. vydán žalobkyním dne 16.6.1998.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že danou věc je nutno posoudit ve smyslu ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož nedošlo-li mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem k jiné dohodě, vznikne dnem účinnosti zákona nebo dnem, kdy byla nemovitost vydána, mezi nimi nájemní vztah, který bylo možno vypovědět. Zaujal názor, že k žádné dohodě mezi účastníky ohledně užívání předmětné nemovitosti nedošlo, proto mezi nimi vznikl nájemní vztah. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že požadovaná výše nájemného ve výši 2.000,- Kč měsíčně je přiměřená, což akceptoval i žalovaný, který již pravomocně přiznanou částku v celkové výši 49.068,- Kč žalobkyním fakticky zaplatil. Vyslovil, že předmětem sporu u odvolacího řízení zůstala částka 28.432,- Kč. Dále konstatoval, že teprve u jednání, konaného dne 29.9.2003 rozšířily žalobkyně žalobu tak, že požadovaly po žalovaném nájemné od 23.3.1995 do 31.5.1996 a žalovaný pak ohledně tohoto nároku vznesl námitku promlčení, kterou se soud prvního stupně správně zabýval. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §101 o.z. s tím, že promlčecí doba je v daném případě tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle odvolacího soudu vzhledem k tomu, že žalobkyně podaly původně žalobu na zaplacení částky 90.358,- Kč dne 13.12.1999, a že žalobu rozšířily o předmětné období až 29.9.2003, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, správně soud prvního stupně přihlédl k námitce promlčení a žalobu co do částky 28.432,- Kč za předmětné období zamítl. Uzavřel, že žalobkyně sice svůj nárok uplatnily v průběhu řízení, vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp.zn. 7 C 151/96, když v rámci řízení mezi týmiž účastníky o vydání nemovitostí rozšířily žalobu o zaplacení částky 90.358,45 Kč, avšak usnesením soudu prvního stupně nebyla změna návrhu připuštěna a ohledně vydání nemovitostí bylo řízení s ohledem na zpětvzetí žaloby zastaveno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně zastoupeny advokátem včasné dovolání, a to proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu. S odvoláním na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tvrdily, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolatelek právo na uplatnění nároku v žalobě uvedeném mohlo být uplatněno poprvé dne 17.6.1998, tedy následující den po skutečném vydání nemovitosti vzhledem k důvodu, že v době, kdy žalobkyně neměly do nemovitosti přístup, nemohly stanovit výši nájemného, a to s ohledem na výměru i míru devastace nemovitosti. Namítaly, že dne 19.6.1998 vzaly zpět pouze návrh na vydání nemovitostí a návrh na zaplacení nájmu, vzniklého ze zákona byl ponechán u soudu k projednání s odvoláním na dohodu, obsaženou v protokolu o převzetí nemovitosti ze dne 16.6.1998. Poukazovaly na skutečnost, že není jejich vinou, že soud začal ve věci jednat až dne 9.9.1999. Nesprávnost právního posouzení dále spatřovaly v tom, že odvolací soud měl respektovat důsledky plynoucí z ustanovení §101 o.z. Dále tvrdily, že ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 o.z. se jejich právo odvíjí od rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu a jako takové se promlčuje až za 10 let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Proto právo na nájem vzniklo dovolatelkám ze zákona č. 229/1991 Sb. (§22 odst. 3 zákona) a nemohlo se v daném případě jednat o případ obecné tříleté promlčecí lhůty. Konečně dovolatelky poukazovaly na okolnost, že i v průběhu tříleté promlčecí lhůty uplatnily svůj nárok, byť o něm nebylo meritorně rozhodnuto. Navrhly proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání nebylo připuštěno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
V této věci z obsahu spisu sice plyne, že soud prvního stupně rozhodoval opakovaně o měnících návrzích žalobkyň (dovolatelek), jeho rozhodnutí byla opakovaně zrušena v odvolacím řízení. Stalo se tak povýtce z důvodů procesních, a to pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Svou povahou je tak rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napadené rozhodnutím potvrzující. Pak by ovšem přicházela přípustnost dovolání pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, toto je založeno na posouzení důsledků plynoucích z vnesené námitky promlčení žalovaným v uvedeném sporu. Výklad ustanovení §101 o.z. je v tomto směru ustálen a odvolací soud jej respektoval.
Dovolací soud v této souvislosti nemůže přisvědčit tvrzením dovolatelek, podle nichž právo na úhradu nájmu jim bylo přiznáno rozhodnutím Pozemkového úřadu – Okresního úřadu v N. J. ze dne 10.2.1995. Takové rozhodnutí zakládalo (spolu)vlastnické právo žalobkyň, nikoliv právo na přiznání konkrétní částky nájmu. Ohledně režimu uplatnění peněžitých nároků tak odvolací soud správně aplikoval ustanovení §101 o.z. s důsledky tříleté promlčecí lhůty.
Ani tvrzení dovolatelek o uplatnění nároku v jiném sporu (viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) není právně relevantní. Podle §112 o.z. uplatní-li věřitel v promlčecí době právu soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží, pakliže žalobce v řízení řádně pokračuje. Za uplatnění nároku se považuje i podání vzájemného návrhu, respektive uplatnění kompenzační námitky. Za řádné pokračování však nelze považovat případy, kdy podanou žalobu žalobce vezme zpět. Mutatis mutandi platí tentýž důsledek v případech, kdy soud nepřipustí změnu návrhu (v dané věci na vydání nemovitosti projednávané ve věci 7 C 151/96 soudu prvního stupně) respektive její rozšíření ohledně peněžních nároků. Odvolací soud proto v souladu s ustálenou výkladovou praxí k této okolnosti nepřihlédl.
Odkaz dovolatelek na délku řízení a v jejím průběhu se projevující rozdílné hodnocení (odvolacího) soudu na posouzení právní kvalifikace žalobního nároku, je v daných souvislostech nepřípadný. Délka řízení v této věci by mohla být významná v jiných souvislostech, které se vymykají předmětu řízení v občanskoprávním sporu a tedy i z kompetence dovolacího soudu. Rozhodnutí o dispozitivních úkonech účastníka, jakými je uplatnění nároku, případně jeho včasné rozšíření o v mezidobí dospělé nároky, je ovšem věcí pečlivosti a předvídavosti každého z účastníků soudního řízení. Odpovědnost v tomto směru nelze přenášet na soud, rozhodující ve věci při zásadě rovnosti obou procesních stran.
Z toho, co bylo dosud uvedeno tak plyne závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázku zásadního právního významu ve smyslu shora citovaného ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Přípustnost dovolání tak nelze v této věci dovodit z žádného ustanovení procesního práva. Dovolací soud proto podané dovolání podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelky sice neměly se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu