ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2319.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2319/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce Města K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. Č. r., s.p., o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 123/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.5.2004, č.j. 22 Co 578/2004-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 29.4.2003 u Okresního soudu v Českém Krumlově domáhal se žalobce vydání nemovitostí, blíže popsaných v petitu žaloby, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23.10.2003, č.j. 9 C 123/2003-41, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že Průvodní zpráva o přídělu se seznamem přídělců ze dne 16.12.1947, vydaná Osidlovací komisí v K. uvádí mimo jiné to, že uchazeči o příděl uvedený pod běžným číslem seznamu přídělců 107, 108, 109, 110, 111, 112, 117, 118 se nezapisují do výkazu přídělců. Vzal za prokázáno, že v seznamu přídělců je pod číslem běžným pro k.ú. K. uvedena pod číslem přídělu 107 jako přídělce Obec K. Dále zjistil, že v seznamu přídělců k číslu vložky 1223 je pod běžným číslem 107a jako přídělce uvedena Obec K. a tomuto seznamu odpovídá i Okresním úřadem v Č. K., pozemkovým úřadem vypracovaný opis ,,Návrhu přídělů pozemků a budov“ ze dne 6.9.2001. Dále vzal za prokázané, že dopisem ze dne 6.1.1955 Správa lesního hospodářství ve V. B. žádá o oznámení katastrálního území a majetku, jež má převzíti, aby předmětný majetek mohl být ještě dodatečně převzat ve smyslu zápisu ze dne 29. - 31.3.1954. Z protokolu ze dne 26.6.1947 vzal za prokázáno, že mezi obcí K. a Osidlovací komisí ministerstva zemědělství v K. byla sepsána dohoda, podle níž nemovitosti uvedené v protokole, jejichž vlastníkem je městská část K., mohou být pojaty do arondace s půdou konfiskovanou dekretem č. 12/1945 Sb. za podmínky, že se Městské obci K. dostane náhradního pozemku stejné hodnoty se zaměřením na jakost, výměru apod. Ze seznamu přídělců zjistil, že pro Ministerstvo národní bezpečnosti jako přídělce byl evidován příděl 107b, jehož obsahem byla parcela 563/2 o výměře 14 arů 90 m2 a výkaz směn pro osidlovací úsek k.ú. K. obsahuje údaj 7 ha 91 arech a 35 m2 náhradních pozemků ze zkonfiskovaného majetku i ze směny pro běžné číslo návrhu přídělu 107. Věc posoudil podle §1 odst. 1, 2a odst. 1, 2a odst. 2, 3 a 4 zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákona č. 172/1991 Sb.“). Dovodil, že žádnou z výše uvedených listin nelze považovat za listinu, na základě které by bylo možné podle §2a odst. 3 a 4 zákona č. 172/1991 Sb. prokázat existenci přídělu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25.5.2004, č.j. 22 Co 578/2004-63, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že žalobci se nepodařilo prokázat splnění podmínek pro přechod vlastnictví k předmětným pozemkům tak, jak tyto podmínky vyžaduje zákon č. 172/1991 Sb. Konstatoval, že žalobce nepředložil žádný z dokladů uvedených v §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. a zároveň žádná z listin není ani listinou, jež by mohla být hodnocena jako doklad o přídělu podle §2a odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. Podle odvolacího soudu pro možný úspěch ve věci tedy bylo na žalobci, aby prokázal získání předmětné parcely v přídělovém řízení, přičemž toto řízení jako takové se týkalo nabytí konfiskovaného majetku podle prezidenta republiky č. 12/1945, 108/1945 a 28/1945. Vyslovil závěr, že sice podle přílohy k Průvodní zprávě přídělového elaborátu měl svědčit Obci K. příděl č. 107 a tato zmínka je obsažena i v dopise Osidlovací komise Ministerstva zemědělství v K. ze dne 16.12.1947, avšak tyto listiny nepotvrzují existenci přídělu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 31.8.2004 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku prokázání existence přídělu podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, který spatřoval v tom, zda výčet listin, kterými lze prokázat existenci přídělu je výčtem demonstrativním či taxativním. Podle dovolatele výčet listin, kterými obce prokáží existenci přídělu je výčtem demonstrativním. Tvrdil, že pokud nelze příděl doložit listinami uvedenými v §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. považuje se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce. V této souvislosti poukazoval na názor publikovaný v ASPI, evidenční číslo 25105 ze dne 1.1.2001 uvedený pod názvem „K působnosti okresních úřadů v případě vydání potvrzení o přídělech“. Konstatoval, že soud měl všechny předložené listiny posuzovat komplexně, přičemž z těchto listin je zřejmé, že obec K. byla přídělcem přídělu č. 107, ze kterého se v průběhu přídělového řízení rozdělila PK parcela č. 563 na PK parcelu č. 563/1, která zůstala součástí přídělu nyní již 107a a PK parcelu č. 563/2, která byla přidělena Ministerstvu národní bezpečnosti pod číslem přídělu 107b. Vytýkal soudům obou stupňů, že pouze na základě neexistence přídělového rozhodnutí s jednacím číslem nelze dospět k závěru, že existence přídělu nebyla prokázána. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustné.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Odvolací soud správně dovodil, že žádná z listin předložených v řízení nesplňuje podmínky pro přechod vlastnictví k předmětným pozemkům ve smyslu §2a odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., neboť neobsahuje údaj o vlastním přídělovém rozhodnutí a navíc z nich nebyl patrný ani rozsah přídělu i přídělce. Skutkové vylíčení žaloby, jakož i důkazy k nim provedené tedy svědčí pro závěr, že v této věci nedošlo k přechodu předmětu vlastnictví na obec K. Dovolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že výčet způsobů prokázání přídělu podle §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a závěr o prokázání přídělu zůstává věcí posouzení soudem. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v dané věci žalobce neprokázal existenci přídělu k předmětným pozemkům a neosvědčil ji tedy listinami, které má na zřeteli ustanovení zákona č. 172/1991 Sb.
Posouzení věci odvolacím soudem tedy odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu