ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2322.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2322/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a/ K. S., b/ J. K., c/ H. A., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ Městskému bytovému podniku T., státnímu podniku v likvidaci zastoupenému advokátem, 2/ Městu T. zastoupenému advokátem, 3/ L. s. r. o. 4/ Bytovému družstvu W., o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.zn. 13 C 132/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9.3.2005, č.j. 10 Co 602/2003-308, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9.3.2005, č.j. 10 Co 602/2003-308, se v měnícím výroku o tom, že se žaloba proti žalovanému Městskému bytovému podniku T., státnímu podniku v likvidaci, zamítá zcela, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobci a žalovaným 1) zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobců se v rozsahu napadeného potvrzujícího výroku Krajského soudu v Ústí nad Labem vůči rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 9. 2002, č.j. 13 C 132/92-226, odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Původní žalobkyně J. K. (zemřela v průběhu řízení) se jako neteř a jedna ze závětních dědiců zůstavitele R. K. domáhala, jako osoba oprávněná podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“), po žalovaných vydání nemovitostí – domu čp. 1886 s pozemkem parc. č. 1181, zastavěnou plochou a nádvořím, domu čp. 573 s pozemkem parc. č. 1309 (zastavěná plocha a nádvoří) a domu čp. 1456 s pozemkem parc. č. 1308 (opět zastavěno), vše v obci a k.ú. T. Žalobkyně vyzvala k vydání nemovitostí prvního žalovaného dne 27. 9. 1991 (tedy ve lhůtě podle §5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích) a nebylo pochyb o tom, že v důsledku darování nemovitostí státu v tísni (dne 2. 10. 1967) svědčí žalobkyni restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. d/ zákona o mimosoudních rehabilitacích.
K dalším skutečnostem ve věci rozhodným nutno uvést následující:
- J. K. zdědila po R. K. podíl 1/20 k jeho majetku včetně předmětných nemovitostí, a to rozhodnutím Okresního soudu civilního pro Prahu XIX, sp. zn. 87 D 373/51, s odevzdáním dědictví listinou ze dne 28. 7. 1953;
- s nynějšími žalobci pokračoval odvolací soud v řízení jako s dědici původní žalobkyně podle §107 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) na základě usnesení ze dne 22. 4. 2003;
- Městský bytový podnik „převedl“ souhlasným prohlášením ze dne 3. 3. 2000 podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“), některé nemovitosti včetně předmětných na Město T.;
- Město T. pak ze tří domů s parcelami (viz identifikace výše) prodalo dům čp. 573 obchodní společnosti L., s. r. o. a dům čp. 1886 Bytovému družstvu W. T., tj. třetímu a čtvrtému žalovanému.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 25.9.2002, č.j. 13 C 132/92-226, uložil prvnímu žalovanému vydat žalobkyni 1/20 předmětných nemovitostí, co do požadovaného zbytku – 19/20 spoluvlastnického podílu k nim – žalobu vůči němu zamítl, což učinil i v celém rozsahu vůči ostatním žalovaným; žádnému z účastníků pak nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Prvostupňový soud dovodil, že i při splnění restitučních zákonných podmínek měla původní žalobkyně nárok na vydání 1/20 nemovitostí, odpovídajících výši zděděného spoluvlastnického podílu. Tento nárok poprávu uplatnila vůči prvnímu žalovanému; ten sice „převedl“ domy s pozemky městu, ale soud tento stav považoval za porušení blokačního §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích a v intencích zásady nemo plus iuris pak neshledal platnými ani další dispozice s nemovitostmi ze strany města.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl k odvolání žalobců i prvního žalovaného (vůči ostatním žalovaným je tedy rozsudek soudu prvního stupně pravomocný) rozsudkem ze dne 9. 3. 2005, č. j. 10 Co 302/2003-308, tak, že v rozsahu 19/20 (odvolání žalobců) napadený prvostupňový rozsudek potvrdil a ve zbytku 1/20 (odvolání prvního žalovaného) tento rozsudek změnil a žalobu vůči prvnímu žalovanému zcela zamítl. Mezi odvolateli nebyla náhrada nákladů řízení nikomu přiznána.
Odvolací soud učinil závěr, že k přechodu předmětných nemovitostí na Město T. nemohlo dojít až „souhlasným prohlášením“ účastníků viz výše ze dne 3. 3. 2000, ale již – ex lege – 24. 5. 1991 (§1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.). Původní žalobkyně vyzvala prvního žalovaného k vydání věcí dne 27. 9. 1991, tedy až poté, co již věci přešly na obec. Bytový podnik jako první žalovaný proto nebyl, i ve světle judikatury (R 17/97), pasivně legitimován a na druhém žalovaném (městu), ani na ostatních, již žalobci v odvolacím řízení vydání věcí nepožadovali.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. Vytkli odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a namítli, že
- nemovitosti nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce a restituční nárok na ně byl jejich právní předchůdkyní uplatněn oprávněně,
- jim měla být vydána věc celá ve smyslu §5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Dovolatelé žádali, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno prostřednictvím advokátky včas. Přípustnost dovolání byla dána ve vztahu k měnícímu výroku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; pokud jde o potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, musel dovolací soud zvážit, zda je dovolání přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), a až v případě kladného závěru by meritorně přezkoumal dovolací důvod, uplatněný v intencích §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích nemůže povinná osoba mj. věc převést až do jejího vydání vlastnictví jiného (tzv. blokace). Takový právní úkon je neplatný.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1997, preferuje v konkurenci dvou restitucí – obcím a fyzickým osobám – časový moment vzniku nároku. Jestliže byl restituční nárok uplatněn (výzvou k vydání věci) až poté, co ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy 24. 5. 1991, přešla věc ex lege na obec, pak se restituent, chce-li uplatnit nárok u pasivně věcně legitimované osoby, musí obrátit již na obec. Z této úvahy vycházel při svém rozhodnutí odvolací soud.
Nejvyšší soud však má zato, že je tu přípustný i širší výklad, který zohledňuje konkrétní okolnosti projednávané věci a vychází ze samotného účelu zákona č. 172/1991 Sb. o restituci obecního majetku.
Zajisté, že v případě nemovitostí ve správě bytového podniku jde typicky o věci, s nimiž ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily dřívější národní výbory resp. podniky jimi k tomuto účelu založené. Citovaný zákon ovšem nepředpokládal přechod majetku na obce – byť ze zákona – zcela automaticky, ale presumoval určitou aktivitu zúčastněných subjektů, aby byly zákonem dotčené právní vztahy vyjasněny co nejdříve v rozumné době a aby přitom neutrpěla právní jistota relevantních subjektů práva. Výrazem tohoto přístupu je §8 zákona, podle něhož byly obce povinny do jednoho roku od účinnosti zákona učinit návrh tehdejšímu příslušnému středisku geodézie na zápis svého vlastnictví do katastru.
Skutkový děj posuzovaného případu je však zcela odlišný. Městský bytový podnik zůstával žalován, bez jakékoli paralelní aktivity Města T., po dobu osmi let, a teprve v roce 2000 učinily oba subjekty „souhlasné prohlášení“, jímž postavily žalobce před novou realitu. Takový postup považuje dovolací soud za odporující účelu zákona č. 172/1991 Sb. a v restitučních souvislostech tu dává přednost aplikaci shora citovaného blokačního ustanovení §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích; toto ustanovení bylo „souhlasným prohlášením“ ze dne 3. 3. 2000 porušeno (prohlášení lze kvalifikovat jako právní úkon dvoustranný).
Posledně popsaná úvaha ovšem vede k závěru, že úspěšně zpochybnit lze též – i když jen částečně, v rozsahu 1/20 spoluvlastnického podílu – následné převody nemovitostí městem na třetí osoby.
Dovolací soud proto svým výrokem I., ohledně měnícího výroku v neprospěch žalobců týkajícího se zmíněné 1/20, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolací instanci k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Dovolání však nemohlo obstát v podstatné části, kterou napadlo potvrzující výrok odvolací instance vůči zamítnutí restituce co do 19/20 spoluvlastnického podílu k nemovitostem. Dovolatelé si chybně vyložili judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu k právní otázce „vrácení věci celé“ restituentovi ve smyslu §5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích i jiných restitučních předpisů. Určující je výchozí předmět restituce, tedy to, co bylo oprávněné osobě odňato. V této věci to nebyl celý „rodinný majetek“, ale pouze původní žalobkyní zděděná 1/20 jejího podílu, jež pak byla v roce 1967 („darováním“) převedena na stát. Také její právní nástupci se proto mohou domáhat restituce jen v rozsahu této 1/20 (viz R 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS, výkladové stanovisko občanskoprávního kolegia ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93, str. 34/252/, a konstantní judikatura téhož soudu dosud).
Tato klíčová hmotněprávní otázka byla vyřešena odvolacím soudem správně, dovolání zde proto postrádá znaky přípustnosti pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a dovolací soud svým výrokem II. dovolání žalobců v tomto směru odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobci nebyli v odmítavé části dovolání úspěšní, protistraně však náklady v tomto řízení nevznikly (viz výrok III. shora).
Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozhodne v dalším řízení též o nákladech žalobců vzniklých oprávněným dovoláním do měnící části svého předchozího výroku. Nejvyšší soud, aniž by chtěl předjímat průběh zbylé části řízení, zároveň konstatuje, že v důsledku dění v mezidobí vznikl rozpor mezi subjektem dříve věc „držícím“ (§4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích) a aktuálním právním i faktickým stavem a že zřejmě nelze očekávat (byť jen částečné) fyzické vydání nemovitostí; mohlo by ovšem dojít k mimosoudnímu vyřízení věci jiným (náhradovým) způsobem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu