ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2347.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2347/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele Statutárního města B. – M. č. K. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 28. 3. 2006, sp. zn. 20 Co 562/2005, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 173/2005 (žalobců 1. Ing. F. P., a 2. M. T., zastoupených advokátem, proti žalovanému Statutárnímu městu B. – M. č. K. P., o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu 31. 3. 1992, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 8. 4. 2002, čj. 13 C 113/98-114, jímž bylo uloženo Statutárnímu městu B. vydat do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobcům Ing. F. P. a M. T. každému z nich jednu ideální polovinu objektu čp. 175 a pozemku parc. č. 1169 (o výměře 372 m2) s garáží v katastrálním území B. – K. P. Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 7.450,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného města proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 26. 8. 2003, sp. zn. 20 Co 463/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně z 8. 4. 2002 (ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně z 8. 4. 2002, čj. 13 C 113/98-117, týkajícím se povinnosti žalovaného zaplatit na náklady řízení částku 8.827,80 Kč, zálohované státem) změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců o vydání (každému ze žalobců jednou polovinou) objektu čp. 175 a pozemku parc. č. 1169 (s garáží) v katastrálním území K. P. Žalovanému městu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů; stejně tak nebyla přiznána náhrada za náklady řízení, jež byly v tomto řízení placeny státem.
K dovolání žalobce Ing. F. P. dovolací soud rozsudkem z 24. 5. 2004 (28 Cdo 825/2004 Nejvyššího soudu ČR) zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně z 26. 8. 2003, sp. zn. 20 Co 463/2002, i rozsudek Městského soudu v Brně z 8. 4. 2002, čj. 13 C 113/98-117) a věc byla vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že v daném případě neuvážil postup podle ustanovení §221 odst. 1 písm. a) nebo c) občanského soudního řádu anebo to, že by sám přikročil k doplnění dokazování, případně k opakování důkazů provedených soudem prvního stupně za situace, když byl v řízení konstatován výrazný rozdíl ocenění stavby, o niž v tomto řízení šlo, při jejím převodu smlouvou ze 7. 12. 1988, a to buď částkou 172.256,- Kč (jako rodinný dům) anebo částkou 12.923,- Kč (popřípadě 15.836,- Kč), pokud by zcela nepochybně šlo o provozní stavbu. Dovolací soud měl proto za to, že tato otázka nebyla v řízení plně objasněna, což mohlo mít za následek možnost nesprávného rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Podle názoru dovolacího soudu bude třeba v dalším řízení úplně a všestranně objasnit, zda tu při uzavírání kupní smlouvy ze 7. 12. 1988 (uzavřené mezi státem a původní vlastnicí M. P.) byly či nebyly nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu vynesl Městský soud v Brně rozsudek z 23. 5. 2005, jímž uložil Statutárnímu městu B. – Úřadu městské části B. – K. P. vydat žalobcům Ing. F. P. a M. T. (každému z jedné ideální poloviny) objekt bydlení č. 175 a pozemek parc. č. 1169 (o výměře 372 m2) a garáž v katastrálním území B. – K. P. Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 50.723,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému městu bylo dále uloženo zaplatit Městskému soudu v Brně 8.827,80 Kč od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně tento soud uváděl, že smlouva ze 7. 12. 1988, uzavřená mezi M. P. a státem, byla sepsána 7. 12. 1988, ale do evidence nemovitosti byla zaslána až 13. 2. 1989. V říjnu 1988 vyšla ve Sbírce zákonů nová vyhláška č. 182/1988 Sb., upravující cenu nemovitostí, která „evidentně musela být organizacím jednajícím za stát známá“; o této skutečnosti nebyla prodávající M. P. kupujícím informována. Teprve dne 23. 2. 1989 bylo ohledně koupených nemovitostí od M. P. stanoveno, že mají sloužit „k rozšíření občanské vybavenosti“. Dne 8. 12. 1989 Obvodní národní výbor B. V. předal právo hospodaření s domem čp. 54 v P. ulici v B. Podniku bytového hospodářství B. V březnu 1990 byla podána žádost P. G. o odkoupení nemovitosti, prodaných M. P. při prodeji smlouvou ze 7. 12. 1988 a byl vypracován znalecký posudek o ocenění nemovitostí podle vyhlášky č. 182/1998 Sb. a to částkou 75.248,65 Kč; šlo tu tedy o cenu značně rozdílnou od ceny, která byla vyplacena prodávající M. P. při prodeji smlouvou ze 7. 12. 1988. Z této skutečnosti dovozoval soud prvního stupně, že kupní smlouvou ze 7. 12. 1988 byla uzavřena ze strany M. P. za nápadně nevýhodných podmínek pro ni ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., když převáděná domová nemovitost byla také v evidenci nemovitostí zapsána jako objekt bydlení a nikoli jako provozní jednotka. Soud prvního stupně dovozoval i to, že smlouva ze 7. 12. 1988 byla uzavřena prodávající ve stavu tísně, když šlo o osobu ve věku 77 roků, která nebyla kupujícím informována o nové úpravě cen nemovitostí, jež měla platit s odstupem 24 dnů od uzavření kupní smlouvy ze 7. 12. 1988.
Žalobě žalobců proto soud prvního stupně vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu a o úhradě nákladů placených státem podle ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného města proti rozsudku Městského soudu v Brně z 23. 5. 2005, čj. 13 c 173/2005, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 28. 3. 2006, sp. zn. 20 Co 562/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 14.525,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalovanému uloženo zaplatit na účet Městského soudu Brně na úhradu placeného znalečného 700,- Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud vycházel ze závěrů předcházejícího rozsudku dovolacího soudu z 24. 5. 2004 a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně, vydaný po doplnění řízení, je věcně správný (§219 občanského soudního řádu) a proto jej potvrdil.
Odvolací soud (shodně se závěrem soudu prvního stupně) měl za to, že tu byly v případě prodeje nemovitostí smlouvou ze 7. 12. 1988, uzavřenou prodávající M. P. a nabývajícím státem, splněny podmínky stanovené v §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Prodávající uzavírala tuto smlouvu v tísni, když na ni bylo naléháno, aby nemovitosti státu prodala, „přičemž vzhledem k jejímu věku (77 roků) a zdravotnímu stavu se těžko mohla orientovat tak, aby si byla vědoma toho, co může činit a jak se takovému nucenému prodeji bránit“ při značném zájmu kupujícího na získání nemovitostí, motivovanému předpokládanou asanací objektu a chystanou výstavbou objektu služeb, který tu měl být původně stavěn. Pokud šlo o podmínky, za kterých byla kupní smlouvou ze 7. 12. 1988 uzavřena, vycházel odvolací soud při jejich posuzování z toho, na co bylo poukazováno v rozhodnutí dovolacího soudu z 25. 2. 2004 (jímž bylo rozhodováno o dovolání žalobce Ing. F. P.), že totiž při uzavření této smlouvy ze strany kupujícího nebylo přihlíženo ke změně již nově vyhlášených oceňovacích předpisů, která měla nastat za 24 dnů od uzavření uvedené kupní smlouvy dnem účinnosti vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a o náhradách za dočasné užívání pozemků) a podle níž mohla být cena nemovitostí, jež byly prodávány smlouvou ze 7. 12. 1988, podstatně navýšena; došlo tu tedy k uzavření této smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek.
Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému Statutárnímu městu B. – M. č. K. P. dne 19. 4. 2006 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo podáno dne 9. 6. 2006 u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který dovolatel pokládá za rozhodnutí, jež má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především namítal, že v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení před odvolacím soudem nebylo prokázáno, že by kupní smlouva ze 7. 12. 1988 byla uzavřena ze strany prodávající M. P. za nápadně nevýhodných podmínek. Tato smlouva vycházela co do ceny nemovitostí ze znaleckého ocenění podle tehdy platného cenového předpisu, jímž byla vyhláška č. 128/1984 Sb.; nemovitosti byly dokonce v důsledku nesprávného ocenění garáže prodány za cenu o 1/5 vyšší než stanovil uvedený cenový předpis. Kupující tu nemohl, aniž by jednal v rozporu s právními předpisy, dojednat kupní cenu převáděných nemovitostí podle cenového předpisu, který ještě nebyl účinný ke dni uzavření smlouvy. V daném případě tedy nešlo o konkrétní nevýhodu restitujícího občana ve srovnání s jinými občany v tehdejší době. Nešlo tu proto o nápadně nevýhodné podmínky, které by existovaly v době uzavření kupní smlouvy ze 7. 12. 1988, když nový cenový předpis (vyhláška č. 182/1988 Sb.) tu nabyla účinnosti až za 24 dnů po uzavření kupní smlouvy. Podle tehdy platného cenového předpisu (vyhlášky č. 128/1984 Sb.) bylo podhodnocení věcí v tzv. soukromém vlastnictví objektivní skutečností, která vycházela z tehdejšího chápání veřejné a soukromé sféry, a nebyly tu nijak specifikovány okolnosti konkrétního převodu jednotlivých nemovitosti ze soukromého vlastnictví. Žalobci tvrzené údaje o údajné nevýhodnosti podmínek uzavřené smlouvy ze 7. 12. 1988 postihovaly každého, kdo tehdy nemovitosti ze soukromého vlastnictví prodával; nešlo tu v daném případě o zcela nápadně a neekvivalentně nevýhodné podmínky. Cenové podmínky tu nebylo možné hodnotit z hlediska cenového předpisu, který nebyl ještě ke dni uzavření kupní smlouvy účinný. Podle názoru dovolatele není tu relevantní ani to, zda ke změně cenového předpisu došlo už za 24 dnů po uzavření smlouvy; nebyla tu totiž připuštěna žádná zpětná účinnost vyhlášky č. 182/1988 Sb. Žádný předpis, platný v době uzavření smlouvy, neukládal kupujícímu informovat prodávajícího o nově vydaném předpisu; celá příprava kupní smlouvy ze 7. 12. 1988 tu probíhala před nabytím účinnosti vyhlášky č. 182/1988 Sb., k níž došlo až 1. 1. 1989.
Dovolatel ještě poukazoval na to, že prodávající M. P. byla vyplacena i částka 33.034,36 Kč, která byla uložena na účtu oprav objektu čp. 175 v B. – K. P., což nebylo povinnosti žalovaného, vyplývající z uzavřené kupní smlouvy.
Podle názoru dovolatele nebyly tu tedy splněny u smlouvy ze 7. 12. 1988 nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 sb.
Žalobce Ing. F. P. ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhoval, aby dovolání bylo odmítnuto ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí dovolacího soudu, napadené dovoláním má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 13 C 173/2005 Městského soudu v Brně), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku řešil právní otázku, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z 28. 3. 2006 (sp. zn. 20 Co 562/2005 Krajského soudu v Brně) byla projednávaná právní věc posuzována zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., které se této právní věci nepochybně týkalo. Podle tohoto ustanovení se povinnost vydat věc podle zákona o mimosoudních rehabilitacích vztahuje i na ten případ, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
K ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, podrobně vyloženo:
„Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, který by jinak neučinila.
Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat jen v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné podmínky či vedlejší ujednání, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem“.
Obecně k interpretaci a aplikaci restitučních norem (jmenovitě k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) bylo v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I.ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, zdůrazněno: Při interpretaci ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. je „třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu také je nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věci původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové.“
Z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury vycházel dovolací soud v daném případě. Zároveň bylo tu třeba konstatovat, že z nich v podstatě vycházel i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele. Zdůraznit je třeba i to, že odvolací soud ve svém rozhodování vycházel důsledně ze závěrů předchozího rozhodnutí dovolacího soudu z 24. 5. 2004 (28 Cdo 825/2004 Nejvyššího soudu), v jejich smyslu doplnil provedené dokazování a v jejich smyslu také na projednávanou právní věc aplikoval ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Nebylo tedy možné v tomto případě dospět k závěru, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo shora uvedeno, nebyla v rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele řešena ani právní otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného podle některého z ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu (§236 a §237 občanského soudního řádu).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených na již uvedené vyjádření žalobce k tomuto dovolání, použil tu dovolací ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu tohoto vyjádření k dovolání, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalobců, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. října 2006
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu