ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2373.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2373/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele V. P. A., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 23. 11. 2005, sp. zn. 19 Co 486/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 197/2002 (žalobce V. P. A., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. H. m. P., zastoupenému advokátkou, a 2. Městské části P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhrada nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 30. 12. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 4. 2004, čj. 24 C 197/2002-47. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že vlastníky domu čp. 923 a pozemku parc. č. 796 v katastrálním území S. m. (zapsaných na listu vlastnictví č. 576 pro katastrální území S. m. a obec P. u Katastrálního úřadu P.) jsou V. P. A. a E. R. S., a to každý jednou ideální polovinou. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobce V. P. A. proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 23. 11. 2005, sp. zn. 19 Co 486/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrzen tak, že „se zamítá žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem domu čp. 923 (na pozemku parc. č. 796) a pozemku parc. č. 796 v katastrálním území S. M., které jsou zapsány u Katastrálního úřadu pro h. m. P. na listu vlastnictví č. 576“; byl také potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. Žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným v této právní věci, v níž skutkový stav je mezi účastníky řízení v podstatě nesporný, a právní závěry soudu prvního stupně se nelišily od právních závěrů stanoviska Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005 k otázce žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů.
V daném případě, jak uváděl odvolací soud, žalobce V. P. A. a jeho sestra E. R. S. (původní spolužalobkyně, která zemřela v průběhu tohoto soudního řízení, a do jejich práv universální sukcesí podle ustanovení §107 občanského soudního řádu vstoupil žalobce V. P. A.) byli původními vlastníky nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení. Na tyto nemovitosti byla v období po 25. 2. 1948 uvalena národní správa a poté byl soudem nařízen výkon rozhodnutí usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 3. 10. 1964, sp. zn. 17 E 1248/64, který byl realizován rozhodnutím bývalého Státního notářství pro P. ze dne 12. 6. 1968, čj. 1 Nsn 2701/66-26, prodejem nemovitostí pro pohledávku finančního odboru Obvodního národního výboru v P. vůči V. P. A. a E. R. S.; v žalobě uvedené nemovitosti přešly na stát v důsledku soudního výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (nikoli však v dražebním řízení provedeném zkrácenou formou). Podle názoru odvolacího soudu nelze v uplatněném institutu prodeje nemovitostí v soudním výkonu rozhodnutí k vymožení nedoplatku dluhu vůči státu spatřovat případ přechodu věci na stát bez právního důvodu, ani v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího uznávaná lidská práva a svobody. Žaloba o vydání týchž nemovitostí, podané V. P. A. a E. R. S., byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 227/95 pravomocně zamítnuta. Odvolací soud dále uváděl: „Pokud žalobce nyní tvrdí, že vlastnictví k nemovitostem tu přešlo na stát v rozhodném období bez právního důvodu (neboť se to stalo, jak uvádí žalobce, na základě rozhodnutí správního orgánu), pak je nutno dovodit, že i tato skutečnost je restitučním důvodem podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“. Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát i bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů včetně žaloby o určení vlastnického práva, neboť by šlo o obcházení restitučního předpisu jako předpisu zvláštního. Odvolací soud proto odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé byl ovšem odvolacím soudem potvrzen v upraveném znění, v němž došlo vyjádření to, že žalobní návrh žalobce byl se souhlasem soudu změněn s ohledem na právní nástupnictví žalobce podle ustanovení §107 občanského soudního řádu. Shodně tomu tak bylo i ve výroku o nákladech řízení, vycházejícím z ustanovení §150 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto za použití ustanovení §224 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 25. 1. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 v pondělí dne 27. 3. 2006 (srov. §57 odst. 2 občanského soudního řádu), tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť jde tu o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání vyplývalo, že dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především připomínal, že tu jde o nemovitý majetek, který byl za války a nacistické okupace nuceně převeden z rasových důvodů z rodičů žalobce jako židovský majetek na tzv. Vystěhovalecký fond pro Č. a M. Tento převod byl 22. 4. 1949 zrušen jako neplatný a byl obnoven knihovní zápis ve prospěch původních vlastníků. V řízení o dědictví (vedeném u bývalého Okresního soudu civilního v Praze pod sp. zn. D II 5/47 a D II 207/47) bylo dědictví odevzdáno žalobci V. P. A. a E. R. S. každému jednou ideální polovinou.
Na nemovitý majetek, o nějž jde v tomto soudním řízení, byla zavedena národní správa, ale vydané rozhodnutí bývalého Obvodního národního výboru pro P. ze 4. 12. 1954 (čj. 191-1-54 čp. 923/1) nebylo vlastníkům vůbec doručeno na jejich známou adresu, takže dovolatel má za to, že toto rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci. Přesto však bylo u Obvodního soudu pro Prahu 1 zahájeno řízení o soudní výkon rozhodnutí proti národnímu správci nemovitostí (Obvodnímu podniku bytového hospodářství Praha 1), ačkoli tomuto subjektu nesvědčilo, podle názoru dovolatele, právo s nemovitostmi nakládat a tedy nepřešla na něj vymáhaná povinnost vlastníků. Předmětem výkonu rozhodnutí měla tu být pohledávka, která byla uplatněna, aniž by o tom byli vlastníci vyrozuměni. V tomto řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí nebylo umožněno vlastníkům bránit se a celé řízení probíhalo bez jejich vědomí.
Svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. žalobce (spolu se svou sestrou E. R. S.) uplatnil žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (pod sp. zn. 15 C 226/95), ale žalobě nebylo vyhověno, třebaže exekuční řízení, shora uvedené, bylo podle názoru dovolatele nezákonné.
Dovolatel je toho názoru, že nevyhověním ani jeho určovacímu žalobnímu návrhu v této právní věci (sp. zn. 24 C 197/2002 Obvodního soudu pro Prahu 1) je bezdůvodně „odnímána žalobci možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů“. Dovolatel má za to, že tu mezi obecnými předpisy o ochraně práv vlastníka a mezi předpisy restitučními nejde o vztah předpisů obecných a zvláštních, nýbrž o poměr subsidiární, pro který platí, že oprávněný subjekt může postupovat k uspokojení svých práv podle předpisu zvláštního, ale i podle předpisu obecného, a proto existence předpisu restitučního tu nemůže být překážkou uspokojení jeho nároku, který je dán tím, že „stát převzal věci na základě formálně existujícího právního úkonu“; celý případ je tedy nutno posoudit při použití obecného předpisu. Dovolatel je přesvědčen o tom, že by tu „nespecifikovaný požadavek právní jistoty neměl převážit nad zásadou ochrany vlastnického práva, jednoznačně vyjádřené v mezinárodních smlouvách (zejména v Úmluvě o ochraně lidských práv) a v Listině základních práv a svobod (zejména v jejím článku 11 odst. 1)“.
Žalovaní ve svých vyjádřeních k dovolání dovolatele navrhovali, aby dovolání dovolatele nebylo vyhověno, zejména s poukazem na to, jak je nyní řešena otázka vztahu žalob o určení vlastnictví k předpisům restitučním dovolacím soudem, ale i Ústavním soudem.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustnost dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 24 C 197/2002 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy anebo v současné době i dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly základní právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práv a nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s předpisem restituční povahy.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit (popřípadě již neúspěšně uplatnila) nárok podle ustanovení předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st.21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před dlouhou dobou, by tak byla narušena i právní jistota osob, které v průběhu této doby věc nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele a v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimž jsou obecně vázány). A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, ani právní otázku, jež by byla ještě nyní rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatele přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, v nichž je stanovena přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení téhož právního předpisu (a to §150), umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatele, vyjadřujícímu v podstatě již to, co tito účastníci řízení uvedli v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu