ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2396.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2396/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce a) S., spol. s r.o., b) F. Z. a c) S. Z., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) Zemědělskému družstvu V. a 2) S., spol s r. o., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o převod stavby, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 1438/93, o dovolání všech žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2004, č.j. 14 Co 337/2004-225, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně výše označeným bylo dílem změněno (I.a/) a dílem zrušeno (I.b/) usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 7. 2004, č. j. 5 C 1438/93-210. Usnesením soudu prvního stupně bylo zastaveno „řízení ve věci“ vůči oběma žalovaným. Odvolací soud však po odvolání žalobců první zastavující výrok upřesnil tak, že vůči prvnímu žalovanému zastavil řízení jen ohledně převodu stavby do spoluvlastnictví žalobců a vůči druhému výrok o zastavení řízení zrušil, aniž by věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud tedy ve vztahu ke svému měnícímu výroku I. a/ dospěl k závěru, že vůči prvnímu žalovanému – jenž zanikl bez právního nástupce – mělo být řízení zastaveno jen ohledně zbylého petitu o převod stavby; pokud jde o další část petitu, a sice o neplatnost kupní smlouvy, došlo k pravomocnému zastavení řízení již usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2001.
V relaci k rušícímu výroku I. b/ dovodil odvolací soud, že vůči druhému žalovanému nebylo již třeba zastavovat řízení, neboť se tak stalo výše zmíněným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2001. Tímto usnesením bylo totiž zastaveno řízení ohledně petitu o neplatnost kupní smlouvy v celém rozsahu, tj. vůči oběma žalovaným; žalobci přitom posléze podáním ze dne 11. 3. 2003 upřesnili svůj žalobní petit tak, že druhého žalovaného žalují jen o určení neplatnosti kupní smlouvy, a tak zastavujícím výrokem usnesení odvolacího soudu ze 13. 9. 2001 již dříve zcela zanikl předmět řízení ve vztahu ke druhému žalovanému.
Proti usnesení odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání; usnesení bylo napadeno v celém rozsahu (akcesorickými nákladovými výroky není třeba se tu zabývat). Poněvadž je celé detailně odůvodněné dovolání i s citacemi judikatury součástí spisu, dovolací soud jen stručně shrnuje: dovolatelé namítají, že soudy nižších instancí nesplnily řádně svou poučovací povinnost a že i za situace, kdy první žalovaný svým zánikem ztratil procesní subjektivitu, mělo být pokračováno proti druhému žalovanému (pozn. - s předmětem žaloby, znějícím na převod stavby do vlastnictví žalobců). To tím spíše, že žalobci vzali svým podáním ze dne 30. 1. 2004 své zpětvzetí žaloby vůči druhému žalovanému (z 11. 3. 2003) zpět – chtěli tedy pokračovat v této části řízení – a druhý žalovaný v podání ze 16. 6. 2003 s předchozím zpětvzetím žaloby nesouhlasil. Mělo tedy být v tomto rozsahu pokračováno v řízení, neplatnost kupní smlouvy o převodu nemovitostí z prvního na druhého žalovaného mohla být posouzena v rámci prejudice a pokud toto odvolací soud nepřipustil, porušil tak – zmařením možnosti meritorního projednání restitučního nároku – článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobci navrhovali, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný, jenž zůstal na straně žalované účastníkem řízení, se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že žalobci, zastoupeni advokátkou, podali dovolání v otevřené lhůtě. Přípustnost dovolání byla dána ustanovením §239 odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. a dovolací důvody spatřovali dovolatelé v procesní vadě řízení a v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.).
Dovolání však není důvodné.
Rozsáhlejšímu výkladu dovolacího soudu, řešícímu otázku důvodnosti dovolání v relaci mezi žalobci a druhým žalovaným, považuje za vhodné Nejvyšší soud předřadit, že správnost zastavení řízení proti prvnímu žalovanému, odvolacím soudem redukovaného na zbylý předmět žaloby o převod stavby do spoluvlastnictví žalobců, se jeví mimo vší pochybnost. První žalovaný zanikl jako subjekt práva, a to bez sukcesora (§107 odst. 1, 5 o. s. ř.).
Méně přímočaré jsou procesní úkony s účinky mezi žalobci a dosud existujícím druhým žalovaným.
Klíčovou částí žalobního petitu byl návrh na převod stavby podle §22 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. (zkráceně „zákona o půdě“). Převod stavby – vinného sklepa – ve vlastnictví prvního žalovaného měl být důsledkem skutečnosti, že všichni žalobci, jako vlastníci pozemků, měli vůči němu nevypořádané restituční resp. transformační nároky ve výši přesahující 50% ceny stavby na pozemcích postavené (viz text citovaného ustanovení).
Žalobní petit tu zněl na to, že budova sklepu „se převádí“ a současně žalobci žádali v původním znění petitu určit, že kupní smlouva ze dne 4. 10. 1993, kterou první žalovaný převedl předmětný sklep na druhého žalovaného, je neplatná – mělo jít o obcházení zákona, konkrétně tedy obcházení povinnosti prvního žalovaného převést stavbu na žalobce.
Zde třeba předeslat, že takové spojení petitů mělo smysl vůči prvnímu žalovanému, neboť ten byl účastníkem kupní smlouvy i potenciálním adresátem zákonné povinnosti převést stavbu ve smyslu §22 odst. 7 zákona o půdě. Vůči druhému žalovanému postrádal oporu druhý z petitů o převod stavby – druhý žalovaný nebyl účastníkem restitučního či transformačního vztahu.
Soud prvního stupně nejprve rozhodl ve věci meritorně a rozsudkem ze dne 30 4. 1997 zamítl žalobu v rozsahu obou petitů vůči oběma žalovaným. Pokud jde o důvody vůči druhému žalovanému, nebyl shledán hmotněprávní důvod převodu stavby (viz předchozí odstavec zde) a ani naléhavý právní zájem na výroku o určení neplatnosti kupní smlouvy; ten proto, že žalobci, kteří sklep nevlastnili, nebyli, byť jako vlastníci pozemků, změnou v osobě vlastníka sklepa „ohroženi“. Týž důvod nedostatku naléhavého právního zájmu dovodil soud prvního stupně ohledně určení neplatnosti kupní smlouvy vůči prvnímu žalovanému. Co se týče petitu na převod stavby proti tomuto žalovanému, domníval se prvostupňový soud, že by žalobci měli žalovat na zaplacení nárokovaných částek z restituce a transformace a že ostatně nepřichází v úvahu převod stavby tímto subjektem, je-li již sklep (v důsledku kupní smlouvy) vlastnictvím druhého žalovaného.
Na takto zargumentovaný prvostupňový rozsudek reagovali žalobci po svém odvolání při odvolacím jednání dne 13. 9. 2001 tak, že vzali zpět žalobu „v části týkající se neplatnosti smlouvy“, tedy v určovacím výroku. Domnívali se, že postačí posoudit otázku (ne)platnosti kupní smlouvy, sjednané mezi žalovanými, v rámci prejudice. Z obsahu protokolu z tohoto jednání lze z kontextu tvrzení zástupce žalobců oprávněně dovodit, že zpětvzetí žaloby se tu týkalo obou žalovaných a tak to také chápal odvolací soud, jenž usnesením z téhož dne „řízení o určení neplatnosti smlouvy ze dne 4. 10. 1993 zastavil“. Ze žalovaných procesně činný druhý se zastavení řízení nebránil a určovací část předmětu žaloby tedy po právní moci usnesení odvolacího soudu odpadla.
Odvolací soud ovšem současně zrušil napadený rozsudek v zamítavé části o převodu stavby a uložil soudu prvního stupně vyjasnit, zda tu žaloba směřuje proti oběma žalovaným či jen proti některému z nich. K výzvě soudu prvního stupně pak zástupce žalobců upřesnil žalobní petit (dosud stavba „se převádí“) podáním z 11. 3. 2003 tak, že převést sklep žalobcům má první žalovaný, vůči druhému žalovanému se tu bere žaloba zpět – „byl dosud v řízení z důvodu návrhu na určení neplatnosti kupní smlouvy“ a navrhl, aby bylo řízení vůči druhému žalovanému zastaveno.
Tím si ovšem žalobci protiřečili, neboť v určovací části již řízení zastaveno bylo a tím konfúznější byla redundantní reakce druhého žalovaného, jenž nyní pozoruhodně se zpětvzetím žaloby vůči sobě nesouhlasil (16. 6. 2003) a žalobci tomu přisvědčili „zpětvzetím zpětvzetí“ žaloby (30. 1. 2004) - již z principu nepřípustným, neboť jednostranné zpětvzetí již bylo - procesně neodvolatelně – účinně provedeno.
Pak lze ovšem jen přisvědčit soudu prvního stupně, zastavil-li, nyní bezprostředně relevantním, usnesením řízení proti již v mezidobí zaniklému prvnímu žalovanému, a odvolacímu soudu, jenž v dovoláním nyní napadeném usnesení opravil zbylý zastavený předmět žaloby na petit o převod stavby.
Stejně tak lze přisvědčit výsledku rozhodnutí nižších instancí ve vztahu žalobci – druhý žalovaný. Soud prvního stupně zde sice odůvodnil zastavující výrok zpětvzetím žaloby, ale procesní posouzení věci tu velí souhlasit s odvolacím soudem, který správně zpozoroval, že zastavit řízení vůči druhému žalovanému bylo již nadbytečné.
Zbývá jen v obecné rovině deklarovat, zda by – v případě přisvědčení dovolatelům – mohlo mít smysl pokračovat v řízení jen proti druhému žalovanému. Dovolací soud je přesvědčen, že nikoli. O převodu stavby tímto žalovaným nebylo možné pozitivně rozhodnout, neboť druhý žalovaný nebyl účastníkem ani restitučního ani transformačního vztahu a chybí tu tedy zákonná opora podle §22 odst. 7 zákona o půdě. Z téhož důvodu nebylo možné nižší instance přinutit, aby tu nadbytečně deklarovaly, v rámci prejudice, případnou neplatnost kupní smlouvy ze dne 4. 10. 1993, byť pro žalobce zajisté žádoucí. Neuralgický bod uplatňování nároku žalobci, objevivší se v neexistenci právního nástupce po zaniklém prvním žalovaném, se necítí dovolací soud oprávněn řešit.
Odvolací soud, jak patrno ze shora vyloženého průběhu řízení, tedy žalobce v jejich právech nepoškodil a důsledkem tohoto závěru je nyní zamítnutí dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
Druhému žalovanému, jenž byl v řízení úspěšný, nevznikly žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. září 2006
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu