ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2410.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2410/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele J. T., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 21. 3. 2006, sp. zn. 56 Co 558/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 166/2004 (žalobce J. T., který byl v řízení před odvolacím soudem zastoupen advokátem, proti žalovaným: 1. Městu H. T., 2. P. f. ČR, a 3. F. H., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 24. 8. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích z 25. 11. 2004, č.j. 3 C 166/2004-73. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o určení, že vlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. ve V. a jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 15/2 ve V. je Město H. T., jakož i o určení, že vlastníkem jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 7/1 a pozemku parc. č. 41 ve V. je P. f. České republiky. Bylo také rozhodnuto, že Město H. T. a P. f. ČR nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované F. H. na náhradu nákladů řízení 10.150 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 21. 3. 2006, sp. zn. 56 Co 585/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými Městem H. T. a P. f. ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované F. H. na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud argumentoval tím, že je tu třeba mít na zřeteli existenci neskončeného restitučního řízení o nároku, uplatněném žalobcem J. T., jakož i o nároku uplatněném žalovanou F. H. (respektive její právní předchůdkyní), které probíhá u Pozemkového úřadu v D. pod zn. POZ 33/94/. Dále měl odvolací soud za to, že je třeba mít na zřeteli také to, že v občanském soudním řízení, vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 5/96, bylo rozsudkem z 21. 5. 1996 (č.j. 6 C 5/96-29) pravomocně určeno, že vlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 1 ve V. a jedné ideální poloviny pozemků parc. č. 15/2 a parc. č. 7/1 i parc. č. 4/1 v katastrálním území V. je B. M. (která je právní předchůdkyní F. H.).
Odvolací soud tedy dovozoval, že žalobce uplatňuje svou určovací žalobu za těch okolností, kdy o jím vznesených restitučních nárocích nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Např. v restitučním spisu, vedeném u Pozemkového úřadu v D., je součástí tohoto spisu zrušovací rozhodnutí Krajského soudu v Plzni z 15. 6. 1995, sp. zn. 15 Ca 30/94, jímž bylo pozemkovému úřadu uloženo zabývat se v restitučním řízení i otázkou nedokončeného pozemkového přídělového řízení ohledně přídělu B. M. podle ustanovení §11 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb. Byl tedy odvolací soud v projednávané právní věci sp. zn. 3 C 166/2004 Okresního soudu v Domažlicích toho názoru, že nebylo-li dosud skončeno restituční řízení ohledně domu čp. 1 ve V. (s pozemky parc. č. 15/2, parc. č. 7/1 a parc. č. 4/1 v katastrálním území V.), „nemůže být shledán naléhavý právní zájem na nyní požadovaném určení“, uplatněném žalobcem ohledně vlastnického práva Města H. T. a P. f. ČR k těmto nemovitostem.
Odvolací soud však byl (na rozdíl od názoru soud prvního stupně) toho názoru, že pravomocný rozsudek, vydaný v řízení o určovací žalobě (vedeném, jak již bylo uvedeno u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 5/96) netvoří překážku věci rozhodnuto vůči řízení o jiné určovací žalobě ohledně vlastnictví týchž nemovitostí, „jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci účastníků předchozího řízení o určení vlastnictví“.
Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení před odvolacím soudem zastupoval, dne 26. 4. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 23. 6. 2006 u Okresního soudu v Domažlicích, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především zdůrazňoval že na jeho straně je dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu), když totiž „Katastrální úřad v Domažlicích zapsal vlastnické právo pro žalovanou F. H. jiným způsobem, než bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích z 21. 5. 1996, č.j. 6 C 5/96-29, tj. její vlastnické právo bylo zapsáno k celku nemovitostí ve V., třebaže podle uváděného rozsudku se F. H. stala vlastnicí jen jedné poloviny předmětných nemovitostí“. Podle názoru dovolatele, jestliže by v této právní věci (sp. zn. 3 C 166/2004 Okresního soudu v Domažlicích) bylo určeno, jak to svou žalobou navrhoval, že vlastníkem jedné ideální poloviny sporných nemovitostí ve V. je jednak Město H. T. a jednak P. f. ČR, mělo by to ten důsledek, že o těchto nemovitostech by rozhodoval pozemkový úřad v restitučním řízení, v něž je účastníkem i žalobce J. T.“.
Zatím co odvolací soud je toho názoru, že by se mělo konat v restitučním řízení u pozemkového úřadu a teprve poté by věc mohla být řešena soudem, podle názoru dovolatele „restituční orgán není tu dostatečně činný, vlastně je v této věci nečinný, a jen očekává soudní rozhodnutí“ v tomto sporu (sp. zn. 3 C 166/2004 Okresního soudu v Domažlicích) a zatím se vůbec neřídí rozhodnutími soudu, vydanými soudem při rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu (zejména rozhodnutím Krajského soudu v Plzni sp. zn. 15 Ca 30/94).
Dovolatel ještě dodával, že v řízení před soudy obou stupňů v této právní věci (sp. zn. 3 C 166/2004 Okresního soudu v Domažlicích) byla také nesprávně posouzena otázka, že právní předchůdci žalobce údajně v rozhodné době neuhradili příděl zemědělského majetku; tento závěr je ovšem v rozporu s jím předloženými doklady.
Podle názoru dovolatele neměla být jeho žaloba o určení vlastnictví zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na jeho straně, ale měla být projednána soudy obou stupňů po věcné stránce.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu nutno posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li odvolací soud ve svém rozhodnutí právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo byla-li odvolacím soudem v jeho rozhodnutí řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 3 C 166/2004 Okresního soudu v Domažlicích), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V projednávané právní věci, jíž se dovolání dovolatele týká, šlo o žalobu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Při aplikaci a výkladu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu se v daném případě zabýval odvolací soud v této souvislosti právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tedy správním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo (31 Cdo) 1222/201, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů). Z toho výkladu je nutno zejména připomenout i v daném případě tyto právní závěry: 1. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. 2. Úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Tam, kde existuje speciální úprava, nelze využít úpravy obecné; tato interpretace se týká aplikace předpisů restitučních jako celku s přihlédnutím k cíli, který jejich vydáním zákonodárce sledoval. 3. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněním preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána naléhavost právního zájmu na jejím podání.
Tyto uveřejněné právní závěry je nutno mít na zřeteli, podle názoru dovolacího soudu, i v daném případě, v němž byl žalobcem uplatněn žalobní návrh nikoli na určení svého vlastnického práva k nemovitostem, nýbrž vlastnictví žalovaného města i žalovaného státu (P. f. České republiky) k podílům na nemovitostech, na něž si ovšem v řízení před pozemkovým úřadem činí nárok také sám žalobce. Tento žalobní návrh na určení práva jiných subjektů než navrhovatele byl v řízení před soudy obou stupňů i v dovolání dovolatele dovozován jako opodstatněný tím, že tu jde „o souvztažnost rozhodnutí pozemkového úřadu (podle zákona č. 229/1991 Sb.) a rozhodnutí soudů a bez žalobou požadovaného určení nebude pozemkový úřad v řízení postupovat, nedojde k jeho rozhodnutí a k vydání tohoto rozhodnutí a záležitost nebude možno z restitučních hledisek dokončit“. Žalobce tedy v řízení před soudy obou stupňů a posléze i ve svém dovolání vychází z odlišného právního názoru na vztah žalob o určení vlastnického práva v relaci k uplatnění práva podle restitučních předpisů, než jak byl tento vztah jednoznačně vyložen v již citovaném stanovisku Ústavního soudu ČR.
Na rozdíl od uvedeného názoru, uplatňovaného žalobcem v řízení před soudy obou stupňů i v jeho dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu v této právní věci, dospěl odvolací soud při aplikaci a výkladu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu ve vztahu k ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, k právním závěrům, které nejsou protichůdné právním závěrům, vyloženým ve stanovisku Ústavního soudu ČR (uveřejněném v částce 166 Sbírky zákonů sdělením č. 477/2005 Sb.). Odvolací soud tu zaujal právní názor, že v daném případě není na místě uplatnění nároku žalobce o určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, nýbrž, že tu „zásah soudu do probíhajícího restitučního řízení může být odůvodněn pouze postupem podle části páté občanského soudního řádu“, upravující řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, a také, že nebylo-li restituční řízení (podle zákona č. 229/1991 Sb.) dosud skončeno, nemůže být shledán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení“.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu byla rozsudkem odvolacího soudu z 21. 3. 2006 (sp. zn. 56 Co 558/2005 Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud v daném případě svým rozsudkem, napadeným dovoláním, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného vzhledem k ustanovením občanského soudního řádu, stanovícím taxativně předpoklady přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a ostatním účastníkům v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu