ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2462.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2462/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně R. N., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o náhradu živého a mrtvého inventáře, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 1345/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1.6.2005, č.j. 10 Co 741/2004-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 25.6.2004, č.j. 10 C 1345/2001-114, zamítl Okresní soud v Lounech žalobu, kterou se žalobkyně domáhala náhrady za živý a mrtvý inventář (dále též jen „inventář“) podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Soud konstatoval, že žalobkyni byly jako oprávněné osobě vydány pozemky a stavby bývalého statku v L., dospěl však k závěru, že neprokázala, že by její právní předchůdci vlastnili inventář, který by spolu s budovami a pozemky přešel v době po 25.2.1948 na stát nebo na právnickou osobu.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1.6.2005, č.j. 10 Co 741/2004-144, v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze zjištění, že původním vlastníkem statku čp. 33 v L. byl A. G., který podle zápisu sepsaného v rámci projednání dědictví po něm Okresním soudem v Lounech dne 8.2.1939 statek pronajal k obhospodařování manželům D., a současně jim výslovně prodal inventář za smluvně stanovenou cenu. Dědička původního vlastníka, jeho manželka A. G., byla v roce 1942 transportována do koncentračního tábora a rozhodnutím Okresního soudu v Náchodě z 9.12.1946 byla prohlášena za mrtvou. Po roce 1945 spravoval celou usedlost J. G., nejprve jako národní správce, později z pověření dědiců A. G., jimiž byli její bratři R. H., otce žalobkyně, a P. H. Rozhodnutím ze dne 4.12.1950 Okresní národní výbor v L. rozhodl o výkupu zemědělských pozemků statku s příslušnými budovami, a živým a mrtvým inventářem, s odůvodněním, že dědici nejsou aktivními zemědělci a na půdě nepracují. Okolnost, že stát převzal ve skutečnosti jen nemovitosti, vyplývá i z dodatečného zápisu Místního národního výboru v L. Žalobkyně je oprávněnou osobou po A. a A. G., nikoli po J. G., který statek po válce spravoval, a který měl vlastní statek, na němž měl svůj inventář později prokazatelně převzatý státem. Nebylo prokázáno, že R. a P. H. na statku v L. hospodařili, nebo jej opatřili vlastním inventářem. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že by stát po 25.2.1948 převzal inventář ve vlastnictví jejích právních předchůdců.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné dovolání, jež splňuje formální náležitosti stanovené v občanském soudním řádu (o.s.ř.). Uplatňuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2, písm. a/ a b/ o.s.ř.), což obsahově naplňuje následně: K protiprávnímu jednání, jímž byli právní předchůdci žalobkyně zbaveni svého majetku, došlo výměrem bývalého Okresního národního výboru v L. ze dne 4.12.1950, který zmiňoval i výkup inventáře. Šlo o správní akt, o němž jako o veřejné listině platí domněnka správnosti, přičemž soudy nejsou oprávněny přezkoumávat správnost správních aktů. Zápis sepsaný na Místním národním výboru v L. o tom, že při převzetí statku nebyl převzat žádný živý inventář, nemá důkazní hodnotu, protože nebyl sepsán při převzetí statku, ale později. Dle dovolatelky soudy postupovaly v rozporu s §135 o.s.ř., když dospěly k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně existence inventáře. Soudy měly vyjít ze správního výměru a použít obecný vzorec pro výpočet výše náhrady za inventář, který je použitelný právě v situaci, kdy správní akt zakládá přechod vlastnického práva k inventáři na stát, avšak nepodařilo se zjistit o jaké předměty, resp. zvířata, se v konkrétním případě jednalo. Soudy tak nepoužily hmotné právo, které upravuje postup při určení výše úhrady za inventář. Dovolatelka navrhla, aby v dovolacím řízení byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval jen jednou, bylo třeba posoudit, zda napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, takže by bylo možno dovolání posoudit jako přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K takovému závěru dovolací soud nedospěl.
V prvé řadě je třeba vyjít z toho, že v případě, kdy přípustnost dovolání by byla dána jen na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nemohl by se dovolací soud zabývat přezkumem rozsudku odvolacího soudu z hlediska jeho skutkových závěrů učiněných na základě provedených důkazů. V dané věci se to týká zjištění, že od doby, kdy původní vlastník inventář ze svého statku prodal v souvislosti s jeho pronájmem jiné fyzické osobě, nebyl podán žádný důkaz o tom, že dědicové původního vlastníka, t.j. právní předchůdci žalobkyně, opatřili statek novým inventářem. Toto skutkové zjištění soudu nemůže být ohroženo zmínkou o výkupu inventáře ve výměru ONV z roku 1950, když domněnka o jeho správnosti jako veřejné listiny platí jen do doby, kdy byla jeho správnost vyvrácena.
Právního posouzení věci se týká závěru soudu, že v případě, kdy žalobce neprokáže vlastnictví inventáře (jak tomu často bývá v případech, kdy na statku hospodařili nájemci), nelze žalobě vyhovět jen proto, že existuje vládní nařízení č. 20/1992 Sb., upravující výpočet náhrad za inventář. Touto otázkou se však dovolací soud již zabýval, např. v rozsudku ze dne 23.2.1999, sp. zn. 28 Cdo 174/99. V něm vyslovil že vládní nařízení č. 20/1992 Sb. nezakládá samostatný nárok na náhradu za odňatý inventář. Ten může vzniknout jen na základě skutečnosti, že inventář byl vlastníkovi skutečně odňat, což musí oprávněná osoba prokázat. Uvedené vládní nařízení se použije v případě, kdy je zjištěno, že k převzetí inventáře došlo, ale není možno prokázat jeho tehdejší rozsah. Rozsudek odvolacího soudu je s tímto právní závěrem v souladu. Dovolací soud neshledal ani vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud proto nedospěl k závěru, závěr odvolacího soudu je v rozporu hmotným právem, nebo že neodpovídá ustálené judikatuře, a dovolání proto jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému, který by s ohledem na výsledek tohoto řízení měl nárok na náhradu jeho nákladů (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.), prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu