ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2677.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2677/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované S. T., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 140.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 638/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.6.2004, č. j. 47 Co 271/2002-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 13.2.1998 u Okresního soudu v Lounech, domáhal se žalobce uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 140.000,- Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že dne 30.3.1996 uzavřel se žalovanou nájemní smlouvu na nemovitost č.p. 29 v obci H. Podle žalobce žalovaná neuhradila nájemné za měsíc červen a červenec roku 1996.
Okresní soud v Lounech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21.12.2000, č.j. 10 C 638/98-65, žalobě vyhověl. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19.7.2001, č.j. 47 Co 180/2001-91, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně nato rozsudkem 25.4.2002, č.j. 10 C 638/98-145, žalobě opět vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce byl vlastníkem nemovitosti č.p. 29 v H, kterou na základě smlouvy ze dne 26.5.1995 pronajal společnosti P. P. H. s.r.o. a nájemní vztah skončil výpovědí ze strany žalobce ke dni 28.2.1996. Vzal za prokázané, že dne 30.3.1996 byla mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemkyní uzavřena smlouva o nájmu předmětné nemovitosti, přičemž nájem byl sjednán na dobu neurčitou od 1.4.1996. Dále vzal za prokázáno, že účastníci si sjednali tříměsíční výpovědní lhůtu a nájemné ve výši 70.000,- Kč, které bylo splatné vždy k poslednímu dni běžného měsíce. Též zjistil, že nájemné za duben se žalovaná zavázala zaplatit žalobci ve lhůtě do 15.5.1996. Dále dovodil, že nájemní vztah s předchozím nájemcem společností P. P. H. s.r.o. platně nevznikl, neboť k předmětné smlouvě nebyl dán souhlas obce podle zákona č. 116/1990 Sb. Rovněž zjistil, že dne 2.8.1996 žalovaná nemovitost předala žalobci, o čemž byl pořízen protokol. Konstatoval, že nelze přihlédnout k námitce žalované, že na zálohách na nájem v rozhodném období zaplatila 22.000,- Kč a 38.000,- Kč, neboť tyto platby byly zahrnuty do květnového nájemného a nelze je tudíž opětovně započítat. Nepovažoval za důvodnou ani námitku žalované, že žalobce se zavázal převzít od ní zboží a zásoby, jelikož mezi účastníky nebyla uzavřena písemná dohoda o převzetí zboží žalobcem. Dospěl k závěru, že žalobce jako pronajímatel přenechal nebytový prostor k užívání žalované, a to na základě platné smlouvy o nájmu ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Vyslovil závěr, že žalovaná v řízení neprokázala uhrazení dlužného nájemného za měsíc červen a červenec 1996, když nájemní vztah byl ukončen ke dni 31.7.1996. Dále uzavřel, že dlužné nájemné nebylo kompenzováno ani převzetím zboží a zásob, neboť nebyl dán dostatečně určitý projev vůle ze strany žalované k uzavření smlouvy a chybělo rovněž přijetí návrhu ze strany žalobce. Rozhodl v souladu s §517 odst. 1 a 2 o.z. též o příslušenství pohledávky, tedy úroku z prodlení s tím, že její výši stanovil v souladu s vládním nařízením č. 142/1994 Sb. ve výši 20 %.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.6.2004, č.j. 47 Co 271/2002-165, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s okamžikem vzniku platného nájemního vztahu mezi účastníky. Podle odvolacího soudu vzhledem k obsahu dopisu žalobce ze dne 30.4.1996 (jde o výzvu k uzavření nájemní smlouvy) je nutno dospět k závěru, že smlouva o nájmu skutečně nebyla dne 30.3.1996 uzavřena a byla-li podepsána začátkem května 1996, pak nájemní vztah z písemné smlouvy mohl vzniknout až tímto okamžikem a v jehož důsledku měl pronajímatel (žalobce) právo vyžadovat plnění, k němuž se nájemkyně žalovaná) ve smlouvě zavázala. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno zaplacení nájemného za červen a červenec roku 1996. Vyslovil, že pokud žalované nevznikla proti žalobci žádná pohledávka, nemohla se ani setkat s pohledávkou uplatněnou žalobou tak, aby došlo k započtení.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítala, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť se odchýlilo od ustálené judikatury, zejména ve vztahu k předmětu žaloby a řádné identifikaci žalobního skutku. Poukazovala na to, že mezi vylíčením rozhodných skutečností a žalobním návrhem (petitem) musí být věcný soulad, přičemž rozhodující skutečnosti je nutno vylíčit v takovém rozsahu, aby v něm byly obsaženy všechny znaky příslušné právní normy. V této věci dovozoval žalobce nárok ze smlouvy ze dne 30. 3. 1996, v rozporu s tím odvolací soud dovodil její vznik až od počátku května 1996. Pokud proto podle odvolacího soudu smlouva dne 30. 3. 1996 nevznikla, nemohlo být vyhověno žalobě na dlužné nájemné z titulu takové smlouvy. Dále tvrdila, že odvolací soud se nezabýval všemi dovolatelkou poskytnutými platbami a přijal též nesprávný závěr ohledně zápočtu pohledávek za zanechané zboží. Podle dovolatelky tedy řízení bylo v důsledku neúplného návrhu postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vytýkala odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci s tím, že nájemní vztah nemohl vzniknout až v květnu roku 1996. Navrhla proto odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.
Žalobce navrhl odmítnutí, respektive zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je předně třeba považovat za rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve věci samé. Uvedený soud uložil žalované povinnost zaplatit nájemné za nebytové prostory za měsíce červen a červenec 1996, a to z titulu smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 30. 3. 1996. Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěrech plynoucích ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů a z nich plynoucího právního závěru, podle písemnosti označenou jako nájemní smlouvu ze dne 30. 3. 1996 kvalifikoval odvolací soud jako návrh na uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor. Tento návrh byl pak akceptován žalovanou počátkem května téhož roku. Při nespornosti zjištění o výši měsíčního nájmu a nedoloženosti úhrady nájemného za žalované období proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odlišnost právního posouzení odvolacího soudu je tedy dána jen z hlediska modalit právního titulu, tento soud však nicméně z hlediska důsledků neposoudil právní poměry mezi účastníky odlišně, neboť nedošlo ke změně závěru o existenci a výši pohledávky, která byla předmětem sporu. Nejde tak o případ diformity rozsudku odvolacího soudu s obsahem (výsledkem) rozhodnutí soudu prvního stupně, jak má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uvedenou procesní situaci je tak nutno podřadit pod ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když jde o případ potvrzujícího meritorního rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně. Ostatně tohoto důsledku je si vědoma i dovolatelka, která s přihlédnutím k tomu své dovolání formulovala.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Předmět řízení v této věci byl vymezen tvrzeními žaloby a tomu odpovídajícím rozsudečném výroku, podle něhož žalobce požadoval uložení povinnosti žalované uhradit nájemné za měsíce červen a červenec 1996 z titulu smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 30. 3. 1996. Takto formulovanému návrhu soud prvního stupně vyhověl. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, je založeno na řešení dvou otázek:
- zda žalobci svědčil platný právní titul k uplatnění dluhu na nájemném za měsíce červen a červenec 1996,
- zda žalovaná unesla důkazní břemeno ohledně kompenzační námitky co do částky 50.000,- Kč, jak v řízení tvrdila.
Řešení, které odvolací soud zaujal ohledně prvně uvedené právní otázky, odpovídá důsledkům plynoucím z ustáleného výkladu podmínek vzniku, platnosti a vázanosti účastníků smluvními projevy při uzavírání písemné smlouvy (v tomto případě smlouvy o nájmu nebytových prostor), jakož i výkladu projevu vůle. V tomto směru proto dovolací soud připomíná, že odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že fakticky již od 1. 4. 1996 užívala žalovaná se souhlasem žalobce prostory uvedené v nepodepsaném vyhotovení smlouvy. Tuto písemnost pak počátkem května 1996 po konzultaci se svým právním zástupcem podepsala. Z toho odvolací soud s přihlédnutím ke skutečné vůli a faktickému chování účastníků dovodil, že podpisem této listiny (návrhu smlouvy) došlo k jeho přijetí a účinnosti se všemi důsledky z toho plynoucími. Uvedené hodnocení je v souladu s výkladovou praxí vztahující se k ustanovení §43c odst. 1 o.z. jakož i §43a odst. 2 o.z. Odvolací soud rovněž nepřehlédl, že z předmětného návrhu smlouvy neplynul závěr o stanovení lhůty, do kdy mohl být odvolán. Právní posouzení věci v tomto rozsahu nemůže proto představovat otázku zásadního právního významu podle shora citovaného ustanovení, jak se toho dovolatelka domáhala.
Pro úplnost se v této souvislosti poukazuje na závěry soudní praxe, podle nichž rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv. Jde o důsledek plynoucí ze zásady „iura novit curia“, takže není povinností žalobce provádět právní kvalifikaci svého nároku, ježto ta přísluší výlučně soudu. Tím spíše nelze upřít soudu (i odvolacímu), aby v závislosti na skutkových (doplněných) zjištěních, učinil sám odlišné, právu odpovídající, hodnocení právního vztahu, o nějž se uplatňovaný nárok opírá.
Ve vztahu k závěrům odvolacího soudu vztahujícím se k posouzení kompenzační námitky žalované, je bez dalšího, už z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, dostatečně patrno, že jde o posouzení otázek skutkové povahy v konkrétní věci. Hodnocení správnosti a úplnosti závěrů skutkové povahy se ovšem z možností dovolacího přezkumu v případě uvedeném v §237 odst. 1 písm. b), odst. 3 o.s.ř. vymyká, jak na to ostatně bylo již shora poukázáno.
Přípustnost dovolání v této věci tak nelze dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolání bylo proto odmítnuto podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §218 písm. c) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu