ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2725.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2725/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky H. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 7. 2005, sp. zn. 17 Co 362/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 335/92 (žalobkyně H. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. R. H., advokátu, jako správci konkurzní podstaty úpadce Agrodružstva p., v likvidaci, okres Z., o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 25. 7. 2005, sp. zn. 17 Co 362/2004, i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě z 26. 4. 1999, čj. 6 C 335/92-177 (ve znění doplňujícího rozsudku Okresního soudu ve Znojmě z 27. 5. 1999, čj. 6 C 335/92-185).
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu ve Znojmě.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 30. 3. 1992, aby bylo žalovanému družstvu uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 22 ve Z. se stavební parcelou č. 70, jež byly zapsány ve vložce č. 345 pozemkové knihy pro katastrální území Z. – H. P. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly původně spoluvlastnictvím žalobkyně a F. M. L. Smlouvami z 27. 8. a z 3. 11. 1969 byly uvedené nemovitosti převedeny na národní podnik Československé automobilové opravny v B. za kupní cenu 100.000,- Kč. Uvedené smlouvy byly, podle názoru žalobkyně, uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, když dům nemohl být udržován z pobíraného nízkého nájemného 4.517,40 Kč měsíčně a když byl na spoluvlastníky vyvíjen tlak k odprodeji nemovitostí, a to za nevýhodné situace pobytu jednoho ze spoluvlastníků mimo území ČR (spoluvlastník F. L. žil tehdy v I). Nemovitosti byly pak převedeny Čs. automobilovými opravnami v B. na družstvo P. (okres Z.). Žalobkyně vyzvala písemně uvedené družstvo dne 29. 4. 1991 (za sebe i za svého bratra F. M. L.) k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalované družstvo navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně nedoložila své tvrzení o uzavření kupní smlouvy z roku 1969 s Čs. automobilovými opravnami v B. v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Žalované družstvo poukazovalo i na to, že celý objekt, jehož se žaloba žalobkyně týkala, prošel zásadní přestavbou a došlo ke změně jeho účelového určení, takže ztratil svůj původní stavebně technický charakter a nelze jej vydat ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 1. 12. 1995, čj. 6 C 335/92-49, bylo uloženo Agrodružstvu P. uzavřít se žalobkyní H. K. dohodu o vydání domu čp. 1603 ve Z. s pozemky parc. č. 2712/1 (o výměře 272 m2), parc. č. 2712/2 (o výměře 1312 m2) a parc. č. 2711 (o výměře 112 m2). Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 8.098,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaného družstva Krajský soud v Brně usnesením z 21. 5. 1997, sp. zn. 17 Co 184/96, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nebylo v řízení před ním náležitě objasněno, zda smlouvou z roku 1969 o prodeji nemovitostí Čs. automobilovým opravnám v B. došlo skutečně k uzavření kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud ve Znojmě rozsudkem z 26. 4. 1999, čj. 6 C 335/92-177. Tímto rozsudkem bylo žalovanému Agrodružstvu P. uloženo uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku se žalobkyní H. K. dohodu o vydání domu čp. 1603 ve Z. s pozemkem parc. č. 2712/1 (o výměře 272 m2), parc. č. 2712/2 (o výměře 1312 m2) a parc. č. 2711 (o výměře 112 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 1912 pro katastrální území Z. – město u Katastrálního úřadu ve Z. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 26.166,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyni H. K. pokládá soud za oprávněnou osobu podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně a její bratr F. L. nabyli uvedené nemovitosti do svého podílového spoluvlastnictví děděním v roce 1942. V roce 1969 prodali tyto nemovitosti národnímu podniku Československé automobilové opravny v B.; spoluvlastník F. M. L. žil v té době již v I. Hospodářskou smlouvou z 24. 6. 1988 byly nemovitosti převedeny na Jednotné zemědělské družstvo M. v P., okres Z.; právním nástupcem JZD M. v P. se stalo Agrodružstvo P., které je nyní v likvidaci. Žalobkyně vyzvala žalované družstvo písemně dne 24. 9. 1991 (za sebe i za svého bratra podle plné moci z 30. 10. 1990) o vydání nemovitostí, ale žalované družstvo vydání nemovitostí odmítlo. Prohlášením z 10. 6. 1992 se bratr žalobkyně F. L. vzdal svých nároků na vydání nemovitostí ve prospěch žalobkyně H. K.; v průběhu soudního řízení v této právní věci bratr žalobkyně dne 30. 5. 1993 zemřel.
Žalované Agrodružstvo v P. (v likvidaci) pokládal soud prvního stupně za povinnou osobu ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Na projednávanou právní věc aplikoval soud prvního stupně ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. a měl za to, že tu nemovitosti, uváděné žalobkyní, přešly na stát kupní smlouvou (z 3. 11. 1969), která byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Nabyvatelem tu tehdy byl národní podnik Čs. automobilové opravny, jako tehdejší socialistická organizace, jejíž majetek byl podle právní úpravy platné v době převodu nemovitostí, státním vlastnictvím.
Podle názoru soudu prvního stupně uzavřela žalobkyně kupní smlouvu z 3. 11. 1969 v tísni, kterou soud prvního stupně spatřoval v souhrnu okolností, ve kterých se rodina žalobkyně nalézala, v nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví v době prodeje nemovitostí a také v tom, že bratr žalobkyně žil v té době v cizině (v Izraeli) a byl zcela odkázán na rozhodování žalobkyně o prodeji nemovitostí. Soud prvního stupně rovněž měl za to, že smlouva z 3. 11. 1969 byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Soud tu vycházel z posudku znalce Ing. V. o tom, že cena nemovitostí tu měla činit při použití ustanovení §13 odst. 2 tehdy platné vyhlášky č. 43/1969 Sb. 136.092,- Kč, zatím co ve smlouvě z 3. 11. 1969 sjednaná kupní cena činila 100.000,- Kč.
Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalovaného družstva, že nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, ztratily zásadní přestavbou svůj původní technický charakter a že tedy jejich vydání údajně brání ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Z posudku znalce Ing. V. pouze vyplývalo, že v letech 1984 – 1988 tu došlo na nemovitostech k celkové rekonstrukci a z obytného domu a dílny vzniklo v tehdy organizované „akci Z“ víceúčelové zařízení označované „Z. P. ulice – M.“; stavební úpravy jen minimálně způsobovaly změnu prvků dlouhodobé životnosti stavby, tj. co do základů, nosného zdiva, stropů, schodišť a krovů.
Shledal tedy soud prvního stupně žalobní návrh žalobkyně důvodným, žalobě žalobkyně vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Doplňujícím rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 27. 5. 1999, čj. 6 C 335/92-185, bylo ještě žalovanému družstvu uloženo zaplatit na účet Okresního soudu ve Znojmě jím placené náklady řízení 6.402,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného A. P. (v likvidaci) proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě z 26. 4. 1999, čj. 6 C 335/92-177 (ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu z 27. 5. 1999, čj. 6 C 335/92-185) rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 27. 5. 1999, sp. zn. 17 Co 362/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl tento výrok změněn tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu těchto nákladů. Ve výroku o úhradě nákladů, placených zálohově státem, byl tento výrok změněn tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu ve Znojmě 6.402,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému družstvu na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.150,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud zdůrazňoval, že odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, vynesenému dne 26. 4. 1999 (čj. 6 C 335/92-177 Okresního soudu ve Znojmě) projednal ve smyslu bodu 15 hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. podle občanského soudního ve znění platném do 31. 12. 2000, tedy před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného družstva bylo shledáno důvodným.
Odvolací soud dodával ke zjištěním učiněným v tomto řízení, že v průběhu dovolacích řízení byl usnesením Krajského soudu obchodního v Brně prohlášen konkurz na majetek žalovaného Agrodružstva P. (v likvidaci) a byl ustanoven konkurzní správce. Došlo tu tedy v důsledku konkurzu ke dni 15. 3. 2000 k přerušení tohoto řízení (vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 335/92), a to podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb.; správce konkurzní podstaty se stal namísto žalovaného družstva účastníkem řízení a současně se otevřela možnost pokračovat v tomto přerušeném řízení, a to ze zákona; nešlo tu totiž o řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkurzu ve smyslu ustanovení §20 zákona č. 328/1991 Sb.
Pokud se odvolací soud zabýval tím, zda v daném případě přešly nemovitosti na stát kupní smlouvou, uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.), uváděl, že „po přezkoumání této otázky odvolací soud dospěl k závěru, že tu nejsou splněny předpoklady pro vydání sporných nemovitostí, jak tyto předpoklady vyplývají z ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.“. Odvolací soud byl toho názoru, že otázku tísně při uzavírání smlouvy z 3. 11. 1969, uzavřené mezi H. K. a Čs. automobilovými opravnami v Brně, posoudil soud prvního stupně správně a v tomto směru se s jeho závěry odvolací soud ztotožnil. Naproti tomu podle názoru odvolacího soudu neposoudil soud prvního stupně správně otázku existence nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání uvedené kupní smlouvy. Naopak měl odvolací soud za to, že v daném případě nebyl předpoklad nápadně nevýhodných podmínek splněn. Ve smlouvě z 3. 11. 1969 byla sjednána kupní cena 100.000,- Kč. Cena tu měla být stanovena podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., která byla účinná od 1. 6. 1969. Ze znaleckého posudku, provedeného v tomto soudním řízení, vyplývalo, že cena nemovitostí se mohla pohybovat v rozmezí od 71.157,42 Kč až do 136.042,77 Kč. Jestliže tedy žalobkyně obdržela za prodané nemovitosti 100.000,- Kč, pak tu nelze dospět k závěru, že kupní cena 100.000,- Kč byla nápadně nevýhodná. Pokud totiž při sjednání kupní ceny byly respektovány tehdy platné předpisy o cenách nemovitostí, nelze bez dalšího usoudit, že tu došlo k naplnění zákonného předpokladu nápadně nevýhodných podmínek.
Odvolací soud dále uváděl, že nemohl přihlédnout ani k žalobkyní tvrzené skutečnosti, že v době, kdy žalobkyně prodávala státu předmětné nemovitosti za 100.000,- Kč, stát jí dlužil vysokou částku na nájemném; odvolací soud měl za to, že „problém nezaplaceného nájemného za pronajaté prostory s kupní cenou ze smlouvy z 3. 11. 1969 nelze směšovat, neboť jde o nesouvisející právní vztahy“. „Případný dluh na nájemném nelze považovat ve vztahu ke sjednané kupní ceně za naplnění předpokladu nápadně nevýhodných podmínek“. Jeden ze zákonných předpokladů podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. tu tedy nebyl splněn, jak měl odvolací soud za to.
Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve smyslu ustanovení §220 občanského soudního řádu, a to tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Při rozhodování o nákladech řízení vycházel odvolací soud z ustanovení §142 odst. 1, §148 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 5. 9. 2005 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Okresního soudu ve Znojmě dne 29. 9. 2005, tedy ve lhůtě, jež byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na to, že její dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že při svém rozhodování o odvolání žalovaného družstva si odvolací soud nesprávně vyložil a nesprávně aplikoval ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., a to pokud šlo o zákonný předpoklad nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy z 3. 11. 1969. Odvolací soud se nesprávně omezil jen na srovnání kupní ceny podle uvedené smlouvy se znaleckým odhadem ceny podle tehdy platných cenových předpisů, „aniž blíže zohlednil další okolnosti celého případu, které nastaly před datem uzavření kupní smlouvy“. Dovolatelka byla toho názoru, že už sám tehdy platný cenový předpis byl diskriminující a kromě toho měla dovolatelka za to, že tu byly při uzavírání smlouvy z 3. 11. 1969 značně nevýhodné smluvní podmínky a vedlejší ujednání související s předmětem plnění, které ji, jako prodávající, znevýhodňovaly ve srovnání s předsmluvním stavem.
Nelze také, podle názoru dovolatelky, souhlasit s názorem odvolacího soudu, že tu nebylo možné přihlížet k žalobkyní tvrzené skutečnosti, že v době, kdy žalobkyně předmětné nemovitosti prodávala za 100.000,- Kč, stát jí dlužil vysokou částku na nájemném; přitom tento názor odvolacího sodu byl odůvodněn jen tím, že „problém nezaplaceného nájemného tu nelze směšovat, protože jde o nesouvisející právní vztahy“. V této souvislosti žalobkyně poukazovala na dopis Čs. automobilových opraven v B. z 11. 10. 1969 (založený na č.l. 28 soudního spisu), v němž se doslovně uvádělo; „Kdyby kupní smlouva nebyla vůbec uzavřena, bylo by nutno doplatit nově stanovené nájemné (asi 40.000,- Kč) za rok 1968 a za rok 1969, takže jen doplatek za tyto 2 roky by činil více než 70.000,- Kč. Kupní cena se tedy realizuje za dva a půl roku, z nichž téměř dva roky již uplynuly“. Rovněž v žádosti Čs. automobilových opraven B., poslané Ministerstvu financí ČR (devizovému odboru) z 25. 11. 1969 (založené na č.l. 27 soudního spisu), jakož i v žádosti uvedeného podniku, poslané Okresnímu národnímu výboru ve Z. dne 21. 8. 1969 (založené na č.l. 29 soudního spisu) je zdůrazňována ekonomická výhodnost prodeje, když nájemné činí ročně 40.000,- Kč, takže výkup se smlouvou ze 3. 11. 1969 realizuje během 2,5 roku. Z uvedených listinných dokladů vyplývalo, že podnik Čs. automobilové opravny B. na nájemném fakticky dlužil 96.977,- Kč (za dobu od 1. 1. 1968 od 3. 11. 1969) a tato dlužná částka již v důsledku uzavření kupní smlouvy z 3. 11. 1969 nebyla žalobkyni uhrazena. Šlo tu tedy jen o zdánlivou nesouvislost smluvních vztahů a o zjevný dopad uvedené skutečnosti dlužného nájemného na sjednané smluvní podmínky v souvislosti s kupní smlouvou z 3. 11. 1969.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud neposoudil správně ani závěry v řízení provedeného znaleckého posudku znalce Ing. J. V., podle něhož se cenové rozpětí za předmětné nemovitosti pohybovalo v rozmezí od 71.157,42 Kč až do 136.092,- Kč. Nesprávný je zejména závěr odvolacího soudu, že se „kupní cena pohybuje takto ve středu uvedeného rozpětí“ bez potřeby dalšího zkoumání toho, co bylo určující pro stanovení tohoto rozpětí. Dovolatelka zdůrazňovala, že uvedená spodní hranice byla uváděna znalcem pro případ vyvlastnění nemovitostí, k němuž však v daném případě nedošlo, zatím co horní hranice 136.092,77 Kč, uváděná znalcem, je ekvivalentem náhrady, která měla být žalobkyní a jejímu bratrovi vyplacena v případě koupi nemovitosti v soukromém vlastnictví; je tedy zřejmé, že kupní cena měla být o více než 36 % vyšší, než ve skutečnosti byla; takový rozdíl sám odůvodňuje závěr o nápadně nevýhodných podmínkách při uzavírání kupní smlouvy.
Dovolání dovolatelky bylo třeba posoudit podle znění občanského soudního řádu platného do 31. 12. 2000, a to vzhledem k přechodnému ustanovení bodu 17 hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba posoudit podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka uplatňovala dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Soudy obou stupňů posoudily tuto právní věc podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případ, kdy věc přešla na stát na základě kupní smlouvy, uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
K ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sb. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo:
„Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní závěr, který by jinak neučinila.
Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích výrazně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem“.
Tyto právní závěry jsou, podle názoru dovolacího soudu, plně použitelné i na daný případ. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že odvolací soud, ale i soud prvního stupně v tomto případě podle citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury nepostupovaly, třebaže tyto závěry obsahují zevrubný a relativně úplný návod pro posouzení toho, zda, na který případ a v jakém rozsahu lze uplatňovat ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. To se týkalo zejména objasnění tvrzení žalobkyně o okolnostech projednávaného případu převodu nemovitostí na stát kupní smlouvou, o níž soudy obou stupňů shodně a jednoznačně usoudily, že byla uzavřena v tísni, ale rozdílně posuzovaly (a to oba neúplně) to, zda se tak stalo i za nápadně nevýhodných podmínek. Nebylo proto možné přesvědčivě pokládat za vyvrácená tvrzení žalobkyně o tom, že uzavření kupní smlouvy z listopadu 1969 bylo provázeno nevýhodnými smluvními podmínkami a vedlejšími ujednáními souvisejícími s předmětem plnění. Soud prvního stupně tak učinil veden svou doloženou úvahou o neúplné ekvivalentnosti vzájemných plnění; odvolací soud však v rozporu se zmíněnými právními závěry z uveřejněné judikatury soudů nepokládal za potřebné zabývat se s tvrzeními žalobkyně o nevýhodných smluvních podmínkách a vedlejších ujednáních, a to bez dalšího a jen s obecným poukazem na to, že „problém nezaplaceného nájemného za pronajaté prostory s kupní cenou nemovitostí, vyplývající z kupní smlouvy, nelze směšovat“; odvolací soud se s tímto spokojil přesto, že zaujal rozdílný hodnotící závěr o ekvivalentnosti či neekvivalentnosti vzájemných plnění podle smlouvy z 3. 11. 1969. Postup odvolacího soudu navíc neodpovídal, podle názoru dovolacího soudu, dalším závěrům z uveřejněné judikatury soudů, vyjádřenými již v rozhodnutích uveřejněných pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů (vydávané dříve Nejvyšším soudem); podle těchto závěrů chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě před ním provedených důkazů, je nutno, aby tyto důkazy (zejména výpovědi účastníků řízení a výpovědi svědků) sám opakoval případně i doplnil a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět k závěru, že je rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, správné, jak to mělo na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Přistoupil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 (věta za středníkem) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000).
Protože důvody, pro které bylo zrušeno dovolacím soudem rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./). V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu v již citovaném znění). Soud prvního stupně bude pokračovat v ještě zevrubnějším posouzení ekvivalentnosti vzájemných plnění účastníků smlouvy z 3. 11. 1969 (v návaznosti na své již dřívější posouzení této otázky) a dále se zaměří na posouzení otázky žalobkyní uváděných (v soustředěném vyjádření například v jejím dovolání z 28. 9. 2005) nevýhodných smluvních ujednání či vedlejších ujednání souvisících s předmětem plnění podle smlouvy z 3. 11. 1969, jak to má na zřeteli rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Na tomto doplněném podkladu pak znovu rozhodne o žalobě žalobkyně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. ledna 2006
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu