ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2781.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2781/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) J. T., B) H. T., C) V. K., D) V. K., E) J. G., F) B. G., G) J. H., zastoupených advokátem, proti žalovanému Bytovému družstvu K., zastoupenému advokátem, o návrhu na uzavření smlouvy o převodu bytu do vlastnictví a stanovení povinnosti učinit prohlášení vlastníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 119/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14.7.2004, č.j. 1 Cmo 45/2003-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 23.12.1998 u Okresního soudu v Ostravě domáhali se žalobci uložení povinnosti žalovanému vydat bezplatně žalobcům družstevní bytové jednotky, blíže popsané v žalobě, do jejich vlastnictví, a to do 30 dnů právní moci rozsudku. Tvrdili, že jsou nájemci družstevních bytů v domě č. 19 v O. Podle žalobců dne 12.10.1995 došlo k vyčlenění Bytového družstva K. ze Stavebního bytového družstva P., které požádali v roce 1992 v souladu se zákonem č. 42/1992 Sb. k převodu bytových jednotek do jejich vlastnictví.
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1.12.2000, č.j. 36 C 3/99-60, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 24.7.2001, č.j. 9 Co 669/2001-78, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a současně v odstavci II. rozhodl, že po právní moci výše uvedeného usnesení věc bude postoupena Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému.
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 29.11.2001, č.j. 28 Cm 119/2001-84a, vyzval navrhovatele k odstranění vad návrhu, a to ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení usnesení. Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 7.10.2002, č.j. 28 Cm 119/2001-119, ve znění opravného usnesení ze dne 27.11.2002, č.j. 28 Cm 119/2001-129, v odstavci I. uložil žalovanému povinnost ve lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci rozhodnutí učinit prohlášení vlastníka budovy č.p. 2628, umístěné na pozemku parcely číslo 1094/1 v katastrálním území M. O., obci O., jež bude obsahovat náležitosti, blíže specifikované ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Současně v odstavci II., III., IV. a V. vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí návrhy J. T. a H. T., V. K. a V. K., J. G. a B. G. a J. H. na uzavření smlouvy o bezplatném převodu bytových jednotek s družstvem.
Vyšel ze zjištění, že žalobci řádně vyzvali právního předchůdce družstva SBD P. o vydání bytu do jejich vlastnictví. Vzal za prokázáno, že bytové družstvo K. vzniklo vyčleněním ze SBD P., čímž na něj přešla povinnost vydat byt do vlastnictví osobám, které o to SBD P. požádaly. Představenstvo družstva rozhodlo dne 24.1.1999 o vyloučení žalobců z družstva, přičemž toto rozhodnutí bylo ústně oznámeno na členské schůzi družstva dne 31.1.1999. Odvolací soud vyslovil závěr, podle něhož procesním úkonem může být oznámen hmotně-právní úkon, avšak jen pokud je v tomto procesním úkonu hmotně-právní úkon výslovně obsažen. Dospěl k závěru, že ve vyjádření družstva ze dne 4.10.1999 nebylo výslovně obsaženo rozhodnutí představenstva o vyloučení žalobců z družstva ze dne 24.1.1999, toto rozhodnutí tedy nebylo písemně doručeno, není účinné a žalobce je proto nutné považovat za členy družstva a osoby aktivně legitimované k podání návrhu.
Dále vyslovil závěr, že nelze spojovat požadavky žalobců na uzavření smlouvy o převodu bytových jednotek a na stanovení povinnosti učinit prohlášení vlastníka, proto rozhodl ve smyslu ustanovení §112 odst. 2 o.s.ř. o vyloučení návrhů na uzavření smlouvy o převodu bytových jednotek k samostatnému řízení.
Věc posoudil podle ustanovení §4, 23 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví), ve znění účinném od 1.7.2000, (dále jen ,,zákon“) s tím, že existující prohlášení vlastníka budovy je nutným předstupněm pro možnost domáhat se u soudu uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 14.7.2004, č.j. 1 Cmo 45/2003-136, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v odstavci I. a VI. a současně v odstavci II., III., IV., V. a VII. usnesení soudu prvního stupně odmítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil, že rozhodnutí orgánu družstva o vyloučení člena z družstva nelze posuzovat jako hmotněprávní úkon, nýbrž jde o konstitutivní rozhodnutí zakládající, měnící a rušící vztahy mezi družstvem a jeho členem. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil ve smyslu ustanovení §231 odst. 3, 4 obch. zák.
Podle odvolacího soudu písemným oznámením rozhodnutí o vyloučení z družstva nemůže být veřejné vyhlášení daného rozhodnutí na členské schůzi dne 31.1.1999 ani vyjádření žalovaného ze dne 4.10.1999, neboť nešlo o oznámení žalovaného vůči žalobcům, nýbrž o jeho procesní obranu. Konstatoval, že žalobcům tedy dosud nevzniklo právo podat odvolání k členské schůzi proti rozhodnutí o jejich vyloučení a tudíž ani právo vyvolat soudní řízení o neplatnost rozhodnutí členské schůze o vyloučení, neboť rozhodnutí o vyloučení jim dosud nebylo písemně oznámeno. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce je tedy nutno považovat i nadále za členy družstva a osoby aktivně legitimované k podání návrhu na stanovení povinnosti učinit prohlášení vlastníka.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu, a to jmenovitě proti výroku I. a závislému výroku III., podal žalovaný dne 13.9.2004 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že jde o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně a napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdil, že odvolací soud posoudil otázku, zda žalobcům bylo písemně oznámeno rozhodnutí představenstva žalovaného ze dne 24.1.1999 o vyloučení žalobců z družstva doručením písemného vyjádření žalovaného ze dne 4.10.1999 v rozporu s hmotným právem i s právním názorem Nejvyššího soud ČR, obsaženém v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 37/97 v souvislosti s doručením výpovědi nájmu bytu, tedy v otázce hmotněprávního účinku procesních podání.
Podle dovolatele členství žalobců v družstvu zaniklo rozhodnutím představenstva žalovaného ze dne 24.1.1999, které bylo vyhlášeno na členské schůzi družstva konané dne 31.1.1999. Konstatoval, že žalobci se dozvěděli o vyloučení z družstva dnem 31.1.1999, přičemž nepodali proti rozhodnutí ze dne 24.1.1999 odvolání k členské schůzi.
Tvrdil, že obsah vyjádření žalovaného ze dne 4.10.1999, které bylo žalobcům doručeno, nelze posuzovat jen jako procesní vyjádření a procesní obranu, ale též jako písemné oznámení skutečnosti, že představenstvo žalovaného rozhodlo dne 24.1.1999 o vyloučení žalobců z družstva. Opakovaně v této souvislosti poukazoval na právní názor, obsažený v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 37/97 s tím, že oznámení rozhodnutí o vyloučení z družstva pojaté do vyjádření k návrhu adresovanému soudu a soudem doručeného žalobcům má tytéž účinky jako výpověď nájmu bytu pojatá do žaloby adresovaná soudu a soudem doručená žalovaným.
V důsledku toho nesouhlasil s právním posouzením odvolacího soudu, že žalobcům dosud nevzniklo právo podat odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí ze dne 24.1.1999 a tudíž ani právo vyvolat soudní řízení o neplatnost rozhodnutí členské schůze o vyloučení, stejně tak jako závěr, že žalobce je proto nutné považovat za členy družstva žalovaného.
Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání však neshledal přípustným.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v dané věci nejde.
Vzhledem k důvodům podaného dovolání je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu, nesoucích se k výkladu pojmu ,,písemné oznámení“ ve smyslu ustanovení §231 odst. 3 obch. zák., podle kterého rozhodnutí o vyloučení člena družstva musí být písemně oznámeno.
Dovolací soud přitom vycházel z právního stavu platného v době, kdy představenstvo žalovaného rozhodlo dne 24.1.1999 o zániku členství žalobců v družstvo, přičemž toto rozhodnutí bylo vyhlášeno na členské schůzi družstva konané dne 31.1.199. Bral dále do úvahy dovolací tvrzení dovolatele, podle nichž za písemné oznámení skutečnosti, že představenstvo žalovaného rozhodlo dne 24.1.1999 o vyloučení žalobců z družstvu, bylo s hmotněprávními účinky zahrnuto alespoň ve vyjádření žalovaného ze dne 4.10.1999.
Uvedené časové údaje odůvodňují správnost postupu odvolacího soudu, který aplikoval ustanovení §231 odst. 1 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2000). S účinností od 1. ledna 2001 doznalo pak změny novelou provedenou zákonem č. 370/200 Sb. Pro stručnost dovolací soud na tomto místě odkazuje na obsáhlé a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který srozumitelně poukázal na zákonný požadavek, aby rozhodnutí představenstva družstvo bylo členovi družstva písemně doručeno. Tento požadavek v dané věci absentoval, jak to plyne z nesporných zjištění učiněných soudy obou stupňů, ježto i podle tvrzení žalovaného bylo uvedené rozhodnutí pouze vyhlášeno na členské schůzi družstva konané dne 31.1.1999.
Zbývá posoudit, zda požadavek písemnosti takového oznámení byl naplněn tím, že žalovaný pojal tento údaj do svého procesního vyjádření v právě probíhajícím sporu. Dovolací soud v tomto směru konstatuje, že dovolatel si nesprávně vyložil závěry plynoucí ze závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 37/97.
Uvedené rozhodnutí řešilo problematiku účinnosti hmotněprávního úkonu, jímž je výpověď nájmu bytu, daná pronajímatelem nájemci v žalobě, kterou se pronajímatel domáhá přivolení k výpovědi nájmu bytu. O takovém úkonu citované rozhodnutí vyslovilo, že nemá hmotněprávní náležitosti, pokud neobsahuje lhůtu, jejímž uplynutím má nájem skončit (§710 odst. 3 o.z.), a to ani v případě, že lhůta je uvedena v žalobním petitu. Uvedené rozhodnutí přitom zdůrazňuje okolnost, podle níž nedal-li pronajímatel nájemci písemnou výpověď z nájmu bytu dříve, může ji pojmout do žaloby. Tím však výpověď neztrácí povahu jednostranného hmotněprávního úkonu, jehož adresátem je nájemce. Nelze ji proto zaměňovat s vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě (§79 odst. 1 o.s.ř.), nebo se zjištěními učiněnými až v průběhu dokazování.
K poměru procesních úkonů (jimiž je typicky žaloba ve smyslu §79 o.s.ř.) a hmotněprávních úkonů do žaloby eventuelně pojatých, se ovšem vyskytuje řada dalších rozhodnutí dovolacího soudu. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.5.1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96, publikovaném v časopisu „Soudní judikatura“ č. 7/1997, str. 157 a následující byl vysloven závěr, podle něhož žalobní návrh (petit) je procesněprávním úkonem adresovaným soudu a „bez dalšího v sobě neobsahuje výpověď z nájmu, byť by zahrnoval odůvodnění výpovědi a výpovědní lhůtu odpovídající zákonu“. Z toho, že skutečnosti uvedené v žalobním petitu návrhu na přivolení k výpovědi nájmu bytu nemají hmotněprávní účinky, vychází i rozhodnutí publikované pod č. 26/96 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Mutatis mutandi třeba tyto závěry vztáhnout i na posouzení důvodnosti dovolacích námitek uplatněných v tomto sporu. Není důvodu směšovat povahu oznámení o zrušení členství člena v družstvu, jako právní skutečnosti plynoucí z ustanovení §231 odst. 1 obchodního zákoníku (v tehdy platném znění), tedy o normu hmotněprávní povahy, s procesním úkonem, jímž je vyjádření žalovaného v tomto sporu.
Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že rozhodnutí o vyloučení žalobců z družstva ze dne 24.1.1999 nebylo dosud žalobcům písemně oznámeno, žalobce je proto nutné dále považovat za členy družstva a za osoby, kterým svědčí aktivní legitimace k podání návrhu na stanovení povinnosti učinit prohlášení družstva jako vlastníka nemovitosti. Dovolací soud rovněž nemá důvodu se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, že za písemné oznámení nelze považovat veřejné vyhlášení rozhodnutí představenstva o vyloučení žalobců z družstva na členské schůzi dne 31.3.1999, ježto takovou formu oznámení ustanovení §231 odst. 1 obchodního zákoníku (v té době účinného) neznalo.
Rozhodnutí odvolacího soudu za této situace vychází ze závěrů rozhodovací činností soudů vyšších stupňů vztahujících se k posouzení poměru hmotněprávních a procesněprávní úkonů, s nimiž je v souladu. Neřeší tak otázku, kterou by bylo možno považovat za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §218 písm. c) o.s.ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobců k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu