ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2788.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2788/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele B. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 13. 10. 2004, sp. zn. 62 Co 275/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 344/95 (žalobce B. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. B. p. v P. 6, a 2. M. č. P. 6, zastoupeným advokátem, o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 13. 10. 2004, sp. zn. 62 Co 344/95, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 30. 3. 2004, č.j. 9 C 344/95-116.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, u soudu podanou dne 31. 10. 1995, se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 394 s pozemkem parc. č. 894 v katastrálním území P.-B. Podle názoru žalobce přešly tyto nemovitosti z původních spoluvlastnic K. L. a M. L. na stát jednak na základě odmítnutí dědictví, učiněného v tísni (ohledně podílu K. L.) ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 87/1991 Sb. a jednak převzetím majetku M. L. státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobce poukazoval co do svého právního nástupnictví po uvedených spoluvlastnicích na jejich vlastnoručně psané závěti z 15. 6. 1959. Žalobce vyzval písemně žalované k vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaná M. č. P. 6 navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žádnou výzvu k vydání nemovitostí, uváděných žalobcem, od něho neobdržela.
Žalovaný B. p. v P. 6 navrhl rovněž zamítnutí žaloby žalobce s tím, že má za to, že v daném sporu není povinnou osobou podle ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb., protože ke dni novelizovaného znění zákona č. 87/1991 Sb. žalobcem uváděné nemovitosti nedržel, protože přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví H. m. P., které je svěřilo M. č. P. 6; žalovaný bytový podnik s těmito nemovitostmi nedisponuje a nemůže je tedy vydat. Žalovaní také dosud neobdrželi od žalobce potřebné doklady, které jsou nutné k posouzení důvodnosti nároku žalobce. Závěti K. L. a M. L., na které žalobce nyní poukazuje, nebyly předloženy v řízení o dědictví po těchto zůstavitelkách, jak to má na zřeteli ustanovení §3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 30. 3. 2004, čj. 9 C 344/95-116, byla zamítnuta žaloba žalobce s žalobním návrhem (v průběhu řízení upraveným) na vydání domu čp. 394 a stavební parcely č. 894 (o výměře 287 m2) v katastrálním území B., zapsaných na listu vlastnictví č. 877 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 8.575 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo také uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 na náhradu nákladů placených v tomto řízení částku 7.520 Kč.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení o žalobě žalobce bylo zjištěno, že vlastnice jedné ideální poloviny nemovitostí, uváděných žalobcem, K. L. zemřela 4. 6. 196l. Sestra této zůstavitelky M. L. odmítla dědictví po zůstavitelce K. L.; M. L. pak rovněž zemřela dne 23. 11. 1962. V řízení po obou těchto zůstavitelkách bylo konstatováno, že zemřely bez zanechání závětí a došlo k prohlášení odúmrtí dědictví ve prospěch státu podle tehdy platného ustanovení §513 zákona č. 141/1950 Sb. (občanského zákoníku). Soud prvního stupně v této souvislosti poukazoval na ustanovení §558 zákona č. 141/1950 Sb., podle něhož se nárok na vydání dědictví promlčoval uplynutím 3 roků od zůstavitelovy smrti. Žalobce sice namítal, že od roku 1951 žil v emigraci v K. a své dědické právo uplatnit nemohl, takže měl za to, že nemovitosti uvedené v jeho žalobě přešly na stát bez právního důvodu (ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), ale podle názoru soudu prvního stupně nemůže toto ustanovení na daný případ dopadat, neboť stát tu převzal nemovitosti na základě existujícího právního důvodu. Proto soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce proti žalované M. č. P. 6 jako nedůvodný. Soud prvního stupně vyslovoval i názor, že „pokud žalobce tvrdil, že je závětním dědicem K. L. nemohl se současně s úspěchem dovolávat restitučního důvodu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., neboť v době odmítnutí dědictví M. L., již existovala závěť, sepsaná K. L., na kterou i žalobce poukazuje“.
Proti žalovanému B. p. v P. 6, s. p., soud prvního stupně žalobu zamítl, protože měl za to, že v tomto sporu není uvedený státní podnik pasívně legitimován, neboť jde o majetek, který přešel na Obec H. m. P.-M. č. P. 6 podle zákona č. 172/1991 Sb.
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 30. 3. 2004 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 13. 10. 2004, sp. zn. 62 Co 275/2004, Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení byl tento výrok změněn jen tak, že tyto náklady činí 7.225,- Kč; jinak byl výrok o těchto nákladech řízení rovněž potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.550,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně úplně skutkový stav a dospěl ke správnému právnímu závěru při posouzení projednávané právní věci.
Odvolací soud měl za to, že v řízení bylo prokázáno, že nemovitosti, jejichž vydání se žalobce domáhal, přešly na stát jako odúmrť na základě rozhodnutí bývalého státního notářství podle tehdy platných právních předpisů. Žalobce nepředložil v řízení o dědictví závěti, které v jeho prospěch učinily K. L. a M. L. Odvolací soud byl toho názoru, že „ani tehdejší politická situace, ani zdržování se žalobce v emigraci nebránily v tom, aby uvedené závěti přihlásil do dědictví, což však neučinil“. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobcův nárok na vydání dědictví zanikl ve smyslu ustanovení §558 dříve platného zákona č. 141/1950 Sb. uplynutím tří roků od smrti uvedených zůstavitelek.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a při rozhodování o nákladech řízení postupoval s poukazem na ustanovení §220 odst. 1 a §224 odst. 1 i §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 26. 1. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště 20. 3. 2005 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu). Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel byl toho názoru, že otázkou zásadního významu je tu skutečnost, zda neuplatnění dědického práva, k němuž došlo z důvodu obavy žalobce před perzekucí a majetkovým postihem, je restitučním důvodem podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když ze strany státu došlo tehdy k postupu porušujícímu právo na majetek, právo dědictví přijmout nebo odmítnout, což vedlo k tomu, že stát převzal nemovitosti, jež by za normálních okolností zdědil žalobce. Dovolatel poukazoval v této souvislosti na to, že sám uprchl do ciziny, když byl před tím poslán do tábora nucených prací výměry Krajského národního výboru v Liberci z 22. 5. 1950 a z 20. 9. 1950.
Dovolatel byl dále toho názoru, že oba žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb., když žalovaný B. p. v P. 6 nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991) a žalovaná M. č. P. 6 měla tyto nemovitosti svěřen jako majetek H. m. P. ke dni podání výzvy i žaloby žalobce.
Dovolatel je přesvědčen, že je oprávněnou osobou, když věc, na kterou uplatňuje právo, přešla na stát (ve smyslu ustanovení §3 ods.t 1 a §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.); výzvu k vydání nemovitostí učinil písemně 10. 4. 1995 ve lhůtě od 1. 11. 1994 do 30. 4. 1995 na základě nálezu č. 164/1994 Sb. a žalobu podal 31. 10. 1995, tedy ve lhůtě 1 roku (podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.).
Nemovitosti, které byly uvedeny v žalobě žalobce z 31. 10. 1995, vlastnily původně K. L. a M. L., každá jednou ideální polovinou. K. L. zemřela 4. 6. 1961 a její polovina nemovitostí přešla podle rozhodnutí bývalého Státního notářství pro P. 6 (sp. zn. 6 D 650/61) jako odúmrť na stát. M. L. zemřela 23. 11. 1962 a její polovina nemovitostí přešla podle rozhodnutí bývalého Státního notářství pro P. 8 (sp. zn. 8 D 199/63) jako odúmrť na stát. Žalobce B. K. podle závětí K. L. a M. L. z 15. 6. 1959, které je třeba pokládat za platné, nabyl ideální polovinu nemovitostí po K. L. a ideální polovinu nemovitostí po M. L. K převzetí těchto nemovitostí státem tu došlo, podle názoru dovolatele, postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody (právo svobodného pohybu, právo na výběr místa pobytu, právo na návrat do vlasti, právo na majetek atd.).
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhovali, aby dovolání dovolatele nebylo vyhověno, a měli za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou po právní stránce bezvadná a vycházejí z úplně zjištěného skutkového stavu.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 344/95 Obvodního soudu pro Prahu 6), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jak uváděl v odůvodnění svého rozsudku z 13. 10. 2004, podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to §2, §3 odst. 1 a 4, §4 odst. 1 a §6 odst. 2, přičemž měl za to, že je tu dána i souvislost s ustanovením §558 dříve platného zákona č. 141/1950 Sb.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla na stát v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem České republiky.
Podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla na stát v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČR, fyzické osoby v tomto pořadí: a/ dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b/ dědic ze závěti, který nabyl část dědictví v míře odpovídající jeho dědickému podílu, c/ až e/ další fyzické osoby uvedené v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Povinnost vydat věc podle zákona č. 87/1991 Sb. se podle ustanovení §6 odst. 1 tohoto zákona vztahuje na případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) věc přešla na stát také na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněném v tísni (§6 odst. 1 písm. h/ uvedeného zákona). Podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje i na další případy neuvedené v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c) téhož zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
V ustanovení §558 zákona č. 141/1950 Sb. (platného do 31. 3. 1964) bylo stanoveno, že nárok na vydání dědictví se promlčel uplynutím tří let od zůstavitelovy smrti nebo ode dne, kdy jeho prohlášení za mrtvého nabylo právní moci. V právní úpravě odmítnutí dědictví a právních následků odmítnutí dědictví bylo v zákoně č. 141/1950 Sb. stanoveno, že odmítnout dědictví bylo možné výslovným prohlášením, učiněným soudu písemně nebo ústně do soudního protokolu (§518), a to do tří měsíců, kdy byl o svém dědickém právu zpraven (§519 odst. 1); jestliže dědic dědictví odmítl, hledělo se na něj, jako by se smrti zůstavitele nedožil (§524); v §519 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. bylo pak ještě stanoveno, že nebude-li ve lhůtě soudem dané učiněno prohlášení, zda nepřítomní nebo neznámí dědicové dědictví odmítli nebo ne, mělo se za to, že zůstavitel takové dědice nezanechal. Podle ustanovení §557 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. zjistil-li se pravý dědic teprve později, byl povinen i ten, komu bylo dědictví soudem potvrzeno, vydat mu majetek, který z dědictví má, podle zásad o oprávněném a neoprávněném držiteli; to platilo obdobně připadlo-li dědictví jako odúmrť státu (§557 odst. 2). Čeho nenabyl žádný dědic (ze závěti i ze zákona ) připadlo to jako odúmrť státu (§513 zákona č. 141/1950 Sb.).
V řízení o této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly i závěťmi původních spoluvlastnic domu čp. 394 a pozemku parc. č. 894 v P. – B., napsané a podepsané K. (K.) L. a M. L. 15. 6. 1959. Těmito závěťmi byly žalobci B. K. odkázány oběma zůstavitelkami vždy „polovina domu čp. 394 v B. včetně poloviny parcely č. 894, na které dům stojí“.
Soud prvního stupně ohledně těchto závětí ve svém rozsudku z 20. 4. 1994 (čj. 9 C 344/95-116 Obvodního soudu pro Prahu 6) uvedl, že podle znaleckého posudku znalce z oboru písmoznalectví vyplývá, že „závěť skutečně podepsala K. L., zemřelá 4. 6. 1961“; ohledně závěti M. L. soud prvního stupně „uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že jde o závěť M. L. vlastnoručně podepsanou M. L., zemřelou 23. 11. 1962“, a to proto, že žalobce „nepředložil srovnávací materiál, na základě kterého by mohl znalec vyhotovit posudek ohledně druhé z předložených závětí“.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z 13. 10. 2004 (sp. zn. 62 Co 275/2004 Městského soudu v Praze) bylo uvedeno, že „bylo nerozhodné, že v případě listiny, podepsané K. L., žalobce prokázal, že jde skutečně o závěť sepsanou touto zůstavitelkou“ a že žalobce „nemohl se současně dovolávat restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. h), protože v době odmítnutí dědictví M. L. již existovala platná závěť sepsaná K. L. v jeho prospěch“; odvolací soud měl i za to, že „soud prvního stupně správně dovodil, že se nárok na vydání dědictví podle §558 zákona č. 141/1950 Sb., ve znění platném do 31. 3. 1964, promlčuje uplynutím tří let od zůstavitelovy smrti“.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 118 /242/), že v případě nároku podle zákona č. 403/1990 Sb. a podle zákona č. 87/1991 Sb. (str. 115 /249/) jde o nárok založený přímo z předpisu restituční (rehabilitační) povahy, nikoli o nárok vyplývající z ustanovení občanského zákoníku. Proto další oprávněné osoby, uvedené v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. musely po smrti oprávněné osoby uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnit svůj nárok ze zákona č. 87/1991 Sb. V uvedeném stanovisku bylo také vyloženo (na str. 117 /259/), že rozsah nároku dědice ze závěti (ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.) na vydání věci, která přešla na stát (§6 téhož zákona), je dán výší podílu uvedeného v závěti; je tu nutno vycházet co do rozsahu nároku na vydání věci ze znění závěti, a to i ohledně závětního dědice věci, na kterou se vztahuje povinnost povinné osoby věc vydat.
Je-li v ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. použit v souvislosti s odmítnutím dědictví v dědickém řízení pojem „tíseň“ obdobně jako v §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je tu na místě vyložit tento pojem jako objektivní hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu), jež takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na fyzickou osobu, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo pak ještě zdůrazněno, že podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešly všechny věci (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) do vlastnictví obcí se všemi právy a povinnostmi (včetně povinnosti věc vydat), což však se netýkalo věci, ohledně níž byl (před účinností zákona č. 172/1991 Sb.) uplatněn nárok na její vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. nebo zákona č. 403/1990 Sb.
Také městská část P. je – vedle obce H. m. P. – věcně pasívně legitimována v restitučním sporu o vydání nemovitosti, s níž hospodaří (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 64/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud při svém rozhodování o dovolání dovolatele měl na zřeteli citovaná ustanovení právních předpisů a zároveň také citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů, jež lze použít i na projednávanou právní věc. V důsledku toho nemohl dovolací soud přisvědčit právním závěrům odvolacího soudu zejména o aplikaci a výkladu ustanovení §3 a §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, pokud šlo o to, zda je žalobce oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. a zda nemovité věci, uváděné žalobcem (popřípadě jejich ideální část) přešly v daném případě na stát podle ustanovení §6 ods.t 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. nebo podle ustanovení §6 odst. 2 téhož zákona. Zvláště nebylo možné přisvědčit názoru odvolacího soudu, že tu použití ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. bránila ustanovení dříve platného zákona č. 141/1950 Sb.; k posouzení postupu soudu (státního notářství) podle těchto dříve platných ustanovení bylo možné přihlížet jen např. při posouzení toho, zda tu došlo nebo nedošlo k odmítnutí dědictví v řízení o dědictví učiněním v tísni, popřípadě při posouzení toho, zda tu byly či nebyly dány důvody, jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., anebo toho, zda tu nedošlo k převzetí věcí státem bez právního důvodu.
Bylo tedy nutno dospět k závěru, že odvolací soud ve svém rozsudku řešil zmíněné právní otázky v rozporu s hmotně právními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Bylo tedy na místě shledat dovolání dovolatele přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a ods.t 3 občanského soudního řádu. Z týchž důvodů aplikace a výkladu ustanovení §3 a §6 zákona č. 87/1991 Sb. odvolacím soudem, jež se odchylují od právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, takže bylo třeba tuto aplikaci uvedených ustanovení a jejich výklad odvolacím soudem pokládat za nesprávné; bylo nutno dospět i k závěru, že přípustné dovolání dovolatelel je i důvodné.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek (§243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (viz §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu). Zaměří se (po doplňujícím objasnění ještě i toho, zda a v jakém právním vztahu s M. č. P. 6 žalovaný bytový podnik nemovitosti, uváděné žalobcem, užívá či obhospodařuje) zejména na nové zevrubné a úplné objasnění otázky, zda je žalobce oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a zda jím uváděné nemovitosti přešly na stát některým ze způsobů uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb.
V tomto dalším řízení rozhodnl soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu