ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2817.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2817/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. E. L. H., 2. S. H., a 3. J. W. Z., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 20. 11. 2003, sp. zn. 22 Co 148/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 327/96 (žalobců E. L. H., S. H. a J. W. Z., zastoupených advokátem, i.s.prof. JUDr. M. K., advokátky, proti žalovaným: a) L. Č. r., státnímu podniku, b) České republice – Ministerstvu zemědělství, zastoupeným advokátem, a c) Městu J., o určení vlastnictví po Johannu Harrachovi, zemřelém 12. 5. 1945), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci 19. 4. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Semilech z 5. 12. 2002, čj. 5 C 237/96-299. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců se žalobním návrhem, aby bylo soudem určeno, že „J. H., zesnulý 12. 5. 1945, v důsledku toho, že v době účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. byl už mrtev, nebyl subjektem konfiskace podle tohoto dekretu, a proto také nebylo nikdy pravomocně rozhodnuto o konfiskaci majetku J. H., dále že ležící pozůstalost po J. H. nebyla subjektem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a že v důsledku toho nemovitosti, náležející J. H. nepřešly dne 23. 6. 1995 do vlastnictví tehdejšího Československého státu. Dalším výrokem tohoto rozsudku byla zamítnuta žaloba žalobců, aby bylo soudem určeno, že „nebylo pravomocně rozhodnuto o ležící pozůstalosti po J. H. a že J. H. nikdy nepozbyl vlastnického práva k nemovitostem, uvedeným v žalobě a jejích doplňcích“. Žalobcům bylo uloženo nahradit společně a nerozdílně žalované ČR – Ministerstvu zemědělství náklady řízení částkou 20.676,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo také rozhodnuto, že žalobci a žalované L. Č. r. nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 20. 11. 2003, sp. zn. 22 Co 148/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích (označených I. a II.) o zamítnutí žaloby žalobců a ve výroku (označeném V.) o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanými L. Č. r. Ve výroku (označeném III.) o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou ČR – Ministerstvem zemědělství ČR byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 14.476,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku (označeném IV.) o nákladech řízení mezi žalobci a žalovaným Městem J. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému Městu J. na náhradu nákladů řízení 6.425,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobci a L. Č. r., s. p., nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení odvolacího. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované ČR – Ministerstvu zemědělství ČR na náhradu nákladů řízení odvolacího 7.662,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo rovněž uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému Městu J. na náhradu nákladů řízení odvolacího 3.175,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno opodstatněným.
Odvolací soud byl toho názoru, že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu), jestliže dosud probíhá řízení o dědictví po zemřelém J. H., v jehož rámci je třeba se vypořádat se skutečnostmi uváděnými v určovací žalobě žalobců. Odvolací soud nesdílel názor žalobců, že jejich právní zájem na požadovaném určení je dán tím, že rozhodnutím soudu bude teprve dán základ pro rozhodování v dědickém řízení.
Odvolací soud měl proto za to, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný ve výrocích (označených I. a II.) ve věci samé podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Ve výrocích o nákladech řízení (označených III. a IV.) byly odvolacím soudem změněny podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu tyto výroky tak, aby výše uložených nákladů řízení před soudem prvního stupně odpovídala ustanovením vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto a poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 19. 8. 2004 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno dne 19. 10. 2004 na poště k doručení Okresnímu soudu v Semilech, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil (v celém rozsahu) rozsudek odvolacího soudu z 20. 11. 2003 (sp. zn. 22 Co 148/2003 Krajského soudu v Hradci Králové) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Odvolatelé jako dovolací důvod uváděli, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé jsou na rozdíl od názoru odvolacího soudu toho názoru, že je tu na jejich straně dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože předmětem sporu jsou v daném případě nemovitosti, které se zapisují do katastru nemovitostí. Stejně tak mají odvolatelé za to (na rozdíl od závěrů odvolacího soudu), že tu bylo možné řešit otázku určení vlastnictví na základě určovací žaloby, podané mimo dědické řízení, aniž by tato právní otázka musela být řešena výlučně v rámci řízení dědického. Dovolatelé jsou i toho názoru, že se tu nemohli domáhat svých práv žalobou na plnění, a to z toho důvodu, že žalobci E. L. H., který se stal jako fideikomisární substitut F. B. H. po jeho smrti jeho dědicem, nebyla pozůstalost po J. H. podle tehdy platného práva odevzdána. Nemůže tedy bez dalšího uplatnit své právo v pozůstalostním řízení, když ostatně řízení o dědictví po J. H. bylo usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze 17. 8. 2004, sp. zn. D 1753/2001, přerušeno.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 327/96 Okresního soudu v Semilech), že by odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu anebo by byla v současné době ještě rozhodována rozdílně i dovolacím soudem.
Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně vyplývalo, že právní posouzení projednávané věci rozhodnutími těchto soudu spočívalo v daném případě zejména v posouzení podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (podle něhož bylo v řízení podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnuto o nevydání nemovitostí, jejichž vydání se domáhal E. H., který je žalobcem i v této právní věci).
Zabývaly se tedy soudy obou stupňů i tím, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 229/1991 Sb., tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechod na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/2001 a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle zákona č. 229/1991 Sb.) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně přípustné.
S poukazem na uvedené právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 20. 11. 2003 (sp. zn. 22 Co 148/2003 Krajského soudu v Hradci Králové), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě ze stejných právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů, jako dovolání nepřípustného, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, která upravují taxativně případy přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Odvolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu