ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2847.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2847/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele B. R., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 29. 6. 2005, sp. zn. 19 Co 257/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 291/2003 (žalobce B. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. H., zastoupenému advokátkou, o určení spoluvlastnického práva k nemovitosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 12. 12. 2003, se žalobce domáhal, aby bylo rozsudkem určeno, že je žalobce spoluvlastníkem (z jedné ideální poloviny) pozemku parc. č. 88 – zahrady (o výměře 103 m2) v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že tento pozemek koupil žalobce od prodávajících F. a L. M. kupní smlouvou z 9. 6. 1999; tito prodávající byli zapsání jako vlastníci v katastru nemovitostí, takže kupní smlouvu uzavřel žalobce v dobré víře. Teprve následně se žalobce dověděl o tom, že žalovaný Ing. V. H. se žalobou domáhal od roku 1997 vydání pozemku parc. č. 88 v katastrálním území V. vůči F. a L. M. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 22. 5. 2002, čj. 5 C 192/97-152 (který nabyl právní moci 24. 9. 2002) bylo rozhodnuto tak, že F. M. a L. M. jsou povinni vydat pozemek parc. č. 88 v P. V. H., který pak byl také zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník uvedeného pozemku, ačkoli žalobce tento pozemek má stále ve své držbě. Podle názoru žalobce je však vlastníkem přinejmenším ideální poloviny uvedeného pozemku, a to na základě ustanovení §486 občanského zákoníku, neboť tuto ideální polovinu nabyl v dobré víře od nepravých dědiců F. a L. M., kterým bylo potvrzeno dědictví po zůstaviteli M. M. (a to z jedné čtvrtiny L. M. a z další čtvrtiny F. M., tedy manželce a synu uvedeného zůstavitele, když ideální polovina pozemku byla ve společném jmění manželů M. M. a L. M. a zůstala tedy L. M.). Žalobce má na požadovaném určení spoluvlastnictví jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 88 v katastrálním území V. naléhavý právní zájem jako nabyvatel uvedeného pozemku v dobré víře podle kupní smlouvy z 9. 6. 1999. Žalobce je i toho názoru, že na straně žalovaného V. H. nebyly dány zákonné předpoklady k vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., a to zejména pokud šlo o včasné podání výzvy k vydání nemovitosti podle §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby žalobce. Podle názoru žalovaného je argumentace žalobce nesrozumitelná v tom, že z ní není patrno, z čeho žalobce dovozuje, že F. M. a L. M. byli nepravými dědici zůstavitele M. M. Žalovaný dále namítal, že kupní smlouva z 9. 6. 1999, uzavřená mezi žalobcem a F. a L. M. je neplatná podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a §39 občanského zákoníku; žalovanému byl totiž pozemek parc. č. 88 v katastrálním území V. vydán na základě soudního rozhodnutí (Obvodního soudu pro Prahu 10 v právní věci sp. zn. 5 C 192/97) po posouzení všech zákonných podmínek pro vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 3. 1. 2005, čj. 17 C 291/2003-46, byla zamítnuta žaloba žalobce o určení, že je z jedné ideální poloviny spoluvlastníkem pozemku parc. č. 88 – zahrady (o výměře 103 m2), zapsaného na listu vlastnictví č. 730 pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu P. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 10.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukázáno na to, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 22. 5. 2002, čj. 5 C 192/97-152 (který nabyl právní moci 24. 9. 2002), bylo uloženo F. M. a L. M. vydat V. H. pozemek parc. č. 88 – zahradu (o výměře 103 m2) v katastrálním území P. Žalovaný takto nabyl do vlastnictví uvedený pozemek na základě restitučního předpisu; soudní řízení ohledně vydání pozemku parc. č. 88 v P. probíhalo od 20. 12. 1992 a bylo pravomocně skončeno 24. 9. 2002. V průběhu tohoto řízení uzavřeli však F. M. a L. M. (kteří byli žalovanými v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 192/97 Obvodního soudu pro Prahu 10) kupní smlouvu z 9. 6. 1999 s B. R.; šlo však, podle názoru soudu prvního stupně, o smlouvu neplatnou (pro rozpor s ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.), jak to bylo také uvedeno v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 z 22. 5. 2002, čj. 5 C 192/97-152. Dospěl tedy soud prvního stupně k výslednému závěru, že se žalobce neprávem domáhá určení svého práva ohledně pozemku, který nabyl žalovaný na základě pravomocného soudního rozhodnutí. Žalobu žalobce proto soud prvního stupně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce B. R. proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 z 3. 1. 2005, čj. 17 C 291/2003-46, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 29. 6. 2005, sp. zn. 19 Co 257/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a dospěl ke správnému rozhodnutí.
Odvolací soud se především zabýval tím, zda má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu; byl toho názoru, že tento naléhavý právní zájem žalobce má, když je žalovaný nyní v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník sporného pozemku, za jehož spoluvlastníka se žalobce pokládá s poukazem na uzavření kupní smlouvy z 9. 6. 1999 ohledně tohoto pozemku.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně byl toho názoru, že uvedená smlouva z 9. 6. 1999, uzavřená žalobcem s F. a L. M., je smlouvou neplatnou (ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku), protože k jejímu uzavření došlo v rozporu s ustanovením §22 zákona č. 403/1990 Sb., podle něhož platí, že povinná osoba podle zákona č. 403/1990 Sb. nemůže předmět restitučního sporu převést do vlastnictví jiného, ani přenechat jinému do užívání, s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavíraných na podkladě dohod o výměně bytů. Podle názoru odvolacího soudu není tu rozhodující, zda žalobce věděl o uvedeném důvodu neplatnosti smlouvy z 9. 6. 1999. Odvolací soud tu zdůrazňoval, že žalovaný byl úspěšný v pravomocně skončeném řízení o vydání pozemku, v němž byla vyřešena otázka, zda tu byly splněny i všechny další podmínky stanovené pro vydání věci zákonem č. 403/1990 Sb.
Odvolací soud také uváděl, že nebylo možné přisvědčit názoru žalobce, že požívá ochrany podle ustanovení §486 občanského zákoníku jako nabyvatel pozemku od nepravých dědiců. Po zůstaviteli Doc. Mgr. M. M. byli totiž F. M. a L. M. dědici ze zákona jako syn a manželka uvedeného zůstavitele; tito dědicové ze zákona pak byli právními nástupci po původní povinné osobě, která v průběhu řízení o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. zemřela.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu včetně správného výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 12. 8. 2005 a dovolání ze strany žalobce proti rozsudku odvolacího soudu bylo dne 11. 10. 2005 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 10, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že dosavadní řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
Dovolatel namítal, že odvolací soud pochybil, když nebral v úvahu, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 22. 5. 2002, čj. 5 C 192/97-152, o vydání pozemku parc. č. 88 v katastrálním území V. povinnými F. a L. M oprávněnému V. H. je závazný jen pro účastníky uvedeného řízení, nikoli pro žalobce v tomto dalším soudním řízení. Podle názoru dovolatele neměl tedy soud prvního stupně ani odvolací soud ze závěrů citovaného rozsudku, vydaného v předchozím uvedeném soudním řízení, bez dalšího vycházet a bylo jeho povinností zabývat se v tomto směru námitkami žalobce (uplatňovanými v řízení vedeném nyní pod sp. zn. 17 C 291/2003 Obvodního soudu pro Prahu 10), že totiž žalovaný nebyl oprávněným restituentem, a také tím, co žalobce uváděl ohledně právních vztahů týkajících se pozemku parc. č. 88 v katastrálním území V. Tento pozemek byl M. a L. M. přidělen rozhodnutím finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru P. z 5. 10. 1977, čj. Fin. 3 – práv. I/35/77, za účelem zřízení zahrádky k rodinnému domku čp. 239 stojícímu na stavebním pozemku parc. č. 84 v P. V., tedy v souladu s tehdy platným právem.
Dovolatel trval nadále na své námitce, že nabyl vlastnické právo přinejmenším k ideální polovině pozemku parc. č. 88 v katastrálním území V. v souladu s ustanovením §486 občanského zákoníku. Dovolatel zdůrazňoval, že koupil tento pozemek od dědiců M. M. – F. a L. M. v dobré víře, že jim bylo dědictví k tomuto pozemku potvrzeno usnesením Obvodního osudu pro Prahu 10 ze 4. 1. 1999, sp. zn. 33 D 556/98, jako dědicům ze zákona, jímž bylo takto dáno právo s majetkem po zůstaviteli M. M. nakládat.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku dovolacího soudu, jímž byl i potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže však dovolací soud dospěje k závěru, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo řeší-li rávní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 17 C 291/2003), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele, byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Podle ustanovení §159 odst. 2 občanského soudního řádu je výrok pravomocného rozsudku soudu závazný pro účastníky řízení, ale také pro všechny orgány.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 114 – 115 /248 – 249/), že rozsudek ukládající vydání věci (míněné ve smyslu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. jako vydání věci do vlastnictví oprávněné osoby /§2 a §3 zákona č. 403/1990 Sb./) je veřejnou listinou dokládající právní opodstatněnost restituce práv vlastníka věci a je i podkladem pro případný soudní výkon rozhodnutí odebráním věci; vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. zahrnuje i vyklizení nemovité věci, aby mohlo dojít k úplné restituci práv; výrok rozsudku ukládající vydání věci ve smyslu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. je postačujícím podkladem pro záznam do katastru nemovitostí (viz §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.).
Podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je povinná osoba podle tohoto zákona povinna s odnětými věcmi až do jejich vydání oprávněným osobám nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 12. 1990, viz §26 zákona č. 403/1990 Sb.) nemůže tyto věci, jejich součástí a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani je přenechat do užívání jiného, s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu.
Jen v ustanovení §12 zákona č. 403/1990 Sb. je vymezeno do jakých práv a závazků oprávněné osoby vstupují dnem převzetí nemovitostí.
Ústavní soud ČR např. v nálezu ze 14. 7. 2004, IV ÚS 199/03, uveřejněném pod č. 97 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, na str. 4 uvedl k interpretaci §12 odst. 1 a §22 odst. zákona č. 403/1990 Sb.: V §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. zákonodárce uložil povinným osobám povinnost nakládat s odňatými věcmi až do jejich vydání oprávněným osobám s péčí řádného hospodáře, což je nutné vyložit tak, že nesmějí vydávané věci smluvně ani jinak zatížit v neprospěch oprávněné osoby (kupř. zajistit si pro sebe příjem z věci, kterou je povinen vydat). V této souvislosti Ústavní soud ČR v citovaném nálezu ještě dodával, že nerespektování takové kogentní normy zakládá dotčení na základním právu či svobodě, a že v §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. jde evidentně o ochranu majetku pro osobu oprávněnou a jiný výklad smluv, zatěžujících oprávněnou osobu, nepřihlíží ke smyslu a podstatě restituce majetku podle zákona č. 403/1990 Sb.
Uvedená ustanovení právních předpisů i citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jmenovitě z těch, které jsou uveřejněny ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) měl dovolací soud na zřeteli při posuzování otázky přípustnosti dovolání dovolatele i v daném případě. Ve smyslu těchto ustanovení právních předpisů i citovaných právních závěrů nemohl pak dovolací soud přisvědčit názoru, že by v daném případě odvolací soud posoudil některou právní otázku v projednávané věci v rozporu s hmotným právem (zejména hmotněprávními ustanoveními zákona č. 403/1990 Sb.), nebo že by svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatele, řešil některou právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s uvážením i vyhlášených právních závěrů Ústavního soudu ČR), když nevyhověl žalobě žalobce o určení vlastnictví k nemovité věci, kterou (jak vyplynulo z pravomocného rozhodnutí soudu o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb.) osoba, jež byla povinnou osobou podle zákona č. 403/1990 Sb., převedla v době soudního řízení o vydání věcí podle tohoto zákon z odňatých věcí (§22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.) do vlastnictví jiného (jiných osob). A protože, jak shora již uvedeno, neřešil tu odvolací soud v tomto případě ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, neshledal dovolací soud u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b dost. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v dovolání úspěšný a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle ustanovení občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. února 2006
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu