ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2866.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2866/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a členů senátu JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání České republiky-Ministerstva financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 27.4.2005, sp.zn. 21 Co 53/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 13 C 47/2002 (žalobců: 1. P. P., a 2. O. P., zastoupeného P. P., proti žalované České republice-Ministerstvu financí ČR, o poskytnutí finanční náhrady za zabrané movité věci), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 27.4.2005, sp.zn. 21 Co 53/2005, v té části výroku označeného I, jímž bylo žalované uloženo poskytnout žalobci P. Po. „6,5 % úrok z prodlení z částky 60.000 Kč do 22.4.2002 do zaplacení“ do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Věc se vrací v uvedeném rozsahu Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 22.4.2002, se žalobci domáhali, aby jim, jako dědicům po zůstavitelce M. P., byla přiznána vůči žalovanému státu peněžní náhrada 796.849 Kč (tj. každému ze žalobců 398.424,50 Kč) s úroky z prodlení od 22.4.2002. Tuto náhradu požadovali žalobci za škodu, vzniklou jim „v souvislosti se zamítnutím návrhu na vrácení věcí, které byly prohlášeny za zabrané usnesením bývalého Lidového soudu v Hradci Králové z 9.2.1956, sp.zn. 2 T 176/53, a které byly majetkem M. P., matky žalobců. V žalobě bylo uvedeno, že v návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze 6.12.1995, 2 Tzn 42/95, jímž byla zrušena usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 20.7.1956, sp.zn. 4 To 180/56, i usnesení Okresního soudu v Hradci Králové z 9.2.1956, sp.zn. 2 T 176/53, došlo k vydání usnesení Okresního soudu v Hradci Králové z 27.3.1997, sp.zn. Nt 2008/97, o vrácení v trestním řízení zabraných věcí M. P. Toto usnesení bylo však zrušeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 2.2.1998, sp.zn. 11 To 24/98, a tato trestněprávní věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, který však v dalším řízení návrh na vrácení věci zamítl usnesením ze 17.4.2001, sp.zn. Nt 2008/97. Podle poučení obsažených v těchto usneseních požádal P. P. Ministerstvo spravedlnosti ČR o předběžné projednání náhrady škody za nevrácené věci ve smyslu ustanovení §10 zákona č. 58/1969 Sb. Ze strany Ministerstva spravedlnosti ČR mu došla odpověď, že žádost může být projednána jen v případech, v nichž škoda vznikla v důsledku rozhodnutí vydaných po dni nabytí účinnosti zákona č. 58/1969 Sb., tedy po 1.7.1969. Ministerstvo spravedlnosti zároveň sdělilo, že žádost postoupilo Ministerstvu financí ČR „ke zvážení, zda by bylo možné případ řešit podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“. Žalobci podali žalobu u soudu, a to před tím, než by se jejich nárok promlčel.
Ze strany žalované České republiky-Ministerstva financí ČR bylo navrženo zamítnutí žaloby žalobců jako nedůvodné co do důvodu i co do výše nároku, když žalobci opírají svůj nárok podle zákona č. 58/1969 Sb. I kdyby bylo možné chápat matku žalobců M. P. jako rehabilitovanou osobu podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebyla by tu splněna další podmínka uvedená v §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj. přechod majetku na stát v důsledku vysloveného trestu propadnutí jmění pravomocným odsuzujícím rozhodnutím. Věci (zlatnické zboží) byly M. P., matce žalobců, zabrány podle ustanovení §74 zákona č. 86/1950 Sb. (dříve platného trestního zákona), takže tu šlo o ochranné opatření; tato opatření však nenáležela mezi ty druhy trestů, jež byly taxativně vymezeny v §18 zákona č. 86/1950 Sb., takže tu nepřísluší odškodnění za trest.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 10.3.2003, čj. 13 C 47/2002-92, byla žaloba žalobců P. P. a Mgr. O. P. vůči žalované České republice-Ministerstvu spravedlnosti ČR zamítnuta, a to ohledně náhrady škody v úhrnné výši 796.949 Kč (tedy ve vztahu ke každému ze žalobců ohledně částky 398.424,50 Kč) s úroky ve výši 6,5 % od 22.4.2002 do zaplacení). Žalobcům bylo uloženo nahradit žalované náklady řízení 144 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně neshledal důvodným nárok žalobců na náhradu škody v souvislosti se zamítnutím návrhů na vrácení věci, které byly prohlášeny za zabrané usnesením bývalého Lidového soudu v Hradci Králové z 9.2.1956, sp.zn. 2 T 176/53, a které byly majetkem jejich matky M. P.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukazováno na to, že v daném případě došlo na základě rozhodnutí bývalého Lidového soudu v Hradci Králové k zabrání věci z majetku M. P. (matky žalobců), a to ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze 6.12.1995, Tzn 42/95, byla tato rozhodnutí zrušena a bylo vysloveno, že jimi byl porušen zákon. Pokud v takovém případě žalobci požadují náhradu škody, když byl totiž posléze Okresním soudem v Hradci Králové zamítnut jejich návrh na vrácení zabraných věcí, pak tu, podle názoru soudu prvního stupně, nelze tento nárok posoudit podle ustanovení dříve platného zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, protože ustanovení §27 tohoto zákona vylučuje jeho zpětnou působnost přede dnem nabytí jeho účinnosti (před 1.7.1969); podle ustanovení §421 občanského zákoníku pak lze, podle názoru soudu prvního stupně, věc posuzovat z doby před účinností zákona č. 58/1969 Sb. jen ohledně škody, která vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu, nikoli však ohledně škody, která vznikla nezákonným rozhodnutím (nešlo-li o rozhodnutí o vazbě a trestu). Podle ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. přecházelo na dědice právo žádat o odškodnění pouze v rozsahu ušlého výživného a pokud toto právo nebylo uplatněno ve lhůtě podle §374 trestního řádu, potom nárok na odškodnění zanikl.
Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl, a to ve vztahu vůči České republice-Ministerstvu spravedlnosti ČR (nikoli vůči Ministerstvu financí ČR), které za stát v dané věci muselo jednat, podle názoru soudu prvního stupně, protože tu bylo třeba vycházet z ustanovení §9 zákona č. 58/1969 Sb., šlo-li o rozhodnutí vydané v trestním řízení, takže příslušným ústředním orgánem je tu Ministerstvo spravedlnosti ČR.
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové usnesením z 25.6.2003, sp.zn. 21 Co 289/2003, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci; měl za to, že je třeba návrh žalobců posoudit podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, „neboť na matku žalobců je třeba pohlížet jako na osobu rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci“. Přesto, že matka žalobců nebyla pravomocně odsouzena a nebyl jí uložen trest, byla jí způsobena majetková újmu rozhodnutím o zabrání věcí (ochranným opatřením ve smyslu ustanovení §69 a §74 zákona č. 86/1950 Sb., tedy dříve platného trestního zákona). Ve prospěch matky žalobců byla podána stížnost pro porušení zákona, Nejvyšší soud tuto stížnost projednal a vyslovil porušení zákona, k němuž došlo rozhodnutími soudů v neprospěch matky žalobců. Nezákonná rozhodnutí tu byla odstraněna postupem podle zákona č. 119/1990 Sb. a v souladu s účelem tohoto zákona, jímž je nejen zrušení odsuzujícího soudních rozhodnutí, ale i odstranění nepřiměřené tvrdosti v používání represe. Podle názoru odvolacího soudu zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v ustanovení §30 odst. 3 a v §23 odst. 2 počítá s nároky vyplývajícími i ze zrušených výroků o ochranném opatření (nikoli jen ze zrušených výroků o trestech). Odvolací soud tedy vycházel z právního názoru, že právní úprava neposkytuje žalobcům jinou cestu k odškodnění než podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a za podmínek stanovených tímto zákonem. Odvolací soud v této souvislosti měl i za to, že ze zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá i určení osoby, která jedná za stát jako osoba povinná (a tou tu je Ministerstvo financí ČR). Odvolací soud posléze (s poukazem na nález Ústavního soudu ČR z 8.12.1999, IV. ÚS 324/99, uveřejněný pod č. 178 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl i toho názoru, že při posuzování majetku, který tu podléhal zabrání věcí, je třeba mít za to, že tu jde o hodnotu vyjádřitelnou určitým obecným ekvivalentem, tedy v penězích. Dále odvolací soud uváděl pro další řízení, že je třeba provést dokazování, zda věci zabrané matce žalobců tvořily nebo netvořily v době zabrání její celý majetek ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším průběhu řízení Okresní soud v Hradci Králové vynesl rozsudek ze 6.10.2004, čj. 13 C 47/2002-137, jímž byla opět zamítnuta žaloba žalobců P. P. a Mgr. O. P. vůči žalované České republice-Ministerstvu financí ČR o náhradu v úhrnné výši 796.849 Kč (tedy každému ze žalobců částkou 398.424,50 Kč) s úroky z prodlení 6,5 % od 24.4.2002 do zaplacení. Žalobcům bylo uloženo nahradit žalované náklady řízení částkou 144 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že nárok žalobců byl projednán podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soud prvního stupně měl za to, že žalobci požádali o finanční náhradu ve stanovené lhůtě jednoho roku ode dne, kdy usnesení soudu, jímž byl zamítnut návrh na vrácení zabraných věcí, nabylo právní moci dne 4.5.2001. Žalobce Mgr. O. P. však nesplňoval podmínku státního občanství České republiky (§3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.); proto již z tohoto důvodu musela být žaloba tohoto žalobce zamítnuta. Pokud šlo o včas uplatněný nárok žalobce P. P., pak se soud prvního stupně zabýval tím, zda ohledně jeho nároku byla splněna podmínka podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tedy zda byl u matky žalobců trest propadnutí věci a zda tyto věci představovaly veškerý majetek M. P.-matky žalobců. V tomto smyslu vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že věcmi, zabranými v roce 1956 M. P., byly věci pocházející ze zrušeného zlatnictví a hodinářské živnosti. Ze spisu o řízení o dědictví, jež bylo vedeno u bývalého Státního notářství v H. K. pod sp.zn. D 859/60, pokládal soud prvního stupně za doloženo, že zůstavitelka vlastnila víkendovou chatu v Ř. L., okres N., takže z toho soud prvního stupně dovozoval, že v trestním řízení nebyl matce žalobců zabrán veškerý majetek ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně celou žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce P. P. proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze 6.10.2004, čj. 13 C 47/2002-137, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 27.4.2005, sp.zn. 21 Co 53/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn (v části výroku označeném I.), pokud jím ve vztahu k žalobci P. P. byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení 60.000 Kč, a to tak, že žalované České republice-Ministerstvu financí bylo uloženo poskytnout žalobci P. P. finanční náhradu 60.000 Kč, a to v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, s 6,5 % úrokem z prodlení od 22.4.2002 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbývající části výroku (označeném I.) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci P. P. a žalobci Mgr. O. P. bylo uloženo nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně 144 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že byla převzata skutková zjištění soudu prvního stupně a dále bylo dokazování doplněno konstatováním usnesení bývalého Státního notářství H. k. z 28.9.1960, čj. D 859/60-59, podle něhož dědictví po zůstaviteli F. P., zemřelém 30.4.1953, nabyli dědici ze zákona – pozůstalá manželka M. P. a čtyři děti uvedeného zůstavitele, každý z těchto dědiců jednou pětinou; do dědictví patřilo převážně bytové zařízení.
Podle názoru odvolacího soudu šlo v tomto soudním řízení (sp.zn. 13 C 47/2002 Okresního soudu v Hradci Králové) o nárok podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na náhradu za státem převzatý movitý majetek na základě rozhodnutí zrušeného podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Oprávněnými jsou tu v případě úmrtí rehabilitované osoby další oprávněné osoby uvedené v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. V tomto případě žalobce Mgr. O. P. není občanem České republiky, ale odvolací soud měl za to, že je tu rozhodné to, že tento žalobce byl občanem České republiky ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. U tohoto žalobce však odvolací soud spatřoval důvod zamítnutí žaloby v tom, že tento žalobce neuplatnil právo na finanční náhradu u příslušného orgánu státní správy v hmotněprávní propadné lhůtě jednoho roku od právní moci rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci (§13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.). Pokud tedy soud prvního stupně zamítl žalobu Mgr. O. P., byl odvolací soud toho názoru, že toto rozhodnutí soudu prvního stupně je správné a potvrdil je podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Pokud šlo o žalobu žalobce Pavla Potůčka byl odvolací soud toho názoru, že ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nelze vykládat tak, že by z poskytnutí náhrady za movité věci byly vyloučeny oprávněné osoby jen na základě toho, že vlastnily kromě movitých věcí ještě nemovitost. Nebylo tu proto, podle názoru odvolacího soudu, rozhodné, že matka žalobců M. P. vlastnila rekreační chatu v Ř. L., okres N. Bylo však třeba se zabývat tím, zda výrokem o zabrání jejích věcí v trestním řízení v roce 1956 přešel na stát celý její movitý majetek. Odvolací soud došel k závěru, že tomu tak v daném případě bylo. Poukazoval tento soud na to, že trestní stíhání M. P., matky žalobců, probíhalo v roce 1953, přičemž u této stíhané osoby nedošlo po smrti jejího manžela k nabytí nijaké další podstatné majetkové hodnoty kromě věcí osobní potřeby a bytového zařízení i nádobí, a to v období do 9.2.1965, kdy došlo k zabrání jejích věcí (předmětů zlatnické a hodinářské výroby); nelze proto než uzavřít že výrokem o zabrání věcí přešel na stát celý movitý majetek M. P., matky žalobců.
Odvolací soud pak poukazoval na to, že výše náhrady je tu určena zákonem v ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a činí 60.000 Kč bez ohledu na hodnotu převzatého majetku, takže ocenění převzatých věcí je tu pro rozhodnutí o finanční náhradě bez významu. Odvolací soud byl dále toho názoru, že tu náhrada náleží žalobci Pavlu Potůčkovi v cenných papírech, jež nemají povahu státního dluhopisu (§13 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.); neuplatní se tu již prováděcí nařízení vlády č. 233/1991 Sb., které nedopadá na náhrady podle ustanovení §13 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění od 7.6.1994 (tj. po novele provedeném zákonem č. 125/1994 Sb.).
Odvolací soud proto změnil podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, který se týkal žalobce Pavla Potůčka, přičemž odvolací soud připojil ještě závěr, že ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je ustanovením, z něhož vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky řízení, takže ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 občanského soudního řádu bylo možné přiznat rozsudkem soudu i něco jiného, než čeho se žalobce svou žalobou domáhal. Žalobci P. P. přiznal odvolací soud ve smyslu ustanovení §517 odst. 1 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. úroky z prodlení se zaplacením finanční náhrady, i když tato finanční náhrada bude poskytnuta v cenných papírech; tyto úroky byly pak přiznány žalobci P. P. v souladu s návrhem od zahájení řízení.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR dne 14.6.2005 a dovolání ze strany dovolávající se České republiky-Ministerstva financí ČR bylo předáno dne 26.7.2005 na poště k doručení Okresnímu soudu v Hradci Králové, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. V dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolání bylo tu pokládáno za přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu). Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolání tu směřovalo proti změně části výroku rozsudku soudu prvního stupně, jíž byla žalované uložena povinnost poskytnout žalobci P. P. finanční náhradu 60.000 Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a 6,5 % úrok z prodlení z této částky od 22.4.2002 do zaplacení.
V dovolání bylo vytýkáno odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval vlastnictvím nemovitosti matky žalobců M. P., když odvolací soud uplatňoval nesprávný názor, že toto vlastnictví nemovitosti tu není rozhodné, neboť žalobci uplatňovali nárok na náhradu za movité věci. Šlo tu ze strany odvolacího soudu o nesprávný výklad ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť úprava podle tohoto ustanovení se týká náhrady za celý majetek postižené osoby, jehož součástí není nemovitost. V tomto řízení nebylo však prokázáno, že by věci, které byly M. P., matce žalobců, v trestním řízení zabrány, představovaly její veškerý majetek.
Ze strany dovolatelky bylo dále poukazováno na to, že majetková újma, která tu byla způsobena rozhodnutím soudu v trestním řízení (které ostatně v důsledku amnestie z roku 1955 nenabylo právní moci), nemůže být odškodněna na základě zákona č. 87/1991 Sb. Vzhledem k tomu, že je tu nedůvodný základ nároku, je nedůvodné i žalobci požadované příslušenství nároku (úrok z prodlení); přiznání úroku z prodlení tu není na místě bez ohledu na to, zda tu nárok žalobců se týkal náhrady za movitý či nemovitý majetek.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání České republiky-Ministerstva financí ČR navrhovali zamítnutí tohoto dovolání jako nedůvodného.
Dovolání České republiky-Ministerstva financí ČR tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka jako dovolací důvod uplatňovala, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud nároky, uplatněné žalobci v této právní věci, podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož v případech, že celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost převzal stát na základě soudního rozhodnutí, které bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o mimosoudní rehabilitací, přísluší oprávněné osobě náhrada ve výši 60.000 Kč; tato náhrada se vyplatí v cenných papírech, která nemají povahu státního dluhopisu (§13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.).
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. je v oblasti trestněprávních vztahů (část třetí zákona č. 87/1991 Sb.) i příslušný ústřední orgán státní správy.
V ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je pamatováno v oblasti trestněprávních vztahů i na nároky na vydání majetku vyplývající ze zrušení výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věcí nebo i zabrání věcí (nikoli však jen jednotlivé věci, jíž se týkalo rozhodnutí soudu; srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 65/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právo na finanční náhradu podle §13 odst. 2 (ve spojení s §20 odst. 2) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba uplatnit ve lhůtě jednoho roku od právní moci rozhodnutí o zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 8.12.1991, IV. ÚS 324/99, uveřejněném pod č. 178 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl k výkladu ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. zaujat právní názor: Majetek ve svém pojmovém významu i ve své podstatě má hodnotový podtext; jde o hodnotu vyjádřitelnou určitým ekvivalentem obecným, tedy v penězích. O majetku nelze pojmově uvažovat v případech, kdy sice jde o pojmenovatelné movité věci, které však již postrádají jakoukoli vyjádřitelnou hodnotu.
Odvolací soud při výkladu pojmu celý majetek (§13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) v tomto konkrétním případě, v němž nešlo o zabrání jednotlivé věci, ale o celý majetkový soubor předmětů zlatnické a hodinářské produkce, vycházel v podstatě z citovaného závěru Ústavního soudu ČR a dospěl k závěru, že na tento majetkový celek lze v případě tohoto druhu uvedené ustanovení aplikovat. Tento výklad a následnou aplikaci ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na projednávanou právní věc neshledává ani dovolací soud nesprávným a odporujícím smyslu a účelu právní úpravy obsažené v ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. o finanční náhradě za nevydávaný majetek, vyplývající ze zrušení výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věcí nebo zabrání věcí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. V tomto smyslu a rozsahu nebylo možné pokládat dovolání dovolatelky za důvodné.
Bylo však nutné přisvědčit názoru dovolatelky o nedůvodnosti přiznání nároku žalobce P. P. za úroky za soudem k úhradě uložené částky 60.000 Kč, když tu nelze dovodit zákonné předpoklady pro přiznání úroků z prodlení od 22.4.2002 do zaplacení ve smyslu ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku, neboť tu nelze na straně žalovaného státu shledat neplnění dluhu řádně a včas za dobu předcházející uložení povinnosti soudem uhradit žalobci 60.000 Kč rozhodnutím soudu před tím, než toto rozhodnutí nabylo právní moci. V tomto smyslu a rozsahu bylo proto nutné dovolání dovolatelky posoudit jako důvodné.
Mohl tedy dovolací soud přikročit ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, napadeného dovoláním, jen v té části výroku rozsudku, jímž byla uložena povinnost poskytnout“ 6,5 % úrok z prodlení z částky 60.000 Kč od 22.4.2002 do zaplacení“. V tomto rozsahu vrátil také dovolací soud věc k dalšímu řízení odvolacímu soudu, a to o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze 6.12.2004, čj. 13 C 47/2002-137.
V tomto dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu). Bude třeba také rozhodnout o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. února 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu