ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2893.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2893/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ L. K., B/ A. H. a C/ M. H., zastoupených advokátkou, proti žalovanému S. N. H., s.p., jako právnímu nástupci původně žalovaného S. s. K. s.p., o určení oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp.zn. 10 C 127/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.7.2005, čj. 14 Co 167/2005-35, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19.7.2005, č.j. 14 Co 167/2005-35, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 3.1.2005, č.j. 10 C 127/2004-19, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Cheb u rozsudkem ze dne 3.1.2005, čj. 10 C 127/2004-19, zamítl z důvodu promlčení návrh žalobců, aby bylo rozhodnuto, že jsou oprávněnými osobami k vydání nemovitostí zemědělské usedlosti čp. 2 v D. Zjistil, že rozhodnutím pozemkového úřadu - Okresního úřadu v Ch. ze dne 15.12.1993, které nebylo právní moci dne 17.5.1994, nebyl uznán nárok žalobců k předmětným pozemkům a byli odkázáni na soud. Protože žaloba byla podána až 1.10.2004 a žalovaný namítl promlčení nároku, nebylo možno žalobcům nárok přiznat. Věcnou stránkou návrhu se proto soud nezabýval.
O odvolání žalobců proti tomuto rozsudku rozhodoval Krajský soud v Plzni, který rozsudkem shora uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil, že pokud zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), který nárok žalobců upravuje, neobsahuje zvláštní ustanovení o lhůtách k podání návrhu podle §4a tohoto zákona u soudu, podléhá tento nárok promlčení podle ustanovení §101 a násl. občanského zákoníku (o.z.). Nárok žalobců na projednání věci u soudu podléhal obecné tříleté promlčecí lhůtě, byl však uplatněn až po uplynutí doby 10 let. Odvolací soud nemohl přihlédnout k tomu, že v průběhu odvolacího řízení žalovaný sdělil, že na námitce promlčení netrvá. Tím, že tuto námitku původně v řízení před prvým stupněm uplatnil, došlo totiž k zániku uplatněného nároku. Samotné jejich právo ale nezaniklo, nadále trvá jako naturální, pouze je nelze vynutit státní mocí. Dlužník tak může svou povinnost vůči žalobcům splnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Rozsudek odvolacího soudu považují za zásadně významný po právní stránce, protože je v rozporu s hmotným právem, a řeší otázku, která je soudy rozhodována rozdílně. Řízení je podle nich postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm.a), a také spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm.b) o.s.ř.). Neztotožňují se s názorem soudů obou stupňů, že jde o majetkový nárok. V daném případě se podle nich jedná o procesní lhůtu, která měla být stanovena správním orgánem a žalobci měli být upozorněni na následky případného marného uplynutí takto stanovené lhůty, což se nestalo. Dále dovolatelé uplatňují, že na počátku jednání u odvolacího soudu vzal žalovaný výslovně námitku promlčení zpět, a uvedl, že s ohledem na doklady, prokazující vlastnictví právního předchůdce žalobců, které mu byly předloženy, je namístě určení, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu §4 zákona č. 229/1991 Sb. k zemědělské usedlosti čp. 2 včetně přilehlých pozemků v D. Vznesení námitky promlčení je podle žalobců procesním úkonem ve smyslu §97 odst. 1 o.s.ř. V řízení před soudem platí dispoziční zásada, která umožňuje učiněné úkony vzít zpět. Pokud by tomu tak nebylo, jednalo by se o značné omezení práv žalovaného. V daném případě měli účastníci zájem vyřídit věc smírně, což žalovaný vyjádřil procesním úkonem - zpětvzetím námitky promlčení. Omezením jeho procesních práv, tj. tím, že odvolací soud nepřihlédl k procesnímu úkonu žalovaného, došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Důkazy, prokazující oprávněnost nároku žalobců tak nebyly vůbec provedeny. Dovolatelé navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené občanským soudním řádem (o.s.ř.), směřuje přitom proti rozsudku odvolacího soudu, který potvrdil svým rozsudkem první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Dovolání by tak bylo přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je po právní stránce zásadně významný (§237 odst. 1 písm c) o.s.ř.).
K tomuto závěru nelze sice dojít, pokud jde o závěry odvolacího soudu k výkladu §1 odst. 3 zákona o půdě, podle něhož se právní vztahy neupravené tímto zákonem, (což se týká např. i lhůt k uplatnění nároku na určení oprávněné osoby podle §4a), řídí obecnými předpisy- v daném případě občanským zákoníkem. V této části rozsudek odvolacího soudu tak není v rozporu s hmotným právem. Naopak je v souladu s judikaturou, včetně judikatury dovolacího soudu, která sdílí názor, vyjádřeným v publikovaném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 3.10.2000, sp.zn. 15 Ca 346/2000. V něm se konstatuje, že nárok domnělé oprávněné osoby dle §4a odst. 5 zákona o půdě je majetkovým nárokem, a s ohledem na chybějící ustanovení o jeho promlčení nebo prekluzi v tomto zákonu je nutno vyjít z předpokladu, že podléhá promlčení podle obecných ustanovení občanského zákoníku, a uplatní se tedy obecná tříletá promlčecí lhůta.
Za otázku zásadního právního významu zakládající přípustnost dovolání však dovolací soud v této věci považuje posouzení otázky, k níž směřuje dovolání, totiž důsledků plynoucích z vyjádření žalovaného, že netrvá na dříve vznesené námitce promlčení, není v rozporu s hmotným právem, protože již v řízení před soudem prvního stupně došlo k zániku nároku na věcné rozhodnutí soudu podle §4a odst. 5 zákona o půdě.
Dovolací soud v tomto směru připomíná, že námitka promlčení je institutem práva hmotného, ježto je upravena v ustanovení §100 odst. 1 o.z. Podle tohoto ustanovení se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110 o.z.). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Tím ovšem nedochází k zániku práva, nýbrž pouze k jeho oslabení, jak plyne z citovaného zákonného ustanovení. Nárok nadále trvá jako naturální obligace. Tomu odpovídá řešení situací předvídaných zákonem, výslovně §455 odst. 1 o.z., podle něhož za bezdůvodné obohacení se nepovažuje, bylo-li přijato plnění promlčeného dluhu. Jinak vyjádřeno, zákon dovoluje a nevylučuje dobrovolnou realizaci povinnosti, kterou by jinak soud v příslušném řízení nemohl věřiteli přiznat, aniž takový důsledek sankcionuje podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Tento závěr odpovídá důsledkům plynoucím z realizace zásady soukromé autonomie. Je totiž zcela na vůli povinného, zda vůbec, případně v jakém rozsahu, uspokojí nárok věřitele, který sice v soudním řízení by nemohl být přiznán pro původně vznesenou námitku promlčení, avšak který je později dlužníkem (z jakýchkoliv důvodů) přece jen splněn.
Námitka promlčení jako institut hmotného práva neztrácí tuto svou povahou jen proto, že byla uplatněna v průběhu soudního řízení ve formě procesního úkonu účastníka. Ježto svou povahou tkví v právu hmotném, nemůže dojít k omezení dispozice účastníka s takovým jeho projevem pouhým výkladem vycházejícím z ustáleného výkladu procesních úkonů účastníka. Omezení plynoucí v jiných souvislostech z příslušných ustanovení procesního práva kupř. z principu neúplné apelace, se v daných souvislostech neuplatní. Pakliže žalovaný v průběhu pravomocně neskončeného řízení před zahájením jednání u odvolacího soudu výslovně prohlásil, že jednou uplatněnou námitku promlčení „bere zpět“, respektive na ní netrvá, je třeba na takovou procesní situaci aplikovat shora uvedené výklady k povaze námitky promlčení. Není proto rozumného důvodu nereagovat na tento úkon žalovaného a přejít jej dokonce odkazem na okolnost, že již v řízení před soudem prvního stupně došlo údajně k zániku nároku na věcné rozhodnutí soudu podle §4a odst. 5 zákona o půdě.
Dovolací soud nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný může dobrovolně uzavřít dohodu o vydání věci, pokud má zato, že nové důkazy dostatečně prokazují nárok žalobců jako oprávněných osob na vydání nemovitostí podle §9 tohoto zákona. Ostatně rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž neuznal nárok žalobců jako domnělých oprávněných osob a odkázal je na soud, je rozhodnutím předběžným, tedy nikoli konečným (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.5.1995, sp. zn. 6 A 61/94).
V této konkrétní věci však se dovolací soud nemůže ztotožnit s jeho posouzením důsledků, plynoucích z prohlášení žalovaného, podle něhož „vzal zpět svou námitku promlčení“, jak bylo výše vyloženo. V takto vymezeném rozsahu dovolacího přezkumu nelze proto dospět ke spolehlivému závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo možno považovat za správné. Dovolací soud proto přikročil k zrušení rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 2 i.f. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž i toto rozhodnutí a vrátil věc sudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně, případně pro soud odvolací, závazný (§243d ost. 1 o.s.ř., §226 o.s.ř.).
O nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta poslední o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu