ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2941.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2941/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a členů senátu JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání dovolatelky A. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 3.2.2005, sp.zn. 20 Co 489/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 30 C 278/2001 (žalobkyně A. K., zastoupené advokátem, proti České republice – Ministerstvu financí ČR, 119 10 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 26.11.2001, se žalobkyně domáhala, aby žalované České republice-Ministerstvu financí ČR bylo uloženo poskytnout jí finanční náhradu za dům čp. 1088 a za pozemek parc. č. 2106 v katastrálním území Ú. n. L. V žalobě bylo uvedeno, že v občanském soudním řízení, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 10 C 14/97, byla pravomocně zamítnuta žaloba žalobkyně o vydání uvedených nemovitostí; v tomto řízení pokládaly však soudy obou stupňů za doloženo, že žalobkyně je ohledně těchto nemovitostí oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně poukazovala na to, že uvedené nemovitosti získala po svém otci a dědečkovi; tyto nemovitosti přešly na stát vzdáním se vlastnického práva v tísni původním vlastníkem jeho prohlášením z 8.12.1954, tedy způsobem, který má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně po té, co byla zamítnuta její žaloba o vydání nemovitostí, požádala Ministerstvo financí ČR o poskytnutí finanční náhrady za nevydané nemovitosti podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1992 Sb., ale bezvýsledně.
K žalobě žalobkyně uvedlo Ministerstvo financí ČR, že žalobkyní uplatněný nárok není po právu, když žalobkyně v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. neměla státní občanství České republiky, které získala až v červnu 1992. Podle názoru žalované nebylo žalobkyní doloženo, zda otec žalobkyně A. G. byl vlastníkem žalobkyní uváděných nemovitostí; žalobkyně také nedoložila, že by řádně a včas učinila výzvu k vydání těchto nemovitostí.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 29.1.2004, čj. 30 C 278/2004-20, byla žaloba žalobkyně odmítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení; soud prvního stupně odůvodňoval své rozhodnutí tím, že žalobní návrh žalobkyně nebyl k výzvě soudu podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu doplněn a pro tento nedostatek nebylo možné v řízení pokračovat.
K odvolání žalobkyně bylo však toto usnesení soudu prvního stupně zrušeno usnesením Městského soudu v Praze z 13.3.2004, sp.zn. 19 Co 95/2004, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na to, že v odvolacím řízení žalobkyně upřesnila svůj žalobní návrh tak, že se domáhá přiznání finanční náhrady za nevydané nemovitosti částkou 1 milion Kč, takže takto došlo ke zpřesnění žaloby v tom smyslu, jak k tomu směřovala výzva soudu prvního stupně.
V dalším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem z 1.9.2004, čj. 30 C 278/2001-35, zamítl žalobu žalobkyně se žalobním návrhem, aby žalovanému státu byla uložena povinnost zaplatit jí 1.000.000,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno především, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně doručila dne 19.10.2001 Ministerstvu financí ČR výzvu k zaplacení finanční náhrady, kterou pak po nevyhovění této žádosti uplatnila žalobou u soudu.
Dále soud prvního stupně uváděl, že v řízení bylo zjištěno, že žalobkyně získala státní občanství ČR až k 5.8.1992, takže nesplňovala podmínku českého státního občanství ke dni účinnosti zákona č. 87/1992 (k 1.4.1991) a ani k 1.10.1991 při uplatnění svého nároku ve smyslu ustanovení nálezu č. 165/1994 Sb. Nesplňovala tedy žalobkyně zákonem ustanovenou podmínku státního občanství ČR a tento nedostatek k uplatnění jejího nároku tu nemohlo zhojit později nabyté státního občanství ČR.
Posléze soud prvního stupně uváděl, že pokládá za doloženo, že žalobkyně neučinila výzvu vůči povinné osobě ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v propadné lhůtě, prodloužené zákonem č. 116/1994 Sb., a proto nemůže odvíjet od právní moci zamítavého rozsudku soudu (ve věci sp. zn. 10 C 14/97 Okresního soudu v Ústí nad Labem) počátek běhu jednoroční lhůty ve smyslu článku II. bod 4 zákona č. 116/1994 Sb., neboť tato lhůta mohla běžet pouze oprávněné osobě, která splňuje podmínky ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. a jejíž nárok nezanikl (neuplatněním výzvy k vydání věci v propadné lhůtě)“.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobkyně zamítl; žalované v řízení náklady nevznikly.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 1. 9. 2004 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 3. 2. 2005, sp. zn. 20 Co 489/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen,. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu si soud prvního stupně opatřil pro své dovolání dostatek skutkových zjištění, dospěl ke správním skutkovým zjištěním, která v podstatě správně posoudil i po právní stránce.
Odvolací soud dovozoval, že „žalobkyně nevymezovala svůj nárok skutečnostmi, které by zakládaly restituční titul podle zákona č. 116/1994 Sb.; proto účinky právní úpravy podle tohoto zákona na daný spor nejsou případné“. Měl tedy odvolací soud za to, že tuto právní věc je nutno posoudit zejména podle §3 odst. 4, §6 odst. 1 písm. c) a §13 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění nálezu č. 164/1994 Sb.). Posuzováno podle těchto ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. žalobkyně nesplňovala podmínku existence svého státního občanství ČR v období nejméně od 1. 4. 1991 (od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.) do 1. 10. 1991 (tj. do posledního dne šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku proti povinné osobě).
Žalobkyni bylo uděleno české státní občanství podle článku II. bod 3 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. s účinky k 5. 8. 1992, a to jako osobě dříve propuštěné ze státního svazku ČR na vlastní žádost.
Pokud žalobkyně poukazovala na výsledky předchozího soudního řízení ve věci vedené u Okresního soudu v ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 14/97, odvolací soud byl toho názoru, že žalobkyně z obsahu tohoto spisu mylně dovozuje, že v tomto řízení bylo doloženo její postavení oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb.; v uvedeném řízení byla žaloba žalobkyně zamítnuta jednak z toho důvodu, že „nebylo prokázáno vlastnictví nemovitostí ze strany A. G., otce žalobkyně, a nebyla též prokázána existence darovací smlouvy, uzavřené v tísni, v této právní věci“. Žalobkyně ostatně po svém otci nedědila nic; dědictví po A. G. nabyla S. G., sestra žalobkyně, která sama rovněž uplatnila restituční nárok.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§219 občanského soudního řádu) včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně; v odvolacím řízení žalované České republice – Ministerstvu financí ČR náklady řízení nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 7. 4. 2005 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 20. 5. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka měla za to, že je zcela nesprávný právní názor odvolacího soudu o významu data získání státního občanství ČR žalobkyní až k 5. 8. 1992 pro splnění podmínky státního občanství stanovené v §3 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru dovolatelky je tento výklad novelizace ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. příkladem nepřípustné retroaktivity aplikace práva, když tato novelizace stanoví výslovně, že oprávněné osoby nadále nemusejí podle §3 zákona č. 87/1991 Sb. splňovat podmínku trvalého pobytu na území České republiky, kdy zároveň splňují podmínku státního občanství ČR ve lhůtě tímto zákonem stanovené. Kdyby dovolatelka byla tušila, že podmínka trvalého pobytu bude zpětně zrušena, jistě by se postarala i o zrušení státního občanství v zemi svého nového domova. Dovolatelka, která nabyla státní občanství ČR, se proto cítí být oprávněnou osobou, které náleží finanční náhrada za odňaté nemovitosti podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
K dovolání dovolatelky uvedlo Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření, že splnění podmínky státního občanství ČR u oprávněné osoby ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991, popřípadě k 1. 10. 1991) je nezbytné. K uvedenému datu žalobkyně nebyla státní občankou ČR (popřípadě bývalé ČSFR), nýbrž státní občankou Velké Británie. U žalobkyně nešlo o vydání osvědčení potvrzujícího zachování českého státního občanství podle článku II. odst. 2 písm. a) zákona č. 88/1990 Sb., nýbrž o nově získané státní občanství ČR. Z novelizované právní úpravy zákona č. 87/1991 Sb. tedy nevyplývá nic měnícího podmínku vzniku nároku podle tohoto zákona co do státního občanství oprávněné osoby ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo možné posoudit dovolacím soudem jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu spisu v této právní věci (sp. zn. 30 C 278/200 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním, řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem České republiky. Zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., která na věc měla nárok, před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany republiky, fyzické osoby uvedené v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. v pořadí tam uvedeném.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 sb. se finanční náhrada oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle §7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. Není-li oprávněná osoba uvedená v §3 odst. 1 nebo 2, vydá se finanční náhrada osobě oprávněné podle §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (§13 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.).
Písemná žádost o finanční náhradu (§13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) se podává u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě 1 roku ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nebo ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byl zamítnut nárok na vydání věci.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter. Podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se nevydává pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem. Podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se nevydává pozemek, k němuž bylo dříve zřízeno právo osobního užívání. Podle ustanovení §8 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. náleží oprávněné osobě finanční náhrada podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. jen v případech uvedených v §8 odst. 1 až 4 téhož zákon, pokud jí věc nebyla vydána.
Ze všech hmotněprávních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vycházel v daném případě odvolací soud ve svém rozsudku z 3. 2. 2005 (sp. zn. 20 Co 489/2004 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky. Nebylo tedy možné přisvědčit názoru, že by tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nelze vycházet jen z toho, že „věc nebyla vydána“ podle zákona č. 87/1991 Sb., ale je nutno mít na zřeteli to, jak jsou v ustanovení §13 odst. 1 a v §8 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. vymezeny případy nevydání věci, v nichž se poskytuje finanční náhrada podle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V této právní věci (sp. zn. 30 C 278/2001 Obvodního soudu pro Prahu 1) pak nebylo zjištěno, že by tu šlo o některý z případů uvedených v §13 odst. 1a §8 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., a to ani s přihlížením k výsledkům řízení v právní věci sp. zn. 10 C 14/97 Okresního soudu v Ústí nad Labem, v němž bylo rozhodnuto o nevydání nemovitostí žalobkyni A. K. vůči žalované M. H.
Také pokud se odvolací soud zabýval dále i výkladem §3 odst. 1 a §3 odst. 4, jakož i §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., nelze jeho výklad pokládat za takový, jenž by byl v rozporu s hmotným právem. Lze tu poukázat na výklad téže právní úpravy, obsažený v nálezu Ústavního soudu ČR z 12. 5. 1998, I ÚS 409/97, uveřejněný pod č. 52 ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, v němž byl zaujat rovněž právní výklad ve znění: Na postavení stěžovatele, který v období rozhodném pro podání výzvy k vydání věci podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jež začalo dnem účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (1. 4. 1991) a skončilo o 6 měsíců později (1. 10. 1991), nebyl státním občanem České republiky a proto nebyl ani osobou oprávněnou podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nic nezměnil ani nález č. 164/1994 Sb., neboť ten se uplatnil pouze na podmínku trvalého pobytu na našem území, nikoli na podmínku státního občanství.
Nebyl u dovolání dovolatelky splněn ani zákonný předpoklad přípustnosti dovolání – rozpor řešení právní otázky s hmotným právem, jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Vzhledem k jednoznačnému znění právní úpravy uvedené v §13 odst. 1 a §8 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i vzhledem k právním závěrům zaujatým již Ústavním soudem ČR v citovaném nálezu z 12. 5. 1998, I ÚS 409/97, nelze mít u dovolání dovolatelky za splněný ani zákonný předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v řešení odvolacím soudem právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již shora uvedeno, nebyla v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele, řešena ani právní otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelky žádný ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 pís. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízeni o dovolání úspěšná a žalované v řízení o dovolání náklad nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. ledna 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu