ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2967.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2967/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele MUDr. J. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 22. 6. 2005, sp. zn. 12 Co 118/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 12/2004 (žalobce prof. MUDr. J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Univerzitě Karlově v P., o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 26. 1. 2004, domáhajícího se určení svého vlastnického práva k části pozemku parc. č. 493 (původně parc. č. 521) v katastrálním území P. (o výměře 99 m2), převedené na stát – Ředitelství školské výstavby, investorsko – inženýrské a projektové vývojové organizace, v tísni uzavřenou kupní smlouvou z 19. 1. 1979, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze 4. 10. 2004, čj. 22 C 12/2004-89. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o určení, že je vlastníkem části pozemku parc. č. 493/3 v katastrálním území L., obec P., která byla původně zapsána v evidenci nemovitostí jako pozemek parc. č. 521 (o výměře 99 m2) v katastrálním území L. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že podle výsledků řízení před tímto soudem bylo zjištěno, že tu přešlo vlastnické právo k žalobcem uváděnému pozemku v roce 1979 na stát, takže v současné době žalobci vlastnické právo k tomuto pozemku nesvědčí. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalobce, že smlouva z 19. 1. 1979 o prodeji pozemku byla neplatná proto, že v této kupní smlouvě nebyla přesně uvedena cena za převáděný pozemek. Tato kupní smlouva však odkazovala na tehdy platný předpis o cenách (vyhlášku o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí); podle tohoto předpisu činila tu cena za 1 m2 pozemku v této lokalitě 15,- Kč; cena prodávaného pozemku byla tedy ve smlouvě z 19. 1. 1979 sjednána správně částkou 1.485,- Kč. Kupní smlouva z 19. 1. 1979 obsahovala tedy nejen zcela určité vymezení předmětu koupě, ale také dostatečně určité stanovení kupní ceny. Na základě uvedené kupní smlouvy byl pak stát zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastník pozemku parc. č. 521 v katastrálním území L. Šlo tu tedy o nabytí nemovitosti na základě smlouvy podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb. (tehdejšího hospodářského zákoníku) a došlo tu v daném případě k perfektnímu převodu vlastnického práva ke spornému pozemku na stát. Vzhledem k tomu se již soud prvního stupně nezabýval námitkou vydržení vlastnického práva ze strany žalované, jak tato námitka byla v průběhu řízení vznesena.
O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení §142 a násl. občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze 4. 10. 2004, čj. 22 C 12/2004-, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 22. 6. 2005, sp. zn. 12 Co 118/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a měl rovněž za to, že ve smlouvě z 19. 1. 1979 byl předmět kupní smlouvy – pozemek parc. č. 521 (o výměře 99 m2) v katastrálním území L. – vymezen srozumitelně a určitě, stejně tak jako tu byla vymezena kupní cena předmětného pozemku v důsledku odkazu na cenové předpisy, když k celkové ceně za převáděný pozemek v důsledku zmíněného odkazu na cenové předpisy tu bylo možné dospět vynásobením celkové výměry pozemku cenou 15,- Kč za 1 m2. Ve smyslu ustanovení §41 občanského zákoníku tu lze část právního úkonu (týkající se části převáděného pozemku, uvedené v žalobě žalobce) obsahově oddělit od ostatního obsahu smlouvy a zabývat se rovněž posouzením platnosti této části právního úkonu (ohledně části pozemku parc. č. 452 v katastrálním území L.). Shledal tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a také pokládal za nadbytečné zabývat se námitkou vydržení vlastnictví žalované k nemovitosti, o niž tu šlo v tomto řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval dne 4. 8. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 8. 9. 2005 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 8, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 22. 6. 2005 (sp. zn. 12 Co 118/2005 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel setrvával na svém názoru, že kupní smlouva z 19. 1. 1979, uzavřená mezi ním a Čs. státem – ředitelstvím školské výstavby, investorsko – inženýrské a projektově vývojové organizace, je absolutně neplatná z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti jejího obsahu, a to zejména proto, že tato smlouva neobsahuje podstatnou náležitost – určení kupní ceny, „přičemž výši kupní ceny nelze dovodit ani výkladem“. Podle názoru odvolatele byla kupní cena v kupní smlouvě z 19. 1. 1979 stanovena jako cena celková za dva pozemky (parc. č. 452 a parc. č. 521 v katastrálním území L.), přičemž cena 15,- Kč za 1 m2 by se promítla v uvedené celkové ceně tak, že by musela odpovídat součinu celkové výměry obou prodávaných pozemků a ceny 15,- Kč za 1 m2; v kupní smlouvě uvedená kupní cena je ale o 10.391,- Kč rozdílná. Dovolatel dále poukazoval na to, že z obsahu smlouvy není jasno, jaký podíl z kupní ceny má připadnout na který ze dvou pozemků, jichž se smlouva týkala. Také z obsahu smlouvy nelze tu vymezit příslušenství obou pozemků, ocenit je a dospět tak ke kupní ceně za nemovitost včetně jejího příslušenství; smlouva také nestanoví, jaké příslušenství má být prodáno spolu s pozemky, které příslušenství patřilo k pozemku parc. č. 452 v katastrálním území L. a které příslušenství patřilo k další pozemkové nemovitosti (při tom se odvolací soud zabýval vydáním věcí na základě restitučních předpisů, takže se tu žaloba týkala obou uvedených pozemků).
Dovolatel poukazoval i na to, že tu odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatele, dospěl k rozdílnému právnímu názoru než dospěl týž odvolací soud ve svém rozsudku sp. zn. 35 Co 204/97, vydaném v právní věci sp. zn. 12 C 78/92 Obvodního soudu pro Prahu 8.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovené §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo právní otázku odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 22 C 12/2004 Obvodního soudu pro Prahu 8), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v daném případě odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně dovolacím soudem nebo různými odvolacími soudy. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda tu odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci posuzoval soud žalobu žalobce o určení vlastnictví (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) k nemovitosti, která přešla na stát kupní smlouvou z 19. 1. 1979. Šlo tedy o převod nemovitosti (nezemědělské povahy v rozhodném období /25. 2. 1948 až 1. 1. 1990/) podle zákona č. 87/1991 Sb., přičemž žalobce o tomto převodu tvrdil, že k němu došlo na základě kupní smlouvy (kterou žalobce pokládal za neplatnou), uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek srov. §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje jednak na případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990 ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) věc přešla na stát v případech uvedených jmenovitě v ustanovení §6 odst. 1 /pod písm. a) až k)/ zákona č. 87/1991 Sb., ale i v dalších případech neuvedených v ustanovení §6 odst. tohoto zákona, jež však spadají pod ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jakož v případech, kdy stát převzal věc bez právního důvodu (viz §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 18. 11. 1996, IV. ÚS 279/95 (uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytnou pro úspěšnost uplatněného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby při splnění ostatních zákonných podmínek v případech uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; nemusí však být uplatněna v případech uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení.
K otázce posouzení žaloby o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy, se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/2001. V tomto rozsudku byl zaujat právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku), a to ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948, ale zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním i dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, s nimiž se v daném případě rozhodnutí odvolacího soudu (o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví k nemovitosti, která přešla na stát v rozhodném období a způsobem, který má na zřeteli zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), napadeném dovoláním dovolatele, nedostalo do rozporu, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné posoudit dovolání dovolatele jako dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §242b odst. 3 a §218 písm. c) občanského soudního řádu a to jako dovolání nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. listopadu 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu