ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.3012.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 3012/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) J. T. a b) L. T., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému R. P. a.s. zastoupenému advokátem, o 60.002,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 149/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2005, č. j. 25 Co 140/2005-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům společně a nerozdílně, k rukám jejich zástupce Mgr. J. N., náklady řízení o dovolání ve výši celkem 4.895,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25.8.2004, č.j. 9 C 149/2002-116, který uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 60.002,30 Kč s 8,5% úrokem z prodlení ročně ode dne 19. 9.2001 do zaplacení (ve zbytku příslušenství nabyl právní moc zamítavý výrok II. soudu prvního stupně). Žalovaný byl zavázán, aby žalobcům nahradil náklady dovolacího řízení.
Odvolací soud založil své právní posouzení věci na soudem prvního stupně zjištěném skutkovém základu a dovodil ve shodě s ním, že nebyly dány právně relevantní důvody pro posouzení smlouvy o nájmu nebytových prostor, kterou účastníci uzavřeli dne 5.12.2000 na deset let s nájmem 55 tis. měsíčně + DPH, jako absolutně neplatné; žalobci tedy požadovali dlužné nájemné s příslušenstvím za září 2001 poprávu. Žalovaný sice předmětné prostory o své vůli vyklidil dne 15. 9. 2001, ale jeho právo nájmu nebylo předtím nijak zpochybněno, plnil své povinnosti ze smlouvy a tato smlouva odpovídala náležitostem požadovaným v §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Za žalobce podepsala smlouvu o nájmu jimi pověřená osoba, žalovaný písemně i fakticky převzal předmětné prostory, ve smlouvě byl jasně vymezen účel i předmět užívání - polohou (1. patro uvedené budovy) i výměrou. Co se týče stavebního určení prostor, pak žalovaný měl zapsán jako předmět činnosti koupi s dalším prodejem, provozování sázkových her a hostinskou činnost; toto určení bylo dodrženo, neboť kromě předchozího stavebního určení (prodej nepotravinářského zboží) rozšířil Městský úřad v T. rozhodnutím z 12. 12. 2000 účel užívání i na hernu s hostinskou činností (kasino). Konečně pak žalovaný nezpochybňoval v době trvání nájemního vztahu ani výši sjednaného nájemného, ani inflační doložku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku a vytkl odvolací instanci nesprávné právní posouzení věci. Obdobně jako v nalézacím řízení namítal, že smlouva byla neplatná pro nedostatek jednatelského oprávnění paní A., že ujednání o ceně včetně DPH a indexu inflace je neurčité, že účel nájmu nebyl řádně specifikován, že došlo k rozporu užívání se stavebním určením prostor, že šlo o obchodní vztah a že prostory nebyly řádně předány. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání zpochybnili jeho důvody a navrhli odmítnutí či zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas a účastníkem zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že došlo ke shodnému rozhodnutí soudů obou instancí bez předchozí tzv. skryté diformity, mohlo být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku.
Poněvadž jsou ve věci rozhodné zcela jedinečné skutkové okolnosti bez jakéhokoli judikatorního přesahu z hlediska právního posouzení věci, přicházela – ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. – v úvahu přípustnost dovolání jen pro posouzení věci nižší instancí v rozporu s hmotným právem.
Takové pochybení však napadený rozsudek nevykazuje.
Z výše řečeného je patrno, že se odvolací soud přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami, jež dovolatel – již v průběhu nalézacího řízení – opakovaně a podle nynějšího názoru dovolacího soudu účelově vznášel. V rámci svých přezkumných oprávnění shledal dovolací soud, že si nižší instance, jak patrno ze shora rekapitulovaných důvodů jejího rozsudku a jejich srovnání s dovolacími námitkami, počínala zcela správně a netřeba v této věci její argumentaci korigovat či doplňovat.
Proto bylo dovolání strany žalované jako nepřípustné odmítnuto (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. vznikla dovolateli povinnost nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. Při výpočtu výše těchto nákladů, spočívajících v odměně za úkon včetně DPH, bylo nutné přikročit ke dvojímu krácení o polovinu pro jediný úkon zástupce v řízení a pro odmítnutí dovolání (§15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Při společném zastoupení více osob představovala výchozí odměna částku 13.500,- plus 20 % rovná se 16.200,- Kč, po zmíněné dvojí redukci však činila odměna 4.050,- Kč. k té bylo nutné přičíst 19% DPH – 770,- Kč – a 75,- Kč režijního paušálu, takže výsledná výše nákladů řízení žalobců představovala 4.895,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. září 2006
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu