ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.3071.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 3071/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele H. m. P., zastoupeného advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze z 27. 4. 2003, sp. zn. 16 Co 425/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 72/2001 (žalobce J. F., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. H. m. P., zastoupenému advokátkou, 2. Městské části P., a 3. České republice-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení spoluvlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatele proti usnesení odvolacího soudu se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 24. 5. 2001, se žalobce domáhal, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobce je vlastníkem ideálních 19/40 domu čp. 118 v P. s pozemkem parc. č. 301 (o výměře 579 m2). V žalobě bylo uvedeno, že žalobce byl od roku 1946 spoluvlastníkem (z 19/40) uvedených zděděných nemovitostí, a to spolu se svou tetou A. W. (které patřilo 21/40 těchto nemovitostí). V katastru nemovitostí je však ohledně uvedených nemovitostí zapsána na listu vlastnictví Obec H. m. P.-Městská část P., a to i s poukazem na spis Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. E 204/78 (o výkonu rozhodnutí k vymožení pohledávky Čs. státu-Ministerstva financí ČR), třebaže tento soudní výkon rozhodnutí byl zastaven usnesením uvedeného soudu z 12. 7. 1979. Žalobce vyzval žalovanou obec i žalovanou městskou část k vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalované město a žalovaná městská část navrhly zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem uváděné nemovitosti přešly na obec (H. m. P.) podle zákona č. 172/1991 Sb. a ve smyslu zákona č. 418/1990 Sb. i Statutu h. m. P.; tyto nemovitosti má v držení Městská část P. a také vykonává práva a povinnosti k tomuto nemovitému majetku. Podle názoru těchto žalovaných měl žalobce možnost uplatnit své nároky na vydání těchto nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., což však v zákonem stanovené lhůtě neučinil. Výzva žalobce k vydání uvedených nemovitostí byla žalované obci doručena až 15. 5. 2001. Žalovaná Česká republika navrhla rovněž zamítnutí žaloby, neboť stát se tu nepokládá za pasívně legitimovaný subjekt, když žalobcem uváděné nemovitosti přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce (H. m. P.).
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 5. 2002, č.j. 22 C 72/2001-140, bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby žalobce J. F. o určení, že je vlastníkem 19/40 domu čp. 118 a pozemku parc. č. 301 (o výměře 579 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 125 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu P.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 28. 3. 2003, sp. zn. 18 Co 443/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo určeno, že žalobce je spoluvlastníkem ideálních 19/40 domu čp. 118 v katastrálním území K. a pozemku parc. č. 301 (o výměře 579 m2) v tomtéž katastrálním území.
K dovolání H. m. P. a Městské části P. Nejvyšší soud rozsudkem z 24. 6. 2004, 28 Cdo 1810/2003, zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu (Městského soudu v Praze z 28. 3. 2003, sp. zn. 18 Co 943/2002) a věc mu vrátil k dalšímu řízení o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze 17. 5. 2002, čj. 22 C 72/2001-149. V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno i to, že odvolací soud chybně dospěl k odlišnému názoru než soud prvního stupně, který správně poukazoval na to, „žalobce se mohl domáhat svých práv na vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., když je podle všeho oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 tohoto zákona“.
V dalším průběhu pokračujícího odvolacího řízení vynesl Městský soud v Praze usnesení z 27. 4. 2005, sp. zn. 16 Co 425/2004, jímž zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze 17. 5. 2002, čj. 22 C 72/2001-149, a řízení v této právní věci zastavil. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému H. m. P. na náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů 41.860,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Žalobci bylo také uloženo zaplatit žalované Městské části P. na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů 33.464,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uváděl, že ve smyslu článku II. bod 2 zákona č. 59/2005 Sb. projednal odvolání odvolatele a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tedy podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 59/2005 Sb.).
Dále odvolací soud zdůrazňoval tu skutečnost, že v rámci nového odvolacího řízení vzal žalobce v celém rozsahu zpět svou žalobu s odůvodněním, že po nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Praze z 23. 8. 2003, sp. zn. 18 Co 493/2002, prodal nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, a již nemá naléhavý právní zájem na jím podané určovací žalobě. Odvolací soud k tomu uváděl, že žalované H. m. P. a žalovaná Městská část P. nesouhlasily se zpětvzetím žaloby a žádaly, aby v řízení bylo pokračováno. Oba tito žalovaní byli toho názoru, že poté, kdy byl rozsudek odvolacího soudu z 23. 8. 2003 zrušen rozsudkem dovolacího soudu z 24. 6. 2004 (28 Cdo 1810/2003 Nejvyššího soudu), „staly se neplatnými i všechny další převody“. Oba tito žalovaní rovněž uváděli, že dům čp. 118 v P., který je předmětem řízení v této právní věci, byl silně poškozen povodněmi v roce 2002. V této souvislosti tito žalovaní uváděli, že v současné době připravují žaloby proti žalobci na náhradu škody za zdevastovanou nemovitost; za této situace, pokud by byla „žalobcova žaloba zamítnuta, bylo by rozhodnuto v podstatě o postavení žalobce J. F. meritorně“.
Odvolací soud argumentoval ustanovením §222a občanského soudního řádu, podle něhož vezme-li žalobce za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí jen bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí není odvolání přípustné; jestliže ostatní účastníci řízení se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.
Odvolací soud při úvaze podle citovaného ustanovení §222a občanského soudního řádu nesdílel názor žalovaných H. m. P. a Městské části P., že v případě, byla-li žaloba o určení, že žalobce je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, zamítnuta „bylo by rozhodnuto o postavení žalobce meritorně a tím vývoj situace zjednodušen“. Odvolací soud byl naopak toho názoru, že „za situace, kdy je nyní v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti zapsána jiná osoba, odlišná od účastníků tohoto řízení, by pro účastníky řízení neměl rozsudek, jehož výrok by zněl, že se zamítá žaloba o určení, že je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, žádnou hodnotu“. Odvolací soud ještě dodával, že „pouze v případě, pokud by určovací žalobou bylo žádáno určení (respektive neurčení) vlastnictví žalobce k určitému datu, případně v době, kdy zcizil nemovitosti, by určení vlastnického práva, respektive zamítnutí žaloby, mohlo být pro účastníky řízení podkladem pro další případné spory“. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že „nepovažoval důvody, jež vznesli uvedení žalovaní za důvody vážné“ ve smyslu ustanovení §222a občanského soudního řádu; zrušil proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (včetně nákladových výroků) a řízení zastavil. Co do rozhodnutí o nákladech řízení poukazoval odvolací soud na ustanovení §146 odst. 2, větu první, a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátce, která žalované H. m. P. v řízení zastupovala, dne 19. 5. 2005 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo podáno dne 19. 7. 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 8, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolávající se město navrhovalo, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání pokládal tento dovolatel za přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu; jako dovolací důvod uplatňoval, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel (H. m. P.) je toho názoru, že tu mělo být rozhodnuto, že zpětvzetí návrhu tu není účinné, neboť na straně žalovaných jde o vážné důvody, které bránily připuštění zpětvzetí žaloby. Žalovaní totiž mají své postavení ztížené, neboť nemovitosti byly v mezidobí převedeny na třetí osoby, i když „tyto převody se staly neplatnými“; navíc je dům čp. 118 v P. silně poškozen povodněmi a za stávající situace není možné s nemovitostmi ze strany žalovaných disponovat, neboť v katastru je zapsána třetí osoba; nový vlastník nadto odmítá se žalovanými komunikovat, třebaže jde o dům ve vlastnictví Obce H. m. P. Podle názoru dovolávajícího se města byla jeho práva zpětvzetím žaloby žalobcem dotčena způsobem, který neodpovídá právním vztahům mezi žalobcem a žalovaným městem a žalovanou městskou částí.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání dovolatele poukázal na to, že dovolání dovolatele (který je většinovým spoluvlastníkem sporné nemovitosti) není důvodné, když podle ustanovení §243d odst. 2 občanského soudního řádu nemohou být dotčeny právní vztahy třetích osob, které nebyly účastníky původního řízení.
Přípustnost dovolání dovolatelel tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.
Podle ustanovení §243c odst. 1 občanského soudního řádu platí pro řízení u dovolacího soudu přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného; ustanovení §92 a §95 až §99 a §107a občanského soudního řádu však pro řízení u dovolacího soudu neplatí.
Podle ustanovení §96 odst. 1 občanského soudního řádu může žalobce (navrhovatel) vzít za řízení před soudem prvního stupně zpět návrh na zahájení řízení, a to zčásti nebo zcela.
Podle ustanovení §222a odst. 1 občanského soudního řádu vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné. Jestliže ostatní účastníci řízení se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí; odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tehdy, když by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho postavení stalo nejistým.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo připuštěno, že jen v řízení, v němž se žalobce domáhá vyklizení nemovitostí, může soud předběžně posoudit otázku platnosti smlouvy, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely.
Podle ustanovení §243d odst. 2 občanského soudního řádu nemohou být vztahy někoho jiného než účastníka řízení dotčeny novým rozhodnutím vydaným následně po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) dovolacím soudem.
Podle ustanovení §243d odst. 1 občanského soudního řádu jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu, jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §226 občanského soudního řádu (o vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu) zde platí obdobně.
Z ustanovení §243d i §226 občanského soudního řádu je však třeba výkladem dovozovat, že změní-li se dodatečně skutkový stav, soud prvního stupně (odvolací soud) není v tomto rozsahu vázán názorem odvolacího (dovolacího) soudu.
V daném případě došlo v pokračujícím odvolacím řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu k tomu, že žalobce vzal svou žalobu o určení jeho vlastnického práva zcela zpět s doloženým údajem, že toto vlastnické právo převedl v mezidobí smluvně na jiný subjekt. Žalované město i žalovaná městská část se zpětvzetím žaloby nesouhlasily a uváděly k odůvodnění tohoto svého nesouhlasu z jejich hlediska vážné důvody. Odvolací soud však správně tyto důvody posuzoval, co do jejich vážnosti, hlavně z hlediska účelu občanského soudního řízení (srov. §1 občanského soudního řádu), z hlediska účinné ochrany práv účastníků řízení (srov. §6 občanského soudního řádu) i z hlediska možnosti rozhodnutí na základě zjištěného skutkového stavu věci (srov. §153 odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i z hlediska možnosti přiznání něčeho jiného, než čeho se návrh podávající účastník domáhal (srov. §153 odst. 2 občanského soudního řádu). Nelze proto přisvědčit názoru dovolatele, že odvolací soud nesprávně aplikoval a vyložil si ustanovení §222a odst. 2 občanského soudního řádu, když zrušil rozsudek soudu prvního stupně a zastavil řízení o žalobě žalobce, který již vůbec nemohl mít pro změnu poměrů naléhavý právní zájem na původně požadovaném určení svých spoluvlastnických práv, když v mezidobí od zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu svá spoluvlastnická práva převedl na jinou osobu, která by novým rozhodnutím nemohla být stejně dotčena vzhledem k ustanovení §243d odst. 2 občanského soudního řádu.
Neshledal proto dovolací soud usnesení odvolacího soudu nesprávným (nevyjímaje ani rozhodnutí o uložení povinnosti žalobci k náhradě řízení žalovaným) ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu a přikročil proto k zamítnutí dovolání dovolatele podle téhož ustanovení občanského soudního řádu, a to svým usnesením (§243b odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalobce k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě procesní stanovisko žalobce, vyjádřené již v odvolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. ledna 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu