ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.3083.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 3083/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky J. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 22.3.2005, sp.zn. 17 Co 417/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 10 C 24/2000 (žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. V. s., státnímu podniku, v likvidaci, zastoupeným advokátem, a 2. České republice-Ministerstvu financí ČR, 118 01 Praha 1, Letenská 1, o vyklizení nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 26.1.2000, se žalobkyně domáhala, aby žalovaným V. s. P. bylo uloženo vyklidit a vyklizené žalobkyni předat stavby (strojní dílnu, pracovní halu, sklad hořlavin a vnější úpravy) v areálu čp. 1082 na pozemku parc. č. 4033 v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti zdědila žalobkyně po svém otci (dědictví bylo projednáno u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 20 D 612/99). K převodu těchto nemovitostí na stát nikdy nedošlo, ale užívaly je fakticky různé subjekty. V roce 1975 byly na stavbách areálu provedeny určité stavební úpravy. V roce 1975 došlo na základě kolaudačních rozhodnutí nesprávně k zápisu v evidenci nemovitostí ve prospěch V. s.; tento státní podnik pronajímal nemovitosti dalším subjektům. V roce 1999 vstoupil žalovaný podnik V. s. do likvidace a nyní za něj jedná likvidátor. Protože ze strany žalovaných V. s. je s uvedenými nemovitostmi nakládáno bez souhlasu žalobkyně, domáhá se žalobkyně vyklizení uvedených nemovitostí.
Žalované V. s. navrhly zamítnutí žaloby. Poukazovaly na to, že u Obvodního soudu pro Prahu 8 byla již pod sp.zn. 14 C 121/92 projednávána žaloba žalobkyně o uložení povinnosti tomuto podniku uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání týchž nemovitostí a tato žaloba byla soudem pravomocně zamítnuta. Na pozemku parc. č. 4033 v P. byly již postaveny nové stavby trvalého charakteru, které jsou v držení V. s., s.p. Z těchto postavených staveb na uvedeném pozemku byla V. s. převedena hospodářskou smlouvou na S. e. z. P. stavba trafostanice; rovněž telefonní ústředna byla hospodářskou smlouvou převedena na Ř. t. P. OAU P.; došlo rovněž k přestavbě střediska výpočetní techniky. Podle názoru žalovaného státního podniku (v likvidaci) se tento podnik stal vlastníkem žalobkyní uváděných nemovitostí na základě vydržení, a to už v roce 1963.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 z 1.10.2001, čj. 10 C 24/2000-96, bylo připuštěno, aby na straně žalovaného státního podniku V. s. přistoupil do řízení další účastník, a to Česká republika-Ministerstvo financí ČR. Za tohoto nového účastníka řízení navrhlo Ministerstvo financí zamítnutí žaloby s tím, že na straně tohoto žalovaného není dána pasívní legitimace v tomto sporu a jediným pasívně legitimovaným subjektem jsou tu V. s., státní podnik v likvidaci.
Obvodní soud pro Prahu 8 vynesl dne 23.9.2003 rozsudek čj. 10 C 24/2000-283, jímž zamítl žalobu žalobkyně J. M. se žalobním návrhem, aby žalovaným V. s., s.p., a žalované České republice-Ministerstvu financí bylo uloženo vyklidit a vyklizené žalobkyni předat stavby v areálu čp. 1082, situovaném mezi ulicí v M. a drážním tělesem Č. v P.-L. na pozemku Č. d. parc. č. 4033, a to přízemní stavbu trafostanice vlevo u vjezdu do areálu, halu B, stáčecí objekt LTO vpravo od vjezdu, dále na halu B navazující její původní část s kotelnou v podzemním podlaží, také původní halu A s podélnými přístavbami a kolmo přistavěnými kancelářemi, dále všechny venkovní úpravy, asfaltovou vozovku zpevňující nádvoří areálu, vysokou betonovou opěrnou zeď za halou A a podzemní sítě rozvodu vody, kanalizace, elektro a plynu a podzemní přívodní kanál z objektu stáčení LTO do kotelny za halou B, přičemž čp. 1082-objekt bydlení na pozemku parc. č. 4033 (tedy na pozemku jiného vlastníka) je zapsán u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 119 pro obec P. a katastrální území L.
Uvedeným rozsudkem z 23.9.2003 bylo uloženo žalobkyni zaplatit žalovaným V. s. na náhradu nákladů řízení 4.025 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Českou republikou-Ministerstvem financí ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo také uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradu nákladů řízení 33.887 Kč (jak tato výše byla určena usnesením z 23.8.2004, čj. 10 C 24/2000-321).
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo především poukázáno na to, že v řízení o dědictví vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 20 D 612/99 byla schválena dohoda o vypořádání dodatečného majetku dědictví po M. Č. a po původním vlastníku nemovitostí F. Č., podle níž žalobkyně převzala i stavby v areálu čp. 1082 na pozemku parc. č. 4033 (patřícím jinému vlastníku), tj. strojní dílnu-halu A, pracovní halu B, sklad hořlavin a venkovní úpravy v katastrálním území L. v odhadní ceně 506.635 Kč.
Dále bylo v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně poukázáno na to, že v občanském soudním řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 14 C 121/92, byla zamítnuta žaloba žalobkyně J. M. o vydání nemovitostí (budovy bývalé továrny, postavené na pozemku Č. s. d. č. kat. 4033-zastavěné ploše (o výměře 1546 m2), haly A i haly B s přistavěnými kancelářemi v P., V. 1082, jakož i žalobní návrh na uzavření dohody o vydání budovy bývalé továrny-haly A a haly B s přistavěnými kancelářemi na pozemku parc. č. 4033 (patřícím ČSD) v P., V. 1082. Žaloba tu byla pravomocně zamítnuta z toho důvodu, že v žalobě uvedený objekt ztratil zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter (ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Za těchto uvedených okolností neshledal soud prvního stupně důvodnou žalobu žalobkyně, která se nyní v této právní věci (sp.zn. 10 C 24/2000 Obvodního soudu pro Prahu 8) domáhá ochrany svého vlastnického práva podle ustanovení §126 občanského zákoníku, třebaže tu jde o nemovitosti převzaté státem v období od 25.2.1948 do 1.1.1990, takže nárok na vydání těchto věcí lze uplatňovat jen podle speciální právní úpravy obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb. Tento žalobkyní uplatněný nárok byl v soudním řízení pravomocně zamítnut. Žalobkyně sice nyní v tomto dalším soudním řízení uplatňuje nárok i na vydání venkovních úprav, asfaltové vozovky, podzemní sítě a kanalizace, ale soud prvního stupně dospěl k závěru, že „v žádném případě nejde o součást staveb, tj. budov bývalé továrny a žalobkyně k nim tudíž nemohla nabýt vlastnického práva“.
Z těchto uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 22.3.2005, 17 Co 417/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 23.9.2003, čj. 10 C 24/2000-283 (ve znění doplňujícího usnesení z 23.8.2004, čj. 10 C 24/2000-321) potvrzen. Žalobkyni J. M. bylo uloženo zaplatit žalovaným V. s., s.p. (v likvidaci), na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.950 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně a žalovaná Česká republika-Ministerstvo financí ČR nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Podle názoru odvolacího soudu bylo v daném případě podstatou sporu vyřešení předběžné otázky, zda je žalobkyně vlastníkem nemovitostí, uvedených v její žalobě. V tomto smyslu se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že totiž v tomto případě došlo k odebrání nemovitostí právním předchůdcům žalobkyně bez právního důvodu faktickým zabráním věcí poté, co bylo na tyto nemovitosti uvalena národní správa, a že tento zásah státu bylo možné napravit po roce 1989 pouze za pomoci restitučních předpisů, což žalobkyně také v případě nemovitostí, jichž se týká soudní řízení i v této právní věci, neúspěšně uplatnila; tento neúspěch v restitučním sporu nelze nahradit nyní vlastnickou žalobou žalobkyně podle občanského zákoníku.
Podle názoru odvolacího soudu tedy soud prvního stupně v tomto případě správně dovodil, že žalobkyně neprokázala, že je vlastnicí předmětných nemovitostí. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení), a to vůči oběma žalovaným. Náhrada nákladů odvolacího řízení byla přiznána jen žalovaným V. s., když žalované České republice-Ministerstvu financí v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 11.5.2005 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 4.7.2005, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam.Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka má za to, že soudy obou stupňů nesprávně řešily zásadní právní otázku v rozporu s hmotným právem, když dospěly k závěru, že tento spor je třeba posuzovat podle restitučních předpisů a že se tu nelze dovolávat přiznání práva podle obecných ustanovení občanského zákoníku; zejména dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že je nutno tuto právní věc posuzovat podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Šlo tu totiž o případ bezdůvodného převzetí věcí státem a k tomuto faktickému zabrání věci bylo využito jen zavedení národní správy na tento majetek, a to i když došlo k následnému zrušení národní správy.
Dovolatelka vytýkala, že odvolací soud nepřihlédl vůbec ani k tomu, že tu došlo k vydání dědického rozhodnutí o přechodu nemovitostí na žalobkyni jako dědičku původního vlastníka nemovitostí, o něž v tomto řízení jde.
Dovolatelka dále zdůrazňovala, že své nároky původně uplatnila z opatrnosti s poukazem jednak na ustanovení restitučních předpisů, ale také s poukazem na obecnou občanskoprávní úpravu ochrany práv vlastníka podle občanského zákoníku. Dovolatelka vyslovovala své přesvědčení, že „samo původní rozhodnutí s restituční argumentací nelze přijmout jako autoritativní rozhodnutím o tom, jaké právní řešení tu platí“. Podle názoru dovolatelky není správný právní závěr odvolacího soudu, že tu je na místě upřít právní relevanci rozhodnutí o zrušení národní správy i dědickému rozhodnutí o nabytí dědictví žalobkyní“.
Ze strany obou žalovaných bylo v jejich vyjádření k dovolání dovolatelky navrženo, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno vzhledem ke správnosti právních závěrů soudů obou stupňů v této právní věci.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 10 C 24/2000 Obvodního soudu pro Prahu 8), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a zabýval se i otázkou vzájemného vztahu právní úpravy obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a právní úpravy obsažené v obecných právních předpisech, zejména v ustanoveních občanského zákoníku (jmenovitě v ustanovení §126 občanského zákoníku).
Podle ustanovení §6 zákona č. 87/191 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona o mimosoudních rehabilitacích vztahuje na případy, kdy v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990) věc přešla na stát za těch okolností, které jsou taxativně uvedeny v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ale podle ustanovení §6 odst. 2 téhož zákona se povinnost věc vztahuje i na další případy neuvedené v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež však spadají pod ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ téhož zákona (tedy šlo-li o důsledek politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody), jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o převzetí věci státem bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jde tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení tedy nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 19.11.1996, IV. ÚS 279/95, uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní závěr: Podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; nemusí však být uplatněna v případech uvedených v §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Pravomocné rozhodnutí o dědictví (srov. nyní §175q občanského soudního řádu) je závazné pro všechny účastníky řízení o dědictví. Pro všechny orgány je však závazné jen o otázce, jak je jím řešen vztah mezi těmito účastníky řízení o dědictví, nikoli tedy, pokud jde o jejich vztah k subjektům, které nebyly účastníky tohoto řízení (srov. k tomu např. výklad v rozhodnutí uveřejněném ve Sborníku IV. Nejvyššího soudu, vydaném nakladatelstvím SEVT, Praha 1986, str. 751).
Pro posouzení vztahu aplikace obecných ustanovení občanského zákoníku (ale i občanského soudního řádu) k aplikaci ustanovení předpisů restituční (rehabilitační) povahy je třeba, podle názoru dovolacího soudu, i nadále vycházet z právního závěru, který byl zaujat v rozsudku Nejvyššího soudu z 11.9.2003, 22 Cdo 1222/2001, vyneseném tzv. velkým senátem Nejvyššího soudu (podle §19 zákona č. 6/2002 Sb.): Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (25.2.1948-1.1.1990), nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 občanského zákoníku (a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení předpisů restituční (rehabilitační) povahy; to platí také i v případě, že oprávněná osoba nárok na vydání věci bez úspěchu uplatnila, popřípadě že v restitučním řízení o nároku ještě nebylo rozhodnuto.
S přihlížením k těmto výkladovým závěrům z judikatury soudů, zejména uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, i z nálezů Ústavního soudu ČR, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že tu v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatelky, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. i občanského zákoníku, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože také, jak již bylo shora uvedeno, nešlo tu o řešení právní otázky v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice-Ministerstvu financí ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly. Ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanými V. s. na vyjádření k dovolání dovolatelky použil pak dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a také k obsahu stručného vyjádření žalovaného státního podniku (v likvidaci), rekapitulujícího procesní vyjádření tohoto žalovaného, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. ledna 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu