ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.3151.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 3151/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a členů senátu JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. J. B., 2. A. B., a 3. Z. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 26.5.2005, sp.zn. 6 Co 943/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp.zn. 6 C 643/2000 (žalobců J. B., A. B. a Z. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. M. V., a B. D. H., zastoupeným advokátem, o přechodu vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 26.5.2005, sp.zn. 6 Co 943/2005.
II. Věc se vrací uvedenému odvolacímu soudu k dalšímu řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Písku z 31.1.2005, čj. 6 C 643/2000-347.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 19.5.1994, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Písku z 22.3.1999, čj. 2 C 422/94-171, jímž bylo určeno, že vlastnické právo k nemovitosti čp. 31 ve Z. (bývalé zemědělské usedlosti) a k pozemku parc. č. 29/1 (zastavěné ploše) přechází do podílového spoluvlastnictví žalobců J. B., A. B. a Z. B. (každému z nich jednou ideální třetinou); žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 26.075,80 Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit také na účet Okresního soudu v Písku 4.213,80 Kč na úhradu zálohovaných nákladů řízení a také 1.000 Kč na úhradu soudního poplatku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 13.8.1999, sp.zn. 5 Co 2056/99. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byl zamítnut žalobní návrh, aby bylo určeno, že vlastnické právo k nemovitostem čp. 31 ve Z. (obec V., okres P.) a pozemku parc. č. 291 v téže obci přechází do podílového spoluvlastnictví žalobců J. B., A. B. a Z. B. (každému z nich z jedné ideální třetiny). Ohledně nákladů řízení bylo rozhodnuto, že na jejich náhradu nemá právo žádná ze žalovaných, ani stát.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem z 18.7.2000, 28 Cdo 2956/99, zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 13.8.1999, sp.zn. 5 Co 2056/99, i rozsudek Okresního soudu v Písku z 22.3.1999, čj. 2 C 422/94-171, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že „pochybnosti odvolacího soudu o správnosti odborných závěrů znaleckého posudku (zejména o povaze oceňovaných nemovitostí, např. o přístřešku ke dřevníku a o stupni opotřebení nemovitostí), z něhož vycházel soud prvního stupně, tu bude nutno odstranit buď úplným opakováním znaleckého důkazu včetně výslechu znalce, anebo spíše přezkoumáním znaleckého posudku jiným znalcem (§127 odst. 2 občanského soudního řádu), a to zřejmě s použitím zrušení rozsudku soudu prvního stupně než doplněním dokazování u odvolacího soudu.
V dalším průběhu řízení Okresní soud v Písku rozsudkem ze 7.5.2003, čj. 6 C 643/2000-256 (ve znění opravného usnesení z 10.6.2003, čj. 6 C 643/2000-260) rozhodl, že se určuje, že vlastnické právo k pozemku parc. č. 29/1-zastavěné ploše, a k nemovitosti čp. 31, stojící na pozemku parc. č. 29/1, zapsaným v katastru nemovitostí pro katastrální území Z. (obec V.) u Katastrálního úřadu v P., přechází do podílového spoluvlastnictví žalobců J. B., A. B. a Z. B., každému z nich jednou ideální třetinou. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení 44.803 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně Okresnímu soudu v Písku 5.203 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Uvedený rozsudek Okresního soudu v Písku ze 7.5.2003 (ve znění opravného usnesení z 10.6.203) byl však k odvolání žalovaných zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z 23.10.2003, sp.zn. 6 Co 1692/2003. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a ve smyslu ustanovení §205 odst. 2 písm. g/ občanského soudního řádu, a tedy, zda rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro další průběh řízení poukazoval odvolací soud soudu prvního stupně na to, že je nutno, aby znalec při podání znaleckého posudku vycházel z opotřebení stanoveného již dříve v posudku znalce K., který viděl nemovitosti v době převodu na právní předchůdce žalovaných. Pokud šlo o vyčíslení nákladů vynaložených právními předchůdci žalovaných na opravu nemovitostí, měl odvolací soud za to, že je třeba, aby soud prvního stupně na základě výsledků dokazování konkrétně znalci zadal, jaké opravy či údržby ze strany těchto právních předchůdců lze bezpečně doložit, a že je třeba znalci také uložit, aby uvedl, v čem konkrétně spočívá rozdíl v ocenění u jednotlivých položek mezi nynějším oceněním znalce v tomto řízení a původním ocenění znalcem K. k době převodu nemovitostí. Odvolací soud uváděl i svůj názor, že je tu třeba „ocenit stáj podle vyhlášky č. 43/1969 Sb.“. Měl také za to, že „na převody nemovitostí z individuálního vlastnictví občana do tehdejšího socialistického společenského vlastnictví se nařízení o maximálních cenách nevztahovalo“. Odvolací soud měl proto za to, že soud prvního stupně musí znovu posoudit, zda je naplněna skutková podstata ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., spočívající v nabytí nemovitostí za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům.
V dalším řízení po uvedeném zrušovacím usnesení odvolacího soudu vynesl Okresní soud v Písku rozsudek z 31.1.2005, čj. 6 C 643/2000-347. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že vlastnické právo k pozemku parc. č. 29/1 (zastavěné ploše) a k nemovitosti čp. 31, stojící na pozemku parc. č. 29/1, zapsaným v katastru nemovitostí pro katastrální území Z. (obec V.), okres P., přechází do podílového spoluvlastnictví žalobců J. B., A. B. a Z. B., každému z nich jednou ideální třetinou. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení 64.478 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že žaloba žalobců je důvodná.
Žalobce posuzoval soud prvního stupně jako oprávněné osoby podle ustanovení §4 odst. 2 a §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. a o žalovaných uváděl, že jsou osobami blízkými fyzickým osobám, které nemovitosti nabyly od státu za podmínek uvedených v §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Manželé M. V. a R. V. nabyli nemovitosti v roce 1970; šlo o nemovitosti, které přešly na stát z jedné ideální poloviny propadnutím veškerého majetku A. B. v rámci trestního řízení a z jedné ideální poloviny na základě darovací smlouvy, která byla uzavřena v tísni (podle názoru soudu prvního stupně se darující mohla obávat toho, že když nedaruje nemovitosti státu, přijde o zaměstnání a nebude mít na stáří žádné důchodové pojištění, a to v době, kdy byl její manžel vězněn, pro odsouzení pro velezradu v roce 1954, a kdy se musela sama postarat o nezletilé děti. Nabyvatelé nemovitostí, o něž v tomto soudním řízení šlo, manželé M. V. a R. V., získali tyto nemovitosti za cenu nižší, než byla cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům (vyhlášce č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví). Při této koupi byla obytná část zemědělské usedlosti oceněna podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., ale na hospodářskou část a pozemek byly uplatněny tzv. stop ceny podle nařízení vlády č. 175/1939 Sb. Zemědělské usedlosti byly však tvořeny nejen obytnou částí usedlosti, ale i hospodářskými objekty a pozemky, což představovalo dohromady funkční celek zřejmého společného účelu. Soud prvního stupně byl toho názoru, že podle tzv. stop cen z roku 1939 nebylo možné nikdy postupovat při oceňování majetku, který přecházel ze státu na občana (fyzickou osobu). Soud prvního stupně byl proto toho názoru, že tu šlo o sjednanou kupní cenu, která byla v rozporu s právními předpisy a tato skutečnost je důvodem pro přechod vlastnického práva k nemovitostem na žalobce ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Soud prvního stupně byl posléze toho názoru, že z dosud provedených důkazů v tomto řízení se nepodařilo jednoznačně zjistit, jaké konkrétní opravy, eventuálně investice, byly provedeny právními předchůdci žalovaných na úhradu nájemného.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem soud prvního stupně žalobě žalobců vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 31.1.2005 rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 26.5.2005, sp.zn. 6 Co 943/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba žalobců zamítá. Žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Také státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení vynaložených v této právní věci v řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných shledal odvolací soud důvodným.
Odvolací soud měl shodně s názorem soudu prvního stupně za to, že v daném případě jsou splněny podmínky pro přechod vlastnického práva podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., když tu došlo k nabytí nemovitostí za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Odvolací soud měl rovněž za to, že žalobci jsou oprávněnými osobami a žalované jsou povinnými osobami podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.; odvolací soud byl i toho názoru, že je tu dán restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb. a že žalobní návrh žalobců byl podán řádně a včas.
Na rozdíl od soudu prvního stupně byl však odvolací soud toho názoru, že v daném případě existují mimořádné okolnosti, které odůvodňují použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Důvody k tomuto postupu spatřoval odvolací soud v řadě takovýchto okolností: Poukazoval především na to, že obytná část zemědělské usedlosti byla převedena v souladu s cenovými předpisy (jak to vyplynulo i z posléze v řízení provedeného znaleckého posudku znalce Č. z 12.2.2004). Rozdíl v ocenění byl tu způsoben oceněním stáje, tedy doplňkové stavby k obytné části zemědělské usedlosti, které při nabytí nemovitosti činilo 12.491,50 Kč, a chybné ocenění bylo způsobeno chybou znalce, které ocenění provedl tzv. stop cenami podle nařízení vlády č. 175/1939 Sb. Odvolací soud měl také za to, že má svůj význam i to, že „právní předchůdci žalovaných znalecký posudek tehdy neovlivnili a žádného zvýhodnění se nedomáhali“. Dále odvolací soud poukazoval na to, že další rozdíl v ocenění, týkající se dřevníku a oplocení, který činil 2.087,84 Kč, představuje zanedbatelný rozdíl, „v důsledku kterého by skutková podstata ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nebyla naplněna“. Další důvod pro použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku na daný případ spatřoval odvolací soud v tom, že stát tu převzal nemovitosti již k 1.1.1955 a v roce 1964 vlastně až státní statek zjistil, že je má ve správě“. Po celou uvedenou dobu se stát o tyto nemovitosti nestaral, stav objektu „musel být špatný“, takže „v době, kdy je právní předchůdci žalovaných opravovali, v podstatě je zachránili“; podle právními předchůdci žalovaných změněného stavu nemovitostí byly pak nemovitosti k 21.4.1970 oceňovány. Posléze pak, podle názoru odvolacího soudu, je rozhodující pro použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku na daný případ rozsah právními předchůdci žalovaných provedených prací i úprav, které byly nutné k tomu, aby objekt mohl být užíván; „nemá tu význam otázka, zda a v jakém rozsahu měly být tyto investice započítány na nájemné za užívání nemovitostí“ (proto v tomto smyslu odvolací soud nepovažoval za nutné doplňovat dokazování“).
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §224 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 15.6.2005 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 12.8.2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Písku, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, když jejich dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé především namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu je „zcela neočekávané“ a odporuje zásadě předvídatelnosti rozhodnutí soudů, na které stojí občanský soudní řád. Odvolací soud také neposkytl žalobcům žádné poučení podle ustanovení §118a občanského soudního řádu a tato vada řízení měla dopad do ústavně zaručeného práva žalobců na spravedlivý proces; žalobcům bylo znemožněno, aby mohli doplnit svá skutková tvrzení nebo předložit k nim důkazy. Takto postupoval odvolací soud i přesto, že týž odvolací soud naposledy svým zrušovacím usnesením z 23.10.2003, sp.zn. 6 Co 1692/2003, uložil soudu prvního stupně ocenit investice povinné strany (právních předchůdců žalovaných), které měly být vzaty v úvahu při stanovení kupní ceny podle kupní smlouvy z 21.9.1970, a tyto pak následně odečteny od ceny zjištěné jako cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, a to vše pro posouzení toho, zda tu povinná osoba nabyla předmětné nemovitosti za cenu nižší, než je cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Odvolací soud však v dalším řízení postupoval zcela odlišně, aniž doplnil nebo zopakoval soudem prvního stupně provedené dokazování; přesto z týchž důkazů dovodil zjištění odlišné od zjištění soudu prvního stupně.
Odvolací soud se např. v odvolacím řízení vůbec nezabýval tím, že soud prvního stupně postupoval nesprávně při zadání úkolu vypracovat posudek znalce; usnesením Okresního soudu v Písku z 31.12.2003 byl totiž uložen znalci pokyn stanovit opotřebení nemovitosti již soudem předem uvedeným cenovým předpisem. Podle názoru dovolatelů takovýto způsob zadání úkolu znalci pro jeho znalecký posudek je nepřípustný v tom smyslu, že konečný výsledek znaleckého posudku je nevěrohodný, „když je poznamenán libovůlí soudu při zadání znaleckého posudku“. Pokud soud založil své zjištění, rozhodné pro posouzení věci, na takto procesně chybném provedení důkazu znaleckým posudkem, bylo tu i takto řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud bez dalšího doplnění dokazování a opakování některých důkazů dospěl k závěru, že hlavním důvodem pro uzavření kupní smlouvy z roku 1970, uzavřené mezi Státním statkem v P. a právními předchůdci žalovaných, byla koupě obytné části zemědělské usedlosti. Ohledně kupní ceny převáděné obytné části zemědělské usedlosti byly ve znaleckých posudcích, vypracovaných v tomto soudním řízení, stanoveny znalci čtyři rozdílné kupní ceny (znalcem Ing. V. 18.813 Kč, znalcem B. 25.995,70 Kč, znalcem Č. /dne 6.4.2002/ 18.228,58 Kč a týmž znalcem /dne 12.2.2004/ 27.840 Kč); odvolací soud v odůvodnění svého měnícího rozsudku vybral jen posudek znalce Č. z 12.2.2004, z něhož bez náležitého vysvětlení vycházel, aniž by toto upřednostnění jednoho z posudků blíže zdůvodnil.
Odvolací soud si, podle názoru dovolatelů, nesprávně vyložil ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., když měl za to, že tu pro nepřiznání nároku na přechod vlastnického práva k nemovitostem postačí, že část nabytých nemovitostí získali právní předchůdci žalovaných za cenu, která by odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, a že není rozhodné to, že ostatní části nabyté nemovitosti, které bylo možné ocenit zvlášť, naopak získali (jak vyplynulo ze znaleckých posudků) za natolik nízkou cenu, která byla nižší než cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Nesprávná je také úvaha odvolacího soudu, že tu má význam ta okolnost (ostatně v řízení nijak nedoložená), že si právní předchůdci žalovaných žádné zvýhodnění nevymáhali a že žádné zvýhodnění neovlivnili; ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. není totiž vůbec založeno na nějakém zavinění nabyvatele nemovitosti.
Pokud odvolací soud zdůrazňoval investice právních předchůdců žalovaných, vložených do nemovitostí, o něž v tomto řízení šlo, pak tato okolnost nemůže, podle názoru dovolatelů, být důvodem pro nepřiznání ochrany právu žalobců na přechod vlastnictví k nemovitostem podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 sb.
Všechny tyto uvedené okolnosti dokládají, podle názoru dovolatelů, že odvolací soud nesprávně posoudil projednávanou právní věc, když tu místo objasnění všech okolností daného případu, jež je třeba zjistit při aplikaci ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., posoudil věc nepřesvědčivě a nedůvodně podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku o údajném výkonu práva žalobci v rozporu s dobrými mravy.
Dovolání dovolatelů v daném případě bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a také, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Šlo o řízení, v němž došlo už i k rozhodnutí dovolacího soudu (z 18.7.2000, 28 Cdo 2956/99 Nejvyššího soudu) a také rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, předcházelo zrušovací usnesení téhož odvolacího soudu (z 23.10.2003, sp.zn. 6 Co 1692/2003, Krajského soudu v Českých Budějovicích).
Bylo tu tedy třeba, aby odvolací soud měl stále na zřeteli ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu o vázanosti právním názorem dovolacího soudu, jakož i ustanovení §213 občanského soudního řádu upravující dokazování v odvolacím řízení.
V uveřejněné judikatuře soudů bylo vždy zdůrazňováno (viz již rozhodnutí uveřejněná pod č. 64/1966 a č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem), že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, je nutné, aby důkazy sám opakoval a zjednal si rovnocenný podklad pro případné jejich odlišné hodnocení.
Odvolací soud v daném případě se jednak zčásti odchýlil od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně (např. ohledně stavu nemovitostí převzatých v tomto případě státem ke dni 1.1.1955, o němž odvolací soud zaujal jen všeobecný hodnotící závěr, že je „zřejmé, že stav objektu musel být špatný“), ale také se odchýlil od právních závěrů soudu prvního stupně, z těchto zjištění vycházejících, aniž by sám opakoval některé důkazy, a tímto svým novým právním posouzením dospěl ke zcela novému hodnocení právní věci.
Při posuzování správnosti či nesprávnosti takového postupu odvolacího soudu v řízení musel dovolací soud mít na zřeteli kromě již zmíněných závěrů z uveřejněné judikatury obecných soudů také právní závěry Ústavního soudu ČR, které byly zaujaty jmenovitě k otázce odlišného hodnocení důkazů odvolacími soudy, a to i v širší souvislosti s posuzováním práva účastníků občanského soudního řízení na spravedlivý proces.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 12.10.2004, IV. ÚS 57/04, uveřejněném pod č. 144 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo: Je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem, jenž rozhoduje ve věci, zakládá porušení zásady přímosti, přičemž rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v řízení o odvolání.
Také v nálezu Ústavního soudu ČR ze 4.8.1999, IV. ÚS 544/98, uveřejněném pod č. 109 ve svazku 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní názor: Odchýlil-li se odvolací soud od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů z těchto zjištění vycházejících a sám bez dokazování, aniž by účastníkům umožnil vyjádřit se k odvolacím soudem nově nastolenému meritu věci, odepřel jim tímto postupem právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
S uvážením těchto právních závěrů, které musel mít dovolací soud na zřeteli, nemohl dovolací soud přisvědčit názoru, že je rozhodnutí odvolacího soudu zcela správné, aby bylo možné přikročit k zamítnutí dovolání dovolatelů. Nezbylo tedy dovolacímu soudu než rozhodnout podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu o zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a o vrácení věci tomuto soudu k dalšímu pokračování v odvolacím řízení. V tomto dalším řízení (vázán právním názorem dovolacího soudu) zváží odvolací soud postup podle ustanovení §221 občanského soudního řádu, anebo sám řízení doplní s plným respektováním v judikatuře zdůrazněných zásad postupu odvolacího soudu při odchýlení se od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně (tedy s využitím doplnění či opakování dokazování), a to zároveň s umožněním účastníkům řízení vyjádřit se k odvolacím soudem „nově nastolenému meritu věci“ (srov. shora již uvedený nález Ústavního soudu ČR ze 4.8.1999, IV. ÚS 544/98).
V dalším řízení v této právní věci bude rozhodováno také o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. března 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu